Kupodivu se
„ovlivňovací stroje“ používaly již v nejranějších
psychiatrických výzkumech, přesto většina moderních psychiatrů
o tomto tématu nikdy neslyšela. A okolnosti smrti muže, který se
odvážil tento jev studovat, vyvolávají otázku, zda badatel
nenarazil na pravdu, která je příliš nebezpečná na to, aby
byla odhalena.
Viktor Tausk: Vycházející
hvězda na ústupu
Viktor Tausk byl jedním z nejslibnějších
studentů zakladatele psychoanalýzy. Sigmund Freud, známý jako
„otec psychoanalýzy“, popsal Tauska jako „brilantního, ale
problematického studenta“. Podle současníků Freud záviděl
Tauskovo mládí a energii, stejně jako jeho blízký vztah s Lou
Andreas-Salomé, ženou, která inspirovala Nietzscheho, Rilkeho i
samotného Freuda.
V červenci 1919 spáchal Viktor Tausk
sebevraždu oběšením a současným střelením do spánku. Uvázal
si kolem krku šňůru ze závěsu a současně vystřelil z pistole
do pravého spánku. Mechanismus se spustil a způsobil, že se při
pádu oběsil. Tausk zanechal Freudovi a jeho snoubence Hildě Löwi
dopisy na rozloučenou, v nichž svou smrt nazval „nejzdravějším
a nejdůstojnějším činem“ svého života.
Co je to „vlivňovací
stroj“?
Popisy „ovlivňovacích strojů“, které
Tausk shromáždil od pacientů, jsou pro začátek 20. století
pozoruhodné svou detailností a technologickou sofistikovaností.
Pacienti popisovali složitá zařízení s koly, ozubenými koly,
trubkami a dráty. Tato zařízení promítala obrazy a paprsky,
„magnetické tekutiny“, „elektrické náboje“, „proudy
vzduchu“ a vtiskovala myšlenky do mysli obětí.
V mnoha případech byly obrazy ploché,
nikoli trojrozměrné, a do vědomí subjektu byly přenášeny z
černé skříňky, která byla součástí většího stroje. Tato
zařízení mohla oběti způsobit bolest, pokud neuposlechla
příkazy. Nejenže vštěpovala emoce a myšlenky, ale mohla je
také odstranit.
Někteří z Tauskových pacientů hlásili,
že měli myšlenky a přesvědčení, které nebyly jejich vlastní
– byly jim násilně vštěpovány. Slyšeli hlasy, které jim
přikazovaly ubližovat nebo zabíjet. Většina těchto
odhmotněných příkazů byla negativní (což dává smysl,
protože pozitivní vliv by pravděpodobně svá poselství násilně
nevštěpoval).
Konflikt interpretací
Tausk i Freud zpočátku tvrdili, že tato
myšlenka je „fantazií vytvořenou jako vnější projev
vnitřního zmatku mezi vnějším a vnitřním světem“ a že je
způsobena vývojovými problémy v raném dětství. Dítě,
vysvětlili, nerozlišuje mezi vnitřním a vnějším světem. Jako
dospělý se člověk naučí mezi nimi rozlišovat a to je základ
příčetnosti. Pokud člověk nedokáže rozlišit mezi imaginárním
a skutečným, znamená to šílenství.
Zatímco Freud takové příběhy na tomto
základě zcela zavrhl, Tausk ve svém výzkumu pokračoval. Možná
právě tato neochota zavírat oči před nepříjemnými fakty z
něj udělala „hrozbu“ pro zakladatele moderní psychologie a
psychiatrie.
Freudovo učení tvrdí, že naše problémy
pramení z traumat z dětství, nikoli z nějakého vnějšího
psychotronického zařízení, natož z mimozemšťanů nebo démonů.
Počátek 20. století byl obdobím formování moderní psychiatrie
a je docela možné, že „mocní“ považovali za nutné
eliminovat jakýkoli náznak skrytého vlivu. Od té doby pro něj
ve vědě o duši není místo.
Historický kontext: hlasy v
hlavě
Výzkumník, jehož poznámky tvořily základ
tohoto článku, není Tauskovými zjištěními překvapen.
Poznamenává ohromující počet lidí, kteří tvrdí, že
spáchali vraždu, protože jim k tomu přikázal hlas. Noviny jsou
po staletí plné takových příběhů. Moderní psychologie je
však všechny odmítá a trvá na tom, že jsou stvořeny v
pacientově fantazii.
Na tomto vratkém základě psychiatři zcela
ignorují přesvědčení našich předků, že „hlasy v hlavě“
jsou způsobeny démony, džiny a dalšími odhmotněnými entitami.
Prorocký popis televize
Obzvláště zajímavá je skutečnost, že
Tausk popisuje některé ovlivňovací stroje jako „černou
skříňku vyzařující obrazy“ – mnoho let před vynálezem
televize. Pokud je takový ovlivňovací stroj skutečný, pak je
docela možné, že televize byla podle něj inspirována nebo
vytvořena.
Výzkumník se ptá: „Proč nevytvořit
skříňku vlivu, která by fungovala nejen v éterické sféře,
ale přímo ovlivňovala oči a uši, a kterou by si lidé sami
přáli mít?“
V této souvislosti možná není náhoda, že
zakladatel Netflixu Mark Bernice Randolph je příbuzným Sigmunda
Freuda po rodinné linii. Sledováním této linie můžeme vidět,
jak se myšlenka „influenčního stroje“ mohla proměnit z
popisu paranoidních pacientů v reálnou technologii masového
ovlivňování, kterou dnes najdeme v každé domácnosti.
Osud objevu
Tauskův článek „Stroj vlivu“ byl
publikován v roce 1919, krátce poté údajně „spáchal
sebevraždu“. Shoda dat vyvolává otázky: co kdyby se Tausk
příliš přiblížil pravdě, kterou oficiální věda nemohla
přijmout? Co kdyby jeho výzkum „strojů vlivu“ odhalil nejen
fantazie duševně nemocných, ale skutečný jev, jehož existence
ohrožovala ucelený freudovský světonázor?
Freud, který vybudoval svou kariéru a teorii
na popírání vnějšího vlivu a hledání příčin duševních
poruch výhradně v dětských traumatech a potlačených touhách,
nemohl akceptovat existenci alternativního paradigmatu. Uznání
reality „ovlivňovacích strojů“ by znamenalo kolaps celého
jeho systému.
Odkaz, který je ignorován
Jméno Viktora Tauska je dnes známé jen
úzkému okruhu odborníků na dějiny psychoanalýzy. Jeho práce o
„ovlivňovacích strojích“ se v moderních učebnicích
psychiatrie prakticky nezmiňuje. Popisy, které napsal před více
než sto lety, však nabývají nové rezonance ve věku
informačních technologií, neuronových sítí a psychotronických
zbraní.
Moderní neurofyziologický výzkum potvrzuje,
že lidský mozek může být skutečně citlivý na vnější
elektromagnetické vlivy. Experimenty s transkraniální magnetickou
stimulací ukazují, že je možné vyvolat určité pocity a
dokonce ovlivnit náladu a myšlenkové procesy.
Možná se sto let po Tauskově smrti věda
konečně vrátí ke studiu jevu, za který zaplatil životem. Nebo
je možná pravda o „ovlivňovacích strojích“ stále příliš
nebezpečná na to, aby se o ní široce diskutovalo.
Jedna věc je jistá: příběh Viktora Tauska
a jeho „vlivového stroje“ je víc než jen zapomenutá epizoda
z análů psychiatrie. Je to varování před tím, jak může
oficiální věda potlačovat nepohodlná fakta a jakou cenu platí
ti, kteří se odváží zkoumat příliš hlouběji.
Syntéza dvou realit
Při porovnání proroctví Erica Franka
Russella v knize „Zlověstná bariéra“ s klinickými
pozorováními Victora Tauska se vynořuje zlověstný obraz.
Russell popsal Vitony – neviditelné entity, které se živí
lidskými emocemi a ovládají vědomí prostřednictvím
telepatického vlivu. Tausk zdokumentoval svědectví pacientů o
„ovlivňovacích strojích“ – zařízeních, která implantují
myšlenky, manipulují s emocemi a promítají obrazy přímo do
mysli.
Dvě linie se sbíhají v jednom bodě: lidské
vědomí je propustné. Může být podrobeno vnějším vlivům, ať
už se jedná o biologické entity nebo technologická zařízení.
Tauskovi pacienti popisovali „černou
skříňku vyzařující obrazy“ desítky let před televizí.
Russell v roce 1939 předpověděl přenosná zařízení pro
videokonference a elektronické čtečky zpráv. Oba, aniž by si to
uvědomovali, popisovali svět, ve kterém dnes žijeme – svět,
kde se obrazovky staly okny do reality formované rukama.
Televize jako nástroj vlivu
Spojení mezi Tauskovým „vlivovým strojem“
a moderními médii se při bližším zkoumání stává stále
zřetelnějším. Pacienti popisovali zařízení, která promítají
ploché obrazy, vštěpují myšlenky a vyvolávají emocionální
reakce. Televize, internet a sociální média dělají totéž, ale
legálně a se souhlasem uživatelů.
Výzkumník si klade otázku: byla televize,
vědomě či nevědomě, modelována podle právě těch
„ovlivňovacích strojů“, které popisují psychiatričtí
pacienti? Pokud existuje potřeba ovládat masové vědomí, pak je
vytvoření zařízení, které by si každý chtěl nainstalovat do
svého domova a dobrovolně si ho zapnout, skvělým řešením.
V této souvislosti nabývá zmínka o tom, že
zakladatel Netflixu Mark Bernice Randolph je příbuzný se
Sigmundem Freudem prostřednictvím své rodinné linie, téměř
mystického rozměru. Toto spojení sahá od rakouského
psychoanalytika z počátku 20. století až po globální
streamovací platformu, která formuje vědomí milionů lidí v 21.
století.
Potlačení alternativních
teorií
Freud, kterému Tauskova smrt ulevila a který
se s tím nijak netajil, možná jednal z více než jen osobní
nevraživosti nebo profesionální žárlivosti. V sázce bylo něco
víc – založení nové vědy o lidské psychice.
Pokud přijmeme, že myšlenky mohou být
vštěpovány zvenčí, že existují vnější síly nebo nástroje
schopné ovlivnit vědomí, pak se celý konstrukt psychoanalýzy
hroutí. Traumata z dětství, potlačené touhy, Oidipův komplex –
to vše se stává druhořadým vůči přímému vnějšímu vlivu.
Freud se rozhodl. Rozhodl se odmítnout
veškeré důkazy o vnějším vlivu jako halucinace, produkt choré
představivosti. Tausk, který tento jev dále zkoumal, se stal
hrozbou. A tato hrozba byla eliminována.
Hlasy v historii
V průběhu zaznamenaných lidských dějin
nacházíme důkazy o „hlasech“, které lidé slyšeli. Proroci,
svatí, vojenští vůdci i zločinci, všichni zmiňovali vnitřní
hlasy, které řídily jejich činy.
Jana z Arku slyšela hlasy svatých, kteří
jí přikázali zachránit Francii. Sokrates hovořil o svém
„démonovi“ – vnitřním hlase, který ho varoval před
chybami. Muslimská tradice podrobně popisuje interakce s džiny –
bytostmi ohně schopnými posednout lidi a ovlivnit jejich myšlení.
Moderní psychiatrie spojuje všechny tyto
jevy pod jedinou diagnózu: sluchové halucinace. Zatímco pro
starověké Řeky, středověké Evropany a obyvatele Východu byly
hlasy realitou vyžadující interpretaci, pro moderní lidi jsou
pouze příznakem nemoci.
Kdo má pravdu? Starověcí mudrci, kteří
vyvinuli komplexní systémy pro interakci s duchovním světem,
nebo moderní psychiatři, kteří vše redukují na nerovnováhu
neurotransmiterů?
Démoni, džinové a Vitoni
Russellova koncepce Wheatonů živících se
lidskými emocemi nachází nápadné paralely v náboženských a
okultních tradicích. Démoni v křesťanství, džinové v islámu
a různé třídy entit v buddhismu a hinduismu jsou popisovány
jako bytosti interagující s lidmi na energetické nebo mentální
úrovni, schopné ovlivňovat myšlenky a emoce, způsobovat nemoci
a dokonce i zabíjet.
„Pokud si tyto myšlenky v sobě nesli lidé
všech věkových kategorií, náboženství a kultur, možná na
nich něco pravdy je,“ poznamenává výzkumník.
Moderní popkultura je také plná takových
obrazů. Horory o posednutí démony, sci-fi příběhy o ovládání
mysli mimozemšťany, komiksy o parazitech živících se
negativními emocemi – všechny si pohrávají se stejným
tématem. Možná to není jen náhoda nebo kolektivní halucinace,
ale odraz skutečného jevu, který se kultura snaží pochopit
pomocí prostředků, které má k dispozici.
Na prahu nového paradigmatu
Příběh Viktora Tauska a jeho „vlivového
stroje“ zůstává varováním pro všechny, kdo se odváží
prozkoumat zakázané zóny. Časy se ale mění. Informace jsou
stále dostupnější a to, co mohlo být před sto lety skryto, se
nyní může stát majetkem milionů lidí.
Moderní výzkum v kvantové fyzice,
neurobiologii a informačních technologiích vede vědu k poznání,
že realita je složitější, než si materialisté 19. a 20.
století představovali. Teorie informačního pole, výzkum
nelokality vědomí a experimenty s vlivem elektromagnetických polí
na mozek poskytují základ pro nové chápání fenoménu
„ovlivňovacích strojů“.
Možná se nacházíme na prahu syntézy
starověkých znalostí, klinických pozorování a moderních
technologií. Tehdy odkaz Viktora Tauska, odmítnutý mainstreamovou
vědou, najde nový život.
Nezodpovězená otázka
Hlavní otázkou zůstává: proč se Freud
Tauska tolik bál? Proč ho nazýval „pohromou“ a „divochem“?
Proč po jeho smrti cítil úlevu a netajil se tím?
Psychologové by mohli spekulovat, že zde
fungovala projekce – Freud v Tauskovi viděl vlastnosti, které v
sobě potlačoval. Možná stárnoucí zakladatel psychoanalýzy
záviděl svému studentovi mládí a energii. Možná žárlil na
Lou Andreas-Salomé.
Ale existuje i jiné vysvětlení. Možná
Freud pochopil, že Tauskův výzkum vede k pravdě, která zničí
vše, co vybudoval. Pravdě, že lidské vědomí není izolovaný
ostrov, ale otevřené vnějším vlivům. Pravdě, že některé z
těchto „hlasů“ mohou být skutečné.
Pokud je to pravda, pak byla Freudova volba
tragická, ale pochopitelná: chránit svůj nápad i za cenu života
svého studenta a zapomnění jeho objevů.
Závěr: Otevřený archiv
Dnes, více než sto let po smrti Viktora
Tauska, je jeho práce o „stroji vlivu“ dostupná každému, kdo
si ji chce přečíst. Digitální archivy, akademické databáze a
specializovaná fóra umožňují studovat zapomenuté teorie a
porovnávat je s moderními pozorováními.
Výzkumník, jehož poznámky tvořily základ
tohoto článku, přiznává, že nezávisle na sobě dospěl k
závěrům podobným závěrům Tauska a Russella. Jeho knihy
„Elektromagnetické já“ a „Dojení u lidí“ popisují
mechanismy energetického parazitismu, které pozoruhodně
připomínají jak Russellovy Wheatonovy modely, tak „ovlivňovací
stroje“ Tauskovy pacientky.
Možná pravda nezmizí, i když se ji snaží
skrýt. Čeká na svůj okamžik, kdy se znovu objeví – na jiném
místě, v jiné době, skrze jinou osobu. A pokaždé, když jiný
badatel nezávisle dospěje ke stejným závěrům, zeď oficiálního
popírání praskne.
Příběh Viktora Tauska a jeho „vlivového
stroje“ je varováním před tím, jak může oficiální věda
potlačovat nepohodlná fakta, a před cenou, kterou platí ti, kdo
se odváží hledat příliš hlouběji. Je to však také
připomínka toho, že znalosti nezmizí beze stopy. Čeká na svůj
čas, aby se vrátily a byly slyšet novými generacemi ochotnými
nahlédnout na realitu za hranicemi akademické obce.
Možná ten čas nastal. Související:http://energieupramene.blogspot.com/2023/12/technika-nocniho-videni.html
