Templáři V / 12 - 14

12.  kapitola

  Jenomže, vážení! Fronty, fronty, fronty a fronty, jako u nás za bolševika. Je pravda, že ne na maso, kola, televize, auta a hajzl papír, ale představte si – na kumšt. Na moc velkej kumšt! Svět se fakt asi za těch padesát let někam posunul. Jenomže já v nějaký pitomý frontě čekat nebudu.

  Já taky ne! Důrazně prohlásila Amadea. A aby měla důvod nestát ve frontě, tak začala štěkat.

  Proč tady pro pána krále tehdy nic nenamalovala žádná ženská? Copak tady žádný nebyly?

  Nechtěla ses spíš, Amadeo, zeptat, kdopak z vás, pánové – byl tenkrát ženská?

  Jo… pánové, slyšeli jste to?

  Ticho jako v chrámu.

  No, co se dá dělat? Ta doba tehdy asi nebyla až zas tak osvícená, jak se nám to historici a kantoři snažej vtlouct do hlav. A vůbec, kdo ví, jak to díky zkomolení a filtru Skaligery-Petávia and spol. vlastně tehdy bylo. Ale o tom, vážení „možná“ pojednáme v nějaký extra-histori kapitole.

  Takže, čao Giotto, Cimabue, Masaccio, Fra Angelico, Donatello, Ghirlandaio a hlavně ty – Sandro Botticelli, co tady v Uffizzi máš svou největší sbírku nádherně křehkejch, ale i úžasně smyslnejch ženskejch. Čao, Leonardo, a nech těch závodů s Buonarrotim … dyť na týhle štrece jste vždycky byli první všichni, ne?

  Uf, to byl zas  mord! No a já si vás v klidu, tichu a s úctou budu zas prohlížet ve svejch podmoklanskejch knížkách. Tak čao, třeba za rok, nebo za padesát… ?

  A s Amadeou vyrážíme courat, koukat, dejchat, vnímat, lízat zmrzlinu, pít kafíčko. Zavzpomínáme si tady na Piazza della Signoria na mnicha Savonarolu, kterýho tu nejdřív uctívali a pak s velkým gustem upálili. Projdem se po Ponte Vecchio

(nejstarším to a nejkrásnějším florentským mostě zvaným též Most zlatníků) a taky jeho visutou chodbou, kterou si to zkracoval Cosimo I. Medici, když mazal z paláce Pitti do paláce Vecchio, protože tihle chlápci maj vždycky kalup. No a pak se tam třeba znovu vrátíme. Myslím na ten most. Posedíme na jeho neobvyklým plácku s obchůdky. Dáme si nalejt víno a mlčky pokoukáme na zakalený Arno. A pak třeba repete ještě párkrát v naději, že ta řeka tu poteče další dlouhý tisíciletí pro čím dál lepší kumštýře, řemeslníky, učitele, doktory, milence, děti a všechny ostatní, snad už konečně jednou šťastný a veselý  l i d i .

  Florencie je úžasnej zážitek a moc o něm ani nejde mluvit, protože všechno by to byly jenom samý kecy...

13.  kapitola

  Ráno vyrážíme směr Prato, Lucca a ke břehům Ligurskýho moře. Dál La Spezia, Janov. Zastavujem jen na místech, který se nám líběj. A protože je krásně, tak si na nějaký opuštěný pláži chvilku poblbnem v ještě docela teplý vodě. Amadea dá štreku, já směs a piánko budem pokračovat dál. Města zásadně, pokud to jde, objíždíme. Protože jsme totiž na pohodový pouti do kdysi šťastný Akvitánie, která tehdy, jednou šťastná byla a možná… kdo ví, už zase je? Co my vlastně o světě víme, prdlajz, nebo prdlajs?

  No já, Matěji,… osobně vím pouze prdlajz!

  Jasný, protože já vím to samý, ale promiň se s!

  S malým, nebo s velkým, člověče?

  S „velkým nasazením“!

  To myslíš s bajonetem?

  Ty víš, co to je bajonet, Amadeo lékařko?

  No jasně, to do sebe chlapi zapichujou, když nemaj nic lepšího na práci. A dokonce se v týhle činnosti cvičej. Velej jim při tom ty nejblbější malilinký lampasáčíčci, kterejm říkaj frajtři.

  Ty jsi snad byla na vojně?

  Ne nebyla, ale pár takovejch jsem jako medička zašívala a bylo mi moc divný, že při tom pištěli jako podsvinčata.

  Ale bodejť by nepištěli, MUDr., dyť je to asi bolelo!

  A proč si teda hráli na vojáčky, člověče? A s velkým nasazením!

  No proč? Protože s krátkým to nejde. S tím se přeci odchází do civilu. A na vojnu jsme chodili ne kvůli zapichování bajonetů do kolegů, ale abychom si po ty dva dlouhánský roky co nejvíc pošetřili to malý nasazení. No jinej rozumnej důvod pro chození na vojnu jsem fakt nenašel. A to jsem tam vo tom, MUDr., přemejšlel celejch šestadvacet měsíců.

  A to jste vo tom přemejšleli úplně všichni – člověče nešťastnej?

  No, asi jo a nešťastný jsme byli, mimo těch pár frajtrů asi taky fakt úplně všichni. Myslím, že dokonce i některý mladý lampasáci. Dyť jsme si furt vypravovali jen vo holkách. A jaký to bude až nás na ně – zas – konečně pustěj. A to vlastně i při tom, když nás učili zapichovat ty bajonety do kolegů. Lékařko. Proto se někdy přihodilo to propíchnutí, protože jsme se holt na ty holky moc těšili a zapomněli, kde vlastně jsme.

  A to jste se teda nemohli sebrat a jít za nima domů?

  No dyť ti to řikám, lékařko, my jsme plnili dvouletej moc důležitej plán, šetřit se a šetřit! Tehdy to byly samý – tento – pětiletky a tak! Takže se vůbec, ale lautr nic jinýho nedalo dělat. A když nám řekli, že to vo moc líp jde v uniformě a ještě líp v propocenejch maskáčích, špinavým prádle a nejmíň tejden nošenejch ponožkách, no tak jsme teda, MUDr., čuměli. A šetřili a šetřili, jak nejlíp jsme uměli.

  No teda, člověče Matěji, do týhle minuty jsem vo světě fakt věděla úplný, ale úplný prd-lajz …

14.  kapitola

  Už to ani nestačím vnímat. Všechno splývá v jeden jedinej pocit, že konečně zažívám něco, čemu se možná dá říct permanentní meditace, do který patří milování, plavání a i ten vojáckej blábol s Amadeou. Řízení sporťáku. Ty nádherný obrazy, který jsme ve Florencii nespatřili ani koutkem oka. Patří do toho Maranón, šaolin-šaman Adámek, Josef, Peru, Itálie, kondoři, teta a Podmoklany se slepým a hluchým kocourkem Vojtíškem, kterej si tam hoví Věře na klíně. A teď zrovna ta neuvěřitelná řada slavnejch mnou zatím neobjevenejch měst, který s respektem objíždíme nebo ještě budem objíždět. San Remo, Monako, Nice, Cannes, Toulon, Marseille, Montpellier. To jsou doběla rozžhavený uhlíky. A příhodně kvůli hašení požárů umístěný hned vedle moře. Jeden za druhým. A všechny, co tu zbyly po tisíciletí trvajícím velkým křesťanským ohni, kterej teď v pohodě, obutý tolerancí obejdem, nebo když na to přijde, tak budem muset najít odvahu jen tak bosky na vostro přejít. A tímhle vším zaneprázdněnej člověk už si ani nemůže vzpomenout a netuší, kdeže to vlastně včera spal? Co myslíš, Amadeo?

  No přeci s tebou a někde u Středozemního moře. Ne?

  Myslíš? A všimla sis, že už jsme pár dní taky vůbec nic nejedli?

  Jo, každej večír tě totiž slyším rozmlouvat s tou tvojí Výsostí pochodující buněčnou republikou, jak ji připravuješ, přesvědčuješ a programuješ na přijímání prány. Respektuju to a sama to s tebou zkusím znovu.

  Nepočkáš ještě?

  Myslím, že nemám na co, Matěji. Protože se cejtím čím dál líp. A moc se těším, až to znovu zvládnu a tak budu opět o něco nezávislejší na systému, tedy víc patřit sama sobě.

  No a co já?

  Ty seš Popleta, co neumí počítat. Přeci když budu víc patřit sobě, můžu větší kousek dát někomu jinýmu – třeba na hraní, ne?

  A komu „někomu“?

  Tomu někomu, kdo mi něco podobnýho taky nabídne.

  Nojo, ale já už jsem nejmíň tisíciletí vysvěcenej skrblík, kterej vůbec neví, co si s tím svým vyšetřeným kouskem pak počne?

  Počni si s ním, co jen libo!

  To je moc hezký, ale když mi ty dáš ten svůj žďabec, tak já budu mít dva, ne? A s těma už se vůbec budu moc těžko loučit.

  A jak to víš, že ti ho dám?

  No protože když budu mít já dva, tak budu vlastně bohatej a klíďo píďo ti aspoň půlku občas pučím.

  Ale takhle se, Popleto, nikdy nemůžem dohodnout!

  Proč bysme se nedohodli, dyť já budu tím pádem vo hodně bohatší než ty… chudinko malá nešťastná. A tak si tě vzhledem k tvý chudobě budu vo hodně víc vážit, nemyslíš?

  Nechceš mi snad, Popleto, navrhnout, že my dva spolu vytvoříme super fungující systém, kdy já, vzdělanej MUDr. budu poslouchat nějakýho – ještě ke všemu na mně zbohatlýho – parvenu a dokonce ke všemu bez maturity?

  Navrhnout, či nenavrhnout – toť otázka… Myslím, že to basta-fidli nařídím!

  No počkej, Popleto! Dyť ho ještě ani jeden z nás nemá!

  Slečno MUDr., teď právě jsme vytvořili precedens! A zavíráme, neúřadujeme tímto až do odvolání! Ženská jedna drzá – MUDr., fuj ty, ty, ty… intelektuálko!

  No a takhle jsme se v autě bavili, když zrovna nebylo na co koukat nebo když lilo a byla větší chuť si povídat než spát…

Napsal: Matěj