Da Vinciho kod

Da Vinciho kod

Zde máte velmi zajímavé video související s autorem knihy „Ahoj templáři“, které jsme se svolením autora zde uvedli. Stažení knihy zdarma od autora, který s námi spolupracoval je zde: https://uloz.to/!oCoL0fKHsPDN/templar-3-pdf

SOUMRAK MOCI NOCI

Píšu schválně aktuálně: Doba nazrává a zraje, tato báseň skrývá jinotaje.

Tmu vídávám za soumraku, připomíná černobílou straku,

jak Světlo zlovolně krade. Světla ubývá a teď chybí všade.

Na Tmu volám: „Pořád ještě nemáš dost, ty hlade?“

Tma mlčky narůstá a je zhusta Bohapustá.

Je si tak jistá v tom, co činí, jakoby činila dobrodiní.

Ze všech možných zločinů ji viním.

Slouží velkým zlodějům a krvelačným sviním.  

Všichni z nich jsou mocí opojení, ale to se brzy změní.

Tma sykne ledově, až to mrazí:

„Vím, co činím a nikdo z Vás mi to nepřekazí.“ 

„Mám svoje sluhy, donašeče, všechny možné zrádce,

Pro mne pracují páni mafiáni, dokonce i vrazi.

Vše jde, jak po másle, mohu říci hladce.

Pracují pro mne s nadšením,

já se jim za to odměním.“ 

Jednou ten, co pořád nadává a reptá

odvážně zvedne hlavu a pak se nahlas zeptá: „Ale co ráno?

Až Světlo přijde? Brzy se rozjasní a Slunce vyjde.

Co potom s touhle chamradí?!“

SVĚTLO SI S NIMI PORADÍ.

Všechny je nabodne na kopí.

Bude to kopí Osudu.

Ten, kdo ví, pochopí.

Víc už vám říkat nebudu.

Ani schválně aktuálně.

Napsal pro Energii u pramene: Jiří Sv.

Jak jsem se stal učitelem

Už od dětství jsem miloval školu a vše, co s ní souviselo. Vousatou učitelku Kadrabovou, jízdu po zábradlí, chlapecký záchodek, kde jsem se naučil kouřit, bradla, s kterých jsem srážel šplhouna Hrůzu, až se uchytil v cirkuse jako imitace velblouda. Také jsem miloval karantény, uhelné prázdniny, nemoc učitele, 1. máj a jiné dny, kdy jsem mohl zevlovat po bulvárech a dívat se, jak naše město bohatne. Ano, škola byla pro mne vším. I o prázdninách obcházel jsem ji mlsně jako řeznický pes špalek a čekal, kdy spadne. Ale držela. Byla z roku 1876. Vůbec jsem si nedovedl představit, že bych někdy svou školu opustil. V posledním roce školní docházky jsem se proto rozhodl, že budu následovat Komenského, který utekl za hranice, a stanu se jako on učitelem. Vždyť co může být hezčího, než z dítek, která neumí ani bleptnout, vychovat řádné občany.

Na pedagogickou školu jsem se dostal snadno. Otec mi zajistil dobrý původ a pohledná teta Berta protekci u profesora Měkýše, předsedy zkušební komise. A skutečně, otázky, které mi komise položila, nebyly z nejtěžších. Pravda, několik dotazů bylo záludných, ale vyrovnal jsem se i s takovou chytráckou, jako je otázka: "Který Bedřich byl nejlepším přítelem Karla Marxe?" Chvíli jsem zaváhal a pravil jsem: "Smetana, Fridrich Falcký", a na třetí pokus jsem to měl. Engels. Jedině Engels. Obdržel jsem plný počet bodů a došlo na politiku. "Co je větší - Čína nebo Vatikán?" Řekl jsem: "Vatikán." Začali kašlat. Povídám: "Čína." Ano, hned napodruhé jsem to měl. Bylo vyhráno. Čtyři roky studia a půjdu učit děti. Studium uběhlo jako voda, i když jsem každý ročník opakoval dvakrát až třikrát, abych si důkladně vše pamatoval a působil před žáky dojmem vědce. Nechtěl jsem dopadnout jako můj učitel chemie Kotek, který tvrdil, že kyselina sírová není žíravina.

Když jsme o tom s kamarády pochybovali, neboť člověk zaslechne leccos i mimo školu, vypil naráz celou křivuli se slovy: "Kyselino sírová, zdraví neškodná, skoč do úst", aby dokázal správnost svého výkladu. Spor zůstal nedořešen, neboť se až do konce roku suplovalo a po prázdninách jsme dostali nového chemika.

Ale vraťme se k mé pedagogické kariéře. Jak jsem řekl, studium uběhlo jako voda. Sotva čtyřicetiletý držel jsem v ruce diplom, který mne opravňoval vlévat žákům do hlavy moudrost a dohlížet, aby neštěbetali mezi zvoněním. Nemohl jsem se dočkat školního roku. Tak jsem se na děti těšil. Za školou jsem si uřízl lískovku na darebáky a po večerech pročítal pedagogické spisy Makarenka, Nejedlého a kata Mydláře. A i jinak jsem se připravoval na povolání. Jedl jsem křídu, vstával denně v 7.00, skládal si učení a penál, zvonil jsem si přestávky a o desáté jsem se procházel po chodbách.

Konečně nadešel kýžený den 1. září. Bohužel jsem zaspal. Rychle jsem se oblékl a běžel do školy. Právě zvonili desátou. Začal jsem se tedy procházet po chodbě, abych se jakoby nic vmísil do školního života. Náhle se ke mne přitočil školník, chytil mě za límec a křičel, podle mého názoru až příliš hlasitě: "Máme tě, ptáčku! Už nebudeš šacovat kabáty v šatně!" Pak mě vedl do ředitelny. "Tento muž, pane řediteli," hlásil zezadu, "okouněl po chodbách a mám dojem, že je to straka, která loupí již dvanáct let v naší budově." Ředitel vyskočil od lejster a přísně si mě změřil. "Je to trapný omyl, pane řediteli," bránil jsem se, "jsem nový učitel Vaník a šly mi pozdě hodiny." "Á, čekal jsem vás," řekl s ulehčením ředitel, "pojďte, kolego, 7. B na vás již čeká. Ale pozor, není to nejlepší třída." "Nevadí," řekl jsem, "zvládnu je, ale bylo by tam alespoň pro začátek několik dobrých žáku?" Ředitel váhal. "Aspoň jeden," smlouval jsem. "Snad... cikán Masarovič..." pohnuly se ředitelovy rty. Šel jsem do třídy jako v mrákotách. "Masarovič, Masarovič, " opakoval jsem si, "to jméno nesmím zapomenout."

Ze 7. B se ozýval strašlivý řev. Asi se na mne teší, usoudil jsem a otevřel dveře. Prudký úder namočené houby mě na chviličku zbavil rovnováhy. Ale jak říkám, jen na chviličku. Snažil jsem se nevšímat si deště cviček, které na mne dopadaly se železnou pravidelností. "To znám, také jsme to dělávali," řekl jsem s humorem. Někdo mi podrazil nohy. Třída se smála. Nejprve jsem čekal, že mě Masarovič zvedne, ale po pěti minutách marné naděje jsem se rozhodl, že vstanu sám. Nešlo to tak lehce, protože mi dva žáci seděli na prsou. Ale setřásl jsem je a prohodil jakoby nic: "To znám, také jsme to dělávali." Vtom mě pinknul do hlavy globus. Zamáčkl jsem bouli a pravil: "To znám, začneme zeměpisem." Třída zarvala: "Také jsme to dělávali!" "Tak dost!", okřikl jsem ty štěbetálky. "Nebo se strýček rozzlobí!" Třída se začala cynicky smát a kdosi na mne plivl. To mě urazilo a vytáhl jsem lískovku. V tu ránu se nad hlavami žáku objevily hole. Cítil jsem, že je zle. Situaci mohl zachránit jedině Masarovič. "Ještě jsem nezapsal do třídní knihy," koktal jsem, "kdo chybí?" "Masarovič," zahučelo třídou. Pokoušely se o mne mdloby. "Jsou zde ještě nějací cikáni?" vyzvídal jsem v naději. "Nejsou, učiteli," neslo se učebnou a do tabule se zabodl nuž na tři prsty hluboko. Napadlo mě, co by asi v této chvíli udělal Makarenko: "Budete-li hodní, povím vám strašidelnou bajku ze Sibiře." Někdo, asi žák, vystřelil ze staré bambitky. Se Sibiří vystačím stěží, napadlo mi a pokradmu jsem vzhlédl. Žáci se kolem mne seskupili v kruh, který se stále zužoval. Na čele mi vyvstal studený pot. Náhle mě napadla spásná myšlenka. "Jdu mýt okna," začal jsem. Třída nechápala. "Přišel jsem uklízet," pokračoval jsem v přesvědčování. "Jsi učitel," odpověděla třída.

Prorazil jsem kruh paží a vyběhl ze třídy. A abych se alespoň trochu pomstil, vběhl jsem do šatny a důkladně prošacoval všechny kabáty včetně ředitelova.

Zdroj: Šimek-Grossmann / povídky
 

Ahoj templáři III. díl, kapitola 32 - 35

32.  kapitola

Jo, tahle říjnová noc byla možná tím nejúžasnějším, co jsem zažil. A nevím proč jsem si najednou vybavil ten svůj už teď ne-paradoxní blábol o „Říjnovejch revolucích v listopadu“. My dva jsme prostě a přirozeně celou noc realizovali ono základní sociální počínání žen a mužů. Potažmo pak i všech lidskejch subjektů, který vytvářej nějaký společenství. A teď když už nějakej čásek pročítám texty lidí kolem KSB, tak mám zvláštní pocit a docela i lufta, aby se z těchto bezesporu moudrejch knih tahle intimní výše popisovaná část lidský reality nevytratila. Samotný uskutečňování programu, byť úžasnýho, ale bez nádherný slovanský obraznosti, jež má rovněž moc vytvářet a tříbit societu mi trochu tuhle doufejme čistou vodu kalí. Mám prostě vítr z toho, že se tam třeba nebudou, či spíš přestanou potkávat smysluplně živly, vůně, barvy, tóny, pocity, emoce s duší a vírem fantazie. A rovněž tak se syrovou realitou světa a selskýho rozumu. A kdyby to tak mělo bejt, tak co by pak vytvářelo onen výslednej informační celek s co nejpřehlednější sítí alespoň těch nejdůležitějších a myslícího člověka nakopávajících souvislostí. Teď ale nevím, jestli se na tohle mám zeptat ještě Amadey, nebo spíš už jí, Renet?

Matěji, ty fakt trpíš samomluvou.

Bodejď bych netrpěl, Renet. Dyť jsem furt sám. A člověk, kterej takhle žije se asi nemá montovat do sociálních záležitostí, kterejm z tohoto titulu ani příliš rozumět nemůže, nemyslíš? No, když už jsi mě poslouchala, co o tom soudíš, nebo co bys k tomu dodala.

Hm, nic. Ale vlastně jo, dodala bych k tomu spoustu blbůstek.

Hm, blbůstek? Tak povídej.

Já sama jsem přeci societa. Protože ve svejch inkarnacích představuju armádu žen,  mužů i dětí a doufám, že i zvířátek. Moje duše a dávná, přítomná i budoucí těla se budou vždy podílet na dějinách všeho živýho i neživýho inventáře vesmíru. Budu jeho spolu-tvůrcem, ale  někdy nejspíš i ničitelem.

Renet brzdi, nezacházíš přiliš daleko?

Ne, jen říkám, co si o sobě, jako o neustále a nepřetržitě zde přítomným vesmírným jsoucnu myslím.

Renet fakt brzdi. Je to moc nakažlivý. A co když si tohle začne myslet i Popleta? A mluv potichu, nebo se do toho nakonec zaplete a začne nám radit i Amadea.

No, k tomu vás oba chci vyprovokovat, Matěji!

A co tím míníš? 

Abychom se pokusili vytvořili něco, co by nám usnadnilo přiměřenost a rozumější chování v prostoru našich životů, než jak to doposud činíme.

No, Renet, ale to se nám přeci snaží říkat ty moudrý a tlustý knihy, ne?

Právě, Matěji! Ale nechybí tomu něco?

No, to co tomu chybí z mý strany jsem právě popisoval. Ale je možný, že mi už v tomhle věku chybí ona schopnost vyskočit z nevytříděnýho labyrintu, či zátěže zbytečnejch pojmů a schémat.

Hele, Matěji, já jsem mladá a zase si říkám, že pojmů a schémat se mi jaksi nedostává. Považuju je totiž za schůdky, možná žebříček, kterej mi poslouží něco objevit. A ať už se šplhám kamkoli, tak tam ty šprusle pode-mnou musí reálně bejt. A to ať ty dobrý a vyzkoušený mající  nějakej smysl, ale i ty vachrlatý jsoucí jen do počtu. To, že jsem se výše označila societou, tak nevylučuje, že v jednotlivejch sekvencích života jsem egoistka, šmejd a mrcha. Ale pořád jsem to já, chápeš? Teď zrovna jen pouho-pouhá ženská!

A proč to Renet říkáš s vykřičníkem? Copak si ty občas societka myslíš, že v jevu ženská je něco blbě?

Samozřejmě. A to záleží na konkrétní...

Renet? Ty jako myslíš, že máš třeba malý prsa a křivý nohy? No, dost taky  šilháš po mladejch a oholenejch, hm? Musím tenhle okruh pojmů promyslet. A přesně tak, jak o tom mluvěj ty tlustý KOB knihy. Abys třeba nezačala toužit po nějakejch pro mne tedy fuj-tajbl a moc drahejch implantátech.

Ty pobudo již věkovitej. A ke všemu lakomej.

Hm? Lakomej, jo? Dyť jsem nedávno investoval do pro tebe tak vytouženýho bojleru. Copak si to už nepamatuješ?

Jo, pamatuju si jen to, že byl z druhý ruky!

No a co? Aspoň byl už vyzkoušenej.

Jo? A kolikrát už tady byl elektrikář, aby se ta vyzkoušenina zas pokusila ohřála vodu.

Na takovýhle otázky, Renet, zásadně neodpovídám.

Tak jo, ty Čech-lande. Už jsi se alespoň rozešel s tím tvým otravnýmWindsor-landem?

No, vidíš, societko. A dík za tu bojler-facku.

Miláčku, není zač.

Je zač, protože právě teď jsem se já, Matěj, definitivně rozloučil s mým amatérským pojmem Windsor-land. A proto mohu do okruhu svejch vědomostí zařadit naprosto novej pojem, Rus-land.

No, to ti to trvalo. Rusko a Putin budou mít děsnou radost...

 33.  kapitola

To je fakt moc zajímavý, jak Renet vnímala po žensku tu moji neustále opakovanou a pitomě formulovanou sociální pod-pásovku vůči Britům? Ona okamžitě zaregistrovala a pochopila tuhle mojí nespravedlnou hloupost. Protože já, blbej Matěj, se slovně navážel do Anglánů, aniž bych při tom o nich něco podstatnějšího věděl. To je skutečnej a pádnej argument ze strany týhle úžasný ženský, při kterým jsem si i já uvědomil, jak hloupě a nafoukaně tahle chlupatá, fousatá bytost, Matěj, vytváří prostor sociálního bezpečí a pohody pro ní a všechny živý bytosti v dohledu. Tady i sebe, osla Matěje.

No, konečně jsi to pochopil, člověče.

To seš zas ty, Amadeo?

Ano.

Slyšelas přeci jak uvažuje Renet?

Slyšela. A je to tak fajn, asistente, ne?

Tak čao, ex Taliánko, upálená kdysi v Neretu za mý chlupatý, fousatý,  nemotorný, katovský, sociál-asistence. Ale časy se mění a praktická i sociální technologie života i mordů se ovšem od tý doby závratně posunula, že?. A to někdy až k naprostý anonymitě. Tak třeba, na mnoha místech světa jsou zrovna teď u počítačů mladí, perfektně vyškolení odborníci, kteří naváděj anonymní a zabijácký drony na přesně zaměřený, nic netušící cíle. Možná si při tom povídaj o včerejší tancovačce a popíjej kafe. Ovšem tam někde daleko na druhým konci světa umíraj lidi. Umíraj děti! A s nimi po částech umírá lidský svědomí a taky Matička Země. A ti mladí lidé pak mrknou na hodinky a když je čas, tak rozesmátý zaklapnou počítač a řeknou, padla! A nikterak unavení vyjdou do ulic se bavit, dobře se najíst, smát se, tančit a milovat. A to, co před chvílí „možná“ s důvěrou v Systém dělali jako svou práci, bylo vlastně jenom nedostatečejma informacema ošetřený uskutečňování jejich sociální bezpečnosti. Tihle se šli bavit. Tamti na druhý straně planety pláčou a se zaťatejma pěstma zakopávaj svý mrtvý. Ti tam neví, co bude zejtra. A tihle druzí vysmátí půjdou ráno do růžova vyspinkaní v čisťounkejch oblečcích do svý obvyklý a velmi dobře placený práce u počítače. TEDY NIKOLI DO VÁLKY! Prostě jen do práce.

Takhle lze v tý nejstručnější kostce vylíčit současnej svět a byosti, který se nazývaj lidma. Svět, kterej mohl bejt úplně jinej a šťastnej. Štastnej tady, tam i všude. Jenomže ti, co byť skoro nevědomky provedli tu hrůzu na druhým konci světa naprosto nechápou, že se jim i s úroky a jako bumerang jednou v reálný podobě vrátí něco takovýho, co jako součást zdánlivý-hry způsobili „tam někde“! To je Zákon. Zákon odplaty! Jak by asi Renet okomentovala počínání těch mladejch počítačovejch expertů virtuálně vodících drony?

Je to svinstvo, Matěji! Ty myslíš, že jsou tak pitomí, aby nechápali, cože to dělají?

No, já nevím, Amadeo, jestli to vůbec tuší? Třeba jim tu činnost, tedy jejich práci nadřízení vyložili jako test, či pouhý školní cvičení. Vždyť tyhle bytosti si tuto virtuální hru na počítači hráli, či vlastně trénovali už jako děti. Téma zabíjet zlý teroristy bylo pro ně přijatelný a svatý, neboť ho vyhlásil sám pan president USA. A  o této personě se tam doposud příliš ne-pochybovalo. Tak jim ani nemůže příjít tato činnost zvláštní a natož zrůdná. Je to přeci jenom rutina, ne? Oni netuší, že tenhle stát během svý dvěstě-letý existence nikdy nezažil agresivní, okupační válku na svým území. Tedy mimo asi čtrnácti-denního výsadku Britů na konci 18. st.. Tak se jim ani nemůžeme divit, že uplatňujou svý vytoužený a v tvrdým kapitalismu přímo ze země vydupaný sociální bezpečí a slušně honorovaný zaměstnání. Vždyť ani my jsme nebyli ve škole seznámeni s tím, že v SSSR po Stalinovi nevládli žádní bolševici, nýbrž dítka Bronsteina alias Trockýho. A ti měli jiný úkoly než spokojenost sovětskýho lidu. Neboť jejich zadáním a úkolem bylo vytvoření a pak zachování marxistickejch elit a jejich připravení SSSR dělit. Proč myslíš, že výše uvedenýho netvora Lejbu Davidoviče Stalin vyhnal? A taky proč mohl Lazar Kaganovič zorganisovat v zimě 1932-33 zřejmě jeden z nejefektivnější vyhlazovacích programů planety. Tehdy za půl roku umřelo hlady „možná“, nikdo to neví přesně, několik milionů Ukrajinců? Rovněž tak nám elitářským marxismem posedlí trockisti nesdělili, že 75% nejvyšších potentátů po Velkým Říjnu nebyli Rusové, ale Chazaři, kteří si dle doporučení svejch nejvyšších změnili svá židovská jména na ta přijatelnější pro služebnej dav. Jak z jejich strany byl a dodnes je titulován lid. A vůbec je to dlouhá, krvavá a vnitřní, historie střetu jednoho z mála skutečnejch bolševiků, Stalina s trockisty. Za což zaplatil životem. Ale pak od Chruščova a hlavně po příchodu Gorbačovova se parcelace a mnohanásobný snížení kurzu rublu vůči dolaru v SSSR rozjelo na plný pecky jenom proto, aby byla zachráněna ekonomika a balanc světovýho fízla! Tedy USA. Což se dojemně dařilo za Gorbačova a dovršil to neustále nalitej Jelcin. Obyčejní lidé v USA ví taky jenom to, co jim sdělili ve škole a v mediích. Tohle tam maká stejně jako u nás v rámci informační asymetrie. Kdy běžný směrující informace jsou pro dav. No a teprve pak následujou ty za informační bariérou. Ale i ony jsou odstupňovany, dle hierarchie pro vyšší, vyšší a nejvyšší elity. Takže?

Takže hierarchicko patriarchální svinstvo nejvyššího řádu, že, Matěji?

Ano, Renatko. Kde ses tu vzala tak najednou? Povídal jsem si s Amadeou.

Ale ten rozhovor, Matěji nebyl dialogem, ale monologem, že?

Jo, my s Amadeou si neskáčem do řeči. Každej pijánko jedeme ten svůj monolg, víš?

Nevím, ale copak jsou šmahem všechny elity šmejd?

Nevím, Renet. A kdyby byli, tak co s tím hodláš dělat?

Jdou z počítače vymazat, Matěji?

Zkus to?

A, Matěji, myslíš, že ti současní Rusové to s tou jejich sociální bezpečnosti pod dominací svědomí, fakt myslí vážně?

Jak to mám vědět, Renet? Myslím, že po svejch životních zkušennostech mnozí jo. Ale když zvážím, že drtivá většina současnejch obyvatel Ruska byla stejně jako všude jinde na světě vychována v duchu svinstva informační asymetrie, tak tu může opět jít o ono nový rozděl a panuj. Ale možná je pravdou a reálnou skutečností, jak tvůrci koncepce tvrdí, že je to všechno pouze o svobodě a schopnostech jedince vymanit se z hrubosti a nepřesnosti mozaikovýho, či poněkud vyššího kaleidoskopickýho způsobu vnímání. Čímž je míněno pouhý skládání a nanejvejš zpřesňování obrazu jsoucna na daným místě bez jakýhokoli pochopení souvislostí, příčin a důsledků. Tedy nahradit ho vnímáním v podstatně širším smyslu konceptu. Mám pocit, že ono přidělování ne-kvalitních, kvalitních a vysoce kvalitních informací je občas nutný. Ale nesmí se to stát naprosto nesmlouvavým pravidlem, jako to funguje v současným světě. Pokud by bylo vědění opravdu rovnoměrně a ve stejný kvalitě dostupný všem a byl konečně instalován ideální informační stav, tak by to opravdu už byl pouze a jen jedinec, kdo by svým přístupem k osvojování a rozvoji vědomostí rozhodoval o tom, jak vysoko by chtěl ve svým poznání dojít. Ale takovej informační servis, a navíc přístupnej mýmu selskýmu rozumu zatím neexistuje! Proto říkám, nevím. A jsem mírně skeptickej.

Hm? A proto o něj, Matěji, požádejme.

A koho, Renet?

Universum.

A jak, Renet?

No takhle...

Matičko Otče Synu Dcero

a moji předkové do hloubi věků i vzdáleností.

Děkujeme za všechno co nám dáváte

a buďte milostiví a milosrdní

k nám všem i k celému světu.

Veďte nás a chraňte před vším

co nám brání vykonat to

co jsme si předsevzali

při vstupu do tohoto života.

Amen.

 Ale, Renet? V tý tvý žádosti nebylo lautr nic o nějakech informacích a konceptech, který by nás měli spasit?

Hele, Matěji, ne-panikař. Pokud Universum existuje a funguje, tak tohle všechno budeš mít zejtra v poště...

34.  kapitola

Jenomže čím je Renet to ONO, co máme vykonat, že? A proč to při vstupu do novýho života musíme zapomenout?

Nevím, Matěji. Mám pocit, že to nějak souvisí s tm, abychom mohli v novým, lidským životě, v prostředí toho nejpřirozenějšího hledačství najít reálnej a co možná nejvíc bezpečnej flek uvnitř sebe. A  i ten ve vnějším světě. Pak si dobře zapamatovat referenční body cesty k nim. A rovněž i trasu svýho putování za vzděláním a nacházením souvislostí v tomhle zkušebním úseku pobytu naší duše v současným těle. Tyto body by nás podle mne měly dovíst k onomu ostrůvku procitnutí a pochopení důvodů proč naše duše vstoupila do tohoto vtělení. Ale teď budu oproti tobě k tý práci Rusů poněkud vstřícnější. Tohle, co oni uváděj a řeší ve svý sociální a bezpečnostní doktríně jsem totiž začala nacházet a vímat u mejch novejch přátel v Anglii. Kde mě velmi oslovila hlavně naprostá ne-účast didaktiky. Což mě samozřejmě bralo i u těch Rusů. Oni totiž říkaj, zde jsou informace, který ti pomůžou hledat ty doplňující ze kterejch pak budeš mít možnost uplíst tkanivo souvislostí. Tedy pochopit fungování konceptu. A to je vlastně v kostce ona metoda. Prostý, že? Žádný poučování, žádnej návod jak co, kdy a proč dělat. Při tom mi okamžitě došlo, jak cílenou zrůdnost páchaj všechny současný výchovný a vzdělávací programy. Tedy ty, co jsem měla možnost já v současným životě poznat. Zvláště pak když jsem srovnávala stav u nás s tím, co jsem za ty dva školní roky zažila v Anglii. A všimni si, že naprosto v tomhle srovnání budu oddělovat anglický školství od toho, co jsem se naučila od svejch tamních přátel. Teprve tam jsem pochopila, jak jdou ohledně vzdělání ti moji nový angličtí souputníci naprosto mimo jejich vzdělávací programy. A, že ta země je fakt skutečným blbstvím Windsor-landu, stejně jako my jsme ohledně oficiálního vzdělávání zahrnuti do kreténismu našehou současnýho Čech-landu. Chápeš?

Renet, v minulý kapitole jsi mi ty moje landy s malým „l“ ometla o hubu.

To nic, to tehdy bylo z kamarádství, ale tohle už je z lásky, Matěji. A mezi tím je velkej rozdíl, chápeš? A taky už podstatně větší pochopení pro to, jak jsi to tehdy myslel. A teď pokračuju. Když jsem tam s nadšením odjížděla a prvně slyšela tyhle tvoje formulace, tak mě ten Windsor-přílepek urazil.

A proč jsi mi to neřekla, Renet? Vysvětlil bych ti to.

Nóóó právě? To je vono. Vedení k pravdě je dobrá cesta k sociální bezpečnosti. Vysvětlování je špatností a dokonce je to zvrhlost a sračky nejsmradlavější kategorie! Já to nejprve chápala v tom smyslu, že si z tý země za mořem a potažmo i ze mne, která tam hodlám odjet studovat, děláš srandu. A z toho důvodu, že jí i mne považuješ za hloupou.

No, skoro tak to bylo. Já jsem Anglii za éry trockistů považoval rovněž jako ty ještě nedávno, než jsi tam odjela, za skoro ideální místo tvůrčí svobody. Ale když se tady na konci minulýho století začaly měnit poměry, tak jsem stále víc a víc zjišťoval, že se zde opět říká něco jinýho, než se dělá. A jak šel čas a zvláště pak po roce 2000, kdy se tohle počalo dít ve stále propracovanější podobě, tak jsem začal pomalounku chápat a pak už nabeton vědět, že jsme pouze a jen spadli z trockistický louže ne do bláta, ale rovnou do tý nejsurovější fašisticko-sociál-kapitalistický mašinerie, jež se neštítí naprosto ničeho. Navíc ještě toto vše bylo dosycený a fešně zabalený do fixl praporů, nevhodných a násilných multi-kulturních zrůdností. S nimiž se zároveň ovírala Overtonova okna pro sexuální úchylky, euthanasii, juvenilní jistici ala Norsko a dokonce pro pojídání lidskýho masa. A samozřejmě i pro mnohá jiná svinstva. No, a ty sem do Čech přifrčely z mnou kdysi obdivovanýho Západu. Na tom vídíš, Renet, že mně v to Čechách trvalo víc než deset let, abych onen stav pochopil. A tak jsem tě tím výrazem Winsor-land jenom špičkoval, prudil a čekal, co ty na to. Věděl jsem, že tam jedeš s přesně tou samou představou a nadějí,  jakou jsem měl kdysi o svobodě Anglie a západu i já. A vidíš, ty sis návštěvou skutečnýho Windsor-landu oproti mně zkrátila pochopení souvislostí a pravdy o téměř celý desetiletí. To je přeci, pro samozvanýho pedagoga Popletu Matěje úžasnej úspěch, ne? A dle mýho tohle představuje ono jádro tý sociální teorie Rusů v obyčejný, životní praxi. A samozřejmě na tý pro mě nejpochopitelněší úrovni, tedy konceptu selskýho rozumu. A představ si, že ta léta, která sis tímhle fíglem vyšetřila můžeš užít k něčemu, co tenhle náš svět posune od globalistickejch a socialisticko-fašistickejch zrůdností k něčemu podstatně  rozumnějšímu, ne? A to je podle mýho to, co nám tahle teorie Rusů, která samozřejmě nespadla z nebe, ale z dávný tradice Slovansko Árijskejch Véd. Toto pak dávkovano třeba Pjakinem a dnes už postupně praktikovano v plantárním formátu Putinem sděluje a nabízí něco za čímž stojí lidský SVĚDOMÍ!!! A ne nějakej už se hroutící světovej policajt.

Kecáš, Matěji! Něco podstatně lepšího existuje! A víš co to je?

Nevím, drahoušku. Ale očekávám nějakej z tvejch drsnejch fórů.

Já tě, Matěji, zmlátím!

Hele, Renet, tímhle mi často za svýho života někdy ve srandě, občas i skutečně vyhrožovala Amadea. Ale vyšetřit deset let svýho života je terno. A teď je jen na tobě, co s těma rokama uděláš?

No, budu ta léta, tento! Ha ha ha ha...

Renet, budu to moct dělat jako papoušek po tobě?

Matěji, my to nebudem spolu dělat najednou?

No, kdo ví?

Tantra je dobrá medicína, Matěji. Tantra je člunek, stav i výsledná tkanina. Tudíž je nutný vnímat sebe jako nerost i půdu. Cítit se opravdu rostlinou, bakterií, hmyzem, rybou, ptákem, zvířetem, člověkem, vesmírem i božstvem? Protože jen pak budeš spojen s komplet celou planetou a vesmírem. 

Chápeš to? Ty chlupatá societko. Oni ti Rusové asi v tom současným skoro válečnickým a chlapáckým fofru, opět trochu pozapoměli na nás, a na ty naše ženský priority a touhy, že?

No teda, Renet z Čech-landu do Windsor-landu. Pak zas zpátky Adámkovou cestou NIKAM! A to rovnou nejmíň do Československa.  To je teda nadělení. A já jen doufám, že z ní pro nás nevzejde něco takovýho, jako se stalo s dopuštěním panstva po první světový válce, když jsme my, Československo dostali od sv. Západu Danajskej dar ve formě Zakarpatský Ukrajiny...

Závěrečná část

35.  kapitola

Amadeo? Hm, nic.

Teď mi zkus říct, copak je vůbec třeba, asistensky postrkovat tenhle rozvlněnej živel. Vždyť ona je oheň, voda, vítr i prach země, jež nabral v divokým víru tubus tornáda. Kde uvnitř je ticho jako v chrámu. A vně zuřej běsy! Copak si myslíš, že tohle lze směrovat? Vždyť venku není slyšet naprosto nic pro děsivej hluk. A uvnitř tupl nic, neboť se zvuky rozplynuly do měkký a hustý tkaniny hlubokýho ticha Tanter. Slyšelas přeci její výklad, Amadeo, ne? Tohle se přeci směruje samo. Myslíš, že já k tomuhle žhavýmu a vybuchujícímu tyglíku, jímž Renet je, jsem něčím schopnej přispět?

Ticho jako v chrámu!

Nebo dokonce k tomu patřit?

Ticho jako v chrámu!

No, to je dobrý, já nicka se ženu do průseru a mám při tom kočírovat někam a lautr netuším kam ... něco, o čem skoro nic nevím? Jo, akorát to, že se to jmenuje, Renet! S kterýmž to jevem jsem však za těch pár roků strávil pouhejch několik desítek hodin. A vím o něm jen to, že je mi s tím tornádem dobře. Že mě inspiruje, a že mě „možná“ má „trochu“ rádo. I když naprosto, Amadeo, nechápu proč?

Ticho jako v chrámu!

Nejspíš jako svýho dědu, protože ten její velmi brzo umřel, co myslíš?

Ticho jako v chrámu!

A se mnou věkovitým jí to čeká nejspíš taky, že?

Ticho jako v chrámu!

Amadeo?

Ticho jako v chrámu!

Možná, že v tomhle právě ztichlým kostelíku už mnozí jsou a dokonce snad i tuší, či ví proč...

Epilog.

Alojzío?

Kardinále?

Nojo, bodejď bych se dovolal blahoslaveného jezuity ze Sutivanu.

Alojzío, letos jsem ani u toho tvého nádherného moře nebyl. A nebyl taky žádný pokec na nádvoří tamního chrámu. Neochutnal jsem vaše úžasná vína, smokvoňky, olivový olej. A ani váš chléb. Víš, letos jsem byl kousek za rohem na skromném Drveniku Veli. Kde sice už díky nedstatku vody nemají vinice, ale je tam něco mnohem podstatnějšího. A představ si, že se to děje bez civilizačního humbuku a blbnutí. Žádná turistická infrastruktura. Dva obchůdky v přístavu. Prašný cesty. Ticho a mír. Toť vše...

Možná sis od někud „tam?“ všimnul toho, co se děje v Asii, Africe. A taky už zas kousek od vás i od nás na Ukrajině. Ale možná … kdo ví? Snad se za pár měsíců se objeví duha rozkročená z Podmoklan až do středomoří, která možná alespoň cípkem zahrne i tu zatím nešťastnou Ukrajinu, Afriku, Asii a všechny současný planetární hrůzy. A nechť jsou, kardinále, možnosti modrého Midgardu otevřeny dokořán všem slušným lidem. A vše ať se konečně začne dít dle svědomí a vůle OBYVATEL, nikoli elit této nádherné planety. To je přeci to, co jsme odjakživa, a bez zrůdných elit chtěli my, Slované. A na co naprosto taky zapoměla tvoje katolická církev. A sakum-prásk všechna velká náboženství. Všechny politický, sociální a kde jaký systémy. A hlavně na to zapoměl celej slavnej Západ. Ovšem nezapoměla na to naše Matka Slovanů.

Alojzío?

Ticho jako v chrámu!

Amadeo?

Ticho jako v chrámu!

Renet?

Ticho jako v chrámu!

Amen...

Lidi?

Ticho jako v chrámu!

Přihodilo se dne 21.8.2016 v 16:27

Duhý i třetí díl po prázdninách vyjdou v elektronické podobě u stejného nakladatele
, může objednat za 49,- Kč i s DPH zde: http://www.bezvydavatele.cz/book.php?Id=861 , jako byl publikován díl první.

Tímto děkuji autorovi Matějovi za spolupráci a poskytnutí čtenářům svých povídek pro širokou veřejnost. Přeji do budoucna autorovi ještě hodně nápadů a hlavně mnoho a mnoho legrace ve své pouti zde na Teře. 

Iv

Ahoj templáři III. díl, kapitola 30 - 31

30.  kapitola

Ahoj Renet, jak bylo, hm, tam … NIKDE?

Vně bylo nikde, nikdo a nic. Avšak v srdci bylo někde, všichni a všechno. Ahoj, Matěji.

Dík, krásko za vyčerpávající zprávu z cesty Nikam. A kde ses potkala se slovy sofiánky i katarky Magdaleny?

Proč potkala? Je přítomna uvnitř, tady v mým srdci.

Udivuješ mě Renet.

Proč, Matěji?

Poslouchej část jednoho jejího evangelia.

Magdalena pravila:

Vně je to víra, naděje a láska. Uvnitř je to však vědění, porozumění a moudrost. Ale ty nejsou nadřazeny lásce. Není tohle mustr tvý zprávy o cestě Nikam, Renet?

Jasně, že je.

Ty ses fakt musela potkala se Sofiány, či snad dokonce i s Katary? Ale vždyť jste se kámoškou jezdily pouze po bejvalým regionu Československa, ne? A tohle vypadá, že jste spíš rajzovaly i po Languedocu s jeho gnostickou tradicí. Jíž  Sofiáni i Kataři převzali od svý světice Magdaleny, která pro ně byla svatou nikoli z Říma, ale ze svého i jejich srdce. No, a víš proč, Renet?

Hm, budu přemejšlet. Je to asi proto, že jsou tu všude po celým teriroriu bílé rasy nám velmi podobní človíčkové, že? Tak nechť je tu šířena i tahle jejich prosťoučká, ale úžasná sofiánská modlitbička, jež vyjadřuje prostě vše. A tak uzavírá všelidskej, mystickej, božskej i tantrickej kruh. V němž nechybí prvek skutečnýho a na všech úrovních pokračujícícho přibližování se božskýho, ženskýho a mužskýho principu:

Nebeský Otče, Pozemská Matko,

nechť je svatá nevěsta přijata

a opět nastane Věk Ducha Matky.

Nechť mezi námi září plnost Pravdy,

Světla a obraz Ženicha s Nevěstou

v její svatební komnatě…

Nemáš Renet pocit, že v týhle modlitbičce je zároveň vyslovena i touha po návratu k nejpřirozenějšímu uspořádání lidský společnosti na naší planetě s tím, že se opravdu pokusíme o posílení funkce mateřskýho, ochranitelskýho principu?

 

Jo, Matěji, takhle nějak by to mohlo znovu začít. Dělala jsem si z toho po příjezdu do Anglie dost dlouho srandu a šoufky. Matriarchát, hm? Pořád mi znělo v hlavě to, co jsi tak umanutě a pořád připomínal ve svejch prvních dvou templářskejch dílech. Či alespoň uskutečnit posun k rovnosti pohlaví. Pak jsem to začala vnímat jako i svojí posedlost. Ale když jsem i ve Windsor-lendu začala potkávat stále víc a víc lidí, co o tomhle zcela vážně uvažovali, a to přesto, že to jejich okolí vnímalo jako exces a bláznovství. Tak jsem postupně začala přijímat, že to nejsou magoři. Že to není ideologie a oni, že nejsou žádní sektářští pomatenci, ale dějinami nesmírně poučení, empatičtí, vzdělaní a moudří lidé. A tak jsem tuhle jejich zdánlivou posedlost začala vnímat jako zdravou, potřebnou a nakonec zázračnou. A víš proč?

Povídej.

No, když už jsme v Southamptonu my ženy nemohli po setmění do města, natož třeba do přístavu a některejch už sakum-prásk „jejich ulic“, což je dnešní obrázek všech západních a to už nejenom metropolí, kam se běženci nahrnuli ze zemí rozvrácenejch neurvalý válečným hulvátstvím Západu. Tak jsem si uvědomila onu absurditu tohoto stavu věcí. Tedy naprostej posun k opaku, tedy k potlačení práv žen. Dále jsem začala jako ópérka vnímat podobně zrůdnej jev v rodinách, kde jsem se stále častěji potkávávala s cíleným řáděním juvenilní justice. A to nejenom u cizinců, ale i v čistě anglickejch rodinách, kterejm jsou odebíráni děti, jen proto, že se mnohdy nezaviněně dostali do existenčních problémů. A systém jim odepřel pomoc. Pak jsem se doslechla o zrůdnejch formách kšeftu s odebranými dětmi. A tak jsem pochopila proč jsem doma potkala zrovna tebe, staříku! A vlastně i to, že jsem pak začala bez jakýhokoli uvažování účinkovat na tvejch autorskejch čteních. Všechny tyto souvislosti mi teď začínaj dávat smysl. Zvlášť když si představím ta svinstva, co se kolem nás dějou a nabíraj otáčky. To, co jsi popisoval v těch prvních dvou templářskejch dílech vypadalo zajímavě a exoticky. Ale, že by to mohla bejt pravda, to mě fakt začalo docházet až mezi novejma známejma v Southamptonu. Jo, asi proto jsem musela odjet do Anglie, abych se tam znovu potkala s tím o čem píšeš. A začala si díky jejich podobnejm sdělením, jež potvrzovala ta tvoje pomalu zvykat, že svět je opravdu o něčem jiným, než říkaj v TV. A že fakt 100% platí ten zdánlivě nelogickej pokřik Michaela Ellnera:

Všechno je obráceně a vzhůru nohama. Politici ničí svobodu, právníci spravedlnost, doktoři zdraví, masmedia informovanost, university vzdělání a náboženství spiritualitu, hm?

Jo, Matěji jsem ráda, že jsem. A taky jsem ráda, že jsme se potkali. Jinak bych v budoucnu stále jenom podle cizího mustru učila děti tančit, zpívat a hrát divadlo. Ale ono je nejptve nutný jim pomoci naučit se pochopit, že skutečnej život je naprosto o něčem jiným, než to, co je dnes Systémem praktikováno jako vhodný sociální chování. Ale co to je vhodný socální chování, že? Oni tím myslí vřazení se do multikulturní společnosti. Jenomže to, co jsem v posledku zažila v Southamptonu, to nebyl život, ale už pouze jen strach o něj. Multikulturní prostředí je tam dnes totiž opravdová a totální džungle. Pravidla zde netvoří pouze jeden systém, ale jejich mnohost. V anglických městech dnes každá ulice, možná každý dům, či každá rodina, někdy i jednotlivec mají práva pouze taková, jaká jsou schopni si svojí vůlí a silou vytořit, uhájit a prosadit. Tedy v podstatě je to boj všech proti všem! Kde ten nejsilnější element bez špetky svědomí má největší možnosti. A tohle nemá se svobodou, rovností a bratrstvím, či přátelstvím, nebo dokonce s láskou naprosto nic společnýho. A já si kdysi bláhově myslela, že jsem schopna zvládnout, řešit a uhájit svůj život třeba i uprostřed zombiů!

Ale pak když se začala měnit v Anglii situace ohledné blížícího referenda o vystoupení, či setrvání Velký Británie v EU, tak se stav věcí ještě víc radikalizoval. Najednou ona kdysi navenek se tvářící multikulturní společnost nabrala naprosto chaoticky opačnej směr. Začalo docházet ke tříštění a řevnivosti různejch etnik majících britskou státní příslušnost. Což velmi začali posilovat ti nový legál i nelegál příchozí. A tenhle blázinec začali politici neurvale využívat nejprve k zájmům svým a pak samozřejmě i k zájmům partají. Tedy běžný svinstvo směřující k bezohlednýmu sběru politickejch, sociálních a ekonomickejch výhod. A samozřejmě k budování co nejvýhodnější plebiscitní pozice, podle hesla „Urvi a sežer co nejvíc můžeš“. Ale abych ti odpověděla na tvojí možná ještě nevyslovenou otázku ohledně naší cesty Nikam. Tak my jsme se opravdu i tady v bejvalý ČSSR setkali s velmi zvláštními lidmi, ale to je povídání na dlouho. Teď chci pusu! A pak uvidíme?

Hele, proč tak zhurta na staříka, Renet?

Víš...

Nevím, ale doufám, že mě ke všemu nezačínáš vnímat jako nějakou živočišnou bílkovinu. Vono prej chystání se některejch lidí na polibek, a zvláště v americkejch filmech, připomíná spíše přípravu na kousnutí.

Jo? Ty, Matěji taky koukáš na americký filmy?

        Ne, nemám televizi, ale zdává se mi o tom v blbejch snech.

        Tak se kruci dej vyšetřit. A hele, je alespoň v tom zatraceným brojleru voda?

Naštěstí ne, Renatko. Víš, on to není brojler, tedy živočišná bílkovina, ale bojler. Po česku ohřívač vody. Kterej ovšem jednou, kdysi dávno přestal fungovat.

A proč jsi ho ty jeden protejne neopravil?

Proč? Proto! Zvykl jsem si rači za těch pár roků tvý nepřítomnosti na 4° horkou, podmoklanskou, pramenitou vodu. A zvyk je železná košile, jak říkali předkové. A pak z pohodlnosti jsem u tohoto konání zůstal. Jestli se chceš vysprchovat, tak přeci už z minula víš, že prameniště a studna s tou přijemně chladivou vodou, mající přesně 4° Celsia je ve stínu olšovýho remízku za chalupou.

Matěji, ale to snad platí pouze v létě, ne? Ale dneska je 28. října. To je dokoce státní svátek, ne?

No, a co? Svátek sem, svátek tam a říjen, to přeci ještě není žádná zima. A ty 4° Celsia platí ve stínu po celej rok. To, co potom teče, či neteče na konci hadice, závisí pouze na tom, jak je ona vystavena sluníčku, či mrazu. Víš, pramen si vždycky najde pouze a jen ten plácek, jež mu zaručuje přesně tuhle teplotu. A kdybych se já zbláznil, a třeba ten remízek vykácel, tak otevřu slunci k pramínku cestu. A víš co by mi on pak udělal? Fíííí! A byl by v čudu! No, a pak by si našel nový, pro něj přijatelnější místečko. Který by opět bylo ve stínu pod stromy a někde v křoví. A ne na pozemku takovýho blbce, co mu jeho remízek zaručující tantrickou teplotu, vykácel! Chápeš?

Áách jóó.

Víš, Renet vloni jsem se sprchoval, teda „hadicoval“ furt a celou zimu. Tedy přesněji mimo jednoho jedinýho fuj tajbl zmrzlýho dne. Kdy se hadici nepodařilo   vyplivnout ledovou tříšt. A kdy mi teploměr zákeřně přimrzl k mejm zavlhlejm prstíkům, chápeš?

A, Matěji, proč sebou vlastně ten teploměr taháš?

No, proto, abych se ujistil, že mě pramínek na těch stupních nešulí.

Aha, to furt chodíš nahatej s tím samým, mrňavým starým a nevzhledným přístrojem?

Hele, Renet, nech si toho s tím mrňavým a nevzhledným tento, jo? To přeci dá rozum, ne? Nebudu vyhazovat chechtáčky za nějakej moderní plastovej šunt z těch pitomě se řetězících kvelbů, který tu dneska hyzděj už skoro každou ves.

Já tě fakt skrblíku a sušinko asi jednou, a to nejenom symbolicky dopeču, pak ještě uvařím a vyleju!

Pokud můžu prosit, tak bych bejt tebou vypustil toho skrblíka i sušinku. A na čem mě chceš uvařit, krásko? Proč myslíš, že jsem nechal jedním vrzem ustřihnout nejenom telefon, taky internet, ale hlavně tu nesmyslně drahou elektriku?

Barbare! A co tady budeme špinavý, zmrzlý, hladový a na konci října dělat?

No přeci topit pod plotnou ve velkejch kachláčích se skleněnejma dvířkama. A navíc, Renet, za tři dny už žádnej říjen nebude! Snad to těch pár pitomejch, zatrejlovanejch dnů vydržíš, ne?

No, možná jo, Matěji! Ale za tři dny už sice nebude říjen, ale listopad, chápeš?

A co mám chápat?

Přesně ještě nevím! Ale možná by ti mohlo dojít, že pak třeba bude ještě o dost větší zima.

Možná? Ale teď je tu ještě furt teploučkej říjen. A proto se holka neplaš! Tenhle měsíc je sice odobím velmi rozdílnejch teplot, ale jen proto, aby se přírodní bytosti, tedy i ty onou růzností připravovali na to nejhorší. Tedy na zimu. Ale zároveň i na to nejlepší, čímž je říjnová láska. Přesněji řečeno, říjen je spíš vrcholící cyklus přípravy lautr na všechno!

Tak se prosím tě, Matěji vymáčkni. Co maj vlastně ty tvoje kecy znamenat?

Hele, Renatko, já myslel, že seš intelektuálka. A v říjnu se přeci daj dělat pouze a jen „listopadový revoluce“, ne? Tedy revoluce, kde maj drtivou převahu marxističtí trockisti, menševici a blbci. A naprosto nulovou váhu bolševici, snažící se re-startovat to, co kdysi dělalo bílou rasu vyjímečnou.

Matěji, ty jeden, kecko! To přeci neříkáš celou pravdu. Copak sis za chalupou na stráni nevšiml těch dvou trkajících se srnců? A jak na ně něžně, přísně i z obdivem z okraje lesa dohlížej jejich kolegyně. A víš proč? Aby se klidně trkali, ale nepoškodili se někde jinde?

Viděl. Oni zvířátka maj oproti politikům rozum, víš? A já to musím vědět, protože už nejmíň tejden tohle jejich konání sleduju. A víš proč?

Vím, Matěji. Je to tvůj soukromej festival erotiky. Jehož hlavním tématem je dlouhatánska milostná předehra, která se skládá z přesně vytvořenýho mustru samčího boje májícího za účel, jak už jsi řekl. Tedy nepoškodit se „jinde“, nýbrž v co nejlepší světle bejt viděn svými protějšky, že?

A ty seš rázem celá zoufalá, že už za pár  dní tenhle úžasnej měsíc skončí, že?

Jo! Alespoň tedy doufám, že tu oba dva pořád mluvíme o tom samým.

A o čem, Renatko?

No přeci o sprše, ne? Dyť ty jí, člověče, skrzevá svoje kecy o trockismu a studiu srnčí erotiky potřebuješ naprosto nutně a hned! A já se taky přeci nepojedu vykoupat do Southamtonu. Ty jeden rozbitej bojlere a odstřihnutá elektriko. A ke všemu bez internetu. A máš vůbec telefon?

 A k čemu, Renatko?

No, abys pozval elektrikáře tyhle problémy napravit.

No vidíš, intelektuálko! Konečně jsi po více než dvou letech studia ve Windsor-landu pochopila to, k čemu je nám Slovanům dobrá, sladká Anglie.

A k čemu?

No přeci k vykoupání se ve vlastní „čech-ksicht a ne-čech-ksicht blbosti“!

Zvrhlíku! Neprodal jsi dokonce i tu krásnou,velkou, dubovou postel?

Jasně, že prodal!

Néééééé...

31.  kapitola

No, a pak už jsem jenom zaslechl její skoro energetický..., co to kecám, erotický úpění. A s gustem jsem pozoroval to nádherný, zcela boží ženský tělo v divokým tanci se zelenou hadicí po trávníku. A věřte, že to byla ta nejůžasnější milostná před-předehra, jakou jsem kdy zažil.

Pak zaječela, ručnííííííííííííííííííííík!

Mám jen samý špinavý, Renet.

To je mi fuk a dělej!

Naštěstí jich v prádelníku ještě pár čistejch bylo. Ale přesto nadělala mokro v předsíni, na schodech do podkroví i v seknici. Ale před starou, dubovou postelí zaváhala, obrátila se ke mně, hodila po mě promočenej ručník a cupitala zpátky za mnou k teplu kachlovejch kamen. Tam mě pak objala.

Hm, byla to modlitba i obřad. Zas a zas utírat to vlhký, snědý, voňavý tělo. A já to celebroval jako divej. Ještě se třásla a trochu jí drkotaly zuby. Bradavky jejích malejch ňader byly tuhý, temný a vztyčený. Měl jsem pocit, že se najednou propalujou do mejch dlaní! A pak to její ještě malinko vlhký tělo začalo tančit. Při tom si potichounku broukala jednu mojí dávnou písničku…

tak holka rozvlň boky

dyť už máš na to roky

nekejvni však každýmu

jen s milým vlez pod peřinu

život je fakt moc krátkej

z milýho chlap protivnej,

žila jsem pro radost chviličku

on ze mně udělal pro všechno děvěčku

žila jsem pro radost chviličku

on ze mně udělal pro všechno děvečku

Tak kluku copak to je

když se ti ve snech ta panenka zjevuje,

není to panenka Mariá

dřív možná to byla, teď jsem to já

No a já zahodil ručník i oděv a přidal se k ní, dělaje všechno jako ona! Tedy tanče a zpívaje svůj part jsem se jí začal dotýkat...

život je fakt moc krátkej

tu krásku byl mi čert dlužnej,

žil jsem si pro radost chviličku

ona pak ze mě tu hniličku,

žil jsem si pro radost chviličku

ona pak ze mě tu hniličku udělala

A teď jsme začali zpívat společně refrén:

jo muž a žena a žádná a žádná a žádná změna

jo žena a muž je klikou když nikdo z nich nemá v zádech nůž...

No a pak přišla poslední společná sloka:

tak už to na světě je

v ouvozu vyjetý jsou koleje,

tak už to na světě je

v ouvozu vyjetý jsou koleje...

A v tom jsem si uvědomil, že právě poběhla ta nej-úžasnější milostná předehra mýho života. Tak jsem jí odnesl v náručí do tý naštěstí neprodaný, starý, nádherný, dubový a velikánský postele. A v tu ránu nám oběma bylo jasný, co že to je, a jak má vypadat náš program sociání bezpečnosti, pod dominací, tento! Teď a tady...

Autor: Matěj