Ahoj, templáři! 2 část- kapitola 8 - 9

  

8.  kapitola

Amadeo, jsem smutnej a je to už dlouho, co jsi odjela. Chybí mi tvoje vůně, fóry a celistvej svět. Chybí mi všechno, co já nejsem a ty jo. Můžu se vydávat za strom? Když hodně zamhouřím oči, můžu se vydávat za strom. Zacpu-li si nos i uši, tak za moře, a dokonce i sluncem můžu bejt. A když sevřu pěsti, je ze mě hora. Když je otevřu, tak pole a hlína. Můžu úplně všechno, jenom ne bejt tebou.

Myslím, že tohle není to, čemu mudrci říkaj lpění. Chci se jen dotknou, přivonět a stulit jak malý hádě na tvým bříšku. Poslouchat srdce, dech a slova. Ponořit se do tmy tmoucí uprostřed škádlení jantarovejch ostrůvků tvejch očí. A ochutnat to, čemu já říkám lidství…

Matěji, nepřeháníš to?

Co co, co… co bych měl přehánět, ženská? A kde vlastně seš? A proč jako normální lidi nepoužíváš telefon?

Protože sis ho nejspíš zapomněl, či je asi vybitej, nebo dokonce vypnutej!

A jak to víš?

Já se z tebe pominu. Protože ho nebereš!

Aha, a kde tedy vězíš?

No, uprostřed tebe, člověče.

Necudo!

Tak to teda upřesním: vyjíždím právě z Vídně směr Znojmo. Je nad nulou a na silnicích sucho. Tak valím a za tři hodinky jsem v Rybný. Pa!

Pa, pa, pa… a je to!

Je to první ženská v mým docela už dlouhým životě, která vždycky říká pouze důležitý věci a dostaví se všude přesně včas. Telepat jeden popletenej. Ani jsem se nestačil leknout. No jo, dřív mě tohle fungovalo naštěstí jenom s tetou. A teď mě už i ona bude vodit na šňůrce.

Matěji!!!

Co prosím? Doufám, že máš dobrý zimní gumy, abys nerozmlátila Šakti ciferník.

Matěji?

Příjem prosím.

A na můj ciferníkem jsi nepomyslel?

Jo, taky. A máš fakt dobrý gumy?

Co to ty mrňavej tantriku furt meleš vo gumách?

Vo gumách, vo gumách melu, protože tady na Vysočině je letos furt ještě sníh a to už je konec března.

Víš, já mám na Šakti takový zimní gumy, že jsou dražší, než celý to tvý nový starý auto.

Nojo, MUDr., jen se pochlub chudýmu penzistovi. Kolipak jsi pohřbila za ty dva měsíce, co jsme se neviděli, pacientů?

Já je nepohřbívám, ale léčím. Víš, on mrtvej pacient je prostě mrtvej a nevymámíš z něj ani liru.

Neříkej, že ti v Itálii pořád platěj těma bachratejma kytarama. Dyť už tam máte euro, ne?

Hele, Matěji, mě euro netankuje, já si to furt a s gustem budu jako česko-italskej vlastenec přepočítávat na liry a basta fidli! A o jakejch tlustej kytarách jsi to vedl řeč?

No přeci o těch, co ještě nezhubly, ne?

Jóó, ty myslíš lyry, aha? Ale ty jsou s dvěma tvrdejma y. Já ovšem hovořím o lirách, který patřily a pro mě furt budou patřt k Itálii a tam je to první -i- měkký, víš?

Nevím a jak bych to mohl, ženská, vědět. Lira i lyra zní úplně stejně a navíc jsi mi nikdy v tý Itálii nedovolila koupit ani rohlík, tak jak bych to, ženská, mohl vědět?

Nedovolila, nedovolila, copak je tobě, ty poletenej muzikante, možný svěřit nějaký peníze?

Nějaký peníze, nějaký peníze… A ten tvůj finanční zmatek emočních přepočtů lze snad považovat za platidlo? To by si nikdo, ani Italové s tou tvou metodou „doma“ nedokázali koupit ani knoflík.

Ty možná ne, ale oni jo!

Dyť prej kdysi do krámu vozili peníze v dodávce a nákup domu odnesli v kapse.

A komu to, Matěji, vadilo? Italům rozhodně ne. Vadilo to těm, co pletli světovej fiskální bič na neposlušný národy.

No vidíš, Amadeo, a každej z těch neposlušnejch Taliánů vlastně teď ušetřil za nákup dodávky, tak těm pánům z Bruselu buďte vděčný. A vůbec, poděkoval jim někdo za takovou úsporu?

Jo, italští mocipáni, jako třeba Berlusconi a tak. A prosil se je o to někdo? Neprosil! Víš, tady v Itálii můžou bejt do třiceti sekund mo-cní ne-mocnejma.

Hm, to by byla krása, MUDr.,žejo? Bohatá, potlučená a churavá klientela, to by se bachratý kytary jen hrnuly, co? A to slovo sekunda, cos použila a v Evropě používaj, je taky pěkně blbý, víš? My tady v Čechách furt říkáme vznešeně vteřina, a proto na protest proti tomu pitomýmu slovu „sekunda“ z tý unie vystoupíme jako první! Už jenom proto, že nás nějaký sekundy a blbý eura s nafoukanejma bruselskejma, krajkovejma límečkama nezajímaj!

No fajn, Popleto. O tom se domluvíš s každým normálním Taliánem. Ale je fakt, že už jich je “na tom jejich dlouhým rohu“ čím dál míň.

Voni snad Amadeo nějak moc prudce vymíraj? Čímpak to asi je MUDr.?

Vymíraj furt, naprosto běžně a téměř jako vždycky, člověče.

Já se z toho MUDr. pominu, co to je vymírat furt, naprosto běžně a téměř jako vždycky? Kdyby tohle jen zaslechla ta partička, co patří k Hórově lóži, jako Rada tří, tedy lady Windsor, Rockefeller a Rothschild … tak je tu rázem instalovaný NWO, chápeš?

Nechápu! Ale původně asi před hodinou ses ptal, kolikže pacientů jsem za ten měsíc pohřbila. A já ti teď konečně odpovídám, že je nepohřbívám, ale léčím.

Jo, to u nás doktoři taky říkaj, a lidi kapou jako švestkovej prát v destilátoru. Hlavně tedy v důsledku oněch geniálně vymyšlenejch patentních léčiv. Až to vypadá, jakoby měli nějakou exclusiv-dohodu s pohřebními ústavy, za kterou si pak nakupujou třeba ty předražený zimní gumy, kterejma se chlubíš chudýmu staříkovi z Podmoklan nad hrobem.

Podmoklany

Ale, Matěji, vždyť víš, že já patentní léčiva používám pouze v urgentních a neodkladnejch případech, kdy jsou fakt naprosto nezbytný.

Jasně, nezbytný a vůbec? Musím vytlačit tu mojí novou, starou, černou, šestiválcovou potvůrku z kůlny. Dát do ní baterii a rovněž vyrazit do Rybný. A nesmím jí zapomenout říct, ať se připraví, že zejtra dáme v Pustejch kopcích na sněhu závody s tradičně zadním bavoráckým pohonem. Aby ta česko-italská doktorka konečně pochopila, kdo je tady Němcem!

Kdo je tady co, Matěji?

No, těš se, MUDr. to něco uvidíš ...

9.  kapitola

Železné hory

Pokud pojede Znojmo, Jihlava, H. Brod, Hlinsko, tak můžu v klidu na její průjezd čekat ve Ždírci na křižovatce u Lázničků. A až s tou bílo-modrou bestií profrčí směrem na Kohoutov, tak už na kopci do ní můžu zezazadu strkat. Podobně jak to kdysi Frantovi Štastnýmu, kterej jel svým socialistickým auťákem devadesátkou do Brna na Velkou cenu, začali v nizoučkým supersporťáku provádět jeho slavnější, ne však rychlejší kolegové Mike Hollywood s Johnem Surteesem. A Šťastnej, celej vyděšenej si říkal, „co se to děje? Dyť ta popelnice dneska jede už přes kilo. Dokonce stočtyřicet, stopadesát, stošedesát… snad jsem si propánakrále v Praze nesedl do sousedovýho tuzex-auta?“ No a když tam byla už skoro dvoustovka, aniž by vůbec měl nohu na plynu, protože spíš ze zoufalství začínal brzdit, tak se konečně pořádně kouknul do zpětnýho zrcátka a těsně za zadkem škodovky uviděl vršek něčeho lesklýho, co se najednou odpojilo, a když už to bylo celý vidět, tak na předním vokně za ním jedoucího auta uviděl o přední sklo rozplácnutý dva uřechtaný ksichty svejch kapitalistickejch kolegů, Hollywooda a Surteese. Oba to pak s oblibou stejně jako Franta Šťastnej dávali všude k dobrýmu, jak si to českej auťák maže k Brnu dvoustovkou a navíc s téměř nulovou spotřebou.

Jenomže dneska tady mrzne a na autech už nejsou dávno bytelný železný a vysunutý nárazníky. Já taky nejsem Mike Hollywood a zkoušet teď tenhle manévr by mohlo bejt zrovna tak drahý, jako jsou dohromady obě naše už skoro archivní, i když furt super rychlý auta.

No, čekal jsem a čekal. Byl jsem už zmrzlej jako preclík a najednou fííííííííí, bílo-modrý Schnitzru Z3 profičel kolem hospody u Lázmičků aspoň stopade a byl na kopci, dřív než jsem nastartoval. A tyhle ušlechtilý šestiválcový BMW motory holt maj rádi správný přiměřený teplíčko, a já než to zabzdím, tak si ta potvora bude v Rybný u kachláčů už dávno hřát záda, škodolibě se šklebit a říkat, holt, co byste chtěli? Už je to pouze hm, starej ex-opelich závodník.

No a co? Přeci kvůli tomu nezničím ten nádhernej motor!

Ale že teda byla rozjetá! Nojo, bodejť by nebyla, dyť už jede z Itálie štreku dost přes tisíc kilometrů. A jestli si někde dala párhodinovýho šlofíka, tak teď je právě v rauši. A to už člověk v sobě má ten správnej drive a rytmus a určitě i chuť si zazávodit.

Ale třeba mě v tom fofru přehlídla? Hochu, nic si nenamlouvej, víš přeci, že ona není zrovna normální ženskou…!

Až do Hlinska nic, byla prostě v čudu. Viditelnost pod psa, silnice suchá i na brzdy a směrovou stopu. Ale asi kilometr za Čertovinou na mě zezadu dost tvrdě začalo najíždět nějaký světlý, možná snad i bílý auto s blikajícími světly. No, Hlinskem jsem nejel zrovna podle předpisů. Že by v tomhle rozplizlým, docela nanicovatým počasí policajti? Teď tam mám tak stošedesát, rači tedy zvolním. A oni za mnou rovněž? A proč, blbci, blikaj dálkovejma a rači nepustěj to přiblble modrý, točící se fízlsvětlo? Jedu už předpisovejch devadesát a oni, pitomci, začali dokonce troubit. Vyváděj, jako bych snad něco ztratil. Či dokonce ukradl! Ale auto funguje, takže nic neupadlo, drží stopu, brzdí, tak vyhodím pravej blinkr a pomalu přistávám u krajnice! Když už skoro stojím, oni za mnou šílenci roštujou jak pominutý a dávaj plnej! A kolem mě se jako blesk ve smyku přežene znovu ta bílo-modrá bestie, kterou nebylo možný v tom fofru ve zpětným zrcátku a mlíčným počasí rozpoznat! A když jsem uviděl, jak se ta mrcha do bočního okénka chechtá, tak jsem si fakt připadal jako tehdy Franta Šťastnej v tý příhodě se slavnejma Anglánama.

Tak jo, potvoro, řekla sis o to! Auto je akorát zahřátý, jen mi proti ní chybí tak 100 kw. Ale co, dyť je to jen ženská, ne?

Jo, je to ženská, ale se sílou pořádnýho ouřezka a navíc, když chce, tak s ďáblem v těle. Dělám fakt, co můžu a umím, auto taky. Točíme pro začátek režim 4000 otáček - a ona se vzdaluje. Točím v režimu 4500 otáček a sjíždím kopeček ke Krouný. Málinko zvolňuju před křižovatkou a nakládám. Za vsí prolítnu přes nechráněnej přejezd skoro dvoustovkou a teď nás tu čekaj dlouhý rovinky. Točím 5000ot. Při režimu už 5500 otáček se blížím na vrchol kopečku, kde je odbočka na Proseč, musím tedy zvolnit, kvůli křižovatce.

Cesta do Hudče

Je v čudu a je tu vidět přes dolík dost daleko. Divný… Blížím se k esíčku se stoupáním a přede mnou se objevujou zadní světla. Točím čtyřku na 6000 ot., vejš nepůjdu, začíná to trochu klouzat. Projedu esíčkem a na horizontu, čtyřku už jenom na necelejch 5000 ot.! Pak pětka jen 4500 ot. a přeženu se kolem nějakýho džípu.

Nebyla to Amadea. Kde ta šílená holka je? Sjíždím z kopce k dalšímu nechráněnýmu přejezdu těsně před Borovou. A ty jsou tady ponurý a pověstný! Je to v dolíku a nerad bych přes koleje skákal, nemám auto ještě v hrsti a zvlášť teď na náledí. Tak rychle a opatrně podřazuju. Pak 3.4. do kopce, nahoře už jenom 3500 ot., pak 5. 3000 ot. a přes to v dlouhý zatáčce těsně před Borovou auto plave. Opatrně podřazuju a jsem vděčnej za jemňounký brzdy a snad prvně v životě i za perfektně nastavený ABS. A samozřejmě dobrý zimní gumy, uf!

No a co to u kostela nevidím? Ách jóóóó, bílo-modrá krasavice v protisměru. Opatrně dobrzďuju a koukám jako blázen. Ta šílená holka tu přes ten led gumovala a asi se taky dost točila, ale jako vždycky má mrcha kliku a určitě velmi schopnou partu sehranejch andělů strážnejch, protože stojí krásně v prostředku, naštěstí úplně prázdný silnice. Stopnu u krajnice a rychle ven, než se přivalí ten vašnosta v džípu. Mávám na něj ať brzdí. Skoro něžně zastavil a ptá se, zdali nechcem pomoct. Ne a děkujem, pane, za ochotu. To už zvládnem sami. Tak jo (pak dlouhá pomlka), a když si dostatečně bedlivě prohlíd mý šedivý vlasy, tak s gustem dodal... m l á d e ž i ! Příště jeďte trochu voparnějc! Je to tady, jak už jistě chápete, docela nebezpečný!

 Zmůžu se pouze na ANO, pane. Teď už to dokonce i víme. A ještě jednou díky, pane, a šťastnou cestu.

Tak co, Amadeo?

No co? Byl tanec!

Tak to otoč a namiř do vsi, kouknem, zda je Šakti v pořádku.

A prvně, co ji znám, se plačtivě a jako holčička s krabičkou místo ksichtu, pokorně ptá a co já, Matěji?

Jo, tebe si, ženská, taky prohlídnu.

Autu nebylo lautr nic, ale z Amadey byla najednou hromádka čistě krásnýho, naprosto nefalšovanýho, ženskýho neštěstí a navíc jsem ji prvně viděl se třema prstama strčenejma v puse!

Jo, to si musím bez jejích komentářů vychutnat. Ale přeci jenom jsem koutečkem ucha zaslechl její už zas typický bla bla bla! 

Železné hory

Pak jsme pěkně „dvoutisíckovali“ až na statek do Pustý Rybný. A já si na starý kolena říkal fuj, my jsme ale výstavní blbci! Ten pán v džípu měl vystoupit a oběma nám dát pěknejch pár po hubě. Měl na to plný právo. A to i kdyby byl puberťákem, navíc třeba v ukradeným to autě…

Matěj