Západní kultura a Japonsko

 Většina obyvatel Země sledovala  hrůzy v Japonsku při tsunami a následnou havárii jaderného reaktoru. Tyto scény byly velmi emotivní a až neskutečné. Měli lidem celé planety ukázat bolest a pochopit celé toto dění. Někteří na západě to brali jen jako událost. Jenže ona to nebyla jen událost, byl tam velmi silný duchovní náboj, který měl poučit a naučit lidstvo jít do svých nejhlubších hlubin duše pro poučení.

 Je přirozené cítit strach, úzkost i šok při těchto událostech. Je to impuls, najít v sobě způsob, jak se zbavit stresů, naučit se relaxovat a léčit tím i sebe. Při těchto záběrech z Japonska byly vidět i krásy života, o vzrůstajícím duchu, jež dávají naději pro lidstvo.

Obraz z jednoho záznamu, kdy tsunami smetlo obydlí a jeho majitel stál u zbořeniště svého domova, společně se dvěma jeho psy, všichni promáčení a třesoucí se chladem, svorně semknuti do klubíčka. Mokré, prochlazené a v šoku toto krásné zvíře, zobrazuje  reálné znaky skutečné lásky, přátelství a ochrany při této katastrofě. Jsme naučeni (špatně), že zvířata jsou duchovně postaveny níže než člověk ( a to záměrně, abychom si omluvili svou hrubost). Situace dala jasně najevo jak jsou všechny bytosti spojeny na této planetě svou duší a schopností se starat.

Pro mnoho lidí naší společnosti byl však kladen důraz na stálé klidné chování, uprostřed tohoto zmatku, spojeného s úzkostí. Bylo úžasné, jak se v této společnosti málo projevilo rabování a nebo nějaká trestná činnost. Lidé stáli trpělivě  ve frontách na jídlo s klidným vzezřením ve tvářích i v této nejbrutálnější scéně.

Kdy v troskách hledali své blízké od jedněch trosek k druhým. Jejich naděje a láska zobrazovala hloubku lidského srdce. Nebo lidé, pracující přímo v elektrárně na záchraně, kdy jim muselo být jasné, jak skončí, bylo to obětování a péče pro druhé, jejich hloubka srdce.

  Jakpak by se chovala naše společnost, jež má atributy srdce, lásky, obětování a soudržnosti tak okleštěné, jak jsme byli svědky rabování, znásilňování, včetně příslušníků pořádkových sil, do té doby, než přikvačila armáda a nemusíme jít daleko, kdy při záplavách se rabovaly opuštěné domy a vesele se šmelilo i z obyčejnou vodou. Takový rozdíl si tato společnost nechce ani připustit, bylo to jako lekce sebepoznání v živém obraze. Ale japonská společnost si toto poznání uvědomila do plné hloubky významu a proto se začíná odklánět i po ekonomické stránce od dolaru, tedy i systému a vydírání, pro lepší budoucnost generace. Viz článek: http://energieupramene.blogspot.cz/2012/05/rothschildove-rockefellerove-se-spojuji.html

Templáři VIII.

28. kapitola

 Vraceli jsme se do kopců. Do Civitella del Tronto. Krásná, říjnová noc. Přemejšlel jsem o Amadee. Co vlastně bude?

Matěji! Co vlastně je, ne? Přeci všechno, co chceš! Je to tak jednoduchý. Chtít! Ale musíš vědět co? A pak se to stane! Kdysi dávno jsi nevěděl, co chceš. A proto jsi klidně zapálil hranici. Hranici se dvěma ženskejma, který – možná paradoxně – věděly! Ty tu budeš znovu a znovu, dokud nenajdeš, čím ve skutečnosti jsi. Abys užíval, co ti je nabízeno a neužíval, co ti škodí. Hledáš to v Podmoklanech. Hledals to v Kameničkách, teď na Brači a v Civitelle. Ve svejch básních a písničkách. A teď právě v tom, co sumíruješ ve svý hlavě. Možná z toho bude slavnej román, hra, nebo jen povídka. Taky možná prd. Hledals to se svou ženou, dětma i s Alojsíjem. Teď to hledáš možná u mě. Ale nespoléhej na nikoho a na nic. Najdeš to jenom sám v sobě.

Uf, ty umíš bejt hodně tvrdá, Amadeo, stejně jako babička v Kameničkách.

No, vidíš. Dneska ses mě ptal, proč jsi potkal čtyři podobně vypadající ženský. Myslím, že už pro každou z nás máš dobrý vysvětlení. Všechny ti něco daly a zároveň o něco připravily. Tvojí starostí je pouze to, aby v tom byla rovnováha. Pokud se jedná o nás dva, tak mám pocit, že partie je rozehraná velmi dobře. Teď jenom záleží... na čem vlastně záleží?

A to už jsme vyjížděli z Civitelly a blížili se domů. Nebo jen k Amadeinu domu? Nádhernej zážitek u moře a drsná realita v autě. Naštěstí jsme na místě, kde se může všechno rozhodnout.

Ahoj krásnej, příjemnej domečku! Když jsme vcházeli do samozřejmě nezamčenejch dveří, uvědomil jsem si, že tu teď nehlídal žádnej vostrej templář. Amadea se ke mně trochu přitulila. Snad aby zjemnila svoji tvrdost v autě. Ale měl jsem pocit, možná určitě hloupej, že se chtěla přitulit k někomu, kdo by měl bejt silnější než ona. A okamžitě jsem se v duchu rozchechtal. Samozřejmě na to reagovala.

Proč se zas chechtáš?

No, víš měl jsem takovou hloupoučkou představu o našem vztahu.

Tak se rozpovídej, Matěji, ať z toho taky něco mám.

Amadea se stavila v kuchyni a nesla nějakou láhev.

Co to máš?

Něco! Něco cos nikdy nečichal, neviděl a nepil.

My budeme pít? Abys zejtra nelitovala.

Ne, zejtra nemůžu ničeho litovat. Zejtra mám narozeniny. Fíí.

Tak já, abych byl korektní, ti musím říct, že letos v srpnu mi bude 65 let. A děj se vůle Páně. A měl jsem při tom proslovu dušičku v krku. Ale všimnul jsem si, že se trochu začervenala a vůbec mě nenapadlo proč? Když jsme vystoupali do podkroví, zeptala se, půjdeš ke mně?

No, přeci tě nenechám s tou lahví samotnou.

Její pokoj byl velmi podobnej mýmu. Jen všechno v obráceným gardu. I výhled z okna bude nejspíš úplně stejnej jako u mě. Položila na stoleček láhev a zapálila polena v kachlovejch kamnech a pár svíček. Přinesla jednu lehce broušenou sklenku ve tvaru nízkýho kalichu.

 Nalila nádherně rudý víno, který okamžitě zavonělo jako štěstí i neštěstí dohromady. S radostí i smutkem. Takovou vůni jsem fakt nikdy necejtil. Byla lehoučká i těžká, jako každý, lidský rozhodnutí. Ale přesně uprostřed slibovala něco nevyslovitelnýho.

Tak, Matěji, na zdraví!

Znovu jsem přivoněl, usrkl a zatočila se mi hlava. Nebylo to možný k ničemu přirovnat. Snad jenom k tomu, když se ke mně ve vodě nečekaně přitiskla. Byl to podobnej úlek i radost.

Co tomu říkáš?

Že už nikdy nepodpálím žádnou hranici. Ale kdybych to tehdy neudělal? Bylo by dneska? Promiň, Amadeo. Nevyslovím žádný přání k tvejm narozeninám, budu si ho jenom, ale zato do smrti, myslet.

Děkuju.

Přitáhla svoje křesílko těsně proti mně. Sevřela jemně moje kolena ve svejch. Pak mi podala levou ruku a přes ni křížem pravou. Dívaly se na mě stejný oči, jako v tom dávným snu. Jantarový skvrny rozvibrovaly plamínky svíček. Ale její pohled nebyl tak upřenej a vyzývavej, jako tehdy ve snu. Ale spíš něžnej, jako babiččiny oči v Kameničkách. Bylo to moc zvláštní. Začal jsem opět vnímat její auru. Dělo se tu něco, čemu jsem nerozuměl. Měl jsem pocit, že naše ruce jako by prorůstaly do sebe. Moje kolena byla její kolena. Mezi našima očima už nebyla žádná vzdálenost a její aura se pokojně ukládala v mým srdci. Vědomé já se rozplynulo. Nebyly mihotavý plameny. Ani pokoj a dům. Jenom zlatý světlo a úžasná vůně.

29. kapitola

Nemám představu, jak dlouho to trvalo. Hodinu, vteřinu, sto let? V kamnech potom ještě pořád plápolal oheň a skoro všechny svíčky hořely. Ale nebylo už žádný před tím. Bylo jenom teď! Drželi jsme se pořád za ruce a byli spojeni koleny. Ale vytržení zmizelo.

Nezmizelo, Matěji! Nemá kam zmizet. Je v nás. A kdykoli to můžem opakovat. Můžem to dokonce, když budem hodně chtít, prodloužit na věky. Ale my tu oba máme ještě nějakou práci.

Jakou práci?

Já nevím, Matěji. Může tím bejt taky jenom náš život. A může to bejt cokoli! Koukni, máme ještě plný sklenky. Co s tím uděláme?

Já myslím, že to víno by se urazilo, kdybychom ho dneska do poslední kapky spolu nevychutnali. A bude úžasný sedět s tebou v pokoji, držet tě za ruce, pít víno, s kterým se možná už nikdy nepotkám.

Pak Amadea tichounce řekla... Chci se s tebou milovat.

Ale já už deset let neměl žádnou ženskou.

No a co?

Třeba tě zklamu.

Neboj se, tohle povedu já. A já jsem čarodějka!

No, to jsem zvědavej.

To je moc dobře, Matěji.

 A vedla mě ke svojí posteli. Pomalounku mě svlíkala. Vůbec se při tom nedotkla mý kůže. Trvalo to věčnost. Pak svlíkala ještě pomaleji sebe. Ale sebe se dotýkala úplně jinak než holky z internetu. Bylo to dotýkání plynoucí z velký úcty ke svýmu tělu. Stála tu nádherná, štíhlá, opálená, malý ňadra, temnej klín, jako v jedný mý písničce.

Když jsem si ji začal broukat, povídá, to je trochu podobný písni z filmu Muž a žena.

Jo, muž a žena. Ale v duchu jsem prohodil! Žena a děda. A začal se nezadržitelně chechtat. Jo a vědma se chechtala se mnou. Tomu se dámy a pánové říká souznění duší. Nebo taky sofistikovaná milostná předehra. Pak řekla ...

Já myslela, že seš bluesovej muzikant.

Jo, moje písničky jsou dost blues ovlivněný. Ale jsem písničkář a různý žánry přímo náruživě zneužívám.

Tak jo, broukej dál.

Pomalounku obešla postel, lehla si na bok a začala mě hladit. Ale vůbec ne tak, aby mě vzrušila. Spíš jako máma laskající dítě po koupeli. Tišící jeho pláč před spaním. Možná dítě, co se probudilo z děsivýho snu. Nebo jen tak, při hře, když chce kluk polechtat zádíčka. Bylo to zvláštní a já vnímal, jak ji to vzrušuje.

Při tom říkala: Víš, lidi nikdo neučí, jak hledat na těle člověka místa, jejichž dotek vzbudí klid, pohodu, zuřivost, vztek nebo vášeň. S vášní je to jednoduchý, protože ta přímo podává prstík estetice. Na každým je spousta krásy. A to, co tě zaujme nejvíc, jsou přesně ona místa. Podobně je to s body, jejichž dotek vyvolává zuřivost, vztek, nebo klid a pohodu. Ale s těma je to trochu složitější. Lidi si neudělaj čas na to, seznámit se sami se sebou. A hloupě pak házej vinu na partnery. Co říkáš tomuhle, Matěji?

Nóó!

Ale vás je potřeba držet na uzdě.

To je divný, ty mně a zrovna teď vykáš?

Ne!

A koho tedy myslíš … tím vás?

Vás muže!

Proč?

 Protože fungujete jinak než my potřebujem. Až muži pochopí, že výstřik semene není orgasmus, tak se možná rádi naučí tenhle mechanismus ovládat. Protože to je součást cesty poznání poloviny člověka, kterýmu se říká muž. Víš, ta pohádka o frigidních ženách je nemravnej patriarchální nesmysl. Každá žena je v tom, čemu říkáte sex, pro vás nedostižnej šampion. Ona to jenom díky výchově, náboženskejm předsudkům a vaší touze vlastnit ani netuší. Ale já to vím, mě to naučila moje maminka v Neretu. A hlavně proto nás tehdy upálili. Protože si neuměli představit svět, kde by žena byla opět, jako tehdy dávno, bohyní. Žena nikdy nebude chtít vládnout v tom smyslu, jak si to většina mužů představuje. Naší vládou je tohle! A říkej tomu třeba posvátnej čas, kterej můžem rozprostřít na teď, ale i na celou věčnost.

A dál si se mnou neúnavně hrála a mazlila se jako kočka. Nemusel jsem nic dělat. Myslím, že za mě dokonce i dejchala. Její pohyby byly stále vláčnější, ohebnější a měl jsem pocit, že je všude kolem mě. Že se rozprostírá jako nějaká vzácná, elastická, hladoučká tkanina, která se náhle vrací a vyplňuje opět tvar ženy. Ale když se ji snažíš nemotorně uchopit, zas vyklouzne, či se dokonce rozplyne. Ona mění skupenství, tvar, barvy i vůně. Je to zázrak, kterej nelze vlastnit. Lze ho jen a jen milovat. A když soudnost muže dospěje až sem, ona opět vyplní ten zázračnej tvar ženy, která těsně před tím, než touhou zešílíš, se s tebou sama spojí. Ale jen tak, jak ona chce.

A panáčku, ty měj dost rozumu a nechť tě vede. Ona ví, co a jak! Ona je posvátnej čas a Šakti, když ty budeš Šiva!

30.kapitola

         Ráno mě vzbudilo slunce odrážející se od zrcadel. Opět a zas to nádherný, zlatý světlo, který dopadalo na její snědou kůži. A já si vzpomněl na Prévertovu báseň:

  jako zázrakem...

  pomeranče se houpají na větvích pomerančovníku

  jako zázrakem přichází muž

  a střídá jako zázrakem obě své nohy aby kráčel

  jako zázrakem kamenný bílý dům stojí tu za ním na zahradě

  jako zázrakem muž se zastaví u stromu

  utrhne pomeranč oloupá ho a jí

  vyplivne jadýrka a slupku odhodí

  jako zázrakem svou ranní žízeň uhasí

  jako zázrakem muž hledí na slunce jež vychází

  a usmívá se že je krásně

  že slunce svítí a sluncem oslněný muž se vrací domů

  a jako zázrakem nalézá svou ženu ještě spící

  okouzlen že ji vidí tak mladou a krásnou

  a jako zázrakem nahou na slunci

  dívá se na ni a ona jakoby zázrakem se probouzí a usměje se na něj

  jako zázrakem ji laská dlaní a ona jako zázrakem se nechá hladit

  v tu chvíli jako zázrakem tažní ptáci přelétají dům

  letí jen tak jakoby zázrakem tažní ptáci kteří odlétají k moři

  letí vysoko nad bílým domem ve kterém se muž se ženou milují

  a pomerančovník jako zázrakem houpá své pomeranče v ranním větru

  a vrhá jako zázrakem stín na cestu po níž kráčí kněz

  v rukou breviář a v breviáři nos

  a šlápne na slupku z pomeranče kterou muž odhodil

  uklouzne zakleje a praští sebou jako kněz

  když uklouzne na slupce z pomeranče

  jednoho krásnýho rána jako dnes...

Nechtěl jsem ničím pokazit nádheru říjnovýho rána v Civitella del Tronto. Ani tu, která se odehrála dávno, někde na francouzkým venkově. A může trvat, když budeme jen trochu chtít,  v ě č n ě . Sešel jsem dolů na terasu a hladově trhal lahodný, napůl hrozny, napůl už rozinky. Klidnej, vyrovnanej, jako nikdy v životě. Bylo mi úplně fuk, co mě potká i co nemine. Život je tak nádhernej, že i kdybych nevyřešil ani jednu z těch rozdělanejch epizod, nebo je úplně všechny dočista zbabral, tak je to v pořádku. Protože já jsem teď v pořádku.  Váš Matěj

konec první části ...

Červen, důležité astronomické události 2012

4. června máme částečné zatmění měsíce a 5. června bude probíhat tranzit Venuše přes Slunce. Tento tranzit je velmi vzácný a bude se opakovat až v roce 2117. Tranzit Venuše bude trvat asi 7. hodin.

Co tato kombinace z esoterického pohledu starých kultur znamená. Slunce představuje nás, naše ego, Venuše to co chceme. Když bude Venuše procházet před Sluncem, paprsky Slunce budou modulovány Venuší a to je období, kdy se velmi zvýrazňuje to co chceme.

Vidíte, že vlastně nyní nastupují dle esoterických věd  spouštěcí mechanismy roku 2012 a Slunce se od soboty  na tuto událost pěkně nabuzuje.

Měsíc – částečné zatmění 4.6.2012 (6)

Z lidského pohledu je velmi zajímavé, že k zatmění Měsíce dochází těsně před tranzitem Venuše. Měsíc je specifikován ve starých kulturách jako tajné místo v našich srdcích, tzn. emoce a vůbec skryté aspekty naší bytosti. Lidé budou mít sklon odkrývat své vnitřní pravdy, a hned následný přechod Venuše přes Slunce bude tento účinek prohlubovat. Pro většinu lidí dle starověkých pravd to bude znamenat  změnu, jak v oblékání, zaměstnání i stravě. Někteří lidé se mohou stát dezorientovaní, vyvedení z rovnováhy v tento čas. Tyto posuny nás nenápadně strkají do událostí v roce 2012, ne zničit, ale posunout.

Tranzit Venuše přes Slunce 5.6.2012 (7)

Venuše je vlastně zpodobnění lásky, přátelství a romantika. Tyto nastávající modulace většinu přinutí, abychom si uvědomili jak moc máme rádi, velmi často to přinese vzpomínky na minulá spojení kamarádů, přátel, lásek a jejich nenadálá setkání, kdy jste se neviděli velkou hromadu let. Budou cítit nostalgii při těchto vzpomínkách. Velmi vystoupí energie spřízněných duší. Většina lidí si myslí, že spřízněné duše jsou jen milenci, mohou to být děti, bratři, sestry, přátelé, i cizí lidé a spolupracovníci. Všichni jsme nějak propojení v hologramu Universa. Všichni pokračujeme v učení a růstu. Klíčem k úspěchu bude kritický pohled do nás samých, naučit se toleranci, ohleduplnosti a kdo se o to nepokusí, má smůlu, bude častěji vyhledávat ty v bílém plášti.

Pokus o replikaci MEGu – zákulisí

 Zde platí staré Védské přísloví:

V každé situaci se skrývá síla, které může být využito. Uvolnit ji lze záměrně, ale také nevědomostí nebo neopatrností. Na tom pak závisí její účinek. Je-li ovládnuta a použita s dobrým úmyslem, přináší prospěch. Vymkne-li se kontrole, nebo je-li použita se zlým úmyslem, přináší zkázu.

V roce  2009 bylo uskutečněno setkání středoškolských studentů a jejich prezentací na ČVUT, pod názvem Enersol 2009. Zde se účastnil  žák Pavel Horký z Integrované střední školy z Nové Paky a to replikací Bardenova vynálezu MEGu, ale ne potvrdit jeho vynález, protože neznali všechny aspekty vynálezu, ale především dokázat šikovnost a jiné přístupy ve školství a tedy i výchově mladé generace.  http://www.fs.cvut.cz/stretech/2009/pdf/1063.pdf. 

Krásně provedená replika MEGu oproti jiným stránkám..

Zde mu byla udělena cena za jeho práci a to jako třetí ohodnocení. Jenže nastal pak zvrat. Cena mu byla odebrána a na Netu zuřiví negativci slavili v diskuzích úspěch.. Víte proč?

V době konání soutěže byly zaslány zuřivými negativci na ČSAV písemné negativní podněty, týkající se prezentace MEGu na soutěži Enersol 2009. Mezitím v časové prodlevě došlo již k udělení třetího místa. Po prošetření a vyhodnocení těchto podnětů mu bylo 3.místo odebráno a sděleno, že měření bylo špatně.

Tyto praktiky „Páté kolony“ jsem zaznamenal i jinde, vypíchnu jen jeden případ, kdy  redaktor napsal článek do tisku o zařízení E-CAT. Následně touto „Pátou kolonou“ byl napsán dopis šéfredaktorce, aby tuto „blbost“ stáhla a jak si mohou dovolit otiskovat takové „lži“, s doporučením pro šéfredaktorku, aby dotyčného reportéra vyhodila.

Ano, můžeme připustit, že se provedlo špatné výstupní měření, které bylo pulzní, ale o to zde v podstatě ani nejde, stačilo výstup usměrnit a nebo složitějším způsobem změřit, jako synchronně měřit okamžitou hodnotu napětí a proudu a jejich součin integrovat. To však  vyžaduje nákladné přístrojové vybavení, kterými dnes školství z finančních důvodů stejně nedisponuje. A co v CERNu, kdy se také došlo ke špatnému měření (i když i zde mám pochybnosti) a tam prosím jsou velké kapacity, a co, žádný humbuk z ostudou, na rozdíl u tohoto případu – hold ctihodní pánové v Česku jsou papežtější než papež. Ale o to v tomto případě ani nešlo, zde se měla reprezentovat naše školní mládež ve svém umu a nápadech a ne potvrzovat nějaký vynález, který je vždy chráněn malou, ale podstatnou věcí, která se neuveřejňuje. Stačilo změnit název přihlášeného přístroje do soutěže na „ Pokus o replikaci MEGu“, myslím však, že povinností zkoumat nové vynálezy je ČSAV, v případě odkoupit licenci na patent a ne školního zařízení, které má omezené možnosti. Školství má právě pomáhat a naučit studenty novému myšlení a zaujmout studenty novými věcmi a to tento nápad splnila škola na 100% . Co je výsledkem tohoto jednání? Zklamání studentů, včetně kantora a případná opatrnost do budoucna, a o to, této „Páté koloně“ hlavně jde a dosáhli svého vrcholu „blaha“.

Oponenti tvrdí např.: Nefunguje prostě nic, co by odporovalo přírodním zákonům. Pokud se nám zdá, že ano, pak zřejmě neznáme dobře přírodní zákony. ... 

Podotýkám, že ano, jen s tím rozdílem, že dnes ale vůbec neznáme přírodní zákony ve svém širokém rozsahu a vlivu, je to vidět na devastující přírodě a mnoha zničených přírodních článcích lidmi, kteří říkají a pasují se na znalce  přírodních zákonnů – neznáme!

Jsem moc rád za každého človíčka, kdo v této oblasti bádá, experimentuje, i když toto by mělo být v prvé řadě dnes povinností někoho jiného, jež platíme ze svých daní a ne jen pro věci, jež si zadají nadnárodní firmy, kterým je blaho lidíček tak akorát u zádele.

Obdiv hlavně patří škole, která byla ochotna  brát studenty jako rovnocenné partnery a vyjít jim vstříc, a podporovat samostatné myšlení, ne jen jako ovcím jim nalít jednosměrně něco do hlavy. Už z tohoto důvodu bych odebral třetí cenu a dal umístění první.

Zde vidíme, že vše je dáno zvrhlým systémem, kde mají větší slovo udavači, pomlouvači a ješitní egoisti, kteří si myslí, že znají všechny zákony světa a usurpáturují slušné lidi, kteří myslí jinak. Jak chceme vychovávat dnešní mladou generaci, když vidí, jak dopadne, když jdete jinou cestou, je to zklamání a zakuklení do sebe a nebo v horším případě raději kopírování zvrhlého systému s podporou „Páté kolony“? Tak se nedivme, že jsme  tam, kde jsme!

Dopis od pana Naudina k této práci:

Dnes mohu říci o mé replikaci MEG, že:
- V Beardenův MEG funguje, jak tvrdí ve svém článku,
- Byl jsem schopen replikovat výstupní vlny obsažené v jeho schématu na jeho patentu,
- "Jasný" COP nad 1, naměřený plně v souladu s jeho tvrzením.
Bohužel se mně zatím nepodařilo uvést zařízení v uzavřené smyčce, navzdory zdánlivému výkonu.
 Myslím, že je stále možnost měření přístroje (není chyba měření). ...COP >> 1 bude plně
potvrzena pouze s uzavřenou smyčkou zařízení ...

Jasné a srozumitelné, ale neodsuzující jako konečná.

Chtěl bych ukončit slovy reportéra s Rossim, protože to vystihuje celou zde problematiku:

Tuto technologii jsme poznali jen proto, že Andrea není dokonalý a nedělá věci tak, jako „normální vědci“, protože ti jsou příliš zbabělí. On není. A my potřebujeme odvážné lidi, jako on, kteří nedbají na řeči a pomluvy se strany těch, kteří opět jednou tvrdí, že je něco nemožné, nebo by se to mělo dělat jinak. My se tak nechováme… On ale ano, a myslím, že je to úžasný člověk. V žádném případě to není nějaký podvodník. Absolutně ne. Možná v nějakých ohledech trochu nedbalý chlap, který ale jde za svým cílem.

Tento článek nepolemizuje o tom, zda MEG má účinnost COP >> 1, ale o principech jednání v dnešní společnosti a hlavně z výchovným působením na naši novou generaci.

Děkuji moc studentovi Pavlu Horkému i kantorovi Ing.Luboši Malému a Integrované střední škole v Nové Pace, za jejich odvážnou a dobrou práci pro naši budoucí generaci a že se nenechají již nikdy odradit, patřilo Vám první místo a to nejen v technickém směru, ale hlavně ve výchově nové generace.

Templáři VII

 25. kapitola

Probíral jsem se pomalinku s nevýslovným pocitem dítěte procitajícího ze snů o prázdninách. Byl jsem opravdu dítě! Naprosto nic a nikdo mě nenutil vstávat. Protahuju se, vdechuju vůni sena na půdě kameničovský roubenky, nejkrásnějšího stavení, který jsem potkal. Jsem šťastnej. Šťastní neplánujou, netoužej a nic nechtěj.

Vstavám tajně a je to dobrodružství. Potichoučku zvedám padací půdní dvířka a schůdek po schůdku, jako divoch, lezu dolů. Ani kravička nezabučela, ani koza a pejsek Míša nevydali hlásku. Plížím se chodbičkou, strčím opatrně do vrátek a kolem hnoje zamířím k dědovýmu písníku. To je můj ráj. Drolící se skály, do kterejch začíná vlhce svítit slunce. Plížím se podle studánky a heleme žába!

Žbluňk. V rybníčku rejděj čolci a po hladině mírky. Pak pozoruju hlemýždí domečky, jak se vlhce řítěj po trávníku do svejch závratnejch dálek. A tou mojí dálkou je přejít po něm od roubenky k břízkám, kde vyrostli nádherný křemeňáci, kozáci a na kraji lesa žlutě oranžový lišky. Jenomže slyším z písníku pravidelný údery dědovýho krumpáče a ten, kdyby mě tady nachytal, tak bude u oběda mazec! Běžím zpátky ke kraji lesa. Sesbírám lišky a u břízek pak ty vybarvený krasavce. Řítím se k domečku a křičím, babí, babíííí, koukej, co mám! Babí mi dá pusu, řekne, ty šmejde jeden! Doufám, že si tě děda nevšiml! A já se celý dopoledne budu těšit na chuť bramboračky.

Matěji, za Čertův most nechoď! A nebo jo?

Ale pak hned zas uteču zpátky do lesa. Pozorovat, dívat se, našlapovat jako indián na špičky. Vnímám! Voním ke všemu! Poslouchám! Opatrně ochutnávám, hladím a popovídám si se vším, co potkám. I s tím, co nepotkám. Pššš! Po pár krocích se mi zjeví potůčková víla. U mostku prosí skřítka, že by ráda prstýnek s rudým kamínkem. On na to, klidně ti ho dám, ale ty musíš zaříďit vodu. Letos je moc velký sucho, víš? A my tam dole máme nouzi. A já tohle všechno chápu. U oběda pak odvyprávím babičce celej svůj dopolední příběh. Už se těším, jak zakroutí nevěřícně hlavou a řekne, kam na to chodíš, kluku? A já na to, do světa, babi. Ona mě obejme, dá pusu a řekne „Ty můj malej, velkej, prolhanej básníku“. Jo! To bude něco!...

  Najednou začínám mít pocit, jak se tohle rozplývá a stává nezachytitelným. A já se ocitám zpátky v Amadeině ordinaci, kde slibuju sám sobě: Tohle se musím pokusit protáhnout na celej zbytek života. Ne! Tohle musím protáhnout na celej zbytek života! To je přeci znovu zasvěcení do tajemství, s nímž přicházíme na svět, ale který nám někdo vyrval i se srdcem. Proto bloudíme v sobě i v životě a jsme jenom stíny zapřažený do něčích podivnejch plánů.

To mě nikdy nenapadlo. Něčí podivný plány? Šedesát let jsem si myslel, že jsem sice špatnej, ale přeci jenom řídící svých věcí. Ještě při prvních rozhovorech s Alojsíjem by mě urazilo, byť by něco podobnýho jenom naznačil. On to určitě ale tím svým jemný způsobem dělal. A pomaličku mě připravoval na divokej náraz Amadeiných agresivních informací.

Amadea je otazník!

Zaslechl jsem přijet auto a otvírání dveří. Žádný cvaknutí zámku. Napadlo mě, že Amadea dům asi vůbec nezamyká. Musel jsem se zachechtat, proč taky? Vždyť tady má hlídacího templáře.

Proč se chechtáš, zeptala se, když vešla do ordinace.

To bys nevěřila! A jak to, že to nevíš?

Ale, Matěji! Jak ti je?

Mám pocit, že jako na prázdninách v Kameničkách.

Kameničky - Vojtěchův kopec

V Kameničkách? Hm, taky jsem tam jezdila.

Myslíš ty mezi Svratkou a Hlinskem?

Jo.

A ke komu jsi jezdila?

K Adámkům. Starej rod pocházející snad až od adamitů, co se v tomhle kraji nějakou dobu zdržovali, než byli vyhubeni nebo vyhnáni – na čemž se podíleli svým „laskavým jednáním s bližníma“ bez rozdílu a svorně všechny křesťanský, politický i světský denominace. Dojemný, co?

Moje teta taky byla Adámková. Adámková od Krejcara. Ale Adámkovejch bylo v Kameničkách víc.

Já vím, řekla Amadea, a byli všichni víceméně příbuzní, že?

Jo. To je náhoda. Takže i my jsme možná z vaší louže pili vodu.

26. kapitola

Amadeo, když jsem se po vašem odjezdu probudil, něco mi umožnilo zažít víc, než jsou obyčejný vzpomínky. Já jsem fakt v Kameničkách s babičkou byl. A celý dopoledne! Víš, babička pocházela z rodu Baťů. A představ si, že skončila na samotě s chalupníkem Peškem, kterej byl vdovec a měl tři děti! S ním pak měla dalších pět. Dva hektary polí a písník. To je závratná kariéra krásný, nadaný ženský.

Je zajímavý, že ti byla hodně podobná. Vysoká, černá s jantarovejma skvrnama v očích. Tuhle babičku jsem jako dítě miloval ze všech lidí v mým světě nejvíc. Přestože dokázala někdy bejt docela drsná. Jenomže to jinak nešlo. Nás vnuků tam o prázdninách ve dvou sekničkách bylo občas i deset. A to si umíš představit ten mazec. Když umřela, měl jsem pocit, že je konec světa. Už nikdy potom se mi to nestalo! Amadeo, můžeš mi říct, proč už seš čtvrtá ženská v mým životě s téměř identickou podobou?

Tak to ti říct nemůžu, protože to nevím.

Jakto, že nevíš?

Prostě nevím, možná to máš pochopit ty! Třeba to přijde, jako tvůj zážitek dneska z Kameniček. Ale nedělej si s tím hlavu. Starosti ještě nikdy nikomu nepřinesly prospěch a poznání.

Dobře. Tak se zeptám na něco jinýho. Když jsi mluvila o adamitech, vzpomínám si, že o nich psala Tereza Nováková, která žila v Proseči u Skutče.

Tereza Nováková

Ale zůstalo mi z toho v hlavě jenom to, že při svejch obřadech se milenci občas vznítili a uhořeli. Taky že od toho pochází přísloví „o dívčích zapálenejch lejtkách“.

Láska, Matěji, dokáže úplně všechno. Adamiti měli hodně blízko k tantře a herezím vycházejícím z gnosticismu. Gnóze znamená zření. A ta je tím, co se mi občas přihodí, když oslovím nahatýho chlápka na pláži, ahoj, templáři! Adamiti, kataři, valdenští chudí, bekyně a mnoho jinejch, co byli pronásledovaný ve svejch zemích, občas skončili i v Čechách. Název pochází od Adama, což znamená nahej. Za to, co my provozujem na divokejch plážích, se holt tehdy upalovalo, protože někdo nazval hříchem nestydět se za svý tělo. A tihle lidi si pouze mysleli, že když je stvořil Bůh, tak se přeci nemaj za co stydět. Jenomže ten někdo zabrnkal na strunu pruderních a hloupejch, čehož se chytli mocní a chytří. Ti pak utáhli další šroubek potřebnej k ovládaní lidstva. Vždycky, když se člověk za něco stydí, má i strach! A strach, pokud možno intenzivní, vybuzenej k nesnesitelnosti je výbornej obojek pro vyděšený vazaly. Ale Matěji, neskončíme dneska něčím příjemnějším? Víš, co navrhuju? Je horko a za půl hodinky můžem bejt u nejbližší pláže…

No, to se neodmítá...

27. kapitola

Když jsme sjížděli z kopců, Suzuki se Samurajem heterosex vrněli. Pak na nás udeřilo moře. A jak se blížily pláže, vystupovaly ze tmy palmy. Jedna za druhou po obou stranách silnice. Šakti a Šiva! Šakti a Šiva! Lingam ...

Amadea mi položila ruku na rameno. Palma za palmou. Ona je možná Šakti, ale já docela jistě nejsem Šiva. Palma za palmou. Doufám, že jich ještě bude milion…

Ne, je jich jenom osm tisíc, Matěji.

Osm tisíc třista čtyřicet šest, pokusil jsem se zmateně o vtip.

Ty se něčeho bojíš?

Já, já nevím, možná tebe, Amadeo. Po tom snu s tabulí, kde byly napsaný ty dvě slova, jsem se občas odvážil je vyslovit. Amadea Modem! Amadea Modem! A vždycky mi šel po zádech mráz. Ale tvoje ruka na mým rameni je příjemná.

Neboj, Matěji, já tě tvým strachem provedu. Už jsme tady. Sjeď doleva touhle cestičkou a přímo pod palmama je lavička, tam zaparkuj.

Čekala na mě před autem, a když jsem se k ní dost nesměle přišoural, objala mě a dala vlhkou maminkovskou pusu. Dívala se mi upřeně do očí, pak si pomalu olízla rty a řekla, vítám tě ve svým těle. Bylo to tak přirozený, jako pár facek. Ale o moc příjemnější. Nejsem moc zvyklej děkovat, tohle mi však šlo ze srdce.

Děkuju.

Není za co, řekla. Jdem plavat?

No, víš, Amadeo, jak je to s mým plaváním. Rači bych se na tebe chvíli díval. A jdi k tomu moři hodně pomalu.

Svlíkla se a šla. Světlo odrážející se od hladiny dělalo kolem jejího těla zvláštně zářící a do krajů ještě výrazněji působící rámeček. Vytvářelo to dojem jakési ochrany. Docela mě to popletlo. Toho světla, aby způsobilo takovej kontrast, zas nebylo tolik. A mořská voda hodně světla pohlcuje. Není to snad to, čemu se říká aura? Shodil jsem kraťasy a tričko a běžel za ní. Ale jak vstupovala do vody, to zvláštní světlo se nořilo do moře zároveň s jejím tělem. Přidal jsem, abych ji dohonil a prozkoumal ten zvláštní jev. Jenomže ona se začala smát a tím svým stylem ala Spitz mi nedala žádnou šanci se přiblížit. Tak jsem ji sledoval kombinací prsa-čubička-kraul. Pak jsem toho rači nechal. Lehl si na záda, občas kopl nohou a koukal na hvězdy. Už jsem chytal třesavku, když se ke mně od spodu přitiskla. Bylo to tak příjemný, že jsem se ani nestačil leknout. Chvíli se mě držela, jako by mě chtěla zahřát. Když se pustila a já se k ní otočil, tak to světýlko kolem ní furt bylo.

Amadeo, co to kolem tebe září?

To nic, Matěji. Nepálí to, nebolí, a když je kolem mě, tak se mi nic nemůže stát. A možná ani tobě.