Freud zakrýval nepohodlnou pravdu
Freud zakrýval pravdu a své učení propagoval pomocí „kliky“ do které patřil a i dnes je tato lež mnohými propagována a jeho učení prezentováno jako něco IN dodnes. Opak je pravdou, stačí si nasadit např. Ve vojenské válečné zoně infračervené brýle.
V roce 1919 publikoval student a kolega Sigmunda Freuda Viktor Tausk článek s názvem „O původu ovlivňovacího stroje u schizofrenie“. Tato práce se stala prvním vědeckým úvodem do fenoménu, na který psychiatři po celá desetiletí raději zapomínali: četní pacienti s diagnózou schizofrenie tvrdili, že jejich problémy způsobuje jakýsi „ovlivňovací stroj“ ovládaný démony, entitami nebo mimozemšťany.
Kupodivu se „ovlivňovací stroje“ používaly již v nejranějších psychiatrických výzkumech, přesto většina moderních psychiatrů o tomto tématu nikdy neslyšela. A okolnosti smrti muže, který se odvážil tento jev studovat, vyvolávají otázku, zda badatel nenarazil na pravdu, která je příliš nebezpečná na to, aby byla odhalena.
Viktor Tausk: Vycházející hvězda na ústupu
Viktor Tausk byl jedním z nejslibnějších studentů zakladatele psychoanalýzy. Sigmund Freud, známý jako „otec psychoanalýzy“, popsal Tauska jako „brilantního, ale problematického studenta“. Podle současníků Freud záviděl Tauskovo mládí a energii, stejně jako jeho blízký vztah s Lou Andreas-Salomé, ženou, která inspirovala Nietzscheho, Rilkeho i samotného Freuda.
V červenci 1919 spáchal Viktor Tausk sebevraždu oběšením a současným střelením do spánku. Uvázal si kolem krku šňůru ze závěsu a současně vystřelil z pistole do pravého spánku. Mechanismus se spustil a způsobil, že se při pádu oběsil. Tausk zanechal Freudovi a jeho snoubence Hildě Löwi dopisy na rozloučenou, v nichž svou smrt nazval „nejzdravějším a nejdůstojnějším činem“ svého života.
Co je to „vlivňovací stroj“?
Popisy „ovlivňovacích strojů“, které Tausk shromáždil od pacientů, jsou pro začátek 20. století pozoruhodné svou detailností a technologickou sofistikovaností. Pacienti popisovali složitá zařízení s koly, ozubenými koly, trubkami a dráty. Tato zařízení promítala obrazy a paprsky, „magnetické tekutiny“, „elektrické náboje“, „proudy vzduchu“ a vtiskovala myšlenky do mysli obětí.
V mnoha případech byly obrazy ploché, nikoli trojrozměrné, a do vědomí subjektu byly přenášeny z černé skříňky, která byla součástí většího stroje. Tato zařízení mohla oběti způsobit bolest, pokud neuposlechla příkazy. Nejenže vštěpovala emoce a myšlenky, ale mohla je také odstranit.
Někteří z Tauskových pacientů hlásili, že měli myšlenky a přesvědčení, které nebyly jejich vlastní – byly jim násilně vštěpovány. Slyšeli hlasy, které jim přikazovaly ubližovat nebo zabíjet. Většina těchto odhmotněných příkazů byla negativní (což dává smysl, protože pozitivní vliv by pravděpodobně svá poselství násilně nevštěpoval).
Konflikt interpretací
Tausk i Freud zpočátku tvrdili, že tato myšlenka je „fantazií vytvořenou jako vnější projev vnitřního zmatku mezi vnějším a vnitřním světem“ a že je způsobena vývojovými problémy v raném dětství. Dítě, vysvětlili, nerozlišuje mezi vnitřním a vnějším světem. Jako dospělý se člověk naučí mezi nimi rozlišovat a to je základ příčetnosti. Pokud člověk nedokáže rozlišit mezi imaginárním a skutečným, znamená to šílenství.
Zatímco Freud takové příběhy na tomto základě zcela zavrhl, Tausk ve svém výzkumu pokračoval. Možná právě tato neochota zavírat oči před nepříjemnými fakty z něj udělala „hrozbu“ pro zakladatele moderní psychologie a psychiatrie.
Freudovo učení tvrdí, že naše problémy pramení z traumat z dětství, nikoli z nějakého vnějšího psychotronického zařízení, natož z mimozemšťanů nebo démonů. Počátek 20. století byl obdobím formování moderní psychiatrie a je docela možné, že „mocní“ považovali za nutné eliminovat jakýkoli náznak skrytého vlivu. Od té doby pro něj ve vědě o duši není místo.
Historický kontext: hlasy v hlavě
Výzkumník, jehož poznámky tvořily základ tohoto článku, není Tauskovými zjištěními překvapen. Poznamenává ohromující počet lidí, kteří tvrdí, že spáchali vraždu, protože jim k tomu přikázal hlas. Noviny jsou po staletí plné takových příběhů. Moderní psychologie je však všechny odmítá a trvá na tom, že jsou stvořeny v pacientově fantazii.
Na tomto vratkém základě psychiatři zcela ignorují přesvědčení našich předků, že „hlasy v hlavě“ jsou způsobeny démony, džiny a dalšími odhmotněnými entitami.
Prorocký popis televize
Obzvláště zajímavá je skutečnost, že Tausk popisuje některé ovlivňovací stroje jako „černou skříňku vyzařující obrazy“ – mnoho let před vynálezem televize. Pokud je takový ovlivňovací stroj skutečný, pak je docela možné, že televize byla podle něj inspirována nebo vytvořena.
Výzkumník se ptá: „Proč nevytvořit skříňku vlivu, která by fungovala nejen v éterické sféře, ale přímo ovlivňovala oči a uši, a kterou by si lidé sami přáli mít?“
V této souvislosti možná není náhoda, že zakladatel Netflixu Mark Bernice Randolph je příbuzným Sigmunda Freuda po rodinné linii. Sledováním této linie můžeme vidět, jak se myšlenka „influenčního stroje“ mohla proměnit z popisu paranoidních pacientů v reálnou technologii masového ovlivňování, kterou dnes najdeme v každé domácnosti.
Osud objevu
Tauskův článek „Stroj vlivu“ byl publikován v roce 1919, krátce poté údajně „spáchal sebevraždu“. Shoda dat vyvolává otázky: co kdyby se Tausk příliš přiblížil pravdě, kterou oficiální věda nemohla přijmout? Co kdyby jeho výzkum „strojů vlivu“ odhalil nejen fantazie duševně nemocných, ale skutečný jev, jehož existence ohrožovala ucelený freudovský světonázor?
Freud, který vybudoval svou kariéru a teorii na popírání vnějšího vlivu a hledání příčin duševních poruch výhradně v dětských traumatech a potlačených touhách, nemohl akceptovat existenci alternativního paradigmatu. Uznání reality „ovlivňovacích strojů“ by znamenalo kolaps celého jeho systému.
Odkaz, který je ignorován
Jméno Viktora Tauska je dnes známé jen úzkému okruhu odborníků na dějiny psychoanalýzy. Jeho práce o „ovlivňovacích strojích“ se v moderních učebnicích psychiatrie prakticky nezmiňuje. Popisy, které napsal před více než sto lety, však nabývají nové rezonance ve věku informačních technologií, neuronových sítí a psychotronických zbraní.
Moderní neurofyziologický výzkum potvrzuje, že lidský mozek může být skutečně citlivý na vnější elektromagnetické vlivy. Experimenty s transkraniální magnetickou stimulací ukazují, že je možné vyvolat určité pocity a dokonce ovlivnit náladu a myšlenkové procesy.
Možná se sto let po Tauskově smrti věda konečně vrátí ke studiu jevu, za který zaplatil životem. Nebo je možná pravda o „ovlivňovacích strojích“ stále příliš nebezpečná na to, aby se o ní široce diskutovalo.
Jedna věc je jistá: příběh Viktora Tauska a jeho „vlivového stroje“ je víc než jen zapomenutá epizoda z análů psychiatrie. Je to varování před tím, jak může oficiální věda potlačovat nepohodlná fakta a jakou cenu platí ti, kteří se odváží zkoumat příliš hlouběji.
Syntéza dvou realit
Při porovnání proroctví Erica Franka Russella v knize „Zlověstná bariéra“ s klinickými pozorováními Victora Tauska se vynořuje zlověstný obraz. Russell popsal Vitony – neviditelné entity, které se živí lidskými emocemi a ovládají vědomí prostřednictvím telepatického vlivu. Tausk zdokumentoval svědectví pacientů o „ovlivňovacích strojích“ – zařízeních, která implantují myšlenky, manipulují s emocemi a promítají obrazy přímo do mysli.
Dvě linie se sbíhají v jednom bodě: lidské vědomí je propustné. Může být podrobeno vnějším vlivům, ať už se jedná o biologické entity nebo technologická zařízení.
Tauskovi pacienti popisovali „černou skříňku vyzařující obrazy“ desítky let před televizí. Russell v roce 1939 předpověděl přenosná zařízení pro videokonference a elektronické čtečky zpráv. Oba, aniž by si to uvědomovali, popisovali svět, ve kterém dnes žijeme – svět, kde se obrazovky staly okny do reality formované rukama.
Televize jako nástroj vlivu
Spojení mezi Tauskovým „vlivovým strojem“ a moderními médii se při bližším zkoumání stává stále zřetelnějším. Pacienti popisovali zařízení, která promítají ploché obrazy, vštěpují myšlenky a vyvolávají emocionální reakce. Televize, internet a sociální média dělají totéž, ale legálně a se souhlasem uživatelů.
Výzkumník si klade otázku: byla televize, vědomě či nevědomě, modelována podle právě těch „ovlivňovacích strojů“, které popisují psychiatričtí pacienti? Pokud existuje potřeba ovládat masové vědomí, pak je vytvoření zařízení, které by si každý chtěl nainstalovat do svého domova a dobrovolně si ho zapnout, skvělým řešením.
V této souvislosti nabývá zmínka o tom, že zakladatel Netflixu Mark Bernice Randolph je příbuzný se Sigmundem Freudem prostřednictvím své rodinné linie, téměř mystického rozměru. Toto spojení sahá od rakouského psychoanalytika z počátku 20. století až po globální streamovací platformu, která formuje vědomí milionů lidí v 21. století.
Potlačení alternativních teorií
Freud, kterému Tauskova smrt ulevila a který se s tím nijak netajil, možná jednal z více než jen osobní nevraživosti nebo profesionální žárlivosti. V sázce bylo něco víc – založení nové vědy o lidské psychice.
Pokud přijmeme, že myšlenky mohou být vštěpovány zvenčí, že existují vnější síly nebo nástroje schopné ovlivnit vědomí, pak se celý konstrukt psychoanalýzy hroutí. Traumata z dětství, potlačené touhy, Oidipův komplex – to vše se stává druhořadým vůči přímému vnějšímu vlivu.
Freud se rozhodl. Rozhodl se odmítnout veškeré důkazy o vnějším vlivu jako halucinace, produkt choré představivosti. Tausk, který tento jev dále zkoumal, se stal hrozbou. A tato hrozba byla eliminována.
Hlasy v historii
V průběhu zaznamenaných lidských dějin nacházíme důkazy o „hlasech“, které lidé slyšeli. Proroci, svatí, vojenští vůdci i zločinci, všichni zmiňovali vnitřní hlasy, které řídily jejich činy.
Jana z Arku slyšela hlasy svatých, kteří jí přikázali zachránit Francii. Sokrates hovořil o svém „démonovi“ – vnitřním hlase, který ho varoval před chybami. Muslimská tradice podrobně popisuje interakce s džiny – bytostmi ohně schopnými posednout lidi a ovlivnit jejich myšlení.
Moderní psychiatrie spojuje všechny tyto jevy pod jedinou diagnózu: sluchové halucinace. Zatímco pro starověké Řeky, středověké Evropany a obyvatele Východu byly hlasy realitou vyžadující interpretaci, pro moderní lidi jsou pouze příznakem nemoci.
Kdo má pravdu? Starověcí mudrci, kteří vyvinuli komplexní systémy pro interakci s duchovním světem, nebo moderní psychiatři, kteří vše redukují na nerovnováhu neurotransmiterů?
Démoni, džinové a Vitoni
Russellova koncepce Wheatonů živících se lidskými emocemi nachází nápadné paralely v náboženských a okultních tradicích. Démoni v křesťanství, džinové v islámu a různé třídy entit v buddhismu a hinduismu jsou popisovány jako bytosti interagující s lidmi na energetické nebo mentální úrovni, schopné ovlivňovat myšlenky a emoce, způsobovat nemoci a dokonce i zabíjet.
„Pokud si tyto myšlenky v sobě nesli lidé všech věkových kategorií, náboženství a kultur, možná na nich něco pravdy je,“ poznamenává výzkumník.
Moderní popkultura je také plná takových obrazů. Horory o posednutí démony, sci-fi příběhy o ovládání mysli mimozemšťany, komiksy o parazitech živících se negativními emocemi – všechny si pohrávají se stejným tématem. Možná to není jen náhoda nebo kolektivní halucinace, ale odraz skutečného jevu, který se kultura snaží pochopit pomocí prostředků, které má k dispozici.
Na prahu nového paradigmatu
Příběh Viktora Tauska a jeho „vlivového stroje“ zůstává varováním pro všechny, kdo se odváží prozkoumat zakázané zóny. Časy se ale mění. Informace jsou stále dostupnější a to, co mohlo být před sto lety skryto, se nyní může stát majetkem milionů lidí.
Moderní výzkum v kvantové fyzice, neurobiologii a informačních technologiích vede vědu k poznání, že realita je složitější, než si materialisté 19. a 20. století představovali. Teorie informačního pole, výzkum nelokality vědomí a experimenty s vlivem elektromagnetických polí na mozek poskytují základ pro nové chápání fenoménu „ovlivňovacích strojů“.
Možná se nacházíme na prahu syntézy starověkých znalostí, klinických pozorování a moderních technologií. Tehdy odkaz Viktora Tauska, odmítnutý mainstreamovou vědou, najde nový život.
Nezodpovězená otázka
Hlavní otázkou zůstává: proč se Freud Tauska tolik bál? Proč ho nazýval „pohromou“ a „divochem“? Proč po jeho smrti cítil úlevu a netajil se tím?
Psychologové by mohli spekulovat, že zde fungovala projekce – Freud v Tauskovi viděl vlastnosti, které v sobě potlačoval. Možná stárnoucí zakladatel psychoanalýzy záviděl svému studentovi mládí a energii. Možná žárlil na Lou Andreas-Salomé.
Ale existuje i jiné vysvětlení. Možná Freud pochopil, že Tauskův výzkum vede k pravdě, která zničí vše, co vybudoval. Pravdě, že lidské vědomí není izolovaný ostrov, ale otevřené vnějším vlivům. Pravdě, že některé z těchto „hlasů“ mohou být skutečné.
Pokud je to pravda, pak byla Freudova volba tragická, ale pochopitelná: chránit svůj nápad i za cenu života svého studenta a zapomnění jeho objevů.
Závěr: Otevřený archiv
Dnes, více než sto let po smrti Viktora Tauska, je jeho práce o „stroji vlivu“ dostupná každému, kdo si ji chce přečíst. Digitální archivy, akademické databáze a specializovaná fóra umožňují studovat zapomenuté teorie a porovnávat je s moderními pozorováními.
Výzkumník, jehož poznámky tvořily základ tohoto článku, přiznává, že nezávisle na sobě dospěl k závěrům podobným závěrům Tauska a Russella. Jeho knihy „Elektromagnetické já“ a „Dojení u lidí“ popisují mechanismy energetického parazitismu, které pozoruhodně připomínají jak Russellovy Wheatonovy modely, tak „ovlivňovací stroje“ Tauskovy pacientky.
Možná pravda nezmizí, i když se ji snaží skrýt. Čeká na svůj okamžik, kdy se znovu objeví – na jiném místě, v jiné době, skrze jinou osobu. A pokaždé, když jiný badatel nezávisle dospěje ke stejným závěrům, zeď oficiálního popírání praskne.
Příběh Viktora Tauska a jeho „vlivového stroje“ je varováním před tím, jak může oficiální věda potlačovat nepohodlná fakta, a před cenou, kterou platí ti, kdo se odváží hledat příliš hlouběji. Je to však také připomínka toho, že znalosti nezmizí beze stopy. Čeká na svůj čas, aby se vrátily a byly slyšet novými generacemi ochotnými nahlédnout na realitu za hranicemi akademické obce.
Možná ten čas nastal.