4. kapitol
Cassandra Wilson, teď tetin
hlas a za pár let bude mít stejnej i Amadea. Ale kdo ví, co bude zejtra, co?
Dneska při našem divným dopoledním rozhovoru jsem si všiml na její skráni
pramínku šedejch vlasů. Byl rozpustilej
a moc se mi líbil. Když se ten náš večerní rozhovor bude náhodou ubírat nějakým
divným směrem, tak budu mít určitě pocit, že ten šedivej pramen jejích vlasů je
můj přítel a že nás k sobě bude přibližovat. Ale on mi vlastně jenom naznačil,
že její cesta, a to ať bude jakákoli, povede vždy pouze a jenom jejím směrem. I
kdybych já měl tisíckrát pocit, že tam možná jdeme spolu! Jo, tak to je. Nic
víc a nic míň!
Docela jsem se na ten
večerní rozhovor začal těšit, protože může mít spoustu příčin a já vím, že její
pohnutky nebudou pramenit z nějaký pitomosti. A mám tedy opět šanci se něco od
Amadey naučit. Vždyt ona je jedinou ženskou, s kterou jsem se nikdy nenudil, a
dokonce mimo naše forbíny ani nehádal. Ať bylo téma jakýkoli, což u mě starýho
„vždy-se-přu“ nikdo jinej než ona nezažil. Takže jsem asi připravenej se večer
bavit o čemkoli, i kdyby mě to mělo moc bolet. A když ona jela na projížďku s
arabákem, tak já musím nastartovat běláska s modrým čírem.
Sundal jsem tedy sluchátka,
vypnul počítač a vyjeveně zíral na plnou sklenici rudýho nedotčenýho vína, co
stála osaměle na stolku a ze který jsem neuloupil ani slzu. Fajn! Dobrý
znamení, co? To víno tady symbolicky počká až do večera, kdy ho vypiju, i kdyby
v něm plavaly tisíce much. Jsem přeci svobodnej, stejně jako Amadea, tedy
ideální partner k rozhovoru, jehož volnost určitě nebude směřovat ke
kličkování, ústupkům, předstírání a předsudkům.
Když jsem se vracel z dost
divoký projížďky do dvora, druhými vraty prolítl černej arabák nesoucí na
hřbetě Amazonku s vlajícími prstenci vlasů a v bojovný figuře, která je
připravená naprosto ke všemu. Fajn!
Ahoj, jaká byla projížďka?
Nádherná. Arnim arabáka
naučil spoustu věcí. Je to teď kůň připravenej pro tetu, která jediná je
schopná jeho sílu, vytrvalost, rychlost, vnímavost a inteligenci využít. A
dovezu jí ho jako dárek do Civitelly, aby se sblížili. Věřím, že oni dva jsou
při troše štěstí schopní vyhrát jakkoli divokej pouštní závod.
No, seš štědrá jako vždy a
tohle si teta fakt zaslouží.
Myslíš, Matěji, že bude mít
radost?
Amadeo, nehraj na mě, že to
netušíš. A určitě taky víš, že i když ho teta odmítla v zimě jezdit, tak si s
ním několikrát denně chodila pokecat a někdy dokonce večer chyběla i u svejch
oblíbenejch posezení před krbem s tím našim slovanským zázrakem, jak vždy
říkala… tedy se slivovičkou.
Tak jo, Matěji, těším se na
to, až ji překvapím tímhle přírůstkem v její stáji pod Civitelou.
|
foto autor Iv |
Hm, u toho bych chtěl
bejt!... A co náš rozhovor?
Jasně, člověče, jdu se
připravit.
Dík, Amadeo, za toho člověka...
5. kapitola
Chvilku jsem se po dvoře
placatil ode ničeho k ničemu a přitom si všimnul, že mě Cvrček pozoruje. Pak se
zvedl, protáhl, zívl a přišel ke mně a začal se placatit se mnou. Po očku mě
sledoval, a když jsem se ve velký kůlně opřel o starej žebřiňák, přisedl k noze, přitulil se a začal, jak to někdy
psi dělaj, když chtěj napodobit lidskou řeč, vydávat takový ty zvuky, který
trochu připomínaj naše slabiky jako hua, aha, hů, u kterejch je ale přítomno to
jejich v hrdle se tvořící chrčivý er. Když domluvil, kouknul na mě, co tomu
říkám, a pokračoval. Pak to utnul, a je zvláštní, že i já jsem věděl, že jeho
proslov je teď právě u konce! Znovu ke mně otočil hlavu, kouknul mi do očí, což
psi taky moc nedělaj, zakašlal, zívl a pomalu odcházel.
No teda, Cvrčku, cos tímhle
myslel?
Zastavil se a s nerozhodně
nakročenou přední tlapou, jako by si ji chtěl olíznout, se ohlédl, zívl a
pokračoval k boudě. No, to to teda začíná!
Slunce zapadlo už ráno, a
nebylo tedy už na co čekat. Všechno, co bylo třeba, jsem věděl od Cvrčka, tak
jsem se odlepil od žebřiňáku a namířil k obytný části statku. Stoupaje do
podkroví, jsem si poprvé uvědomil, jak ty jasanový schody krásně vržou. Jinak v
hlavě naštěstí absolutní prázdno.
V kachlovejch kamnech
plápolal oheň, Amadea seděla u stolečku s tím mým dopolede nalitým vínem. Měla
sluchátka a broukala si s Cassandrou blues:
Nic není na furt a všechno
má svý mouchy …
Byla oblečená stejně, jako
když jsme se tehdy prvně vraceli z pláže do jejího domu pod Civitelou.
Ahoj, Matěji, hlídám to tvý
víno, na který jsi asi zapomněl.
Nezapomněl, nechal jsem ho
stát, aby pochytalo svou sumu much.
Jo? Není v něm ale ani
jediná a to je dost zvláštní, tady na statku, co?… Asi jo, to letošní divný
ne-jaro jim asi nejde k duhu. Chudáci mouchy, půda, rostliny, zviřátka.
A co lidi, Amadeo?
Jsem v tom.
Já vím. Ve stodole mi to už
vykecal Cvrček.
Hm? Cvrček? A co říkáš ty?
Mám o tebe trochu strach!
O mě?
Jo.
A o něj ne?
Ne.
Já Matěji taky ne. Ani o
sebe, ani o něj. Protože přesně to jsem tehdy udělala špatně v případě Maranón.
Moc jsem se totiž ve svým věku o ni bála!
Amadeo, všichni se učíme.
Ale ty jsi v jejím případě přeci žádnou chybu neudělala a ani udělat nemohla.
Protože já vím, že se Maranón narodila živá.
Jak to můžeš vědět, Matěji?
Nikdo z nás ti to přeci neřekl.
Máš pravdu, nikdo mi to
neřekl, protože jste mě brali a nejspíš oprávněně, jako ten nejslabší článek
tehdejšího týmu. A proto, že se Ona narodila živá, tak to tělíčko mělo štěstí,
že se potkalo alespoň na chvilku se svou duší a bylo člověkem. A že ona vědoucí
duše volila, tak jak volila, to byla přeci jen a jen její záležitost. A když
pak zvolila odchod, jistě o mnohou zkušenost bohatší, měla pro to asi svůj
důvod, ne?
Jakej důvod, Matěji?
Třeba čekat na tělo, který
je teď opět ty a trochu zas i já! Dyť jsi přeci poslouchala Cassandru...
Nic není na furt a všechno
má svý mouchy,
plavou i ve víně a dokonce
jsou i v plamenech!
On nikdy netušil, co jsem si
vytrpěla,
on nikdy netušil a nic
nepochopil.
Ale byla bych ráda, kdyby
alespoň na chvilku,
na chviličku zas přišel.
A byla bych ráda, kdyby mě
pohladil...
A tak jsem ji pohladil.
Tichounce, jako unavený dítě zavzlykala, vstala od stolečku, obejmula mě a
začala se jako šílená smát.
Matěji, udělej na stolečku
čisto a koukej vypít to zvětralý víno.
No a když jsem tu sklenici
zvedl, udělal to i můj žaludek, protože v tom víně najednou z ničeho nic bylo
plno nabobtnalejch much. Je moc zajímavý, že před malou chvilkou tam žádný
nebyly...
6. kapitola
Ještě když se smála, sáhla
pod stolek a vytáhla zaprášenou lahev, pak ze starýho dubovýho kredence donesla
broušenou karafu a přesně ten samej, nízkej kalich jako tehdy ve svým domku pod
Civitellou del Tronto.
Ty máš, Amadeo, dva?
Ne! Grál a srdce, templáři,
můžou bejt jen a jen… jedenkrát. A já si oba přivezla sem, protože mým
rozhodnutím je to dítě porodit tady v tomhle kraji.
Co tím míníš?
Nic.
To se mi ulevilo.
Ignorante, neobřadní a
bezbožnej.
Co to povídáš, ty zbožná,
obřadní a teď zrovna naplněná? I když je pravda, že to ještě není vidět. A kdy
už to ženská bude?
No, přesně včas. A v tvejch
letech bys už mohl vědět, jak my ženský fungujem.
Víš, Amadeo, že tohle nám na
základce bylo přísným režimem, pod hrozbou nejmíň dvojky z mravu, totálně
zapovězeno vědět, ba i tušit! Ale naštěstí tenhle rodiči, školským systémem a
kantory opomíjenej kurz pravidelně vedl náš spolužák Franta Vojtů při
kuřáckejch hodinkách u Lojků na seníku. A představ si, že skoro s kompletní
dokumentací lékařský knihy, kterou pravidelně na tyto semináře kradl rodičům z
podpostele v ložnici. A my se na to tak pekelně s tím cígem soustředili, že ten
seník neshořel a stojí tam jenom díky Frantovi a naší touze po vzdělání dodnes.
To čumíš co?
A jak vypadá Franta Vojtů,
Matěji?
Je ještě menší než já.
Tedy taky obr.
Jo, a o moc chytřejší než
já.
To vyšel tak v sedmičce, co?
Proč sem, ženská, zas pleteš
ty blbý číslice?
Aby sis obnovil selský
počty, člověče.
A k čemu by mi to mělo bejt
dobrý? Copak mám nějaký hospodářství? To bys
přeci měla trénovat ty, farmářko. Já jsem tu jenom externí poradce pro
volný chvíle.
A copak to jsou ty volný
chvíle, poradče externí?
No třeba lechtání na
zádíčkách, a tak.
Aha!
Jaký aha, to přeci každej
neumí a já to poctivě študuju už přes šedesát let. Tedy s výjimkou roku, kdy
jsem měl jiný starosti.
A jakýpak jsi to měl
starosti, poradče.
Musel jsem přeci řídit
kojení, mazlení, koupání, mazlení, kakání, mazlení a čurání a vůbec všechno.
Byla to děsná fuška s těma dvěma velkejma, neohebnejma lidma, co furt někde
překáželi.
Jak ti mohla máma s tátou
překážet?
To bys koukala, MUDr., nic
jsem přes ni při kojení neviděl.
A co jsi chtěl za ní vidět?
No přeci tátu a to, co za ní
provádí, ne?
Ty jeden mrňavej šmíráku!
Jakej mrňavej, dyť mám teď
metr sedmdesát pět.
To s tebou vždycku budu
muset chodit v žabkách, co?
Choď si v čem chceš. Moje
mrňavost je totiž mojí velikostí, víš?
No a takhle jsme chvilku
blbli, pak Amadea zvážněla, nalila víno a sedli jsme si proti sobě. Stiskla
moje kolena ve svých. Vzala do rukou kalich, malinko upila a podala mi ho. Opět
jsem ucejtil tu nádhernou vůni přezrálejch hroznů z Civitelly del Tronto, a
když jsem zatočil kalichem a ze všech
světovejch stran se z něho nadýchl a upil, začal se se mnou točit celej svět.
Podala mi ruce a pevně je sevřela. Její temný oči s tančícíma jantarovejma
střípkama se vpíjely do mejch. Všechno, stejně jako tehdy v Itálii, začalo
ztrácet kontury a zůstala jen vůně ženy, vína, praskání ohně a já opět začal
vnímat její auru, jež se stávala zářivým tunelem, kterým jsme opět znovu vstupovali
mimo tenhle svět. Slyšel jsem, jak říká svým stále temnějším hlasem Monroovu
afirmaci.
„Jsme víc, než naše těla,
jsme víc, než fyzická hmota a jsme schopni vnímat to, co tenhle fyzickej svět
přesahuje.“ A opět a opět to opakovala. V duchu jsem se přidal. Její slova se
začala ztrácet a zůstal jen nesmírnej pocit volnosti, svobody, ale i
ostražitosti k neznámu. Dneska jsem kupodivu neztratil v tuhle chvíli vědomí,
jako tehdy v Civitelle, kdy jsem se zřejmě v tomhle bodě obřadu vrátil zpět do
fyzickýho těla. Dneska obřad
pokračoval. Vnímal jsem, že jsme oba vláční a stále míň a míň hmotní. A
oddělení jemnohmotnýho těla už byl jen samostatnej stupínek v dosud mně neznámý kvalitě naší sounáležitosti.
Nevím, jak to trvalo dlouho.
Ale protože jsem už podruhý v životě měl pocit, že nejsem vázán fyzickým tělem,
zkusil jsem s pochopením a z nedostatku zkušeností odolat touze po návratu a
alespoň chvíli počumět, jak říkáme v tý naší realitě. Jenomže ono počumět v
tomhle stavu nedávalo nejprve žádnej smysl, až jsem někde uvnitř začal vnímat
Amadein smích. A když jsem pomyslel na to, proč se ta bláznivá ženská směje,
tak pocit jejího smíchu ještě zesílil a hrnulo se na mě i její sdělení:
Matěji, to je hrozný, ty seš
popleta i tady.
No a představte si, že
nastala chvíle naší první astrální forbíny. Nikde nikdo a dokonce mimo vnímání
Amadeinejch myšlenek, smíchu a pocitů tu nebylo lautr, ale lautr nic! Ovšem
stále se zesilující signál jejího smíchu, kterej už bylo možný nazvat spíše
chechotem, mi asi naznačovala, vole, tak se rozhlídni! A po tomhle jejím
impulzu se najednou moje vnímání toho zde a tady začalo teprve realizovat. A já
si opět spíš v duchu řekl, nebejt se mnou tahle ženská, tak jsem skoro jako
vždy nadobro v pytli. A to už znovu nastaly vibrace jejího přímo huronskýho
smíchu, kterej asi probral pár zrovna přítomnejch. Nevím jak to říct… nejdřív
to vypadalo jako nějaký stíny, co se kolem začaly poflakovat a přicházelo od
nich něco, co bylo možný nazvat údivem. A to je dobrá situace pro komedianta,
tak jsem se pokusil natáhnout ruku a na ní pantomimicky umístit lidskou lebku a
začít citovat z Hamleta. A ona žádná ruka nebyla! A od nich se ozvalo: Skočte
někdo pro Shakespeara do pátýho nebe, ať dá tomuhle šaškovi dramatickou lekci.
No a co myslíte, že se stalo? To už se od Amadey valil smích jako z tisíců
huronskejch hrdel. Stínů přibejvalo a bylo jich, že na všech svejch autorskejch
čteních dohromady jsem posluchačů nikdy tolik neměl. No a pomyslel jsem si, tak
mi teď někdo poraďte, co mám dělat? No a ihned následoval smích snad všech
indiánskejch hrdel z lautr celýho vesmíru a ozvalo se, vole tak třeba zatancuj?
Nojo, ale jak? Tělo nikde, nohy fuč! A já někde tam, kde bych měl mít asi
hlavu, jsem uslyšel useknutej smích a výstrahu.
Matěji, mažem domu.
Jenomže to se ti, ženská,
lehko řekne, ale jak se to zrovna tady dělá?
To je, člověče, jednoduchý,
vzpomeň si na nějakou část svýho fyzickýho těla, třeba, že se chceš podrbat na
zadku, a seš doma, než řekneš švec.
Ještě jsem za sebou
zaslechl… něco jako potlesk? A já trumbera se zarazil, že se půjdu děkovat, ale
to jste neviděli tu její astrál-reakci. Nikdo v celým životě na mě naprosto
beze slov a zvuků nezařval tak jako ona.
Mažem domu a fofrem,
Matěji!!!
Tak jsem si pomyslel na
zadek, jako že se podrbám, no a bylo to. Seděl jsem naproti ní u stolečku v
naprosto stejný pozici, jako předtím, než tohle všechno začalo. No, já ji tam
teda nemít, tak asi hraju v astrálu Hamleta chechtajícím se amébám dodnes...
7. kapitola
Amadeo, pamatuješ si trochu
ten zážitek?
Já jo. Tak jsem se
nenachechtala za celej svůj život.
Nojo, ale dyť tam přeci
nebylo jenom to chechtání, ne? Rád bych to trochu přesněji popsal v týhle
knížce, ale nejsem si jistej, že to zvládnu. Já bych tam nakecal spoustu
pitomostí, který bych pak ještě přeházel jako hnůj a nikdo by nepochopil nic z
toho mýho astrálního blábolu.
Jasně, Matěji, zejtra ti s
tím píchnu.
Zejtra, to si já už ale z
toho nic pamatovat nebudu.
Ale neboj, člověče, spolu to
přeci dáme dohromady. Nebo ještě líp, zalítnem tam znovu. Ne?
A proč ne rovnou teď?
Protože teď musí pokračovat
náš obřad.
Jakej prosím tě obřad?
No ten co jsme před hodinkou
začali, copak se už nepamatuješ na fikci Civitella? A teď její druhej díl, tedy
fikci Rybná?
Jakáže fikce?
Aha, to lechtání, šimrání,
mazlení, a, a, a, začal jsem na sucho polykat, rudej skoro jak Šiva někde v
Kerale, těsně před tím, než Šakti začne tančit, žejo?
A to se právě teď začalo
odehrávat a její tanec znamenal, že tu najednou nebylo žádný blízko a daleko,
tam a tady. Emoce se pomalounku rozpouštěly do stavu, kterej nemá cenu
vysvětlovat. Musel jsem se znovu učit rozeznávat tu její nezřetelnou nicotu,
jež se pomalounku rozplývala a stávala se závratnou, netušenou plností ženy,
kterou tady na Zemi završovaly a doplňovaly skutečný zvuky, vůně, chutě,
doteky, chvílema kořeněný zákmitem radosti a vlastně i strachu, že to je třeba
naposled.
Amadeo, a třetí pokračování
obřadu bude kde?
No přeci tam, kam jsme
dneska znovu nakoukli.
To mi zní jako třetí přání
od Roberta Fuldhuma?
Jo, Matěji, „Třetí přání“
znamená poučení, trvalost stavu, stoupající úroveň vědomí - a začala se opět
smát. Protože my dva toho zatím nejspíš asi ještě nejsme schopni.
Hm, „Třetí přání“?
Fantastická kniha.
Ale, Matěji, pouze velmi
volnej mustřík. Víš přeci, že kopírujou jen blbci.
Jo vím, ale řekni mi prosím
tě, co v tomhle obřadu Popleta má vlastně dělat?
Nic, Popleto, prostě nechť
se to stane.
A co vlastně?
No, co vlastně? Aby to bylo
dvěma, zatím velmi nedokonalejma a nesmírně rozdílnejma bytostma vnímanej,
dobře napsanej a zahranej part?
Jak to s tou nedokonalostí
myslíš, Amadeo?
Vždyť víš, že my dva jsme
přeci každej z jinýho světa, ne?
Psssst, ženská, co kdyby to
někdo zaslechl?
A co by se stalo, Matěji,
dyť je to pravda? Celou dobu se pokoušíme spolu odhalovat nepravdy a fixl. A
teď, když se ve vašem světě, konečně láme chleba, jak vy ve vaší frekvenci
říkáte, tak bys chtěl cuknout? Není už kam, Matěji! Ty teď musíš sdělit
čtenářům náš společnej švindl, kterej jsme spolu upekli, aby ty v knize
sdělovaný informace nebyly jen tak hala-bala suchý. Ono by to totiž bez forbín,
srandiček a příběhu, kterej tuhle bábovičku drží pohromadě… vlastně bylo skoro
nesdělitelný. Musíš jim taky říct, že já, Amadea jsem něco jako tvoje alter ego
z jiný frekvence a ještě spíš to, co srozumitelněji uváděj Slovanský védy.
A cože to prosím uváděj?
No, zhruba tohle: že vždy
dostáváme informace ze dvou základních zdrojů. Tím prvním je ezoterie, kdy informace je uchovávaná mimo
člověka, kterej se k ní doposud dostával pouze po velmi tajemnejch pěšinkách
osvícenýho to vnímáni jsoucna. Druhej zdroj je exoterie, jež je ukrytá uvnitř
každýho člověka, což je to čemu říkáme rodová pamět. A všechno tohle se stává
ještě jasnější tím, co to potvrdil svými výzkumy na bázi informace = jazyk Pjotr
Garjajev se svým týmem. Oni totiž objevili to, že genetickej kód následuje
stejný pravidla, jako všechny jazyky světa. Zde je, Matěji, ta zázračná
spojitost slova – informace - komunikace s vesmírem skrze DNA. V tom horším
případě pouze a jen s iluminátským matrixem. Je v tom však pro mě jedna
neskutečná zajímavost, až jsem ji považovala za „skoro“ ruskou propagandu. A
tou bylo, že při dokazujících pokusech tohoto rozsáhlýho projektu měla největší
sílu ruština. Ostatní jazyky měly odezvu řízenou podle jejich vzdálenosti od
ní. Tedy přes slovanský a sanskrt k románskejm a anglosaskejm, atd.. Dále pak k
jazykům jinejch ras. Ale když jsem si vzpomněla na to, co říkaj Slovanský védy,
kameraman Pan Horák a nově vznikající chronologie, ihned mi vytanula posloupnost
Rassa, Rus, Et-Rus-k, P-rus, atd.!
Tak jsem si uvědomila, že
nešlo o žádnou propagandu, ale dnes už i moderní lingvistikou, archeologií a
historií pohybu populací po planetě již značně ověřenou teorii vzniku všech
světovejch jazyků z jazyka Rassénů. A podpořili mi to podstatnou váhou nejenom
Védy a Gerjajev, ale i argumenty některejch genetiků.
Z toho jasně plyne, že
zřejmě všichni příslušníci bílý rasy pocházejí - jak jinak - než rovněž z
Rassy? Tedy z výsadků v bájný Hyperborei, Bělovodí a možná i jinde. Potažmo, že
nejsme z opice a ani z týhle planety. Je tu však jedinej problém, že se tohle
zatím neučí ve školách, ale je to típlý v ajnclíku.
Hm, to je teda něco! V
ajnclíku? A ty seš, Amadeo, informace ezoterická, nebo exoterická?
Jak se to vezme. Spíš jsem
ta ezoterie, ale v tvým případě i trochu ona druhá slečna, tedy paměť rodu.
A jak je to možný?
Možný je to proto, že oba
máme i velmi dlouhou a již několikanásobně uskutečněnou slovanskou zkušenost.
No… mlhavě jasný, Amadeo. I
když ty dva roky jsi pro mě znamenala stále víc a víc, i když jsi byla stále
„míň a míň“ čitelná. Hm? Nepoplet snad Popleta tu větu?
Ne, Matěji. Je to tak
správně, takže si tu otázku, zda ezot, nebo exot, ani nemusel pokládat, co?
Fakt, rači si tu dlouhou
větu ještě parkrát přečtu.
Nemusíš. Ale hlavně se
nezapoměň za ten náš společnej klam čtenářům a Iv omluvit.
Jasně!
Vážení, omluvte tu moji
mírně šejdrem bábovičku, kterou Popletal uplácal z písmenek proto, aby vás u
tohoto příběhu a informací ještě pár přípravnejch kapitol na třetí díl,
udržel...
Konec třetí části
Matěj