16.
kapitola
Po snídani jsme se rozloučili. Nevěděl jsem, co všechno musela
Amadea Antoniovým rodičům slíbit, aby nás pustili. Byl jsem trochu opilej.
Řídila Amadea a bylo mi fajn. Suzuki se Samurajem spokojeně japonsko-italsky
vrněli. Krajina se začala vzdáleností od moře víc a víc měnit. Autíčko stoupalo
serpentinama nahoru i dolu. Ale posléze už jenom nahoru. Porosty strání se
stávaly divočejší a divočejší. Sem tam vykoukla holá skála. Z kopců občas
problesklo moře. Jindy v nepřílíš velký vzdálenosti vystupovaly na západě, jihu
i severu mohutný horský masivy. Ale najednou se vynořilo něco pro
Středoevropana neuvěřitelnýho. Stolová hora. Na vrcholku obkroužená vrstvenými
věnci domů přilepenejch k sobě a ke kameni. Dokonalý splynutí toho, co spolu
vytvořila příroda a podivuhodná bytost … člověk!
Hádej, co to je, zeptala se Amadea.
Dřív to asi byla pevnost, která ovládala tyhle rozvětvený údolí.
A protože je moc krásná, tak to může bejt jen Civitella del Tronto.
|
Civitella del Tronto |
Jo, to je můj italskej domov.
Objeli jsme horu a křivolakejma úzkejma uličkama vystoupali
k prstenům z kamene, člověčí trpělivosti, umu a lásky! Amadea zaparkovala
autíčko. A přestože jsem byl ještě dost sjetej, vylezl jsem až nahoru. To bylo
něco! Všechny čtyři smysly ochutnávaly, pátej se dotýkal rozpadávajících se
hradeb. A šestej, zmatená mysl, byla neschopná vytvořit i jen torzo myšlenky a
nechala mě znovu rozbrečet, stejně jako v Neretu.
Itálie. Úchvatná Itálie!
Koukni támhle, Matěji. Ten domeček na samotě, asi dva kilometry
vzdušnou čarou odtud. To je zas moje malinká pevnost a ta se těší na naši zteč!
Když jsme dokončili prohlídku, už jsem sotva pletl nohama.
Vrátili jsme se k autu a vyrazili „domů“, jak Amadea říkala …
Vymotali jsme se z města a dokončili cestu pro Čecha neuvěřitelně
upravenou krajinou, u domku schoulenýho na jižní stráni pod Civitellou del
Tronto. Neměl jsem už sílu na nic jinýho než se vysprchovat. Amadea mě zavedla
do podkroví, kde jsem se svalil na postel a ihned usnul.
17. kapitola
Probudilo mě intenzivní světlo slunce odrážející se od zrcadla
na protější stěně podkrovního pokoje. Byl to moc příjemnej pocit nechat se
takhle probudit. Zřejmě asi taky záměr stavitele – vzbudit spáče a zároveň
jemným zlatým světlem nasvítit místnost.
Vylezl jsem z pohodlný postele, obešel pokoj a zůstal stát u
okna. Žádný malinký Železný hory, ale úžasný údolí, rozvlněný jako ženský tělo,
prostírající se určitě až k palmám a písečnejm plážím pod San Benedettem. Někdo
zaklepal.
Můžu dál?
Jasně!
Ahoj, Amadeo. Musím říct, že na sutivanský pláži jsi měla
pravdu. Seš krásná ženská. A k Itálii se hodíš. Hodně mi připomínáš muzikantku,
která mě doprovázela při autorskejch čteních. A taky nazpívala vokály na mý
první desce. Říkal jsem jí čarodějko. Měla jantarový skvrny v úplně stejnejch,
černejch očích, jako ty. Stejný vlasy i postavu. Bylo jí pětadvacet a byl jsem
do ní blázen. Tak mladá a už moudrá. Vdala se do Vídně! Truchlím dva roky!
Chudáčku malej, to je neštěstí! Co budeš dělat?
Nejdřív ti poděkuju za ubytování. Vypadá jako dvojče mýho
podkroví v Podmoklanech. Je to náhoda?
Přeci víš, Matěji, že náhody neexistujou. Máme jenom podobnej
vkus. Mě by ani nenapadlo upravit tenhle pokoj jenom proto, že se tu jednou
objevíš. A jak už jsi zjistil, tak opravdu nevím všechno. Občas přijdou – a
nevím proč – obrazy, vůně, slova, situace a vůbec nic se podle nich neodehraje.
A jindy jo! Myslím, že tohle se objevuje v hlavě a mysli stále většího počtu
lidí. Ale oni nemají čas a hlavně chuť se tím zabejvat. Protože zjistili, „že
už jenom to vnímat“ činí život v tomhle systému moc těžkej. Spousta dětí ví! U
mě to taky začalo tehdy. A měla jsem obrovský problémy. Tatínek s maminkou z
toho měli za bolševika rovněž hlavičky v pejru. A tak jsem „TO“ i sebe
zapouzdřila do kokonu, z kterýho se ale v pozdní pubertě vyklubal motýl
čarokrásnejch barev.
|
Proměna |
Ale opět to nešlo unýst. Takže znovu zakuklení a žbluňk, utopit
„TO“ do běžnýho života. Ale po třetí už „TO“ potlačit nešlo. Dostudovala jsem
medicínu a odešla před koncem tisíciletí do Itálie. Měla jsem z Čech jednu
atestaci. A s touhle kamarádkou jsem sestupovala k jihu po nemocnicích jako po
schodech. Ale stále víc a víc jsem ztrácela důvěru ke způsobu léčení, kterej
jsem nabrala ve škole. A tak jsem doputovala až do San Benedetta. Ještě v
Čechách jsem navštěvovala intenzivní kurzy italštiny. Ale moc mi to nešlo,
přestože jsme jako medici studovali latinu. Víc se mi dařilo naučit se o
dovolenejch, který jsem si užívala na různejch místech Itálie. Ale tímhle
způsobem a netalentem na řeči by mi trvalo nejmíň dvacet let zvládnout tuhle
nádhernou řeč. Až jednou, už s tímhle červeným tereňáčkem, jsem si udělala
výlet do hor směrem na Civitella del Tronto. A zcela náhodně zastavila na
náměstíčku v Neretu. Stejně tak jako my včera. Vůbec jsem se nerozhlížela a bez
přemejšlení jsem zamířila jako náměsíčná do jeho levýho rohu. Otevřela jsem
dveře, pozdravila, objednala si kávu a zákusky. Paní, co mě obsluhovala, na mě
chvíli zmateně koukala a pak na Italku nezvykle pomalu řekla:
Slečno, ale vy mluvíte jako moje prababička. A starý lidi z mýho
dětství!
Byla jsem celá zmatená, protože jsem říkala něco, čemu jsem
skoro nerozuměla.
A nejste náhodou příbuzná paní doktorky Amadey, která tady v
Neretu a Civitelle léčí? Jste jí totiž podobná. Vím to, protože ji pamatuju
ještě z doby, kdy byla tak ve vašich letech. Můžu vám ukázat, kde bydlí, nebo
dát její telefonní číslo. Určitě vás hrozně ráda uvidí.
Byla jsem tak zmatená, až se mi zatočila hlava.
Není vám špatně, slečno? A ihned zavolala lékařku.
Když jsem se probrala, měla jsem nesmyslnej pocit, že se skláním
sama nad sebou. Jenom mám úplně bílý vlasy. Temný oči s jantarovejma skvrnama
mě hypnotizovaly.
Řekla mi přísně, Amadeo, vstaň! My dvě starý báby se s tebou přeci
nebudem tahat.
A pak prohodila na půl pusy: No konečně, to ti to trvalo! Dala
sis na čas. Čekám tě už nejmíň rok!
Paní co mě obsluhovala koukala zrovna tak vyjeveně jako já.
Vstala jsem a poslušně cupitala za doktorkou. Uvědomila jsem si, že nemám zaplaceno.
Ale paní pekařka mávla zamyšleně rukou.
Amadeo, jseš schopna řídit?
Jo, asi jo.
Tak pojeď za mnou!
A znělo to jako rozkaz.
18.
kapitola
Matěji, je to ještě dlouhej příběh. Pojď dolů na terasu, uvařím
kávu. Nebo jestli chceš, kamarád donesl na ochutnání mladý víno.
Amadeo, po tom včerejšku si dám jenom kávu.
Terasu stínila réva pnoucí se po trámech a zcvrklý hrozny
vydávaly těžkou, pro mě neodolatelnou vůni. Musel jsem ochutnat. To bylo něco!
Ještě ne rozinky a už ne hrozny. A k tomu pohled nahoru na Civitellu a ještě
vejš na mohutnou horu...?
Ta vyšší na západě je Manna di Fiory. Ta nižší na jihu se
jmenuje Magna di Camoli. Do jejich okolí jsme tehdy s maminkou chodily sbírat
bylinky. Mezi nima daleko vzadu se tyčí nejvyšší vrchol Appennin Gran Sasso.
|
Gran Sasso |
Tady je káva, Matěji.
Myslím, že je ještě lepší, než ta u Antoniovejch rodičů. Mám totiž vodu z
vlastní, hluboko vrtaný studně.
Jak jsi k tomu domu přišla?
Lehce, dala mi ho teta. No, teda já jí říkám teto. Teta Amadea,
lékařka, o který jsem ti vyprávěla nahoře v pokoji. Měla tady a v Neretu mnoho
desetiletí zavedenou ordinaci s docela bohatou klientelou. Předala mi tenhle
dům s ordinací, když usoudila, že už umím to, co mi chybělo u moderní medicíny.
No a pokud jsem v Čechách, tak mě v ordinaci zastupuje. Ona totiž pochází ze
stejný rodiny, jako moje dávná máma, s kterou jsem byla upálená v Neretu.
19.
kapitola
Amadeo, ty informace, cos do mě hustila na Brači, jsou od tety?
Ne, ona mě pouze učila léčit v dávný tradici, předávaný po
mateřskejch liniích až z dávnejch dob matriarchátu. To ostatní je kombinace
informací, který jsem různě posbírala ve svým současným životě. A hlavně těch,
do kterejch mám vhled po novým probuzení tady v Itálii. Jsou naprosto identický
s těma, který jsem téměř úspěšně potlačila v dětství a pak znovu v pubertě.
Slovo wicca, který jsi používala v tý dramatický pasáži o
provedení rozsudku, má jakej význam?
Byly to shromáždění, který ochraňovaly poznání o jemnejch silách
a nazývaly se wicca. Dokázaly vytvořit a použít těchto sil podle vyšší a svý
vůle. Později to znamenalo čaroděj, čarodějka. Já používám slovo wicca, protože
je mi bližší.
|
Wicca |
To si ovšem každej vykládá, jak chce. A většina výkladů jsou
nesmysly. To slovo má jistej význam pro emancipační ženský hnutí. Ovšem je to
jen slovo, který zní zajímavě. Ale pro mě nemá žádnej význam. Já jsem solitér a
sdílím pouze vědění mý rodiny. Vědění je od slova vědět a od něj je odvozena
věduňa. To je výraz, kterej předchází wiccu o mnoho tisíciletí zpět! Hnutí
witch craft má často ideologickej podtext! Neříkám, že vždy. A neříkám ani
většinou. Ale mnohý z nich mávaj praporem a hierarchií. Lze je tedy úspěšně
manipulovat a chytráci to zneužívaj. Jasný?
Jasně! A proč jsi mě oslovila templáři?
Protože jsi jím byl a pořád jsi. My totiž musíme projít úplně
vším, co tenhle svět obsahuje. Naše zkušenost musí bejt totální. Jenom pak se
nám může podařit odemknout a osvobodit svoji existenci. Ale taky se nám to
podařit nemusí! Že?
To znamená, že jsou varianty?
Já nevím, Matěji. To, co říkala moje maminka v Neretu, „že
všechno, co je tady, je všude, a co tady není, není nikde“, jsem našla v
Tantře. „Jak nahoře, tak dole“, zase v Kabale, Zoharu v češtině, italštině a
podobně i ve slovanskej védách. A je to nejspíš součást všech pozemskejch
jazyků. Tahle slova jsou určitě základem mnoha systémů, který vznikly k
prospěchu člověka a planety. Jenomže to všechno někdo zkomolil a důvodem byla
touha ovládat! Vlastnit! A ten někdo jsme byli my! Tuhle odpovědnost člověku
nikdo neodpáře! I když se o to velmi úspěšně a několik tisíciletí pokoušej
všechny náboženský, politický i vzdělávací systémy. Tím, že nám tuhle vinu po
svým a za odměnu, kterou názývaj POSLUŠNOST, „abstraktně“, tak nějak nanicovatě
snímaj z beder. Proto musíme vstřebat celou škálu od vědomí nevinně
upalovanejch žen po vědomí katova pacholka, kterej jejich hranici zapálil. A
pokračovat až k vědomí inkvizitora, cenzora, krále, papeže, zrůd
mentálních i politickejch. Ale taky nevinnejch dětí, žížal, stromů, buňky, hvězdy,
vesmíru. Ty i já, prostě všichni občas přicházíme na tuhle planetu s programem
bestie, zrůdy, kazisvěta. A musíme tu roli hrát, jak nejlíp umíme! Abychom
pochopili, že to není jednoduchej úkol vyburcovat tu část lidí, co si o sobě
myslej, „že jsou lepší“, k nějaký přiměřený reakci na ZLO! Věř mi, Matěji, je
to moc těžká role a určitě jeden z nejobtížnějších údělů. Těch pár bestií se
paradoxně o onu rovnováhu zasloužilo víc, než miliardy zdánlivě slušnejch.
A dál?
Myslím, že to dál, Matěji, už systém binární logiky neumí! Ale
třeba se pletu? Dobro se nemůže vypořádat se zlem, protože jsou jednou energií.
Dobro a láska nemá nad čím zvítězit. Nejde to ani v obráceným gardu. Teď už to
konečně ví i president Havel. A my to asi budem muset přijmout taky. Včetně
odpovědnosti za to, že jsme něco blbě a nešťastně pojmenovali. To by mohla bejt
ona možnost. Do budoucna velmi opatrně zacházet se slovy!
Jo, teď si na to, Amadeo, kápla. Tohle je první dohoda Toltéků.
Taky křesťani říkaj, nehřeš slovem.
No vidíš, Matěji, učíš se.
Prostě, stačí dát si pozor na hubu. A je to!
Nevím, jestli je to zrovna takhle jednoduchý… Ostatně, proč ne?
Ale tohle, Amadeo, je možný uplácat v Podmoklanech na písku v
jedný, jediný bábovičce. Že?
Myslím, že bych se chtěla někdy do Podmoklan podívat. Třeba je
to jedno z míst na světě, kde to fakt půjde.
20.
kapitola
Obřad začíná, templáři.
Amadeo, co blázníš?
Neblázním Matěji. Rekapituluju. A ty se přidej! Protože to obřad
skutečně je.
No dobře, ale připadá mi to docela srandovní.
Jak myslíš.
To budem opakovat celou tu scénu našeho seznámení na sutivanský
pláži?
Ano a úplně celou!
Tak jo!
Máš v sobě spoustu starýho železa.
Jakýho železa?
Podobnýho, co s sebou tahali templáři.
A co s sebou tahali templáři?
Určitě ne mobilní telefony. Ale meče, kopí, dýky, provazy a tak.
A co s tím železem chceš udělat?
Vytahat ho z tebe. A ten provaz, co máš kolem krku ustřihnout.
To říkáš jen tak, na potkání každýmu?
Každýmu ne, ale tobě musím, templáři!
A dneska na to tvý železo dojde. A taky na čakry, Matěji.
Navečer přijede teta, aby mi s tím pomohla.
Jejda, já se tak těším. Jako malý dítě. To bude asi dřina, co?
Hlavně to železo, hm! A pak ty čakry? Mám se na to nějak extra připravit?
Klidně si vtipkuj, ale už nic nejez. Pij jenom vodu a dělej, co
tě baví. V garáži je kolo, projeď to s ním tady.
Amadeo, to zní jako text nějaký přiblblý písničky. Stačí za to
dát vykřičníky a do třetího verše vložit vola. Můžu to pak rapovat směrem na
San Grasso.
|
Gran Sasso |
Ne, na San Grasso, ale na Gran Sasso. Furt to pleteš, Matěji! Ta
hora tě za to shodí.
Tak jo! San Grasso, San Grasso, San Grasso. A já na ní snad
polezu? Amadeo, doufám, že to nemáš v plánu? Příšerně se bojím vejšek.
Jo, kamaráde, to musí každej, kdo tady žije! I já musela ...
No, to teda ne!
(repuju): A taky, už nic nejím!
Piju jenom vodu a dělám, co mě baví!
V garáži je kolo vole, projeď to s ním tady!
...(konec repu)...
To teda byl obřad Amadeo. To se ti fakt povedlo. Jako bys to
vystřihla z Dürrenmatta!
Ale jak můžu dělat něco, co mě baví, když mi zakážeš jíst? A
navíc mě vyděsíš tím místním Matterhornem. Měl jsem pouhý čtyři scvrklý bobulky
vína a kafe. A s tím mě klidně pošleš do kopců, který maj 2000 metrů nadmořskou
vejšku? Co když tam zabloudím nebo si rozbiji hubu?
To nic, Matěji, to se někdy stává. A my to s tetou spíchnem,
jedním brdem s čakrama. Ta da da.
Vona to taky repovala! Že prej obřad? Hrozná ženská a já magor
se s ní vydám do Itálie, kde mi budou večír s tetou léčit to, co nejspíš ani
neexistuje!
Matěji, přestaň brblat a napumpuj si kolo. Pumpa je v kufru
Samuraje. Vrať se tak na pátou.
A jak poznám, že bude pět, když nemám hodinky?
No, to je jednoduchý. Hodina má 60 minut. Tak 60krát počítej do
šedesáti. A to je 1 hodina. To pak do pěti šestkrát a je to! Když se spleteš,
nevadí. Můžeš se někoho zeptat, ne? Ale počítání je ta nejlepší příprava na to,
co tě večír čeká.
Amadeo, když to počítání popletu, myslíš že potkám nějakýho
Čecha nebo Slovenku, aby mi řekli, kolik je hodin? A nemyslíš snad taky na to,
že tuhle informaci dokážu vypáčit dokonce z Itala?
To já fakt nevím.
Jak to, že nevíš…vědmo?
Zapomněla jsem si koupit
časo-prostorovej-národnostně-vyhodnocovací-esoterickej program.
Ty teda dokážeš blbnout! Krutibrko, to přední kolo nemá
ventilek!
Ventilky má na starosti Suzuki. My jsme tady – jak už víš –
všichni přísně heterosex.
Jo? Když jste teda tak přísně heterosex, kde ten zatracenej
ventilek má Suzuki schovanej?
Ani se neptej, Matěji!
Jak teda mám to blbý kolo nafouknout?
Nemusíš, templáři, můžeš ho tlačit.
Amadeo, nevím jestli se mý léčby večer vůbec dočkáš…
Ale jo, jsem přeci vědma.
21.
kapitola
Vyjel jsem až ve dvanáct a nařídil jsem si to do kopce. Hodinky
mně nepůjčila, potvora. Proč? Co má ta dračice za lubem? Pustil jsem to z
hlavy. Teď ji nutně potřebuju pouze na to, abych šlapal, brzdil, přehazoval,
tlačil a koukal. Tu pitomost s počítáním myslela vážně? Mám v hlavě funkčních
pouze těch pět výše uvedejch položek. Kdybych fakt počítal, tak si tu hubu
určitě rozbiju. Tuhle radost jí přeci nemůžu udělat. Sadistce! To jsem
zvědavej, co se mnou večer budou se starou dámou provádět? Ať dělaj, co uměj, a
pustil jsem to z hlavy.
Šlapal jsem, brzdil, přehazoval, tlačil a koukal. Tady snad fakt
jezděj Il Giro D´Italia. Ale na ni by to bylo moc úzký a čím dál užší. Když
jsem ujel podle tachometru 15 km, skončila asfaltka. Naštěstí jsem na tom
přístroji uviděl i hodinky. A čas tak zhruba odpovídal. Taky kompas? No, to je
potvora. Ona opravdu neplejtvá slovama. A spoustu jinejch blbostí. Třeba
telefon! Za číslem je jméno Amadea? Zde stiskni, Matěji! Já se pominu. A taky
navigace? To se fakt můžu pustit daleko. A …..
A už sem letěl!
Ne daleko, kousek jen pár metrů. Hlavou mi blesklo, to je snad
jen nějakej blbej program? To je jen nějakej blbej...
Když jsem se probral, skláněla se nade mnou moje průvodkyně
Itálií, Amadea! Za ní se pochechtávali červená Suzuki a červenej Samuraj. Na
předním sedadle, seděla stará dáma. Ukazovala na hodinky a Amadea řekla, máme
to akorát. A fakt bylo pět hodin.
22. kapitola
Ani jsem nebyl moc vodřenej.
|
Ať jseš na čas doma! |
Jen pěkná boule na hlavě a pořádně pošramocený templářský ego,
se kterým jsem se pomaličku a polehoučku identifikoval. Naložil jsem kolo do
kufru. A představte si, že ten pitomej, multifunkčí nesmysl, nebyl ani
škrábnutej. Možná naštěstí! Pak jsem pozdravil starou dámu, kterou mi Amadea
představila, a nasoukal se „takhle malinkej“ na zadní nouzový sedátko. A to byl
ten správnej výraz pro vzniklou situaci. Nouzový sedátko! Sjížděli jsme
z kopců za bobříka mlčení. Sedátko pálilo! Nebo studilo?
Asi kilometr před domkem Amadea řekla, Matěji…!
Dík za to, že u toho nebyl zas ten zatracenej templář.
Nečerti se, tu mašinku jsem na kolo dala potom, co se mi něco
podobnýho přihodilo v mejch začátcích tady. Kdybys to tam neměl, mohl tě v
kopcích probudit až mrazejk. Takhle jsem měla na počítači zprávu, kde se ta věc
povaluje.
Tou věcí nemyslíš mě?
Nebuď vztahovačnej.
Teta se už na tebe těší.
To proto vůbec nemluví?
Víš, zamiluješ si ji. Máte totiž podobnej styl humoru.
A jak to poznám?
Uvidíš!
Já už jsem toho dneska viděl a taky dost neviděl…
No, to je přesně vono. Tohle z mejch známejch může vypadnout jen
z tebe a z tety.
Zajeli jsme pod přístřešek, vytáhl jsem kolo, nasadil řetěz a
řekl jsem mu hodný kolečko. A za mnou se ozval hlubokej, téměř mužskej hlas,
kterej konstatoval – a česky:
Seš rozumnej, že mu nespíláš jako tam nahoře. Bude tě mít rádo.
A připadáš mi taky docela sympatickej. Musíš bejt na svůj věk ještě docela
pružnej. Plachtils skoro o deset metrů dál, než to nešťastný kolečko. Jedna boule,
pár škrábanců. Tomu se říká akrobatickej výkon nebo taky obrovský„štěstí“. A to
máš i na lidi, třeba Alojsíjo? Říkal mi, že seš pěkně potrhlej. A v tom já si
taky libuju. Hm? Matěj! Docela hezký jméno. Je od slova zmatek?
No, to se ti moc povedlo, teto. Promiňte, jak vám mám vlastně
říkat? Tam nahoře jsem byl trochu vedle sebe a ten představovací ceremonial si
moc nepamatuju.
Říkej mi teto. A v tomhle našem spolku si všichni tykáme. Navíc
nejsme věkem tak moc vzdálený.
A protože už mě skoro nic nemůže po těch posledních pár dnech
překvapit, složil jsem starý dámě poklonu za její češtinu a proti všem svejm
zásadám jí nabídl rámě.
Zavěsila se a šli jsme za Amadeou do domu.
23. kapitola
Prvně jsem vstoupil do její ordinace. Zdála se prostorná, když
zvážím rozměry domku. Byly tam dveře do operačního sálečku. Vstup k rentgenu a
malinká laboratoř. Tvářilo se to o moc přívětivěji než bílý, sterilně
vypadajících ordinace u nás doma… zařízený hala bala konfekcí. Krásná dlažba,
zajímavě řešený osvětlení, vkusnej nábytek. Dvě nádherný, mramorový umyvadla.
Vedle nich zelený sloupový kachlový kamna se skleněnejma dvířkama. Na jedný
stěně knihovna a naproti masivní skříň stejnýho stylu se zasklenejma regálama
plnejma bylinek, léků a zřejmě doktorskýho cajku. Na jižní stěně velký okno bez
rastru a všude zvláštní, uklidňujicí zlatý světlo. Vůně z bylinek. Prostě
pohoda nevylučující luxus. Moc pěkný. Čekal jsem něco temnýho. Řetězy, háky,
sovy, kočky, hadi, zavěšený netopýři a tak.
Á, pán z Podmoklan se rozpovídal. Ale takhle mi to předala teta.
Jen jsme vyměnily starý přístroje, ale zachovaly styl. Běž si nahoru umejt
důkladně odřeniny a špínu studenou vodou. Zbytek uděláme tady.
Bude to bolet?
Jen dezinfekce dnešních odřenin.
A to další?
Budeš mít jenom „možná“ divný pocity.
Jaký divný pocity?
Každej to má jinak. Tak už jdi. My to tady zatím připravíme.
Když jsem se vrátil, byl v ordinaci stůl na kolečkách. Kolem
rozžatý svíčky a jedna nízká, ale mohutnější byla pod stolem.
Předpokládám, že to nebude žádný pálení.
Matěji, řekla teta svým temným, nádherným hlasem, jakej má
Cassandra Wilson. Vzpomeň si na něco hezkýho, třeba na zpěv tý černošky, na
kterou jsi teď myslel. A pak pomalu, ne moc z hluboka dejchej. Až se uklidníš,
začnu po tvým těle hledat fatální a těžký zranění z tvejch minulej životů.
Dobře? Začínáme! Zapomeň na ty svoje vtípky a odpovídej, co nejpřesněji na moje
otázky. Ještě jednou opakuju, co nejpřesněji!
Potom začala přejíždět dlaněma obrácenejma dolů moji hlavu.
Co cejtíš?
Je to příjemný jemný brnění.
Dobře.
Když ale sjela ke krku, ucejtil jsem, že zavadila o něco, co se
jako by poddalo.
Co vnímáš, Matěji?
Jako bys, brnkla o provaz.
Dobře.
Amadeo, podej nůžky, musím to odstřihnout… a jsou tu dva.
Dvakrát cvakly čelisti nůžek o sebe.
Když sjela o kousek níž, měl jsem pocit, že se její ruce
nepatrně propadly.
Sečný zranění pak uděláme najednou.
Když sjela do oblasti srdce, její ruce o něco jemně narazily.
Tohle musím, Amadeo, vytáhnout, abych se dostala dál. Matěji,
teď z týhle oblasti vytáhnu kopí. Neboj, nebude to bolet. Stejnej pocit zažíváš
ve svejch válečnickejch snech. A dobře víš, že to je jen podivnej, překvapující
a dokonce osvobozující pocit.
Pak zamyšleně dodala – smrt je vlastně „moc fajn“ a promyšlená
záležitost!
|
Čarodějka |
Teta se několikrát nadechla a potom mocně zabrala. Velmi přesně
jsem cejtil, že vbodnutí do hrudníku šlo ze spodu a zleva, těsně vedle ruky,
jako bych byl bodnutej sedě na koni nebo na zdi. V tom okamžiku jsem se dávivě
rozkašlal, stejně jako teta s Amadeou. A zároveň zaprskaly všechny svíce.
Jejich plameny bláznivě poskakovaly, jako by spalovaly nějakou energii, která
tu před tím nebyla. Teta pak požádala Amadeu, aby zapálila oheň ještě v
kachlovej kamnech a nechala otevřený skleněný dvířka. Potom posunuly stůl blíž
k rozdělanýmu ohni. A zapálily další svíčky.
Netušila jsem, že tu bude tolik zla.
Když dokončila přípravy, ještě řekla Amadee: Nikdy – a znovu
opakovala – nikdy, když budeš tohle
dělat, nezapomeň na oheň. Hodně léčitelů, kteří se tohle neučili u přírodních
šamanů, poškodilo klienty i sebe touhle zuřivou a ničivou energií. Šamani nikdy
nedělají svoji práci bez přítomnosti ohně. Tohle si oba dobře zapamatujte!
Potom sjížděla rukama pomalinku dolů a zastavila až v oblasti
pánve. Tady je nějaká kláda nebo kmen stromu. Musíme to, Amadeo, spolu uvolnit
a sundat.
Člověk by řekl, že tam dole u tý mý pánve pěkně blbnou. Ale
jenom do tý doby, než jsem ucejtil ohromnou úlevu. A nevím proč, vyhrklo ze mě
děkuju, sestřičky.
Dámy očividně potřebovaly odpočinek, usedly do křesílek a
chvilku, jakoby nic klábosily o počasí. Ani jsem nedutal!
Pak znovu teta začala přejíždět u mýho poklopce a povídá, možná,
že se tě budu muset dotknout, no tam! Víš?
Teto, ty můžeš všechno.
A začala vysvětlovat Amadee, že je tam ze spodu zaraženej tlustej
bodec. Nebo dokonce kůl! A je hodně hluboko. Roztáhla mě trochu nohy. Pak
řekla, chvíli relaxuj, klidně dejchej a snad to s Amadeou zvládnem. Víš,
Matěji, nejedná se jen o jakousi symbolickou manipulaci. Oni to jsou skutečný
karmický zranění, který způsobujou svojí přítomností v novejch tělech velký
problémy tělesný a hlavně duchovní. Moderní medicína potom nemá sebemenší šanci
těmto lidem pomoct, protože ignoruje to, co zatím není vidět, cejtit a nebylo
zjištěno současnou mainstreamovou vědou. Ale sám jsi určitě zaznamenal, že to
lze vnímat i naším nedokonalým systémem smyslů. Seš připravenej?
Jo.
A teď, Amadeo, hodně, tvrdě makej!
Zase to jejich konání mezi mejma nohama bylo k smíchu. Ale ten
už by urazil i mě. Pak přišla neskutečná úleva. Dávivej kašel všech přítomnejch
a prskání svíček a ohně v kamnech.
Stará dáma prohlásila, uf. To teda bylo něco!
Pak ještě něco prováděly s tou mou useknutou hlavou a možná s
jinejma sečnejma ranama, ale to už jsem usínal. Slyšel jsem ještě tetu, jak
říká, nech ho, ať si zdřímne. Pak uvolníme ty čakry.
24.
kapitola
Když jsem se probral, dámy v klidu popíjely kávu. Voněla tak, že
jsem se hned přidal.
Tak co tomu říkáš, zeptala se teta.
Co tomu můžu říkat? Jsem zmatenej, je mi dobře a mám hlad!
To je dobrý znamení, Matěji, řekly obě téměř unisono. Ale s tím
jídlem počkej až prohlídnem systém čaker. To nabodnutí zespodu bylo obrovský
tělesný i duševní trauma, který mohlo způsobit zablokování spodních čaker. No
uvidíme, lehni si, povídá teta. Amadea měla v ruce kyvadýlko, kterým chvíli
kroužila nad stydkou kostí a řekla:
Ta první je určitě zablokovaná. Za chvilku totéž prohlásila i o
druhý. Pak se posunula někam malinko nad pupík:
Tady dobrý. V oblasti srdce rovněž.
Někde na krku dobře. Trochu vejš mezi očima výborný. Nad hlavu
už jsem neviděl, ale prej v pořádku. Chvilku si něco povídaly, nevím proč
italsky nebo možná latinsky? A verdikt zněl – uvolnit spodní dvě čakry, jak mi
to říkala Amadea při našem prvním setkání na Brači. Tak jdem na to!
Amadea dala svou pravou dlaň někam těsně nad stydkou kost a přes
ní nebo kousíček nad ní něco prováděla s kyvadýlkem. Uvědomil jsem si, že je
asi levák. Za chvilku začaly prskat svíčky a oheň v kamnech, což jsme svorně
doprovázeli dávivým kašlem. Když to přestalo, posunula kyvadýlko malinko vejš.
A všechno se opakovalo v úplně stejným pořadí. Prskání svíček, pak kašel. Teta
řekla s důrazem hotovo! a požádala Amadeu, aby ji odvezla domů. Chtěl jsem
se zvednout, abych poděkoval a rozloučil se. Rezolutně to odmítla s tím, že se
nevidíme naposledy, ať se pokusím nechat to prostě plynout... jen tak, bez
komentáře hlavy.
A klíďo píďo si zdřímni. Čao.
Napsal Matěj