17. kapitola
Ráno bylo krutý! Ale nedá mi
než vylíčit celej ten začátek hrůzný technologie cesty na hřbetě do
růžovo-hněda vyspinkaný a odpočnutý mladý kobylky, která měla „akorát zrovna
teď chuť dovádět“! Jenom nasednout byl pro mě obrovskej problém. A když
zjistila, že ještě vůbec netuším, kde a kdo jsem, tak mě ihned, asi abych to co
nejrychleji pochopil, shodila! Naštěstí na ten cirkus z auta koukali Arnim s
popem. Začali troubit a mně došlo, vstávaje jak sněhulák ze sněhu, že by bylo
zřejmě lepší vrátit se s kobylkou zpátky z louky k autu.
Jo a byl to moc dobrej
nápad. Když jsem se tam dopotácel, z kombíku
vystoupil Nikolaj a povídá s úsměvem „Charašo moloděc, ja pajďom“. Celej
šťastnej jsem mu předal čepici, rukavice a kabát, von pružně vyskočil na koně,
„pop jeden bejvalej, pravoslavnej, nejmíň už sedmdesátiletej“! Zavejskal, pak
zaječel urááááá a vyrazil za svojí čerstvou, nelegální novomanželkou tetou.
A víte, kdo měl stejnej
nápad jako já? Chlupatej rozumbrada Cvrček. Přihnal se s prosebným kňukotem, že
toho má už teď „tak akorát plný brejle“, a naskočil celej šťastnej do kufru na
deky. Uvelebil se tam jako já na zadním sedadle kombíku, kde stejně jako já
ihned usnul.
Na dvoře v Pustý jsem se
vypotácel z auta, vylezl do podkroví. Sprcha, pyžamo, postel! A co dělali
Cvrček, Arnimem, pop, kobylky a celej svět mě vůbec nezajímalo. Trochu mě
probudila až na kost zmrlzá Amadea, která nejspíš rovnou z koně seskočila do mý
vyhřátý postele.
No teda doufám, že od tý kry
nenastydnu?
Zaslechl jsem pouze zasyčení
a výstražný „Matěji“! Ale pak už to byl znovu jenom pád do zmatenejch snů
inspirovanejch Pernštejnem. Stačila mi ještě prolítnout hlavou ta scéna tety a
koně, když prvně spatřila hrad a zrušila fyziku. Pak
následovala ta pohybující se šedá, snad energetická pole reagující tak
vehementně na náš příchod a zřejmě to spouštěč naší astrální lavinky. Nejspíš
pro porušení magie jejich jistě zaslouženýho klidu. Nad zimním a už opět zas
celým světem konečně opuštěným hradě
Pernštejn...
18. kapitola
Probudilo mě až Amadeino
šimrání na zádech.
Ta kra už je konečně v čudu?
Jo člověče, představ si,
pohltilo ji moře.
Fajn, jdem si zaplavat,
krásko?
Ale tady v Rybný je furt
dost pod nulou, templáři, a taky už zase tma.
Fuj, tady je, Amadeo, pořád
tma a pod nulou. Ráno si protřeš oči a když je otevřeš..
Tak co. templáři?
…zase tma a představ si, že
vedle mě v posteli se válí skoro nahá ženská!
A to je dobře nebo špatně,
templáři?
Hele nech si toho! A ještě
jednou to řekni, tak tě ten řádovej celibátník zukrutní.
A čím?
Teď zrovna nevím, meč jsem
včera z leknutí a děsu zapomněl na Pernštejně, kde jsem se lekl víckrát než za celej svůj dosavadní život. Co se to
tam vlastně dělo, učitelko?
To se neptáš toho správnýho
člověka, žáčku. Protože já jsem tohle astrální téma nikdy nebrala moc vážně.
Ale otázky kladou obvykle učitelé, ne?
Jo, ale jenom v
patriarchálně-hierarchický školce, slečno učitelko!
Dobře, žáčku.
Tak polož, kantorko, stejnou
otázku! Vlastně nemusíš, podle mě to byla z jejich strany buď sranda, nebo zkouška.
A protože jsme v ní z nějakýho záhadnýho důvodu obstáli, tak nás odměnili
vytvořením podmínek pro náš první vstup do astrálu. Možná ti taky, Amadeo,
chtěli naznačit, že tohle tebou podceňovaný téma by tě mohlo dotlačit o kousek
vejš - nebo hloub - nemyslíš? A pamatuješ si, že jsme při tom našem
astrál-startu museli už bejt v hradní kuchyni, když tam došlo k přistání?
Nevím, Matěji, ale tak nějak
to nejspíš asi bylo.
Jenomže když jsem, Amadeo,
začal vnímat onu „změnu“, měl jsem pocit naprostý samoty! Vy dvě a ani průvodce
jste u toho nebyli.
Víš, žáčku, já jsem naprosto
nechápala, proč a z jakýho důvodu se tohle odehrálo. Vnímala jsem pouze tvůj
vnitřní rozhovor s hradem, když jsme do něj vstupovali. A ty jsi mu,
Pernštejnu, před branou nabídl docela dobrej fór o těch třech, nebo vlastně
skutečnejch čtyřech mušketýrech. On se zachechtal, ale přesto jsem cítila v tom
jeho smíchu něco jako výstrahu.
Jakou výstrahu?
Že jsme sice něco jako úvod
zvládli, k čemuž určitě dopomohl i tetin úžas na kopci, když se před ní
monument Pernštejna vynořil. Další naše plus bylo zřejmě v tom, že když se naše
obvyklý vnímání reality začalo drobit, rozplývat a pak úplně nepochopitelně
měnit, včetně narůstající neposlušnosti našich fyzickejch těl, tak my tři spolu
nepřestali díky tvýmu oslovení, Matěji, komunikovat.
Ale ty jsi mě, Amadeo,
oslovila první.
Tak jo, už si to přesně
nepamatuju. Ale jsem přesvědčena, že Pavel se potloukl, vyděsil a ztratil jenom
proto, že se z nějakýho důvodu bál ozvat. Ve vnímání oněch sil to nejspíš byla
zrada naší komunity, ale potrestána byla vlídně a téměř mateřsky, nicméně
potrestána! Víš, to co se nám včera přihodilo, byl hlavně pro mě, obrovskej dar, Matěji.
Jakto, vždyt jsi před
chvilkou vyjádřila svoji nechuť vůči tomuhle jevu?
Jasně, ale já to moje
nevážno k astrálu musím trochu vysvětlit. Mně vždycky mimo jazyků, všechno moc
dobře šlo. Už jako dítě jsem v sobě objevila možnost rozšíření spektra svýho
vědomí a začala si s věkem postupně myslet a pohrávat si s tím, že dokážu
všechno, co budu chtít. Ale když jsem se pak pokoušela s tímhle jevem pracovat,
tak mi nikdy v tomhle životě nebylo dovoleno fyzický tělo opustit. A to
přestože můj vhled do jinejch životů, což je zřejmě něco velmi podobnýho
astrál-stavům, mi už dávno před tím sdělil, že jsem právě tohle jindy a jinde
bez problémů ovládala. A já teď už konečně vím proč ten despekt. Byla to
lenost, Matěji. Zjistila jsem, že tohle téma vyžaduje příliš mnoho času, vůle,
odvahy, a tak jsem to rači zbaběle a ignorantsky stopla. A teď, po pernštejnský
lekci jsem pochopila, že se musím znovu na podstatně vyšší úrovni začít zajímat
a učit postupně zvládat všechny fáze přípravy, který maj jako každý konání na
světě svoji metodologii.
Ono je totiž nejprve nutný
přijmout existenci jemnohmotnejch těl. Pak se naučit do nich vstoupit, pobývat a rovněž umět z nich vystoupit, tedy
vrátit se do hrubý hmoty. Vstoupit můžeme pouze při zvládnutým stavu relaxace.
Tedy umět dejcháním a meditací upravit svoje vědomí, vibrační stav a tak
naladit tu správnou frekvenci vstupu. Potom se v krůčcích učit uvolňovat
jednotlivý údy. Následně pokračovat v místní separaci pouhejch pár metrů od
těla a to v prostředí, který dobře znám.
Tou separací, Amadeo, míníš
oddělení se od fyzickýho těla?
Jo. Pak se musíš velmi přesně
naučit vnímat značný rozdíly různejch lokalit.
Ty lokality znamenaj co?
Jsou to frekvence, do
kterejch vstupuješ, tedy přesněji máš možnost vstoupit.
On astrální kabátek všude
nemůže?
Jasně že nemůže.
A proč?
Nepředbíhej, Matěji, k tomu
dojdem za chvilku. Když už jsi pochopil a přijmul to, že druhý a další těla
opravdu existujou, a tedy máš možnost je používat, musíš se naučit chápat, že
některý vjemy a pohyby v astrálním těle a různejch lokalitách jsou pociťovány
podobně jako na Zemi, tedy téměř fyzicky. Ale jiný mohou bejt úplně rozdílný a
mnohdy nebudeš chápat, o co vlastně jde. Stejně je to s vnímáním času,
prostoru, barev, vůní, a jinejch druhů komunikace se vším, co na svejch cestách
potkáš.
A co to znamená?
Odpovědí na podněty jsou tu
tvoje myšlenky. Podnět vlastně myšlenku zadává. Podobně jako člověčí otázka
žádá verbální nebo gestickou odpověď.
To je pro Popletu dost
zamotaný.
Jasně, pro mě je to taky
furt jenom kdysi vyčtená, nezvládnutá a mimo naši včerejší grupnpříhodu na
Pernštejně nevyzkoušená teorie. Takže můžu pokračovat?
Jasně, učitelko.
Taky musíš stejně jako třeba
piloti letadel umět nacházet referenční body trasy, cíle a návratu.
Tím myslíš něco jako
rallye-itinerář?
Jasně, Monroe říká, že když
si přeješ ukončit pobyt, tak stačí pomyslet na některou část svýho těla, on
uvádí levej palec u nohy, ale pro tebe, Popleto, bude jednodušší hlava, protože
ta je na těle pouze jedna, což se pak nedá poplíst.
Hlava, Amadeo, jo? Dyť na
těle jsou i jiný a zajímavější jednotlivosti, než zrovna tahle.
To jo, ale ty bys pak určitě
nejspíš přistál v tom mým těle, člověče!!
To se taky může, Amadeo,
přihodit?
Monroe říká, že jo, ale já
samozřejmě nevím. A prosím, nezačínej jako téměř vždycky s tou tvou pitomou
erozí mýho výkladu!
Cože mi to, Amadeo, hrozí?
No von je ke všemu snad
ještě hluchej!
Hluchej, no a co, dyť mám na
to věk, ne? Ale rači mi řekni, jak to, že jsem na Pernštejně přistál správně ve
svým těle, když mě ani nenapadlo pomyslet na nějakou jeho tento - část?
To teda, Matěji, fakt
netuším, protože já na to nepomyslela taky! Nejspíš zafungoval autopilot, jako
je to pravděpodobně zařízeno v našich snech.
To je teda něco, ženská,
studovalas to a nepromyslelas to! Víš, Amadeo, proto je pro mě studium téměř
vždy naprosto nepřehlednou situací. A když se pro mě záležitost stává
nepřehlednou, tedy totožnou s bordelem, tak považuju její ignorování za docela
rozumnej postoj.
Tak jo, postůj, ignorante,
tenhle závažnej bod jsme sice teďzrovna nevyřešili, ale poslouchej, co jsem o
tom dál vyčetla. Tam „někde“ existuje velmi mnoho rozdílnejch realit, kam tohle
tělo může, a každá z nich je specifická. Ale jsou lokality, kam se astrál, když
už jsme se do něj konečně naučili vědomě převlíkat, cpát ani nemůže. A dokonce
nesmí! Protože o to musíš kvalifikovaně požádat.
No tohle už není jen
nepřehledný, ale rovnou na palici. A koho že to prosím tě mám požádat?
Svýho průvodce.
A kdo nebo co to je ten
průvodce? Něco na způsob „andělíček, můj strážníček“?
Jo, dá se to tak říct.
Hm, dá se to tak říct? A co
si já, ubohej prosťáček, z týhle rady mám vybrat?
Domluv se o tom, Popleto, s
tím svým andělíčkem. A neskákej mi furt do řeči! A ještě jednou ti připomínám,
dej bacha na to, že už ve druhý lokalitě je nutný dávat si velkýho majzla na ty
tvoje pitomý myšlenky.
Pitomý myšlenky, jo? Amadeo,
ty jsi něco takovýho, jako je myšlenka u mě někdy zpozorovala?
Jo, občas o to rovnou
zakopnu a už prosím tě nemel, vždyť si snad pamatuješ, co se ti včera na
Pernštejně přihodilo, ne? Jen jsi pomyslel na ochoz, tak šup a byl jsi tam. A
představ si, že tenhle ochoz ti byl vzdálenej tři sta, možná pět set let a
padesát metrů do vejšky. Věci a stavy se ve vyšších lokalitách přesně takhle,
jenom myšlenkou, realizujou. Je toho opravdu moc, co musí člověk vědět k tomu,
aby bylo možný takhle vědomě cestovat,
Skrblíku. A taky si představ, že to je lautr zadarmo.
Jo? Ono se žádný mýtný
nekoná?
Ne! A pokud jsi četl knížku
Jacka Londona, „Cestovatel po hvězdách“…
To jo, to jsem četl, ale
jeho vždycky bachaři skásli.
Co to zas člověče meleš,
jakýže skásli?
No přeci, aby ON mohl letět,
tak ho ONI nejprve museli zavřít do ajnclíku. A až teprv pak se letělo. Ty
nevíš, že se v base platí vejpraskem, hladem, znásilněním a samotkou? Jakýpak
tedy učení? Zaplať mukle, tedy šup do ajnclíku a leť si třeba do Prčic.
No jasně, Popleta a jeho
slavná to učební období. Víš co, Matěji?
Nevím!
Přečti si něco a rovnou
všechno od R. A. Monroa.
Jasně, učitelko! A kolik
těch knih ten mudrc napsal?
Erozickej blbče! Pokračuju!
A už mi do toho prosím tě, nekecej! Je asi téměř faktem, Matěji, že naše sny
jsou troskou vzpomínek na nevědomý, tedy automatický astrál chodníčky! A je
nanejvejš pravděpodobný, že tenhle nevědomej vstup umožnuje a je řízen
autopilotem, kterej pak záznam, jakoby žertem rozmázne, či dokonce úplně smaže.
A proč to ten šmejd dělá,
autopilot?
Zavolej mu, zeptej se ho a
pak mi dej vědět, člověče.
A kde se ženská dovím to
číslo?
R. A. Monroe. A pokračuju.
Když už se pak opravdu jedná o vědomej vstup do astrálu a jinejch dimenzí, tak
je to už o docela jiným, a řekla bych, že značně rizikovým kafi. Protože vědomě
jsme tam fakt asi jenom tolerovaní vetřelci. V tom lepším a poněkud už kvalifikovanějším
případě vždy, pouze jenom jako „študenti“. Protože tenhle pobyt tam nás
přirozeně čeká až po smrti, Matěji.
A proč, Amadeo?
To je přeci jasný, žáčku,
ne?
Ne, učitelko.
PROTO!
Aha…
Tak ti to trochu objasním na
tom, co nám včera moc pomohlo.
A od čeho?
Možná od NÍ a od toho
opravdovýho astrálu.
A kdo to je - ONA?
Smrt, Matěji.
Fuj, to jsem se lekl. A co
to tedy bylo?
To, že rovněž naši
souputníci o nás projevili starost a zájem!
A jací to souputnící?
No přeci Arnim, Nikolaj a
Cvrček. Ti kdyby bejvali nepřijeli, tak se možná děly jinší věci. Pernštejni
díky staletýmu soupeření s kde kým po svý smrti asi pochopili - alespoň tedy
doufám - to, co nepochopil Darwin.
A co ten chlap nepochopil?
Že život je o spolupráci. A
ty místní entity, který s náma prováděly tu šou, tohle všechno věděly. Protože
se stejně, jako my teď a tady, nechaly kdysi vycvičit k tomu, aby se mydlily,
modlily a nikoli sdílely a pomáhaly si. Tedy v konečným důsledku žádná láska,
ale mazec a války jsou v mnohejch očích svatý. Přesně jak to říká Míša Ellner
„všechno je naruby a vzhůru nohama“.
No ty ses z těma
souputníkama rozjela, učitelko.
Souputníky, Matěji, byly i
tvoje myšlený a řečený vtípky. Ta pecka s křovákem a Eskymačkou na rovníku bude
asi dlouho kolovat v duších novejch duchovních Pernštejnů. A vůbec je mi ctí
bejt tvůj učitel a zároveň žačka.
Amadeo, v jedný kupě
nezodpovědně mě známkující s tou, co vědomě chodí za školu! Do jakýho že studia
se po tomhle tvým, pro mě tedy hodně zmateným a nezapamatovatelným výkladu teď pustíme?
No, víš přeci, že já si od
nejrannějšího věku, a to zřejmě až do svý smrti, budu nejrači hrát na MUDr.!
Chemickou, nebo totální?
Žáčku! Podobojí, podobojí,
ale s tím astrálem to, Matěji, musíme zkusit aspoň v penzi, ne?
Jo, až ty budeš, Amadeo, v penzi,
tak já už určitě budu v penálu.
No vidíš, Matěji, ono se to
s astrálem dokonale rýmuje...