Jsme chovná komodita?
Nepovažujeme se za hospodářská zvířata – ne stejným způsobem, jako vnímáme prasata, ovce nebo krávy. Ale možná bychom tento názor měli přehodnotit. A měli bychom začít tam, kde většina z nás žije. Města jsou ekologickým ekvivalentem intenzivních systémů chovu hospodářských zvířat pro Homo sapiens.
Toto tvrzení se může zdát extrémní, protože moderní kultura nás podmínila vnímat města jako důkaz lidského pokroku. Město je místem, kde se lidstvo stalo civilizovaným. Zde provádíme a oslavujeme kulturu, politiku, finance, medicínu a technologie a přesvědčujeme se, že jsme se povznesli nad omezení země, půdy, počasí a jídla. Tato interpretace je však mylná.
Budování měst neodstraňuje závislost lidstva na přírodě. Pouze tuto závislost činí neviditelnou. Lidé nepřestávají být na přírodě závislí, když se přestěhují do města. Prostě si jí přestanou všímat.
Město jako ohrada pro dobytek
Výkrmna pro hospodářská zvířata koncentruje zvířata ve zjednodušeném, umělém prostředí. Jejich krmivo se produkuje jinde. Jejich odpad se stává technickým problémem. Jejich mobilita je omezená. Jejich těla jsou reorganizována podle produkce a výstupů. Moderní město plní stejnou funkci pro jiný druh: koncentruje lidská těla ve vysoké hustotě, dováží energii a biomasu odjinud, přeměňuje tyto toky na ekonomickou aktivitu a odpad – a toto uspořádání prezentuje jako civilizaci.
Města nás soustředí. Živí nás ze vzdálených krajin. Nakládají s naším odpadem prostřednictvím skryté infrastruktury. Řídí pohyb majetku, dopravních systémů a ekonomické činnosti. Restrukturalizují život kolem práce, nájemného, dluhů a institucionální podřízenosti. Obyvatel města je savec žijící v intenzivním výrobním systému.
Kapacita pro zadržení fantomů
Vykrmené zvíře je udržováno krajinou, ve které nežije. Totéž platí pro obyvatele měst. Město se nekrmí samo – „jí“ jinde. Potraviny pocházejí z průmyslového zemědělství, fosilních paliv, hnojiv, chlazení a logistiky. Energie proudí sítěmi, potrubím, rafineriemi a geopolitickými dohodami. Obyvatelé měst vnímají tyto toky jako služby: potraviny se objevují v obchodech, voda z kohoutku, elektřina ze zásuvky, teplo z kotlů a odpad mizí v potrubí a kontejnerech.
Toto je zdánlivá kapacita, která se stala skutečností. Město vytváří zdání hojnosti, protože ekologický základ této hojnosti je skrytý. Půda, povodí, palivový systém a skládka se nacházejí jinde – a o to jde.
Zmapované město – s PSČ a panoramatem – je pouze viditelným povrchem tohoto zařízení. Skutečné město zahrnuje také ropné pole, důl, průmyslovou farmu, nákladní loď, sklad, skládku, kanalizační výpust a kapacitu pro absorpci atmosféry. Londýn není jen Londýn. Londýn je půda, energie, práce, jídlo, voda a likvidace odpadu potřebné k jeho fungování. Skutečné město se rozprostírá napříč biosférou a velká část toho, co ho udržuje naživu, se záměrně nachází na místech, která Londýňan nikdy nenavštíví ani o kterých nebude muset přemýšlet.
Výsledkem je znepokojivá forma závislosti, kterou si mylně považujeme za nezávislost. Ale v okamžiku, kdy vypadne proud, přestane fungovat voda, selže terminál pro platby kartami nebo se vyprázdní regály v supermarketu, se iluze začne hroutit. Co se zdálo jako svoboda, byl pouhý přístup k fungujícímu, ale křehkému systému.
Zdroje mylně považovány za bohatství
Moderní společnosti věří, že města produkují bohatství. Z ekologického hlediska města produkují propustnost. Absorbují energii, hmotu, práci, čas a pozornost a transformují je do činnosti. Část této činnosti je považována za ekonomickou hodnotu. Část je odpad. Část se stává nemocí, stresem, znečištěním nebo institucionální dysfunkcí. To vše jsou výstupy stejného metabolismu.
Probudíte se v obytné jednotce, konzumujete importované kalorie, pohybujete se po kontrolované chodbě do práce, vykonáváte specializovanou práci, vracíte se domů, platíte účty, odpočíváte, spíte a to samé se opakuje. V rámci dominantního kulturního narativu je to běžný život. V rámci paradigmatu „město jako výkrmný komplex“ je to výrobní cyklus.
Systém transformuje lidskou pozornost v práci. Transformuje půdu v rentu, závislost ve spotřebu a nejistotu v pracovní disciplínu. Komplex lidského výkrmu nemá jediného vlastníka, jako například hospodářská zvířata, ale má příjemce a produkt. Příjemci jsou rozptýleni: vlastníci půdy, věřitelé, zaměstnavatelé, akcionáři, stát – kdokoli, kdo může získat hodnotu z populace, která musí pracovat, půjčovat si, pronajímat si a spotřebovávat, aby zůstala v systému.
Lidská reprodukce je součástí stejné logiky propustnosti. Město nejen recykluje lidi, kteří v něm již žijí. Vyžaduje, aby do cyklu vstoupili i noví lidé po nich. Penzijní systémy potřebují nové přispěvatele, pronajímatelé potřebují nové nájemníky. Trhy práce potřebují nové účastníky, když starší lidé odejdou do důchodu, onemocní nebo zemřou. Děti jsou kulturně sentimentální, ale systémově jsou budoucími pracovníky, spotřebiteli, nájemníky, dlužníky a daňovými poplatníky.
Patologie jako zpětná vazba z prostředí
Když jsou zvířata umístěna do zjednodušeného umělého prostředí, dochází k patologiím. K nim dochází, když jsou organismy odděleny od podmínek, které je formovaly, jsou vystaveny chronickému stresu, jejich pohyb je omezen a stanou se závislými na kontrolovaných zdrojích.
Městský život vytváří charakteristické formy utrpení: osamělost v davech, senzorické přetížení, úzkost z poruch společenského statusu a roztříštěnou pozornost. Tyto podmínky jsou obvykle vnímány jako individuální problémy. Ekologická analýza si však musí klást otázku: jaký typ prostředí opakovaně vytváří stejné vzorce utrpení?
Moderní věda ukazuje stejným směrem. Urbanizace je spojena se zvýšenou mírou duševních onemocnění. Výzkum ukázal, že účastníci, kteří se 90minutových procházek procházeli v přírodním prostředí, vykazovali snížené přemýšlení a aktivitu v oblasti mozku spojené s rizikem duševních onemocnění, zatímco ti, kteří se procházeli v městském prostředí, takový účinek neprojevili. To podporuje širší argument o prostředí: snížený kontakt s přírodou je považován za pravděpodobnou cestu, kterou městské prostředí ovlivňuje psychickou pohodu.
Když se u zvířete v zajetí vyvine abnormální chování, stává se omezení pohybu součástí diagnózy. Moderní lidé tuto logiku jen zřídka aplikují na sebe. Místo toho náš systém nabízí optimalizaci: nástroje pro zvýšení produktivity při přetížení, aplikace pro udržení zdravého životního stylu ve stresu, posilovny pro těla znehybněná sedavým zaměstnáním, terapii pro utrpení způsobené ekonomickou nejistotou a praktiky všímavosti pro životy strukturované rozptýlením a rozpory. Tyto reakce ponechávají prostředí nedotčené a problém přenášejí na jednotlivce.
Méně intenzivní biotopy
Řešením není, aby každý žil na farmě. Venkov není nutně ekologický a velká část z něj již byla přestavěna podle průmyslových vzorů. Pole monokultur zamořených pesticidy se může z ulice jevit jako zelené, ale z ekologického hlediska se více podobá továrně než živoucí krajině.
Méně intenzivní biotop by snížil únosnost a zvýšil přímé ekologické vazby. Vrátil by potraviny, vodu, odpad, energii, opravy, bydlení a péči zpět do percepčního pole. To by mohlo znamenat ulici, kde dostatek domácností pěstuje část své vlastní zeleniny, aby si špatné úrody všimli, a ne ji neviděli. Město s pracovním vztahem s mlýnem, lesním pozemkem nebo místním zdrojem energie, aby na otázku „odkud to pochází“ bylo možné odpovědět v docházkové vzdálenosti.
Žádná z těchto změn nevyžaduje opuštění měst. Vyžadují, aby si města, obce a domácnosti zachovaly některé kompetence a materiální vztahy, které intenzifikaci v uplynulém století zničila. To by nevyžadovalo, aby se každý stal farmářem. Vyžadovalo by to však, aby se více lidí znovu zapojilo do materiální struktury života.
Výkrmna na konci éry fosilních paliv
Moderní město je jedním z velkých výdobytků fosilních paliv. Je to také jedna z velkých iluzí lidstva. Naučilo nás plést si dodavatelské řetězce s hojností, námezdní práci s nezávislostí, spotřebu se svobodou a ekologickou slepotu s pokrokem.
Chvíli tato iluze fungovala. Energie byla hojná, potravinové systémy se rozšiřovaly. Potrubí odvádělo odpad a obchody zůstávaly zásobené. Ale nikdy to nebylo normální. Bylo to dočasné energetické uspořádání, vytvořené fosilními palivy, těžbou, dluhy, impériem a technologiemi.
Toto je verze města, která nejpřesněji evokuje obraz rozrůstajícího se komplexu: vysoce výkonné město minulého století poháněné fosilními palivy, podporované kontejnerovými loděmi, syntetickými hnojivy, elektrickými sítěmi, globálními dodavatelskými řetězci a vzdálenými úložišti odpadu. Předindustriální město, které bylo zásobováno především vlastním regionem, nebylo nikdy tak zranitelné. Město minulého století – ano.
Toky potravin jsou nyní pod tlakem. Klimatická nestabilita narušuje potravinové systémy. Globální spolupráce se hroutí, protože zdroje jsou čím dál vzácnější. Energie je stále více zpochybňována. Infrastruktura stárne. Bydlení se hroutí jako sociální struktura. Veřejné služby se zhoršují. Lidé jsou úzkostliví, naštvaní a unavení.
Města nejsou důkazem, že se lidstvo osvobodilo od přírody. Jsou to husté lidské výkrmné komplexy, umožněné masivními externími dotacemi energie, půdy, práce a času. Jsou to intenzivní systémy chovu hospodářských zvířat pro druh dostatečně inteligentní na to, aby si postavil vlastní klec, a dostatečně slepý na to, aby ji nazval svobodou. Město není únikem lidstva z přírody. Je to výkrmný komplex na konci éry fosilních paliv.
Žádné komentáře:
Okomentovat
Kdo je Anonymní, tedy nepřihlášen, vždy se podepsat, je to základ slušného chování. Většinou nepustím do éteru.