Wolf Messing a rok 2026

 https://rumble.com/embed/v6zwqy6/?pub=1sfave

Slunce pohrozilo

 

Slunce pohrozilo

 Rázová vlna z výbuchu 11.11.25  dosáhla Země téměř okamžitě a způsobila absorpci rádiových vln v ionosféře. To vedlo k úplnému hodinovému výpadku rádiového signálu v rozsáhlých oblastech, včetně Austrálie, Japonska a většiny Číny. Piloti letadel, námořníci a  operátoři záchranných  složek v těchto oblastech ztratili kontakt.

Očekává se, že většina nabitých částic dosáhne Země během 24–48 hodin. To představuje hrozbu pro rozsáhlejší problémy:

• Masivní výpadky proudu.  Geomagnetická bouře může způsobit kolísání v elektrických sítích, což vede k automatické aktivaci ochranných systémů a postupným výpadkům proudu, zejména ve vysokých zeměpisných šířkách.

• Selhání navigačního systému (GPS).  Přesnost určování polohy se může snížit o desítky metrů, což ovlivní letectví, námořní dopravu a systémy precizního zemědělství.

• Poškození satelitů.  Kosmické lodě na nízkých oběžných drahách by mohly obdržet kritické dávky radiace, které by mohly vyřadit z provozu komunikační a monitorovací systémy.

Polární záře na nečekaných místech

Tato katastrofa má i pozitivní efekt. Silná geomagnetická bouře by mohla spustit polární záře, které budou viditelné mnohem jižněji než obvykle. Obyvatelé severních Spojených států, Evropy a dokonce i středního Ruska by mohli být svědky vzácné a dechberoucí podívané.

ato událost je drsnou připomínkou toho, jak křehká zůstává naše technologická infrastruktura tváří v tvář kosmickým silám. Nejsilnější sluneční bouře roku 2025 již začala a její skutečná síla se ukáže v příštích 24 hodinách, kdy plazmatický oblak dosáhne magnetického pole Země.

Země se připravuje na extrémní geomagnetickou bouři.

Slunce vypustilo sérii silných slunečních erupcí, které se sloučily v hrozbu planetárního rozsahu. 11. listopadu v 13:04 moskevského času došlo k silné sluneční erupci třídy X5.2, která znamenala šestou nejsilnější sluneční erupci současného 25. slunečního cyklu. Hlavní nebezpečí však spočívá v tom, že tato erupce navazuje na dvě předchozí a vytváří podmínky pro „dokonalou magnetickou bouři“.

Časová osa solárního útoku

Situace se vyvíjí podle nejhoršího možného scénáře:

• První vlna:  výměšky z erupce X1.8 – již se blíží k Zemi.

• Druhá vlna:  Plazmový oblak z erupce X1.2 zesílí dopad první vlny.

• Klíčový úder:  silný výmrštěný plyn z erupce X5.2, která se pohybuje rekordní rychlostí díky dráze „vyčištěné“ prvními výmrštěnými plyny.

Podle modelování ENLIL by rychlost slunečního větru mohla dosáhnout vrcholu 1 400 km/s – hodnoty, které nebyly zaznamenány od roku 2003. Hlavní dopad se očekává v noci z 12. na 13. listopadu.

Očekávané důsledky: od polární záře po výpadky proudu

Očekává se, že kombinovaná energie těchto tří emisí způsobí extrémní geomagnetickou bouři úrovně G5 (Kp9), což je nejvyšší kategorie na stupnici nebezpečí.

• Obrovské polární záře.  Obyvatelé nejen severních oblastí, ale i středních zeměpisných šířek Ruska a Evropy budou moci být svědky jedinečné podívané – polární záře, viditelné mnohem jižněji než obvykle.

• Kritické zátěže v energetických systémech.  Klouzavé výpadky proudu jsou možné, zejména ve vysokých zeměpisných šířkách, v důsledku kolísání zemského magnetického pole.

• Narušení komunikace a navigace.  Bouře způsobí značné rušení GPS/GLONASS a rádiové komunikace a může také poškodit elektroniku satelitů na oběžné dráze.

Vědecký kontext: Proč je tato bouře zvláštní

K erupci došlo v aktivní oblasti č. 4274, která má složitou magnetickou konfiguraci, jež jí umožňuje generovat tak silné jevy. Důležité je, že erupce směřovala téměř přímo k Zemi, protože skupina slunečních skvrn se ještě nedostala na okraj slunečního disku.

Současná situace je unikátní svým kaskádovým efektem: první dva výrony nejenže uvolnily cestu pro ten hlavní, ale také „zahřály“ magnetosféru, což zesílí dopad hlavního rázu.

Tato událost bude vážnou zkouškou pro globální technologickou infrastrukturu (hlavně banky,digitální bankovnictví atd.) a připomínkou toho, že naše civilizace existuje v křehké rovnováze s kosmickými silami, které mohou kdykoli znovu prosadit svou moc.

Viditelnost polární záře 12.11.25

Jsme v simulaci ?

 

Jsme v simulaci ?

 Co když gravitace není jen síla táhnoucí jablko k zemi, ale něco mnohem zásadnějšího? Co když je to kosmický architekt, který uspořádává samotnou strukturu reality tak, aby se nějaký komplexní „procesor“ nepřehříval kvůli přetížení daty? Tuto zajímavou hypotézu předložil fyzik Melvin Vopson z Univerzity v Portsmouthu a navrhuje radikálně nový pohled na náš známý svět.

Klasická fyzika je založena na druhém termodynamickém zákonu – neúprosném zákonu, že chaos ve vesmíru neboli entropie se může jen zvyšovat. Místnost se sama nevyčistí a kapka inkoustu kápnutá do sklenice se navždy rozpustí ve vodě. Zdá se však, že gravitace hraje podle vlastních pravidel. Vopson navrhuje, abychom ji nepovažovali za fundamentální sílu, ale za projev výpočetního procesu, který bojuje proti chaosu organizováním informací.

Představte si virtuální svět podobný složité videohře. Čím více detailů a náhodných událostí obsahuje, tím více výpočetního výkonu a úložného prostoru potřebuje. Aby se zabránilo zamrznutí systému, musí být jeho kód optimalizován. Gravitace je podle nové teorie takovým vestavěným „algoritmem komprese dat“. Když se pod jejím vlivem rozptýlené částice prachu a plynu shromažďují do planet, hvězd a galaxií, informační entropie se spíše snižuje, než zvyšuje. Chaotický „šum“ se transformuje do uspořádaných struktur, čímž se šetří „zdroje“ systému.

Tato myšlenka se stává obzvláště přesvědčivou ve světle Vopsonova principu ekvivalence hmotnosti, energie a informace. Tvrdí, že informace není abstraktní pojem, ale fyzická entita disponující hmotou a energií. Každý kousek dat – ať už jde o záznam ve starověkém rukopisu nebo o polohu elektronu v atomu – má své vlastní, byť nepatrné, hmotné ztělesnění. Tento pohled vytváří most mezi světem fyziky a informatiky a umožňuje nám vnímat celý vesmír jako kolosální výpočetní systém.

Zatímco klasická termodynamika hlásá triumf chaosu, Vopson formuluje „druhý zákon infodynamiky“, který podle jeho názoru řídí chování informačních systémů. Tvrdí, že v takových systémech se řád v průběhu času nerozptýlí, ale spíše se zvětšuje. Vesmír údajně usiluje o maximální efektivitu a neustále se optimalizuje.

Je zajímavé, že výzkumník nenašel potvrzení své teorie v hlubinách vesmíru, ale v mikroskopickém světě. Analýzou mutací viru SARS-CoV-2 během pandemie podle něj zjistil, že genetická informace patogenu se v průběhu času nestala chaotičtější. Místo toho existoval jasný trend směrem ke snížení informační entropie, což lze interpretovat jako jakousi „optimalizaci kódu“ viru pro lepší šíření.

Vopsonova hypotéza rezonuje s myšlenkami dalších fyziků, jako je Erik Verlinde, který vnímá gravitaci spíše jako emergentní než fundamentální jev. To znamená, že gravitace není primární silou, ale spíše „vychází“ z hlubších procesů, pravděpodobně souvisejících s kvantovou informací uloženou v samotné struktuře časoprostoru.

Sám autor zdůrazňuje, že jeho práce není definitivním důkazem, ale výzvou k vědecké debatě. Netvrdí, že definitivně žijeme v simulaci, ale poukazuje na nápadné analogie v chování našeho vesmíru a optimalizovaného výpočetního systému. Tato hypotéza nás nutí k zamyšlení: je gravitace – ono neviditelné vlákno spojující světy – ve skutečnosti důkazem nepochopitelně složitého kódu, který teprve začínáme luštit?

Zdroj: https://earth-chronicles.ru/news/2025-11-03-189028

 

Trénink mozku

 

Dechberoucí scény, mrazivé napětí a nečekané náhlé scény – proč se miliony diváků dobrovolně vystavují tomuto stresu? Nová teorie navržená vědci nabízí překvapivou odpověď: horory slouží jako jakési cvičiště pro náš mozek, kde se učíme zvládat nepředvídatelnost a vyrovnávat se se strachem.

Z evolučního hlediska byla schopnost předvídat hrozby a rychle na ně reagovat klíčem k přežití. Moderní svět se navzdory všem svým rizikům stal mnohem předvídatelnějším a bezpečnějším, což naše mozky připravuje o neustálý trénink rozpoznávání nebezpečí. Horory vytvářejí pro tuto vrozenou potřebu dokonalé umělé prostředí.

Při sledování hororu se dobrovolně ponořujeme do situace kontrolované nejistoty. Náš mozek je neustále aktivní: analyzuje vizuální a sluchové podněty, předpovídá, co se stane dál, a připravuje se na potenciální hrozbu. Když se předpověď naplní a monstrum se skutečně vynoří z temnoty, zažíváme nejen strach, ale také pocit uspokojení z toho, že jsme situaci správně „přečetli“. Tento pocit mistrovství, i ve virtuálním scénáři, je sám o sobě odměnou.

Navzdory vnějšímu chaosu a strachu tedy horor nabízí našemu mozku jedinečnou příležitost bezpečně si procvičovat řešení složitých problémů. Je to jakési „kognitivní hřiště“, kde si můžeme zdokonalovat své prediktivní a emocionální regulační schopnosti, aniž bychom byli vystaveni skutečnému nebezpečí.

Až se příště budete dívat na horor, zamyslete se nad tímto: váš nervózní mozek nejen pasivně konzumuje zábavu. Aktivně se učí – učí se být bdělý, předvídat budoucnost a v konečném důsledku se lépe vyrovnávat s nepředvídatelností, která nás čeká nejen na obrazovce, ale i v reálném životě.

Zdroj:https://earth-chronicles.ru/news/2025-11-02-189017

Dobrý tréninkový film: Lovci duchů

Terraformování planety - lidská namyšlenost

 

Terraformování planety - lidská namyšlenost

 V roce 1991 začal jeden z nejodvážnějších a nejkontroverznějších experimentů v dějinách vědy. Osm lidí uvězněných pod obří skleněnou kopulí v arizonské poušti mělo strávit dva roky v naprosté izolaci od Země. Jejich domov, Biosféra 2, byl masivní projekt v hodnotě 200 milionů dolarů – pokus o vytvoření ideálního, soběstačného ekosystému pro budoucí kolonizátory jiných planet. Místo triumfu lidského génia se však svět stal svědkem dramatu hladovění, udušení a lidských neshod.

Nápad byl skvělý. V uzavřené kopuli pokrývající přes hektar se hemžil život: 3 800 druhů rostlin a živočichů, vlastní mini-oceán, tropický les a poušť. „Biosferané“ měli přežít díky vlastnímu zemědělství, dýchat kyslík produkovaný rostlinami a dokázat, že uzavřený ekosystém je možný. Jejich rajská zahrada se však brzy proměnila v peklo.

Problémy nastaly téměř okamžitě. Jeden z účastníků si nešťastnou náhodou uřízl prst na zemědělském nářadí a byl nucen opustit kopuli kvůli operaci, čímž porušil bezpečnostní opatření. Jednalo se o první, ale zdaleka ne poslední porušení hranic.

Potravinová krize se ukázala být ještě vážnější. Úroda byla špatná a nouzové zásoby, skryté před zraky návštěvníků, jim ubývaly přímo před očima. Opylovači – včely a kolibříci – hromadně umírali, čímž ukončili opylování rostlin. Účastníci experimentu začali rychle hubnout, jejich dny trávili neustálým hladem a vyčerpávající prací na polích.

Ale nejděsivější hrozbou se ukázala být neviditelná. Hladina kyslíku uvnitř kopule začala nevysvětlitelně klesat. Začátkem roku 1993 dosáhla 15 % – stejné úrovně jako vysoko v horách, v nadmořské výšce čtyř kilometrů. Vědci venku příčinu okamžitě nepochopili: ukázalo se, že půda bohatá na organické látky přinesená do kopule se stala živnou půdou pro bakterie, které požíraly drahocenný kyslík.

„Pohybovali jsme se jako ve zpomaleném záběru,“ vzpomínal jeden z účastníků. „Nedokázal jsem domluvit dlouhou větu, aniž bych se zastavil a popadl dech.“

Psychologická atmosféra v biosféře se stávala napjatou. Účastníci, hladoví, vyčerpaní a žijící v podmínkách neustálého nedostatku kyslíku, se rozdělili do dvou válčících táborů. Někteří trvali na pokračování experimentu za každou cenu, zatímco jiní požadovali naléhavou pomoc. Mise byla na pokraji zhroucení.

V tomto okamžiku vedení projektu nečekaně převzal Steve Bannon, budoucí ideolog pravicového populismu. Jeho drsné metody a propuštění starého týmu vyvolaly novou vlnu krize. Dva bývalí „biosféristé“, kteří se obávali o životy lidí uvnitř, vnikli do komplexu, rozbili několik skleněných panelů a prolomili kontejnment. Tím byl experiment definitivně zastaven.

Biosféra 2 byla nákladnou, ale neocenitelnou lekcí. Ukázala, že ani ten nejsofistikovanější model nedokáže zachytit celou složitost a křehkost přírodních systémů. Klíčovým objevem byla „nepředvídatelnost“ – uvědomění si, jak málo ve skutečnosti chápeme fungování i těch nejmenších ekosystémů, které jsme vytvořili.

Toto selhání pod arizonským sluncem bylo důležitější než mnoho úspěchů. Donutilo vědce přistupovat k myšlenkám terraformování planet a budování vesmírných kolonií s větší pokorou a opatrností a připomínalo jim, že naším domovem je prozatím jen jedna, jedinečná a stále ne zcela pochopená Biosféra 1, planeta Země.

Zdroj:https://earth-chronicles.ru/news/2025-11-01-188998