14. kapitola
Amadeo, ještě se bojíš?
Pokud najdem průvodce, tak
už není čeho.
Ale řekni, že jo, a já ti
budu vyprávět trochu bláznivej příběh, ve kterým poslední Křovák potká přesně
na rovníku poslední Eskymačku a společně vydají prohlášení „už nikdy žádnej nám
podobnej“ a navrhnou Evropskou unii.
A co s tím má společnýho
hrad Pernštejn?
Nic, ale jako naprosto
nezávislej tvrdej šutr uprostřed Evropy bude tu unii možná opět dělit.
Copak dělit ji má nějakej
smysl? Dyť stejně nebude potvora mít děti, když je - jak kvůli sobě, tak kvůli
v Bruselu sídlícím politickem impotentům - navždy už chudinka neplodná.
No vidíš a takhle to dopadne
vždycky, když potká Křovák Eskymačku rovnou na rovníku.
Matěji, tvoje divnost teď
zrovna přesahuje všechny meze. Takovou blbost jsem fakt ještě neslyšela.
No vidíš, já taky ne, proto
jsem si ji teď zrovna vymyslel, aby nám dobře ubíhala ta záchranná mise
pořádaná kvůli ztracenýmu průvodci a jeho sirkám. To je teda situace, ztracenej
průvodce a téměř na svým hradě. A podržte se, vážení, „prej míň divnej než já“.
A to mi sděluje půlka našeho občas společnýho lingamu. Já se fakt z toho
Pernštejna pominu.
Matěji, ten blbej šlágr už
teď slyším ze všech stran, z vrchu i ze spodu.
To je, slečno, proto, že už
tam asi jsme. A co uděláme, když tam najdem jenom tu pitomou melodii? Žádnýho
průvodce, žádnej telefon, jenom nanicovatej, blbej šlágr, dirigovanej možná
těma rozplizlejma stínama. Já se strachy asi počurám a ještě ke všemu se začíná
stmívat. Dyť tady za chvilku nebudem vůbec nic vidět.
No a co, hrdino?
Ale Amadeo, já chci domu, do
Podmoklan!
Hele Matěji, tady z těch
dveří kouká nějaká bota, kalhota a noha.
Andělíčku, můj strážníčku,
opatruj mi mou duši...! Doufám, že k ní bude i zbytek, lékařko, máš s sebou
šití?
Neblbni, člověče, jaký šití?
Copak mu budu látat punčošky?
Já nevím, doktoři se to
možná na fuseklích učej, ale pak obvykle látaj něco úplně jinýho, někdy i
tento… třeba rozsápanýho.
Už zas blbneš, viď?
Ne! Jen se snažím rozveselit
a tobě, MUDr., udržovat mozek v čilosti a chodu.
Je to noha, človeče, je
teplá a hele - i druhá.
Je prosím tě, lékařko, taky
tak teplá, jako ta první?
Jo, úplně stejně.
A dál?
Dál už nic nevidím, je tam,
Matěji, tma jak v pytli.
Tak víš co, zkusíme ho
vytáhnout, MUDr., já víc otevřu ty pitomě šprajclý dveře a pak rychle ven s
ním, ale ať ho nepřetrhnem, člověka a průvodce to od sirek.
Hele, slyšíš, Matěji? Jak
jsme s ním hnuli, tak přestala ta hudební hrůza a je tu ticho.
Jo, ticho jak na hradě.
Tak už, člověče, nekecej a
tahej!
Von se tam nějak šprajcnul,
lékařko, musíš do tý místnosti vlízt a uvolnit ho.
Já, jo?
No jasně! Protože já neumím
poskytnout první tento… pomoc!
Vlez tam ty, Matěji, vem ho
za ruce a vynesem ho celýho na chodbu, ať už na něj, krucinál, konečně vidím.
Ách jo, von se tady válí,
jako nějakej paša a já musím vlízt do tý tmy a vzít ho za ruce. Ale… co když
nebude kompletní?
To by, Popleto, už byl za tu
dobu studenej.
Najednou se ozvalo funění,
nadávání a ty nohy se začaly samy od sebe stavět a do přítmí chodby se
vypotácel ten míň divnej než jsem já. A dočista celej, jen s velkou boulí na
čele a krvavým nosem jak bambule a doufejme, že i s těma zatracenejma sirkama.
A doufám, že suchejma!!
Šklebil se šťastně a
pomateně vod ucha k uchu, a když blábolení plynule přešlo k nadávkám,
zjistili jsme, že jestli teta furt drží tu pozici v kuchyni, tak budem opět
kompletní to tři – dva – tři valčíkový
čtyři mušketýři.
Pernštejn to opět ocenil a
vzal jako dobrej fór, neboť vykouklo na chvilku z mraků zapadající sluníčko a my
fortelně mazali jako fretky zpátky za tetou do kuchyně.
Když jsem otevřel dveře,
ozvalo se její velmi suchý, tedy… úplně to „nejsušší sherry“: To vám to trvalo!
No a první jednání naší inscenace s hradem Pernštejnem matriarchálně skončilo
tak, jak to má bejt, tedy pěkně v kuchyni a u plotny.
15. kapitola
Teta vstala a zkušenejma
šamanskejma MUDr.-rukama prohlídla hradního průvodce, kterej konečně začal
přecházet z upírský barvy na lidskou. A položila zas jednu ze svejch velmi
suchejch otázek:
To se tady stává často?
A von se začal klepat jako
sulc a opět blekotat to svoje nevím.
A proč jste tak vyděšenej?
Ale nechci slyšet žádný nevím!
A von začal koktat ne, ne,
ne…
Nepokoušejte se to
dořeknout, člověče!
No a Pavel se znovu složil.
Této, neblbni! Von za to
nemůže, vidíš přeci, jak je vyděšenej.
Amadeo, a ty myslíš, že já
ne? Kam jdeš, Matěji?
Přeci, pro to dříví. A vy
dvě ho prosím vás prošacujte, a než přijdu, jestli vůbec přijdu, tak objevte ty
jeho zasraný, zázračný a doufám ještě suchý sirky.
Koukaly na mě, jako dvě
naprosto zmatený sůvy. Mávl jsem rukou a vyrazil nevěda kam. Začal jsem si - ať
je to stylový - pískat na hradě Pernštejně „Blues vylekanýho chlápka“. Ta
chodba mi připadla, že se trochu svažuje, ale už byla tma jako v pytli, tak
jsem to nerozebíral a šátral po vypínači, no a ejhle světlo. Cupital jsem k
nějakýmu druhýmu, šátral po zdech… a nic! Na konci chodby jsem ale uviděl už v
přírodním polosvětle ostění klenby, střihl jsem zatáčku a za ní - sporý,
přirozený světlo. Nad hlavou nebe a ve výklencích dřevo. Nakládám do náruče
polena, shýbám se pro hrst klestí a někdo mi poklepe na rameno! Praštím se
dřevem a hodlám prchat a von to Arnim.
Člověče, co tady děláš?
No, co bych tady dělal,
nevrátili jste se domu a zajímalo mě proč.
Proč, proč, Arnime. A s
novým úlekem jsem si všimnul, že za ním je téměř bílej, nehybnej, i když moc
krásnej chlapskej ksicht, kterej jakoby visel v tý stále větší temnotě
výklenku. Chtěl jsem zaječet strachy, ale všimnul jsem si, že ten bleďoch má na
strašidlo dost rozpačitej výraz, a tak říkám, Arnime, co to za tebou je?
Á promiň, Matěji, to je můj
dávnej kamarád z dětství a puberty na Ukrajině, co se včera ohlásil, že
přijede.
Ze stínu vystoupila vysoká,
štíhlá postava v tmavým obleku, která mi obřadně podávala ruku a nakřáplým
hlasem Toma Weitse říká…
Ahoj, ja Nikolaj.
Vydechl jsem se stejnou
úlevou, jako před půlhodinkou, když se z temný komory vypotácel potlučenej, ale
živej sirkovej průvodce. Posbírali jsme dřevo a křivolakou chodbou jsme došli k
hradní kuchyni.
Arnim mi otevřel dveře,
nechal mě projít, a když jsem skládal dříví do výklenku pod kamny, uslyšel jsem
neuvěřitelný zvuky. Chtěl jsem opět začít v děsu prchat, ale když jsem se ze
sprinterskýho zákleku vztyčoval, uviděl jsem scénu tak zvláštní a krásnou, že
mi začaly po chvilce týct slzy. Stejně jako tehdy v Neretu na náměstí.
Teta změnila barvu asi
šestadvacetkrát. Bleďoch Nikolaj aspoň dvanáctkrát. Ani jeden z nich nemohl
dejchat, jen vydávali takový podivně bublavý zvuky. Pohybovali se jak šílená
chobotnice na rande s hadem. A já měl dojem, že to před hodinkou zažitý
stínový, bublinový a strašidelný šou bylo proti tomuhle, na co jsem teď
vyjeveně zíral, jen upatlaným okýnkem, kterým se vydávaj párky v rohlíku ...
proti východu slunce nad mořem. Myslím, že perneštejnská silová pole, alias
duchové, se jistě moc dobře bavili tím, jak jsme byli před hodinkou vyjevení.
Ale možná, že ještě líp se bavěj teď, když koukaj na to, co právě provádí teta
s Nikolajem. Můžou si totiž zavzpomínat na to, že s tímhle lidským tělem to
fakt někdy bylo a asi furt je moc a moc fajn…
16. kapitola
Když to skončilo, uzardělá
teta povídá:
Matěji, tebe by mohlo
trknout, kdo tenhle chlápek může bejt! Povídala jsem ti o něm v autě cestou z
Prahy do Rybný!
Teto! To snad není možný?
Zas se začínám rdít!
Jen se, hochu, rdi.
Toť pravoslavnej pop, ne?
Jo, Matěji!
Nejkrásnější chlap tvýho
života?
Jo!
Tvůj nejlepší učitel
češtiny. Jeden z mnoha slovanskejch Pepíků s pevnejma zadkama v okolí Cerro de
Pasco?
No… no… Ale jo. Přesně tak!
Jižní Amerika?
Jo!
Peru?
Jóóó!
Teto, když jsme se tady tak
v přirozeným zmatku sešli, neuděláme rovnou zde na Pernštejně něco, co jste vy
dva asi dost prozřetelně neudělali s Nikolajem tehdy? Třeba jenom jako?
A co tím míníš, Matěji? No přeci
tu „zapomenutou svatbu“? Cvrček tě v roli tvýho tatíka doprovodí ke kamnům.
Pavel tě u nich jako kapitán na týhle pernštejnský kocábce konečně oddá s
nejkrásnějším to slovanským Pepíkem v Peru. Na drůžičky a mládence si zahrajou
ty naši noví, šedí kamarádi, co nás tu honili po hradě. Za svědka půjde Amadea
s Arnimem a já budu fotit.
Ty máš sebou foťák, Matěji?
Jasně, takovej ten v hlavě,
písmenkovej a s děsnejma hrubkama. A Arnime,
když už jsi měl o nás takovej strach, co takhle slivovička? Nezapomněls?
No, jako bych ty vaše hradní
trable vytušil, člověče.
Máš?
Jasně že mám!
A co tak něco na zub?
Skočím pro to, brethariáne,
do auta.
No jo, jen si rejpni, ale co
když se ty oddavky protáhnou? Cvrček je ve stáji a určitě už hladovej, jako
pes.
Dobře, já pro něj sjedu, ať
jsme včetně jídla i slivovice komplet.
Akorát nesmím zapomenout
říct Nikolajovi, že teta je potvora, protože nemá ráda jenom jeho, ale ještě
nějakýho astrála? To aby věděl, až bude Pavel celebrovat tu jeho nesvatou
svatbu, tak se přeci musí zeptat, jestli někdo ví něco, proč by se neměla
konat, ne?
A vidíte, ani ty čiloučký
stíny neprotestovaly, dokonce se snad i těšily na vůni jídla a pití. Jenom když
se Arnim vrátil s Cvrčkem a slivovicí do kuchyně, hafan ji chvilku zmateně
obíhal, podivně pohafávaje, jako by si povídal s někým, nebo něčím, co alespoň
já zrovna teď nevidím. Musím tedy přiznat, že mě trochu mrazilo za krkem,
přestože už v kamnech hučela zapálená polínka a od plátů stoupalo příjemný
teplíčko. Ale ty strachy se děly jen a pouze do první magický stopičky
slivovice, nebo do druhý? Brrrr! A už se, kluku, nebojíš?
No a představte si, že jsme
si nakonec tu absurdní svatební férii na hradě Pernštejně, s hradem Pernštejnem
a celým jeho hmotným i nehmotným osazenstvem
střihli. Včetně mocnejch přípitků, zpěvu a občasnýho štěkotu Cvrčka.
Myslím, že i sám hrad, včetně mocnejch i nemocnejch duchů si zavzpomínal na
dávný bujarý, drsný, nešťastný i šťastný časy. Chudinky bretariánky vyjeveně
koukaly, jak se cpem uzeným a lejem do sebe kořalku. Možná, kdyby neměly
strach, že jim bude zle, nebo je to dokonce zabije…? Hm, jsme pouze tím, čím
zrovna teď a tady, ne?
Ze střízlivýho a vyděšenýho
podvečera byla opilá noc, ve který mrzlo, až
praštělo. Hvězdy s měsícem tančily po nebeský báni nádhernej
středověkej, pak renesanční a možní i barokní tanec. Snad jen škoda, že se
skutečně nezjevily Bílá paní s Polyxenou, aby nám sdělily, jak to s nimi tehdy
vlastně bylo.
Mně se motala hlava jako
zamlada a všichni jsme byli vděčný za deky a rohože, který prozřetelně přivezl
v kombíku Arnim, a zbytek dodal potlučenej sirkovej Pavel.
Rozpálený pláty a kobka
kachlovejch kamen vydávaly příjemný teplo. Zvuk hučícího ohně a praskajících
polen mě transportoval do hebkýho bezpečí i nebezpečí Amadeiny náruče. Takhle
nějak to asi tady vypadalo kdysi dávno. A možná na chvilku ožilo i kamenný
srdce hrdýho hradu Pernštejna.
Nevím samozřejmě, co
vyváděli čerství novomanželé v dosud ještě nedobitým a nedobitným to hradě nyní
anektovaném partou zvrhlíků, kteří zde drze provedli ilegální, svatební obřad!
A představte si tu hrůzu, dokonce bez poplatků a specielně určenýho úředníka?
Naštěstí tedy s průvodcem Pavlem. Což však může bejt – tady, na opuštěným
hradě - vnímáno stejně jako
supl-svatby, který odbejvaj kapitáni na lodích, ne? Žádnej protest? Tak tedy
jo...
Matěj