Tepláři II./ 6-8

6.     kapitola

Zvláštní... moje žena s Amadeou vytvořily něco jako tým. Nechápu dobře důvod! Takovej útvar musí mít záměr. Ale to si může myslet chlápek. Věra nikdy žádnou kamarádku neměla. Ale taky neměla dceru… Amadeu trochu chápu, ona je doktor a je tu při ruce pacient. Ale každej doktor by se po tejdnu nepřetržitý asistence u jedinýho pacienta zbláznil. A Věra, jak ji znám, by ho okamžitě, nejpozději do čtvrt hodiny, vyhodila. Dokonce přestala koukat na ty svý přiblblý seriály! A nemá dole tak šíleně nahulíno. Zaslechl jsem několikrát jejich rozhovory a byly to typický amadeoviny. Kdybych s tímhle začal já, tak mě žena pokouše. Mám pocit, že tý čarodějce dovolila něco, jako nechat se doprovodit do jinýho světa. A to světa, po jakým vždycky toužila.

Je obrovským paradoxem, že po tomhle světě jsem prahnul i já. Pár desetiletí kolem sebe chodíme slepí, hluší a s empatií pemzy. Pak přivedu tuhle ženskou, která nám zadarmo sdělí, že se rovnoběžky protínaj, jak to před 150 lety vypočítal Bernard Reiman. Možná, kdyby nám tohle sdělili naši učitelé, nemuseli jsme prožít několik desetiletí duchovní i tělesný nouze. A znovu a znovu člověk naráží na utajovaný fakta. Bez Reimana by vlastně ani nebyl ten „tehdy“ zázračnej Einsteinův vzoreček, kterej už teď taky až tak zase neplatí. Naše rovnoběžky se podle návodu dávnýho, nezapomenutelnýho Euklida přestaly protínat už nejmíň před dvaceti lety. Fuj, to jsme, ale blbci! Už to možná chápu, co tím chce Amadea dokázat. Abysme se to oba snažili dobře, kvalifikovaně pochopit a vědomě se rozhodnout co dál. I kdyby jí to mělo bolet, tak dokáže zadarmo pomáhat radou a magií. Teď už stačí požádat jen o její zázračný bylinky...

7.     kapitola

Jdeš se projít?

Jo, Matěji. Je tady docela hezky a chci se s podmoklanským světem seznámit, hlavně v souvislosti s těma pískovejma bábovičkama poznání a první dohodou Toltéků.

Chceš doprovodit?

Ne, do krajiny se ráda zasvěcuju sama.

Vezmi si v přístřešku moji hůl.

Proč?

V kopcích je to dobrá pomůcka a před nedávnem mě napadla smečka lovících psů.

Jo? Se zvířaty to ale umím.

Když myslíš…

Tak jo, Matěji, vezmu si ji.

Kdy se vrátíš?

Až se nadejchnu genia loci.

Kdyby něco, tak zavolej.

Dobře. Čao...

Je to fakt zvláštní ženská. A přivedla do mýho života spoustu jinejch informací, zkušeností, zážitků, krajin i lidí. Myslím, že mě vyškubla z pohodlný dálnice vedoucí rovnou do senility. A hlavně je přímo neuvěřitelný, že z toho možná vytáhla i moji ženu. Chápete to, lidi? Při tom mým brouzdání muzikou a autorskejma čteníma není možný nepotkat zajímavý lidi. Ale kdykoli jsem chtěl otevřít pro mě závažný a inspirující Amadeina témata, okamžitě bylo cejtit, jak se jim zježily všechny chlupy.  Pak mě poslali rovnou do prdele! A bylo to přímo úměrný jejich vzdělání. Paradoxně, čím bylo vyšší, tím dřív mě tam směrovali. To si při tom představte lidi na první pohled nepostrádající noblesu! Po čase jsem zjistil proč. Protože! Čím vyšší vzdělání, tím víc korekcí by museli udělat. Tahle představa znásobená problémy, do nichž by se jejich existece propadla, je příšerně vyděsila. Oni přeci už všechny zápočty i zkoušky složili! A vědí moc dobře, že rovněž odvahy nemaj příliš na rozdávání. A riskovat kariéru třeba v padesáti letech, když každej jejich nadřízenej stojí vždy o stupínek víc ve vleku establischmentu? A taky je obvykle ještě starší? Dál už to myslím nemá smysl rozebírat! Jen dodám hodně dávnou moudrost: Čím vejš, tím hloub do kapsy.

No, a tak jsem se přestal divit úplně všemu. Představte si váženýho profesora, kterej desítky let učí ze skript, co napsal před stejným časem na téma padesát, sto, dvě stě let starejch informací… Blbý, co? A to pořád jde o určitě inteligentního, hodnýho a pravděpodobně slušnýho člověka, kterýmu ani ve snu nepřišlo, že možná existujou informace podstatně čerstvější, jenom jsou na jeho úrovni, a tedy i na úrovni jeho studentů naprosto nedostupný! No a teď se zamyslete nad tím, co můžou provádět a běžně dělaj politici, o kterejch se fakt většinou nedá říct, že jsou osvícený… A podobnejch případů je možný doložit desítky.

Proto jsem zpočátku vůbec nechápal pozitivní reakci Věry na fenomén Amadea. Je vůbec k pochopení, že odněkud z Tramtárie se přihrne přímo do rodiny o pětadvacet let mladší, moc hezká a na naše poměry asi i bohatá ženská, která možná ke všemu v tý Tramtárii měla techtle-mechtle s jejím stárnoucím manželem? A jí se chlupy nezježej, dokonce přijme to stvoření skoro jako dceru! Nezní to přímo pohádkově?

Jenomže pohádky mají začátek. A začalo to tím, že se žena už víc než měsíc nemohla hejbat díky výše uvedený zlomenině. Amadea jí zmírnila a posléze úplně zastavila bolesti. Vyřadila zbytečný prášky a do tejdna postavila na nohy! To už je argument! Takový lidi se nedaj jen tak poslat do háje. Během léčby je posloucháš, nejdřív na půl ucha, potom na celý. A když už je vnímáš všemi smysly, přidá se chtě-nechtě i pan mozek. Začneš si dávat dokupy to, co říkaj, s tím, co dělaj, a vono to štymuje. A s argumentací tohoto kalibru už válčej jenom blbci. Je pravda, že jich je hodně! A těch, co dávaj, zas proklatě „jen trochu“! A přesně tohle samý se mnou na Brači a v Civitelle del Tronto udělali blahoslavenej bronzovej Alojsíjo, čokoládová osvícená MUDr. Amadea Modem a její teta léčitelka par excellence...

8.     kapitola

Tak jak voněl genius loci?

Zvláštně. Sobiňovsko-studenecko-ždírecky. Slavíkovsko-sloupensko-podmoklansky. Ale nejlíp dopadlo Hudečsko-Zálesí.

Zcestovala jsi už kousek světa. Jde to k něčemu přirovnat?

Nejde, Matěji. Železný hory nejsou Appenniny. Vestec není Gran Sasso. Rybníčky nejsou moře. A Doubravka s Hudečským potokem nejsou divoký řeky Abrruzzie. Ale nic z těch italskejch protikladů nelze srovnat s nádherou rozkvetlejch  květnovejch luk lemovanejch šípkovejma, trnkovejma, hlohovejma a bůh ví jakejma keřema. Bylo by tady fakt božsky… kdybyste nebyli takový barbaři. Podmoklany určitě dřív vypadaly moc dobře. Kolem usedlostí tehdy krásně dejchal prostor. Ale v poslední době tady nějakej nedostižnej barbar umožnil postavit nahlavu umístěný domy na obou návsích a úplně zničit to, k čemu jsem šla vonět. Ale je pravda, že mu to ještě větší ignoranti a zbabělci museli před tím dovolit! Že? Dávnej dojem zmizel a přízračnou dominantou zůstal hliníkovej bolševickej kravín, ve kterým vyrábí nepředstavitelnej rámus nějakej předpotopní stroj. Takovýhle estetický barbarství by třeba Italové na malejch vesnicích stěží dopustili. Ještě že sis postavil roubenku na kopci a v lese. Máš tu krásnej výhled. Vesnice odtud je zadumaně ponořená v moři stromů a vytváří dojem klidu a pohody.

Nojo, Amadeo, ale domky se začaly šplhat až sem a je vidět, že na jejich umístění v krajině a estetickou úroveň nikdo příliš nehledí. Těm lidem, co je stavěj, aby měli kde bydlet, se nedivím, protože jejich finance jim vůbec nedovolí o tomhle přemejšlet. A protože Systém z principu nenapadne estetiku jako předmět vyučovat, nebo jen na hala-bala úrovní školní sex výchovy. Protože, co kdyby se její principy masivně usadily lidem v duši, jako to bylo dřív, a oni je začali přirozeně aplikovat i na ostatní oblasti lidskýho života. Tak první z nich by špatně dopad pan Systém. Jehož existence by se musela podřítit  funkci  SLUŽBY,  nikoliv moci, manipulaci a nařizování. Copak si veverky a vrabci, nebo dokonce žížaly vyvěšujou na obecní tabuli vyhlášky, co a jak dělat? A představ si, Amadeo, zvířátka to vědí a ta velmi rozvinutá a nadáními obdařená bytost  č l o v ě k,  ne? Jo!

 A je tu taky spoustu naprosto zbytečnejch úřadů, který se jmenujou třeba „Chráněné, krajinné oblasti“! A vidíš tahle instituce posvětila zánik dvou stoletejch podmoklanskejch návsí. Tedy přirozenejch míst dennodenního sousedskýho způsobu života. Už neexistujou! Místo nich byly vyrobeny umělotiny v podobě unifikovanejch dětskejch hřišt. Zón oddychu ! Slyšíte tu hrůzu? Copak má nějakej venkovan čas běžet někam kilometr, aby si odfouk? Rovněž tak vznikly zbytečný prostory pro občasný, lidský aktivity, který dřív funkčně a přirozeně probíhaly na  n á v s i !

Takže hezký?

Nevím, Matěji, co ti na tohle můžu říct. Ale na Česko je to furt dobrý! A viděla jsem větší hrůzy.

No, to jsi mě utěšila, už jsem začínal uvažovat o emigraci ...

Matěj