30. kapitola
Ahoj Renet, jak bylo, hm, tam … NIKDE?
Vně bylo nikde, nikdo a nic. Avšak
v srdci bylo někde, všichni a všechno. Ahoj, Matěji.
Dík, krásko za vyčerpávající
zprávu z cesty Nikam. A kde ses potkala se slovy sofiánky i katarky Magdaleny?
Proč potkala? Je přítomna
uvnitř, tady v mým srdci.
Udivuješ mě Renet.
Proč, Matěji?
Poslouchej část jednoho
jejího evangelia.
Magdalena pravila:
Vně je to víra, naděje a láska.
Uvnitř je to však vědění, porozumění a moudrost. Ale ty nejsou nadřazeny lásce.
Není tohle mustr tvý zprávy o cestě Nikam, Renet?
Jasně, že je.
Ty ses fakt musela potkala se Sofiány, či snad dokonce i s Katary? Ale vždyť jste se kámoškou jezdily pouze po
bejvalým regionu Československa, ne? A tohle vypadá, že jste spíš rajzovaly i
po Languedocu s jeho gnostickou tradicí. Jíž
Sofiáni i Kataři převzali od svý světice Magdaleny, která pro ně byla
svatou nikoli z Říma, ale ze svého i jejich srdce. No, a víš proč, Renet?
Hm, budu přemejšlet. Je to asi
proto, že jsou tu všude po celým teriroriu bílé rasy nám velmi podobní
človíčkové, že? Tak nechť je tu šířena i tahle jejich prosťoučká, ale úžasná
sofiánská modlitbička, jež vyjadřuje prostě vše. A tak uzavírá všelidskej,
mystickej, božskej i tantrickej kruh. V němž nechybí prvek skutečnýho a na
všech úrovních pokračujícícho přibližování se božskýho, ženskýho a mužskýho
principu:
Nebeský Otče, Pozemská Matko,
nechť je svatá nevěsta
přijata
a opět nastane Věk Ducha Matky.
Nechť mezi námi září plnost Pravdy,
Světla a obraz Ženicha s Nevěstou
v její svatební komnatě…
Nemáš Renet pocit, že v týhle
modlitbičce je zároveň vyslovena i touha po návratu k nejpřirozenějšímu
uspořádání lidský společnosti na naší planetě s tím, že se opravdu pokusíme o
posílení funkce mateřskýho, ochranitelskýho principu?
Jo, Matěji, takhle nějak by to
mohlo znovu začít. Dělala jsem si z toho po příjezdu do Anglie dost dlouho
srandu a šoufky. Matriarchát, hm? Pořád mi znělo v hlavě to, co jsi tak umanutě
a pořád připomínal ve svejch prvních dvou templářskejch dílech. Či alespoň
uskutečnit posun k rovnosti pohlaví. Pak jsem to začala vnímat jako i svojí
posedlost. Ale když jsem i ve Windsor-lendu začala potkávat stále víc a víc
lidí, co o tomhle zcela vážně uvažovali, a to přesto, že to jejich okolí
vnímalo jako exces a bláznovství. Tak jsem postupně začala přijímat, že to
nejsou magoři. Že to není ideologie a oni, že nejsou žádní sektářští pomatenci,
ale dějinami nesmírně poučení, empatičtí, vzdělaní a moudří lidé. A tak jsem
tuhle jejich zdánlivou posedlost začala vnímat jako zdravou, potřebnou a
nakonec zázračnou. A víš proč?
Povídej.
No, když už jsme v
Southamptonu my ženy nemohli po setmění do města, natož třeba do přístavu a
některejch už sakum-prásk „jejich ulic“, což je dnešní obrázek všech západních
a to už nejenom metropolí, kam se běženci nahrnuli ze zemí rozvrácenejch
neurvalý válečným hulvátstvím Západu. Tak jsem si uvědomila onu absurditu
tohoto stavu věcí. Tedy naprostej posun k opaku, tedy k potlačení práv žen.
Dále jsem začala jako ópérka vnímat podobně zrůdnej jev v rodinách, kde jsem se
stále častěji potkávávala s cíleným řáděním juvenilní justice. A to nejenom u
cizinců, ale i v čistě anglickejch rodinách, kterejm jsou odebíráni děti, jen
proto, že se mnohdy nezaviněně dostali do existenčních problémů. A systém jim
odepřel pomoc. Pak jsem se doslechla o zrůdnejch formách kšeftu s odebranými
dětmi. A tak jsem pochopila proč jsem doma potkala zrovna tebe, staříku! A
vlastně i to, že jsem pak začala bez jakýhokoli uvažování účinkovat na tvejch
autorskejch čteních. Všechny tyto souvislosti mi teď začínaj dávat smysl.
Zvlášť když si představím ta svinstva, co se kolem nás dějou a nabíraj otáčky.
To, co jsi popisoval v těch prvních dvou templářskejch dílech vypadalo zajímavě
a exoticky. Ale, že by to mohla bejt pravda, to mě fakt začalo docházet až mezi
novejma známejma v Southamptonu. Jo, asi proto jsem musela odjet do Anglie,
abych se tam znovu potkala s tím o čem píšeš. A začala si díky jejich podobnejm
sdělením, jež potvrzovala ta tvoje pomalu zvykat, že svět je opravdu o něčem
jiným, než říkaj v TV. A že fakt 100% platí ten zdánlivě nelogickej pokřik
Michaela Ellnera:
Všechno je obráceně a vzhůru
nohama. Politici ničí svobodu, právníci spravedlnost, doktoři zdraví, masmedia
informovanost, university vzdělání a náboženství spiritualitu, hm?
Jo, Matěji jsem ráda, že
jsem. A taky jsem ráda, že jsme se potkali. Jinak bych v budoucnu stále jenom
podle cizího mustru učila děti tančit, zpívat a hrát divadlo. Ale ono je
nejptve nutný jim pomoci naučit se pochopit, že skutečnej život je naprosto o
něčem jiným, než to, co je dnes Systémem praktikováno jako vhodný sociální
chování. Ale co to je vhodný socální chování, že? Oni tím myslí vřazení se do
multikulturní společnosti. Jenomže to, co jsem v posledku zažila v
Southamptonu, to nebyl život, ale už pouze jen strach o něj. Multikulturní
prostředí je tam dnes totiž opravdová a totální džungle. Pravidla zde netvoří
pouze jeden systém, ale jejich mnohost. V anglických městech dnes každá ulice,
možná každý dům, či každá rodina, někdy i jednotlivec mají práva pouze taková,
jaká jsou schopni si svojí vůlí a silou vytořit, uhájit a prosadit. Tedy v
podstatě je to boj všech proti všem! Kde ten nejsilnější element bez špetky svědomí
má největší možnosti. A tohle nemá se svobodou, rovností a bratrstvím, či
přátelstvím, nebo dokonce s láskou naprosto nic společnýho. A já si kdysi
bláhově myslela, že jsem schopna zvládnout, řešit a uhájit svůj život třeba i
uprostřed zombiů!
Ale pak když se začala měnit
v Anglii situace ohledné blížícího referenda o vystoupení, či setrvání Velký
Británie v EU, tak se stav věcí ještě víc radikalizoval. Najednou ona kdysi
navenek se tvářící multikulturní společnost nabrala naprosto chaoticky opačnej
směr. Začalo docházet ke tříštění a řevnivosti různejch etnik majících britskou
státní příslušnost. Což velmi začali posilovat ti nový legál i nelegál
příchozí. A tenhle blázinec začali politici neurvale využívat nejprve k zájmům
svým a pak samozřejmě i k zájmům partají. Tedy běžný svinstvo směřující k
bezohlednýmu sběru politickejch, sociálních a ekonomickejch výhod. A samozřejmě
k budování co nejvýhodnější plebiscitní pozice, podle hesla „Urvi a sežer co
nejvíc můžeš“. Ale abych ti odpověděla na tvojí možná ještě nevyslovenou otázku
ohledně naší cesty Nikam. Tak my jsme se opravdu i tady v bejvalý ČSSR setkali
s velmi zvláštními lidmi, ale to je povídání na dlouho. Teď chci pusu! A pak
uvidíme?
Hele, proč tak zhurta na staříka,
Renet?
Víš...
Nevím, ale doufám, že mě ke
všemu nezačínáš vnímat jako nějakou živočišnou bílkovinu. Vono prej chystání se
některejch lidí na polibek, a zvláště v americkejch filmech, připomíná spíše
přípravu na kousnutí.
Jo? Ty, Matěji taky koukáš na
americký filmy?
Ne, nemám televizi, ale
zdává se mi o tom v blbejch snech.
Tak se kruci dej vyšetřit. A hele, je alespoň v tom zatraceným brojleru
voda?
Naštěstí ne, Renatko. Víš, on to není
brojler, tedy živočišná bílkovina, ale bojler. Po česku ohřívač vody. Kterej
ovšem jednou, kdysi dávno přestal fungovat.
A proč jsi ho ty jeden protejne
neopravil?
Proč? Proto! Zvykl jsem si
rači za těch pár roků tvý nepřítomnosti na 4° horkou, podmoklanskou, pramenitou
vodu. A zvyk je železná košile, jak říkali předkové. A pak z pohodlnosti jsem u
tohoto konání zůstal. Jestli se chceš vysprchovat, tak přeci už z minula víš,
že prameniště a studna s tou přijemně chladivou vodou, mající přesně 4° Celsia
je ve stínu olšovýho remízku za chalupou.
Matěji, ale to snad platí pouze v
létě, ne? Ale dneska je 28. října. To je dokoce státní svátek, ne?
No, a co? Svátek sem, svátek tam a říjen,
to přeci ještě není žádná zima. A ty 4° Celsia platí ve stínu po celej rok. To,
co potom teče, či neteče na konci hadice, závisí pouze na tom, jak je ona vystavena
sluníčku, či mrazu. Víš, pramen si vždycky najde pouze a jen ten plácek, jež mu
zaručuje přesně tuhle teplotu. A kdybych se já zbláznil, a třeba ten remízek
vykácel, tak otevřu slunci k pramínku cestu. A víš co by mi on pak udělal?
Fíííí! A byl by v čudu! No, a pak by si našel nový, pro něj přijatelnější
místečko. Který by opět bylo ve stínu pod stromy a někde v křoví. A ne na
pozemku takovýho blbce, co mu jeho remízek zaručující tantrickou teplotu,
vykácel! Chápeš?
Áách jóó.
Víš, Renet vloni jsem se sprchoval, teda „hadicoval“ furt a celou zimu.
Tedy přesněji mimo jednoho jedinýho fuj
tajbl zmrzlýho dne. Kdy se hadici nepodařilo
vyplivnout ledovou tříšt. A kdy mi teploměr zákeřně přimrzl k mejm
zavlhlejm prstíkům, chápeš?
A, Matěji, proč sebou vlastně
ten teploměr taháš?
No, proto, abych se ujistil,
že mě pramínek na těch stupních nešulí.
Aha, to furt chodíš nahatej s
tím samým, mrňavým starým a nevzhledným přístrojem?
Hele, Renet, nech si toho s tím mrňavým
a nevzhledným tento, jo? To přeci dá rozum, ne? Nebudu vyhazovat chechtáčky za
nějakej moderní plastovej šunt z těch pitomě se řetězících kvelbů, který tu
dneska hyzděj už skoro každou ves.
Já tě fakt skrblíku a sušinko
asi jednou, a to nejenom symbolicky dopeču, pak ještě uvařím a vyleju!
Pokud můžu prosit, tak bych
bejt tebou vypustil toho skrblíka i sušinku. A na čem mě chceš uvařit, krásko?
Proč myslíš, že jsem nechal jedním vrzem ustřihnout nejenom telefon, taky
internet, ale hlavně tu nesmyslně drahou elektriku?
Barbare! A co tady budeme špinavý, zmrzlý, hladový a na konci října dělat?
No přeci topit pod plotnou ve
velkejch kachláčích se skleněnejma dvířkama. A navíc, Renet, za tři dny už
žádnej říjen nebude! Snad to těch pár pitomejch, zatrejlovanejch dnů vydržíš,
ne?
No, možná jo, Matěji! Ale za tři
dny už sice nebude říjen, ale listopad, chápeš?
A co mám chápat?
Přesně ještě nevím! Ale možná by
ti mohlo dojít, že pak třeba bude ještě o dost větší zima.
Možná? Ale teď je tu ještě
furt teploučkej říjen. A proto se holka neplaš! Tenhle měsíc je sice odobím
velmi rozdílnejch teplot, ale jen proto, aby se přírodní bytosti, tedy i ty
onou růzností připravovali na to nejhorší. Tedy na zimu. Ale zároveň i na to
nejlepší, čímž je říjnová láska. Přesněji řečeno, říjen je spíš vrcholící
cyklus přípravy lautr na všechno!
Tak se prosím tě, Matěji
vymáčkni. Co maj vlastně ty tvoje kecy znamenat?
Hele, Renatko, já myslel, že seš intelektuálka. A v říjnu se přeci daj dělat pouze a jen „listopadový
revoluce“, ne? Tedy revoluce, kde maj drtivou převahu marxističtí trockisti,
menševici a blbci. A naprosto nulovou váhu bolševici, snažící se re-startovat
to, co kdysi dělalo bílou rasu vyjímečnou.
Matěji, ty jeden, kecko! To přeci
neříkáš celou pravdu. Copak sis za chalupou na stráni nevšiml těch dvou
trkajících se srnců? A jak na ně něžně, přísně i z obdivem z okraje lesa
dohlížej jejich kolegyně. A víš proč? Aby se klidně trkali, ale nepoškodili se
někde jinde?
Viděl. Oni zvířátka maj
oproti politikům rozum, víš? A já to musím vědět, protože už nejmíň tejden
tohle jejich konání sleduju. A víš proč?
Vím, Matěji. Je to tvůj soukromej
festival erotiky. Jehož hlavním tématem je dlouhatánska milostná předehra,
která se skládá z přesně vytvořenýho mustru samčího boje májícího za účel, jak
už jsi řekl. Tedy nepoškodit se „jinde“, nýbrž v co nejlepší světle bejt viděn
svými protějšky, že?
A ty seš rázem celá zoufalá,
že už za pár dní tenhle úžasnej měsíc
skončí, že?
Jo! Alespoň tedy doufám, že
tu oba dva pořád mluvíme o tom samým.
A o čem, Renatko?
No přeci o sprše, ne? Dyť ty jí,
člověče, skrzevá svoje kecy o trockismu a studiu srnčí erotiky potřebuješ
naprosto nutně a hned! A já se taky přeci nepojedu vykoupat do Southamtonu. Ty
jeden rozbitej bojlere a odstřihnutá elektriko. A ke všemu bez internetu. A máš
vůbec telefon?
A k čemu, Renatko?
No, abys pozval elektrikáře
tyhle problémy napravit.
No vidíš, intelektuálko! Konečně jsi
po více než dvou letech studia ve Windsor-landu pochopila to, k čemu je nám
Slovanům dobrá, sladká Anglie.
A k čemu?
No přeci k vykoupání se ve
vlastní „čech-ksicht a ne-čech-ksicht blbosti“!
Zvrhlíku! Neprodal jsi
dokonce i tu krásnou,velkou, dubovou postel?
Jasně, že prodal!
Néééééé...
31. kapitola
No, a pak už jsem jenom zaslechl její skoro energetický..., co to kecám,
erotický úpění. A s gustem jsem pozoroval
to nádherný, zcela boží ženský tělo v divokým tanci se zelenou hadicí po
trávníku. A věřte, že to byla ta nejůžasnější milostná před-předehra, jakou
jsem kdy zažil.
Pak zaječela,
ručnííííííííííííííííííííík!
Mám jen samý špinavý, Renet.
To je mi fuk a dělej!
Naštěstí jich v prádelníku ještě pár
čistejch bylo. Ale přesto nadělala mokro v předsíni, na schodech do podkroví i
v seknici. Ale před starou, dubovou postelí zaváhala, obrátila se ke mně,
hodila po mě promočenej ručník a cupitala zpátky za mnou k teplu kachlovejch
kamen. Tam mě pak objala.
Hm, byla to modlitba i obřad. Zas
a zas utírat to vlhký, snědý, voňavý tělo. A já to celebroval jako divej. Ještě
se třásla a trochu jí drkotaly zuby. Bradavky jejích malejch ňader byly tuhý,
temný a vztyčený. Měl jsem pocit, že se najednou propalujou do mejch dlaní! A
pak to její ještě malinko vlhký tělo začalo tančit. Při tom si potichounku
broukala jednu mojí dávnou písničku…
tak holka rozvlň boky
dyť už máš na to roky
nekejvni však každýmu
jen s milým vlez pod peřinu
život je fakt moc krátkej
z milýho chlap protivnej,
žila jsem pro radost chviličku
on ze mně udělal pro všechno děvěčku
žila jsem pro radost
chviličku
on ze mně udělal pro všechno
děvečku
Tak kluku copak to je
když se ti ve snech ta panenka zjevuje,
není to panenka Mariá
dřív možná to byla, teď jsem to já
No a já zahodil ručník i oděv a
přidal se k ní, dělaje všechno jako ona! Tedy tanče a zpívaje svůj part jsem se
jí začal dotýkat...
život je fakt moc krátkej
tu krásku byl mi čert
dlužnej,
žil jsem si pro radost chviličku
ona pak ze mě tu hniličku,
žil jsem si pro radost
chviličku
ona pak ze mě tu hniličku
udělala
A teď jsme začali zpívat
společně refrén:
jo muž a žena a žádná a žádná a žádná změna
jo žena a muž je klikou když
nikdo z nich nemá v zádech nůž...
No a pak přišla poslední společná
sloka:
tak už to na světě je
v ouvozu vyjetý jsou koleje,
tak už to na světě je
v ouvozu vyjetý jsou
koleje...
A v tom jsem si uvědomil, že
právě poběhla ta nej-úžasnější milostná předehra mýho života. Tak jsem jí
odnesl v náručí do tý naštěstí neprodaný, starý, nádherný, dubový a velikánský
postele. A v tu ránu nám oběma bylo jasný, co že to je, a jak má vypadat náš
program sociání bezpečnosti, pod dominací, tento! Teď a tady...
Autor: Matěj