Ahoj, templáři! II díl kapitola 17 - 18

17.  kapitola

Ráno bylo krutý! Ale nedá mi než vylíčit celej ten začátek hrůzný technologie cesty na hřbetě do růžovo-hněda vyspinkaný a odpočnutý mladý kobylky, která měla „akorát zrovna teď chuť dovádět“! Jenom nasednout byl pro mě obrovskej problém. A když zjistila, že ještě vůbec netuším, kde a kdo jsem, tak mě ihned, asi abych to co nejrychleji pochopil, shodila! Naštěstí na ten cirkus z auta koukali Arnim s popem. Začali troubit a mně došlo, vstávaje jak sněhulák ze sněhu, že by bylo zřejmě lepší vrátit se s kobylkou zpátky z louky k autu.

Jo a byl to moc dobrej nápad. Když jsem se tam dopotácel, z kombíku  vystoupil Nikolaj a povídá s úsměvem „Charašo moloděc, ja pajďom“. Celej šťastnej jsem mu předal čepici, rukavice a kabát, von pružně vyskočil na koně, „pop jeden bejvalej, pravoslavnej, nejmíň už sedmdesátiletej“! Zavejskal, pak zaječel urááááá a vyrazil za svojí čerstvou, nelegální novomanželkou tetou.

A víte, kdo měl stejnej nápad jako já? Chlupatej rozumbrada Cvrček. Přihnal se s prosebným kňukotem, že toho má už teď „tak akorát plný brejle“, a naskočil celej šťastnej do kufru na deky. Uvelebil se tam jako já na zadním sedadle kombíku, kde stejně jako já ihned usnul.

Na dvoře v Pustý jsem se vypotácel z auta, vylezl do podkroví. Sprcha, pyžamo, postel! A co dělali Cvrček, Arnimem, pop, kobylky a celej svět mě vůbec nezajímalo. Trochu mě probudila až na kost zmrlzá Amadea, která nejspíš rovnou z koně seskočila do mý vyhřátý postele.

No teda doufám, že od tý kry nenastydnu?

Zaslechl jsem pouze zasyčení a výstražný „Matěji“! Ale pak už to byl znovu jenom pád do zmatenejch snů inspirovanejch Pernštejnem. Stačila mi ještě prolítnout hlavou ta scéna tety a koně, když prvně spatřila hrad a zrušila fyziku. Pak následovala ta pohybující se šedá, snad energetická pole reagující tak vehementně na náš příchod a zřejmě to spouštěč naší astrální lavinky. Nejspíš pro porušení magie jejich jistě zaslouženýho klidu. Nad zimním a už opět zas celým světem konečně  opuštěným hradě Pernštejn...

18.  kapitola

Probudilo mě až Amadeino šimrání na zádech.

Ta kra už je konečně v čudu?

Jo člověče, představ si, pohltilo ji moře.

Fajn, jdem si zaplavat, krásko?

Ale tady v Rybný je furt dost pod nulou, templáři, a taky už zase tma.

Fuj, tady je, Amadeo, pořád tma a pod nulou. Ráno si protřeš oči a když je otevřeš..

Tak co. templáři?

…zase tma a představ si, že vedle mě v posteli se válí skoro nahá ženská!

A to je dobře nebo špatně, templáři?

Hele nech si toho! A ještě jednou to řekni, tak tě ten řádovej celibátník zukrutní.

A čím?

Teď zrovna nevím, meč jsem včera z leknutí a děsu zapomněl na Pernštejně, kde  jsem se lekl víckrát než za celej svůj dosavadní život. Co se to tam vlastně dělo, učitelko?

To se neptáš toho správnýho člověka, žáčku. Protože já jsem tohle astrální téma nikdy nebrala moc vážně. Ale otázky kladou obvykle učitelé, ne?

Jo, ale jenom v patriarchálně-hierarchický školce, slečno učitelko!

Dobře, žáčku.

Tak polož, kantorko, stejnou otázku! Vlastně nemusíš, podle mě to byla z jejich strany buď sranda, nebo zkouška. A protože jsme v ní z nějakýho záhadnýho důvodu obstáli, tak nás odměnili vytvořením podmínek pro náš první vstup do astrálu. Možná ti taky, Amadeo, chtěli naznačit, že tohle tebou podceňovaný téma by tě mohlo dotlačit o kousek vejš - nebo hloub - nemyslíš? A pamatuješ si, že jsme při tom našem astrál-startu museli už bejt v hradní kuchyni, když tam došlo k přistání?

Nevím, Matěji, ale tak nějak to nejspíš asi bylo.

Jenomže když jsem, Amadeo, začal vnímat onu „změnu“, měl jsem pocit naprostý samoty! Vy dvě a ani průvodce jste u toho nebyli.

Víš, žáčku, já jsem naprosto nechápala, proč a z jakýho důvodu se tohle odehrálo. Vnímala jsem pouze tvůj vnitřní rozhovor s hradem, když jsme do něj vstupovali. A ty jsi mu, Pernštejnu, před branou nabídl docela dobrej fór o těch třech, nebo vlastně skutečnejch čtyřech mušketýrech. On se zachechtal, ale přesto jsem cítila v tom jeho smíchu něco jako výstrahu.

Jakou výstrahu?

Že jsme sice něco jako úvod zvládli, k čemuž určitě dopomohl i tetin úžas na kopci, když se před ní monument Pernštejna vynořil. Další naše plus bylo zřejmě v tom, že když se naše obvyklý vnímání reality začalo drobit, rozplývat a pak úplně nepochopitelně měnit, včetně narůstající neposlušnosti našich fyzickejch těl, tak my tři spolu nepřestali díky tvýmu oslovení, Matěji, komunikovat.

Ale ty jsi mě, Amadeo, oslovila první.

Tak jo, už si to přesně nepamatuju. Ale jsem přesvědčena, že Pavel se potloukl, vyděsil a ztratil jenom proto, že se z nějakýho důvodu bál ozvat. Ve vnímání oněch sil to nejspíš byla zrada naší komunity, ale potrestána byla vlídně a téměř mateřsky, nicméně potrestána! Víš, to co se nám včera přihodilo, byl  hlavně pro mě, obrovskej dar, Matěji.

Jakto, vždyt jsi před chvilkou vyjádřila svoji nechuť vůči tomuhle jevu?

Jasně, ale já to moje nevážno k astrálu musím trochu vysvětlit. Mně vždycky mimo jazyků, všechno moc dobře šlo. Už jako dítě jsem v sobě objevila možnost rozšíření spektra svýho vědomí a začala si s věkem postupně myslet a pohrávat si s tím, že dokážu všechno, co budu chtít. Ale když jsem se pak pokoušela s tímhle jevem pracovat, tak mi nikdy v tomhle životě nebylo dovoleno fyzický tělo opustit. A to přestože můj vhled do jinejch životů, což je zřejmě něco velmi podobnýho astrál-stavům, mi už dávno před tím sdělil, že jsem právě tohle jindy a jinde bez problémů ovládala. A já teď už konečně vím proč ten despekt. Byla to lenost, Matěji. Zjistila jsem, že tohle téma vyžaduje příliš mnoho času, vůle, odvahy, a tak jsem to rači zbaběle a ignorantsky stopla. A teď, po pernštejnský lekci jsem pochopila, že se musím znovu na podstatně vyšší úrovni začít zajímat a učit postupně zvládat všechny fáze přípravy, který maj jako každý konání na světě svoji metodologii.

Ono je totiž nejprve nutný přijmout existenci jemnohmotnejch těl. Pak se naučit  do nich vstoupit, pobývat a rovněž umět z nich vystoupit, tedy vrátit se do hrubý hmoty. Vstoupit můžeme pouze při zvládnutým stavu relaxace. Tedy umět dejcháním a meditací upravit svoje vědomí, vibrační stav a tak naladit tu správnou frekvenci vstupu. Potom se v krůčcích učit uvolňovat jednotlivý údy. Následně pokračovat v místní separaci pouhejch pár metrů od těla a to v prostředí, který dobře znám.

Tou separací, Amadeo, míníš oddělení se od fyzickýho těla?

Jo. Pak se musíš velmi přesně naučit vnímat značný rozdíly různejch lokalit.

Ty lokality znamenaj co?

Jsou to frekvence, do kterejch vstupuješ, tedy přesněji máš možnost vstoupit.

On astrální kabátek všude nemůže?

Jasně že nemůže.

A proč?

Nepředbíhej, Matěji, k tomu dojdem za chvilku. Když už jsi pochopil a přijmul to, že druhý a další těla opravdu existujou, a tedy máš možnost je používat, musíš se naučit chápat, že některý vjemy a pohyby v astrálním těle a různejch lokalitách jsou pociťovány podobně jako na Zemi, tedy téměř fyzicky. Ale jiný mohou bejt úplně rozdílný a mnohdy nebudeš chápat, o co vlastně jde. Stejně je to s vnímáním času, prostoru, barev, vůní, a jinejch druhů komunikace se vším, co na svejch cestách potkáš.

A co to znamená?

Odpovědí na podněty jsou tu tvoje myšlenky. Podnět vlastně myšlenku zadává. Podobně jako člověčí otázka žádá verbální nebo gestickou odpověď.

To je pro Popletu dost zamotaný.

Jasně, pro mě je to taky furt jenom kdysi vyčtená, nezvládnutá a mimo naši včerejší grupnpříhodu na Pernštejně nevyzkoušená teorie. Takže můžu pokračovat?

Jasně, učitelko.

Taky musíš stejně jako třeba piloti letadel umět nacházet referenční body trasy, cíle a návratu.

Tím myslíš něco jako rallye-itinerář?

Jasně, Monroe říká, že když si přeješ ukončit pobyt, tak stačí pomyslet na některou část svýho těla, on uvádí levej palec u nohy, ale pro tebe, Popleto, bude jednodušší hlava, protože ta je na těle pouze jedna, což se pak nedá poplíst.

Hlava, Amadeo, jo? Dyť na těle jsou i jiný a zajímavější jednotlivosti, než zrovna tahle.

To jo, ale ty bys pak určitě nejspíš přistál v tom mým těle, člověče!!

To se taky může, Amadeo, přihodit?

Monroe říká, že jo, ale já samozřejmě nevím. A prosím, nezačínej jako téměř vždycky s tou tvou pitomou erozí mýho výkladu!

Cože mi  to, Amadeo, hrozí?

No von je ke všemu snad ještě hluchej!

Hluchej, no a co, dyť mám na to věk, ne? Ale rači mi řekni, jak to, že jsem na Pernštejně přistál správně ve svým těle, když mě ani nenapadlo pomyslet na nějakou jeho tento - část?

To teda, Matěji, fakt netuším, protože já na to nepomyslela taky! Nejspíš zafungoval autopilot, jako je to pravděpodobně zařízeno v našich snech.

To je teda něco, ženská, studovalas to a nepromyslelas to! Víš, Amadeo, proto je pro mě studium téměř vždy naprosto nepřehlednou situací. A když se pro mě záležitost stává nepřehlednou, tedy totožnou s bordelem, tak považuju její ignorování za docela rozumnej postoj.

Tak jo, postůj, ignorante, tenhle závažnej bod jsme sice teďzrovna nevyřešili, ale poslouchej, co jsem o tom dál vyčetla. Tam „někde“ existuje velmi mnoho rozdílnejch realit, kam tohle tělo může, a každá z nich je specifická. Ale jsou lokality, kam se astrál, když už jsme se do něj konečně naučili vědomě převlíkat, cpát ani nemůže. A dokonce nesmí! Protože o to musíš kvalifikovaně požádat.

No tohle už není jen nepřehledný, ale rovnou na palici. A koho že to prosím tě mám požádat?

Svýho průvodce.

A kdo nebo co to je ten průvodce? Něco na způsob „andělíček, můj strážníček“?

Jo, dá se to tak říct.

Hm, dá se to tak říct? A co si já, ubohej prosťáček, z týhle rady mám vybrat?

Domluv se o tom, Popleto, s tím svým andělíčkem. A neskákej mi furt do řeči! A ještě jednou ti připomínám, dej bacha na to, že už ve druhý lokalitě je nutný dávat si velkýho majzla na ty tvoje pitomý myšlenky.

Pitomý myšlenky, jo? Amadeo, ty jsi něco takovýho, jako je myšlenka u mě někdy zpozorovala?

Jo, občas o to rovnou zakopnu a už prosím tě nemel, vždyť si snad pamatuješ, co se ti včera na Pernštejně přihodilo, ne? Jen jsi pomyslel na ochoz, tak šup a byl jsi tam. A představ si, že tenhle ochoz ti byl vzdálenej tři sta, možná pět set let a padesát metrů do vejšky. Věci a stavy se ve vyšších lokalitách přesně takhle, jenom myšlenkou, realizujou. Je toho opravdu moc, co musí člověk vědět k tomu, aby bylo  možný takhle vědomě cestovat, Skrblíku. A taky si představ, že to je lautr zadarmo.

Jo? Ono se žádný mýtný nekoná?

Ne! A pokud jsi četl knížku Jacka Londona, „Cestovatel po hvězdách“…

To jo, to jsem četl, ale jeho vždycky bachaři skásli.

Co to zas člověče meleš, jakýže skásli?

No přeci, aby ON mohl letět, tak ho ONI nejprve museli zavřít do ajnclíku. A až teprv pak se letělo. Ty nevíš, že se v base platí vejpraskem, hladem, znásilněním a samotkou? Jakýpak tedy učení? Zaplať mukle, tedy šup do ajnclíku a leť si třeba do Prčic.

No jasně, Popleta a jeho slavná to učební období. Víš co, Matěji?

Nevím!

Přečti si něco a rovnou všechno od R. A. Monroa.

Jasně, učitelko! A kolik těch knih ten mudrc napsal?

Erozickej blbče! Pokračuju! A už mi do toho prosím tě, nekecej! Je asi téměř faktem, Matěji, že naše sny jsou troskou vzpomínek na nevědomý, tedy automatický astrál chodníčky! A je nanejvejš pravděpodobný, že tenhle nevědomej vstup umožnuje a je řízen autopilotem, kterej pak záznam, jakoby žertem rozmázne, či dokonce úplně smaže.

A proč to ten šmejd dělá, autopilot?

Zavolej mu, zeptej se ho a pak mi dej vědět, člověče.

A kde se ženská dovím to číslo?

R. A. Monroe. A pokračuju. Když už se pak opravdu jedná o vědomej vstup do astrálu a jinejch dimenzí, tak je to už o docela jiným, a řekla bych, že značně rizikovým kafi. Protože vědomě jsme tam fakt asi jenom tolerovaní vetřelci. V tom lepším a poněkud už kvalifikovanějším případě vždy, pouze jenom jako „študenti“. Protože tenhle pobyt tam nás přirozeně čeká až po smrti, Matěji.

A proč, Amadeo?

To je přeci jasný, žáčku, ne?

Ne, učitelko.

PROTO!

Aha…

Tak ti to trochu objasním na tom, co nám včera moc pomohlo.

A od čeho?

Možná od NÍ a od toho opravdovýho astrálu.

A kdo to je - ONA?

Smrt, Matěji.

Fuj, to jsem se lekl. A co to tedy bylo?

To, že rovněž naši souputníci o nás projevili starost a zájem!

A jací to souputnící?

No přeci Arnim, Nikolaj a Cvrček. Ti kdyby bejvali nepřijeli, tak se možná děly jinší věci. Pernštejni díky staletýmu soupeření s kde kým po svý smrti asi pochopili - alespoň tedy doufám - to, co nepochopil Darwin.

A co ten chlap nepochopil?

Že život je o spolupráci. A ty místní entity, který s náma prováděly tu šou, tohle všechno věděly. Protože se stejně, jako my teď a tady, nechaly kdysi vycvičit k tomu, aby se mydlily, modlily a nikoli sdílely a pomáhaly si. Tedy v konečným důsledku žádná láska, ale mazec a války jsou v mnohejch očích svatý. Přesně jak to říká Míša Ellner „všechno je naruby a vzhůru nohama“.

No ty ses z těma souputníkama rozjela, učitelko.

Souputníky, Matěji, byly i tvoje myšlený a řečený vtípky. Ta pecka s křovákem a Eskymačkou na rovníku bude asi dlouho kolovat v duších novejch duchovních Pernštejnů. A vůbec je mi ctí bejt tvůj učitel a zároveň žačka.

Amadeo, v jedný kupě nezodpovědně mě známkující s tou, co vědomě chodí za školu! Do jakýho že studia se po tomhle tvým, pro mě tedy hodně zmateným a nezapamatovatelným výkladu teď pustíme?

No, víš přeci, že já si od nejrannějšího věku, a to zřejmě až do svý smrti, budu nejrači hrát na MUDr.!

Chemickou, nebo totální?

Žáčku! Podobojí, podobojí, ale s tím astrálem to, Matěji, musíme zkusit aspoň v penzi, ne?

Jo, až ty budeš, Amadeo, v penzi, tak já už určitě budu v penálu.

No vidíš, Matěji, ono se to s astrálem dokonale rýmuje...