Templáři VIII.

28. kapitola

 Vraceli jsme se do kopců. Do Civitella del Tronto. Krásná, říjnová noc. Přemejšlel jsem o Amadee. Co vlastně bude?

Matěji! Co vlastně je, ne? Přeci všechno, co chceš! Je to tak jednoduchý. Chtít! Ale musíš vědět co? A pak se to stane! Kdysi dávno jsi nevěděl, co chceš. A proto jsi klidně zapálil hranici. Hranici se dvěma ženskejma, který – možná paradoxně – věděly! Ty tu budeš znovu a znovu, dokud nenajdeš, čím ve skutečnosti jsi. Abys užíval, co ti je nabízeno a neužíval, co ti škodí. Hledáš to v Podmoklanech. Hledals to v Kameničkách, teď na Brači a v Civitelle. Ve svejch básních a písničkách. A teď právě v tom, co sumíruješ ve svý hlavě. Možná z toho bude slavnej román, hra, nebo jen povídka. Taky možná prd. Hledals to se svou ženou, dětma i s Alojsíjem. Teď to hledáš možná u mě. Ale nespoléhej na nikoho a na nic. Najdeš to jenom sám v sobě.

Uf, ty umíš bejt hodně tvrdá, Amadeo, stejně jako babička v Kameničkách.

No, vidíš. Dneska ses mě ptal, proč jsi potkal čtyři podobně vypadající ženský. Myslím, že už pro každou z nás máš dobrý vysvětlení. Všechny ti něco daly a zároveň o něco připravily. Tvojí starostí je pouze to, aby v tom byla rovnováha. Pokud se jedná o nás dva, tak mám pocit, že partie je rozehraná velmi dobře. Teď jenom záleží... na čem vlastně záleží?

A to už jsme vyjížděli z Civitelly a blížili se domů. Nebo jen k Amadeinu domu? Nádhernej zážitek u moře a drsná realita v autě. Naštěstí jsme na místě, kde se může všechno rozhodnout.

Ahoj krásnej, příjemnej domečku! Když jsme vcházeli do samozřejmě nezamčenejch dveří, uvědomil jsem si, že tu teď nehlídal žádnej vostrej templář. Amadea se ke mně trochu přitulila. Snad aby zjemnila svoji tvrdost v autě. Ale měl jsem pocit, možná určitě hloupej, že se chtěla přitulit k někomu, kdo by měl bejt silnější než ona. A okamžitě jsem se v duchu rozchechtal. Samozřejmě na to reagovala.

Proč se zas chechtáš?

No, víš měl jsem takovou hloupoučkou představu o našem vztahu.

Tak se rozpovídej, Matěji, ať z toho taky něco mám.

Amadea se stavila v kuchyni a nesla nějakou láhev.

Co to máš?

Něco! Něco cos nikdy nečichal, neviděl a nepil.

My budeme pít? Abys zejtra nelitovala.

Ne, zejtra nemůžu ničeho litovat. Zejtra mám narozeniny. Fíí.

Tak já, abych byl korektní, ti musím říct, že letos v srpnu mi bude 65 let. A děj se vůle Páně. A měl jsem při tom proslovu dušičku v krku. Ale všimnul jsem si, že se trochu začervenala a vůbec mě nenapadlo proč? Když jsme vystoupali do podkroví, zeptala se, půjdeš ke mně?

No, přeci tě nenechám s tou lahví samotnou.

Její pokoj byl velmi podobnej mýmu. Jen všechno v obráceným gardu. I výhled z okna bude nejspíš úplně stejnej jako u mě. Položila na stoleček láhev a zapálila polena v kachlovejch kamnech a pár svíček. Přinesla jednu lehce broušenou sklenku ve tvaru nízkýho kalichu.

 Nalila nádherně rudý víno, který okamžitě zavonělo jako štěstí i neštěstí dohromady. S radostí i smutkem. Takovou vůni jsem fakt nikdy necejtil. Byla lehoučká i těžká, jako každý, lidský rozhodnutí. Ale přesně uprostřed slibovala něco nevyslovitelnýho.

Tak, Matěji, na zdraví!

Znovu jsem přivoněl, usrkl a zatočila se mi hlava. Nebylo to možný k ničemu přirovnat. Snad jenom k tomu, když se ke mně ve vodě nečekaně přitiskla. Byl to podobnej úlek i radost.

Co tomu říkáš?

Že už nikdy nepodpálím žádnou hranici. Ale kdybych to tehdy neudělal? Bylo by dneska? Promiň, Amadeo. Nevyslovím žádný přání k tvejm narozeninám, budu si ho jenom, ale zato do smrti, myslet.

Děkuju.

Přitáhla svoje křesílko těsně proti mně. Sevřela jemně moje kolena ve svejch. Pak mi podala levou ruku a přes ni křížem pravou. Dívaly se na mě stejný oči, jako v tom dávným snu. Jantarový skvrny rozvibrovaly plamínky svíček. Ale její pohled nebyl tak upřenej a vyzývavej, jako tehdy ve snu. Ale spíš něžnej, jako babiččiny oči v Kameničkách. Bylo to moc zvláštní. Začal jsem opět vnímat její auru. Dělo se tu něco, čemu jsem nerozuměl. Měl jsem pocit, že naše ruce jako by prorůstaly do sebe. Moje kolena byla její kolena. Mezi našima očima už nebyla žádná vzdálenost a její aura se pokojně ukládala v mým srdci. Vědomé já se rozplynulo. Nebyly mihotavý plameny. Ani pokoj a dům. Jenom zlatý světlo a úžasná vůně.

29. kapitola

Nemám představu, jak dlouho to trvalo. Hodinu, vteřinu, sto let? V kamnech potom ještě pořád plápolal oheň a skoro všechny svíčky hořely. Ale nebylo už žádný před tím. Bylo jenom teď! Drželi jsme se pořád za ruce a byli spojeni koleny. Ale vytržení zmizelo.

Nezmizelo, Matěji! Nemá kam zmizet. Je v nás. A kdykoli to můžem opakovat. Můžem to dokonce, když budem hodně chtít, prodloužit na věky. Ale my tu oba máme ještě nějakou práci.

Jakou práci?

Já nevím, Matěji. Může tím bejt taky jenom náš život. A může to bejt cokoli! Koukni, máme ještě plný sklenky. Co s tím uděláme?

Já myslím, že to víno by se urazilo, kdybychom ho dneska do poslední kapky spolu nevychutnali. A bude úžasný sedět s tebou v pokoji, držet tě za ruce, pít víno, s kterým se možná už nikdy nepotkám.

Pak Amadea tichounce řekla... Chci se s tebou milovat.

Ale já už deset let neměl žádnou ženskou.

No a co?

Třeba tě zklamu.

Neboj se, tohle povedu já. A já jsem čarodějka!

No, to jsem zvědavej.

To je moc dobře, Matěji.

 A vedla mě ke svojí posteli. Pomalounku mě svlíkala. Vůbec se při tom nedotkla mý kůže. Trvalo to věčnost. Pak svlíkala ještě pomaleji sebe. Ale sebe se dotýkala úplně jinak než holky z internetu. Bylo to dotýkání plynoucí z velký úcty ke svýmu tělu. Stála tu nádherná, štíhlá, opálená, malý ňadra, temnej klín, jako v jedný mý písničce.

Když jsem si ji začal broukat, povídá, to je trochu podobný písni z filmu Muž a žena.

Jo, muž a žena. Ale v duchu jsem prohodil! Žena a děda. A začal se nezadržitelně chechtat. Jo a vědma se chechtala se mnou. Tomu se dámy a pánové říká souznění duší. Nebo taky sofistikovaná milostná předehra. Pak řekla ...

Já myslela, že seš bluesovej muzikant.

Jo, moje písničky jsou dost blues ovlivněný. Ale jsem písničkář a různý žánry přímo náruživě zneužívám.

Tak jo, broukej dál.

Pomalounku obešla postel, lehla si na bok a začala mě hladit. Ale vůbec ne tak, aby mě vzrušila. Spíš jako máma laskající dítě po koupeli. Tišící jeho pláč před spaním. Možná dítě, co se probudilo z děsivýho snu. Nebo jen tak, při hře, když chce kluk polechtat zádíčka. Bylo to zvláštní a já vnímal, jak ji to vzrušuje.

Při tom říkala: Víš, lidi nikdo neučí, jak hledat na těle člověka místa, jejichž dotek vzbudí klid, pohodu, zuřivost, vztek nebo vášeň. S vášní je to jednoduchý, protože ta přímo podává prstík estetice. Na každým je spousta krásy. A to, co tě zaujme nejvíc, jsou přesně ona místa. Podobně je to s body, jejichž dotek vyvolává zuřivost, vztek, nebo klid a pohodu. Ale s těma je to trochu složitější. Lidi si neudělaj čas na to, seznámit se sami se sebou. A hloupě pak házej vinu na partnery. Co říkáš tomuhle, Matěji?

Nóó!

Ale vás je potřeba držet na uzdě.

To je divný, ty mně a zrovna teď vykáš?

Ne!

A koho tedy myslíš … tím vás?

Vás muže!

Proč?

 Protože fungujete jinak než my potřebujem. Až muži pochopí, že výstřik semene není orgasmus, tak se možná rádi naučí tenhle mechanismus ovládat. Protože to je součást cesty poznání poloviny člověka, kterýmu se říká muž. Víš, ta pohádka o frigidních ženách je nemravnej patriarchální nesmysl. Každá žena je v tom, čemu říkáte sex, pro vás nedostižnej šampion. Ona to jenom díky výchově, náboženskejm předsudkům a vaší touze vlastnit ani netuší. Ale já to vím, mě to naučila moje maminka v Neretu. A hlavně proto nás tehdy upálili. Protože si neuměli představit svět, kde by žena byla opět, jako tehdy dávno, bohyní. Žena nikdy nebude chtít vládnout v tom smyslu, jak si to většina mužů představuje. Naší vládou je tohle! A říkej tomu třeba posvátnej čas, kterej můžem rozprostřít na teď, ale i na celou věčnost.

A dál si se mnou neúnavně hrála a mazlila se jako kočka. Nemusel jsem nic dělat. Myslím, že za mě dokonce i dejchala. Její pohyby byly stále vláčnější, ohebnější a měl jsem pocit, že je všude kolem mě. Že se rozprostírá jako nějaká vzácná, elastická, hladoučká tkanina, která se náhle vrací a vyplňuje opět tvar ženy. Ale když se ji snažíš nemotorně uchopit, zas vyklouzne, či se dokonce rozplyne. Ona mění skupenství, tvar, barvy i vůně. Je to zázrak, kterej nelze vlastnit. Lze ho jen a jen milovat. A když soudnost muže dospěje až sem, ona opět vyplní ten zázračnej tvar ženy, která těsně před tím, než touhou zešílíš, se s tebou sama spojí. Ale jen tak, jak ona chce.

A panáčku, ty měj dost rozumu a nechť tě vede. Ona ví, co a jak! Ona je posvátnej čas a Šakti, když ty budeš Šiva!

30.kapitola

         Ráno mě vzbudilo slunce odrážející se od zrcadel. Opět a zas to nádherný, zlatý světlo, který dopadalo na její snědou kůži. A já si vzpomněl na Prévertovu báseň:

  jako zázrakem...

  pomeranče se houpají na větvích pomerančovníku

  jako zázrakem přichází muž

  a střídá jako zázrakem obě své nohy aby kráčel

  jako zázrakem kamenný bílý dům stojí tu za ním na zahradě

  jako zázrakem muž se zastaví u stromu

  utrhne pomeranč oloupá ho a jí

  vyplivne jadýrka a slupku odhodí

  jako zázrakem svou ranní žízeň uhasí

  jako zázrakem muž hledí na slunce jež vychází

  a usmívá se že je krásně

  že slunce svítí a sluncem oslněný muž se vrací domů

  a jako zázrakem nalézá svou ženu ještě spící

  okouzlen že ji vidí tak mladou a krásnou

  a jako zázrakem nahou na slunci

  dívá se na ni a ona jakoby zázrakem se probouzí a usměje se na něj

  jako zázrakem ji laská dlaní a ona jako zázrakem se nechá hladit

  v tu chvíli jako zázrakem tažní ptáci přelétají dům

  letí jen tak jakoby zázrakem tažní ptáci kteří odlétají k moři

  letí vysoko nad bílým domem ve kterém se muž se ženou milují

  a pomerančovník jako zázrakem houpá své pomeranče v ranním větru

  a vrhá jako zázrakem stín na cestu po níž kráčí kněz

  v rukou breviář a v breviáři nos

  a šlápne na slupku z pomeranče kterou muž odhodil

  uklouzne zakleje a praští sebou jako kněz

  když uklouzne na slupce z pomeranče

  jednoho krásnýho rána jako dnes...

Nechtěl jsem ničím pokazit nádheru říjnovýho rána v Civitella del Tronto. Ani tu, která se odehrála dávno, někde na francouzkým venkově. A může trvat, když budeme jen trochu chtít,  v ě č n ě . Sešel jsem dolů na terasu a hladově trhal lahodný, napůl hrozny, napůl už rozinky. Klidnej, vyrovnanej, jako nikdy v životě. Bylo mi úplně fuk, co mě potká i co nemine. Život je tak nádhernej, že i kdybych nevyřešil ani jednu z těch rozdělanejch epizod, nebo je úplně všechny dočista zbabral, tak je to v pořádku. Protože já jsem teď v pořádku.  Váš Matěj

konec první části ...