úterý 13. srpna 2013

Symboly kolem nás

Známý znalec na okultní  symboliku Jordan Maxwel v tomto videu odhaluje celý systém záměrné symboliky používané kolem nás a většinou lidmi přehlížené a i kdyby vnímané, považované za konspirační teorie. Jenže ve světě se opravdu nic neděje náhodně, o náhodách mluví jen materialista, operující jen na jedné hladině Universa, materialismu, a nevnímá, nebo nepřipouští ostatní vjemy, které tento materiální svět vlastně formují, má  jednoduchý pohled na svět a pro jeho život, klouzající jen na povrchu věcí, většinou  dostatečný. Jenže svět není náhoda, i jeho dění v něm má svůj řád a ten kdo zná a používá toto vědění  po staletí, dovede je používat pro své výhody a běžné okolí tyto vjemy většinou ani nevnímá a nebo je odmítá ve své jednoduchosti pohledu na svět – pro jeho škodu.

  





neděle 11. srpna 2013

Juvenilní justice a agenda homosexualizace společnosti



STOP JUVENILNÍ JUSTICI! - ZÁLEŽÍ i NA VÁS. Informujte sebe a své okolí, lidé o této hrozbě nemají v podstatě ve většině žádnou představu. To je třeba změnit, pokud nemají podobné zrůdnosti brzy fungovat i u nás. Rozesílejte tyto informace prosím všem, nejde o nic menšího než naše děti, naši budoucnost.

pátek 9. srpna 2013

Ostrovní fotovoltaické elektrárny






Je evidentní, že všechny trvalé restrikce, omezení a zákazy už stejně obnovitelné zdroje nezarazí. Pouze přesměrují vývoj fotovoltaiky jiným směrem. A zřejmě pro stávající energetiku ještě méně příznivým.Místo zdrojů spolupracujících s distribučními sítěmi se tak budoucí fotovoltaika v ČR přeorientuje na zdroje fungující v "poloostrovním nebo zcela v ostrovním režimu". Dveře této komnaty se otevírají. Už příliš mnoho lidí tuší, co se za nimi skrývá. Navíc „zakázané ovoce“ chutná dvakrát tolik.Distributoři mohou svým chováním lidem znepříjemnit život, což činí, ale vývoj nedokáži zarazit. Českou fotovoltaiku čeká nová éra, éra obrody a lepší perspektivy. Smyslem fotovoltaiky již nebude dodat co nejvíce elektřiny do sítí energetických molochů, ale osvobodit občany od energetických monopolů!
Doporučuji k nastudování a seznámení : http://www.ostrovni-elektrarny.cz/?gclid=CJ_Rh_DK8LgCFYlZ3godojsARA

Ahoj, templáři! II díl kapitola 19 - 20





Úvod k závěrečné kapitole.


Chtěl bych upozornit naše čtenáře těchto stránek na výbornou závěrečnou 20.kapitolu těchto povídek, kdy autor upozorňuje bez obalu na podstatu naší civilizace, na rádoby znalce pravd, kteří ji nám bez uzardění nutí jak lovečtí psi omámení falešnou kořistí, kdy lovec se nakonec stává obětí, ona totiž pravda ani neexistuje, jen poznání, doporučuji i těm, kterým se nechce číst povídky – děkuji.
Iv


19.  kapitola


Všimla sis, Amadeo, že naše knížka začíná pozdravem - Řekla… Ahoj, templáři!?
Já jo, protože se to přesně takhle v Sutivanu stalo. Ale mám pocit, že ty asi ne, když se tak dětinsky ptáš. Vždyť teď přeci jedem do nějakýho klubu nebo knihovny, kde to naše - Řekla… Ahoj, templáři!“ budem konečně spolu poprvé číst.
Proč se ptám? Protože pořád nevím, proč jsi mě v Sutivanu tak oslovila.
Matěji, ty napíšeš celej první a půlku druhýho dílu svý knihy nazvaný podle mýho pozdravu, a když komplet celej první díl vyjde na internetu, tak následně po měsíci autorskejch čtení, kdy to s tebou četlo už asi pět různejch Amadeí, se mě začneš vyptávat po smyslu mýho tehdejšího oslovení? To je asi jako kdybych já MUDr., někomu ufikla ruku a pak se toho dotyčnýho začala vyptávat, proč vlastně přišel?
To je, Amadeo, přesně popsanej můj postup. Když jsem se k tomu nedopsal, tak se musím začít ptát, to dá přeci rozum.

Mluví teď Matěj, důchodce z Podmoklan, nebo právě čerstvě zesnulý spisovatelovo ego?
No, já se rači zeptám „obouch“.
Ale já ti asi, člověče, něco obouchám o hlavu.
Ale to bych pak, MUDr., nemohl číst v klubu to naše Ahoj, templáři, ne?
A co by se tak pozoruhodnýho přihodilo nečíst něco, o čem teď teprve začínáš přemejšlet a na co se teprve teď začínáš vyptávat, člověče?
No, nedostali by jsme přeci cesťák a polívku.
Ty tam, člověče, jedeš číst kvůli polívce, která možná ani nebude, a když jo, tak nejspíš z pytlíku?
No vidíš, jak ses k tomu cesťáku krásně doplížila, bretharianko, a lautr bez sáčku!
Dobře, Matěji, viděls přeci, jak se lidi v Itálii zdravěj. A že to je velice spontánní obřad. Žádným hm, hm, hm čau, nebo hm, hm do-brej, jako u nás doma. Dokonce někdy s doprovodem plivance nebo rovnou přejítím na druhou stranu chodníku.
Právě, to jsem viděl.
Tak tedy, člověče, můj pozdrav „Ahoj, templáři!“ byl míněn po italsku, nebo líp a konkrétněji řečeno tak, jak to činí teta nebo třeba Antoniova maminka a taťka. A byla to výzva někoho někomu a k něčemu!
Nojo, ale k čemu?
Byla to moje výzva člověku, kterej se jmenuje Matěj, k tomu, aby se konečně začal s mojí pomocí pídit po tom, kdo vlastně a čím že je. Nechtěj, abych si začala myslet, že jsi to sesmolil v tranzu a po klubech čteš to, čemu vůbec nerozumíš a ještě ke všemu říkaj, že docela přesvědčivě.
Amadeo, to je právě divný. Když to čtu, nebo spíš i trochu hraju, tak vím, že mluvím za sebe a stejnej pocit mám, když to doma píšu. Ale jak se v duchu postavím kousek vedle toho textu, tak je dojem v čudu! A připadám si jako lhář. Ne proto, že něco někde nadsadím a překřiknu, ale proto, že se sám sebou cejtím podvedenej. Jako bych to, co s hurá pokřikem a nadsázkou popisuju… nebyl schopnej i dělat. Ty teď možná jako MUDr. na mě vybalíš nějakou psychitrickou diagnozu. Ale já jsem se s tímhle u svejch písniček a poesie nikdy nesetkal. Tam si v textech i muzice vždycky připadám jako rovnej s rovným, víš? A tohle mě na týhle mý první próze sere a mate. Plete mě taky to, že lidi, tedy hlavně ženy, kterejch je na mejch čteních tak deset ku jednomu chlápkovi, to nesmírně pozorně poslouchaj a mám pocit, že v tom postupně s tím a se mnou dokonce jedou. A když já lapám po dechu, tak oni taky. A to nejenom v těch kapitolách inspirovanejch tebou a tantrou. A to je, Amadeo, dobře, nebo špatně?
Hele, Matěji, do knihoven, kde čteš, chodí deset ženskejch ku jednomu chlápkovi asi nejspíš proto, že prostě ony víc čtou, a tak to neber jako okouzlení nějakým popleteným Matějem.
Ty snad dokonce umíš žárlit, ženská?
Ne, to není žárlivost, ale konstatování stavu, a dneska, když to s tebou jedu číst poprvé, tak ti budu schopna říct, zda to je špatně nebo dobře, až po našem společným šou s diváky, jasný?
Jasný...

20.  kapitola

No teda, Matěji, ty seš fakt komediant! Já měla nejdřív pocit, že nečtem, ale bojujem, jak done Quijote s větrným mlejnem protočenejch a nedůvěřivejch to diváckejch panenek a jejich střihajících uší. Který však postupně zpřesňujou pohled a zaposlouchávaj se do tý trochu jinak střižený reality světa krůček po krůčku. Začínaj to vnímat a nakonec snad i přijímat. A když jsi je požádal po poslední písničce o otázky a strhla se ta skoro dvouhodinová lavina, tak jsem nemohla ani dejchat!
Strachem nebo vzrušením?
Člověče, rozkoší, jo a štěstím! Pro tohle jsem na tebe čekala v Sutivanu, žáčku i učiteli, a jsem šťastná, že jsi mě na tohle čtení pozval. Ani netušíš, co mi to všechno dalo.
A co, že to, MUDr.?
Zas blbneš, Matěji, co?
Jasně a jako vždy z čirý hlouposti. A pozval jsem tě, protože jsem věděl, jaký zvídavci jsou zrovna tady na týhle štaci, protože jsem tady už parkrát četl svý básničky. A věděl jsem taky to, že se budou hodně ptát.
Jo vona to nebyla náhoda, že jsi mě jako partnerku zrovna na tohle čtení pozval?
No… byla nebyla. Víš, jedna megalomanskejma nevědomostma nadaná hlava tušila, že by zrovna tady asi těžko odpovídala na ty chytře záludný otázky, tak jak to dokážeš ty, MUDr.! A byla by přeci škoda, aby to celý přízračně popletl nějakej a ještě ke všemu ne-MUD-rc a popleta Matěj!
Já nevím, ty nevíš, ale ty lidi, Matěji… svým zdravým malomětsko-městsko-selským rozumem kupodivu věděli a ví o moc víc, než jsem vůbec tušila
Nojo, Amadeo, tak už nemudruj je dočteno, zatleskáno a vídíš, jako vždycky zapomněly ty „potvory pořadatelský“ na polívku. A nejblbější je, že je pár dní do Vánoc a mohlo se tedy jednat o polívku z kapra, ne?
Matěji, dyť všude rozhlašuješ, že seš vegetarián, ne?
Víš, já to sice říkám, ale v temným koutku duše vím, že to není úplná pravda, ale něco jako postulát, kterej se, jak víš, nemusí dokazovat.
Aha! Už mi to je naprosto jasný, vegetariáne!
Ale Amadeo, vždyť je chloupek to do konce Velkýho cyklu, Vánoce přede dveřma a my zas bez polívky! Co myslíš, že se vlastně teď přihodí?
Nic! Nic viditelnýho a ti lidé v sále to věděli a vědí, stejně jako sýkorky, kočky, kobylky, cvrček, žížaly a celá ta naše zlatá modrá planeta! A myslím, že to důležitý už se přihodilo a děje. Viděls to dneska sám. Lidi se víc a víc buděj, někteří už vstávaj, a to dokonce před tím, než vesmírnej, možná už trochu zapomnětlivej budík začne zvonit. A tohle, Matěji, už nikdo nikdy nezastaví!
No a… co třeba tento - katastrofy?
Víš, Matěji, katastrofou by bylo, kdyby se nedělo to, čeho jsme dneska večer byli svědky. Příroda si může zařádit, ale Matka planeta a vesmír nám nehodlá zbytečně ublížit. Je jenom nutný, aby si co nejvíc lidí na Zemi začalo uvědomovat a brát vážně to, že planeta a my její lidští, živočišní, ptačí, rybí, rostlinní a nerostní obyvatelé můžem vzestoupit pouze pod jednou podmínkou, a tou je, že budem připraveni všichni. A všichni společně!

Teprv pak až tohle člověk pochopí, dojde mu, že na planetě nemáme žádný právo ohrožovat dalších deset milionů jinejch druhů. A s tímhle taky pochopí, že Matka země má prostředky zbavit se nepotřebnejch a zbytečnejch věcí i bytostí, který se neosvědčily. Ona totiž celá její historie o tom dostatečně výmluvně vypovídá. Buď člověk přijde na to, jak v týhle nádherný zahradě žít a v míru o ní pečovat, nebo se prostě změní v kompost, kterej zbytku zahrady poslouží jako hnojivo!
A to nejenom obrazně. Všechna ta obrovská, dávno vyhynulá zvířata a hlavně zničený civilizace takhle přírodě posloužily v tom pitomým příběhu  megalomanskejch projektů dávnejch civilizací, kdy technologie příliš předběhly selskej zdravej rozum i duchovno. To všechno se tehdy dělo přesně jako dneska. V růstu, zlomu a strmým pádu danýho civilizačního cyklu, kdy se s člověkem nezaviněně svezlo do háje i mnoho jeho výše uvedenejch souputníků. Čímž míním část přírody a obyvatelů planety. Teď si nemohu vzpomenout, kterej chytrej říkal, že inteligence, jež způsobila problém, není stupněm inteligence, kterej ho dokáže vyřešit! A protože nehodláme respektovat to, co se teď zrovna děje, tak ani nemůžem spoléhat na to, že nás námi vytvořený problémy minou s mírným a heboučkým úklonem hlavy!
Je tedy na čase z týhle rozválený, špinavý, zatuchlý a nanejvejš smradlavý, ale pro mnohý docela pohodlný postele konečně vstát! Pořádně se drsným rejžákem vydrbat a pokusit se vytvořit něco rozumnějšího než válku, mord a zbytečný technologie. Tedy stvořit cyklus novej, kterej vymete pohodlíčko ze zatuchlejch školních osnov. Z univerzit, medií, kostelů, soudních síní, parlamentů. A hlavně z mozků těch, co se už příliš dlouho vezou v sice temným, ignoranským, ale velmi luxusním tunelu, mozků, jež zlehčují a zavile nenávidí každý světýlko! A na tohle čeká celej vesmír. Protože my všichni a navýsost každej z nás má šanci bejt tím světlem. Protože ono je správným vyjádřením místa setkání bohů. Tedy SVĚTLO - CHRISTOS a ne tunel, nebo dokonce vojenskej bungr a vězeňskej lágr!
No teda, Amadeo, musím jet fakt opatrně, abych tuhle kompletní lekci dovezl v pořádku do Pustý Rybný kobylkám, mule Františce, Cvrčkovi, Arnimovi, pop Nikolajovi, tetě a všem lidem, který v životě ještě potkáme. Tedy Vivat Pragaja Déva Pragaja...


Konec první části.

Matěj


sobota 3. srpna 2013

Elektrobicykl




Před časem jsem dostal nabídku od autora amatérské výroby elektrobicyklů a po prostudování mně jeho myšlenky zaujaly natolik, že by naši čtenáři měli vědět o tomto směru a tím toto uvést do širšího podvědomí veřejnosti, díky velké návštěvnosti našich  stránek.
Tato mašinka by byla perfektní jak z ekologického hlediska, tak i pro potřeby nákupů, turistiky apod. Nebudu zde popisovat funkci, výhody a nevýhody, stačí mrknout na šikovného chlapíka s jeho stránkami.  http://teslabike.sk/


pátek 2. srpna 2013

Jak přežít vedra



Účinek tepelných vln

Podle statistik poskytnutých Spojenými státy, vlny veder se stávají příčinou úmrtí lidí , zvířat a jsou mnohem pravděpodobnější než povodně, tornáda, blesky, nebo hurikány. V období od roku 2000 až 2009. z účinků vln horka umíralo kolem 162 lidí ročně, zatímco u hurikánů úmrtnost byla 117 lidí, u  tornád  62, povodně 65 a 48 od blesku.

Mezi rizikové faktory patří věk (senioři, děti), zhoršení zdravotního stavu a nadměrné cvičení během vlny veder, a to zejména na slunci, stejně jako ubytování v centru, kde je špatná kvalita ovzduší a množství asfaltu, plochy a rohy budov jako disharmonické odrazné plochy energie, jež zesilují negativní vliv vlny tepla.


Jak přežít vedra

Tak dlouho, jak je to možné zůstat doma a omezit kontakt se sluncem.
Snažte se zůstat v nižších patrech domu od slunečního záření, kdy klimatizace přestane pracovat.
Je lepší strávit nejteplejší část dne doma nebo na veřejných místech: v knihovně, škole, divadle, kině, nákupním centrum, atd., prakticky všechny tyto oblasti jsou vybaveny vzduch-chladícím systémem, který zmírní příznaky hypertermie.
Jezte potraviny nasycené vlhkostí, nízkokalorické. Vyhnout se soli obsahující léky, pokud to není z lékařského hlediska nezbytné.
Pijte hodně vody. Lidé s epilepsií, onemocněním srdce, ledvin nebo jater, kteří jsou na dietě s omezeným příjmem tekutin, mají problémy s výměnou tekutin, by se měli poradit se svým lékařem před zvýšením příjmem vody.
Omezte příjem alkoholu.
Nosit světlý volný oděv.
Chraňte svůj obličej a hlavu klobouky s širokými štítky.
Pravidelně kontrolujte stav příbuzných a přátel, kteří nemají klimatizaci, zejména těch, kteří žijí sami.
Nikdy nenechávejte děti, domácí zvířata samy v uzavřeném voze.
Odstranění namáhavých cvičení a aktivní práce v nejteplejší části dne. Dělejte časté přestávky a vzájemně zaměnitelné a pokud to jde na vzduchu a ve stínu stromů - velmi důležitý filtrační energetický filtr.

Příznaky onemocnění způsobené tepelnou vlnou

BURN: zarudnutí a bolestivost, otok, puchýře, horečka a bolesti hlavy v těžkých případech.

První pomoc: Při popálení mast na puchýře způsobené jako neotevřené, jinak suché, použijte sterilní obvaz. Vyhledejte lékařskou pomoc v případě rozsáhlých popálenin.

Křeče: bolestivé křeče ve svalech dolních končetin či břicha, nadměrné pocení.

První pomoc: jemná masáž nebo fixace končetin, pít malými doušky, s výskytem nevolnosti přestaňte podávat kapalinu.

Vyčerpání z horka: pocení, slabost, studený, bledý, vlhká pokožka, nitkovitý puls při normální tělesné teplotě, nevolnost, ztráta vědomí.

První pomoc: Přesuňte postiženého do stínu a nechte vleže, nosit volné oblečení, podávat chladné mokré obklady. Umožněte čerstvý chladný vzduch s ventilátorem nebo klimatizační jednotkou, nabízejte něco k pití, v malých doušcích, s výskytem nevolnosti přestaňte s podáváním kapalin. Pokud je delší zvracení, vyhledejte lékařskou pomoc.

Úpal : Vysoká tělesná teplota (40 ° C a vyšší), horká suchá kůže, rychlá srdeční akce, možná ztráta vědomí.

První pomoc: Úpal je závažný stav  a může způsobit smrt, lékařská pomoc by měla být poskytnuta co nejdříve. Pokud se čeká na příjezd sanitky, musí být oběť přemístěna do chladu, aby jste  se pokusili snížit teplotu a to studenými obklady nebo koupáním ve vaně se studenou vodou, použití ventilátorů a klimatizací vytvořit příjemné prostředí. Opatrně přijímat tekutiny a solí. 

Dlouhodobější předpověď na dnešní časy:
 

Upřesnění pro komentující




Zde na stránkách jsou zavedena jistá pravidla pro ty, co komentují články. Ta  byla provedena z jistých důvodů a jedním z mnoha důvodů bylo, aby nebyla ničena záměrně energie stránek a nebyla porušena rovnováha. Dochází například  k tomu, že přispěvovatelka s nickem Bogena si stěžuje, že je soustavně mazána. Ano, bude mazána a každý, kdo není řádným členem  těchto stránek, protože zde mohou přispívat do komentářů jen registrovaní členové  stránek. Tyto stránky v zásadě nesoutěží v počtu komentářů, byly vytvořeny pro něco jiného a kdo porozuměl a hledá, jistě našel a stránky nebudou lákat možností anonymních přispěvovatelů komentářů nějakými bezduchými, nebo provokativními  komentáři, má to svůj jistý důvod, hlavně pro udržení  jisté rovnováhy,  proto byla tato pravidla zde  nastolena a jsou respektována.

čtvrtek 1. srpna 2013

Ahoj, templáři! II díl kapitola 17 - 18


17.  kapitola

Ráno bylo krutý! Ale nedá mi než vylíčit celej ten začátek hrůzný technologie cesty na hřbetě do růžovo-hněda vyspinkaný a odpočnutý mladý kobylky, která měla „akorát zrovna teď chuť dovádět“! Jenom nasednout byl pro mě obrovskej problém. A když zjistila, že ještě vůbec netuším, kde a kdo jsem, tak mě ihned, asi abych to co nejrychleji pochopil, shodila! Naštěstí na ten cirkus z auta koukali Arnim s popem. Začali troubit a mně došlo, vstávaje jak sněhulák ze sněhu, že by bylo zřejmě lepší vrátit se s kobylkou zpátky z louky k autu.
Jo a byl to moc dobrej nápad. Když jsem se tam dopotácel, z kombíku  vystoupil Nikolaj a povídá s úsměvem „Charašo moloděc, ja pajďom“. Celej šťastnej jsem mu předal čepici, rukavice a kabát, von pružně vyskočil na koně, „pop jeden bejvalej, pravoslavnej, nejmíň už sedmdesátiletej“! Zavejskal, pak zaječel urááááá a vyrazil za svojí čerstvou, nelegální novomanželkou tetou.
A víte, kdo měl stejnej nápad jako já? Chlupatej rozumbrada Cvrček. Přihnal se s prosebným kňukotem, že toho má už teď „tak akorát plný brejle“, a naskočil celej šťastnej do kufru na deky. Uvelebil se tam jako já na zadním sedadle kombíku, kde stejně jako já ihned usnul.
Na dvoře v Pustý jsem se vypotácel z auta, vylezl do podkroví. Sprcha, pyžamo, postel! A co dělali Cvrček, Arnimem, pop, kobylky a celej svět mě vůbec nezajímalo. Trochu mě probudila až na kost zmrlzá Amadea, která nejspíš rovnou z koně seskočila do mý vyhřátý postele.
No teda doufám, že od tý kry nenastydnu?
Zaslechl jsem pouze zasyčení a výstražný „Matěji“! Ale pak už to byl znovu jenom pád do zmatenejch snů inspirovanejch Pernštejnem. Stačila mi ještě prolítnout hlavou ta scéna tety a koně, když prvně spatřila hrad a zrušila fyziku. Pak následovala ta pohybující se šedá, snad energetická pole reagující tak vehementně na náš příchod a zřejmě to spouštěč naší astrální lavinky. Nejspíš pro porušení magie jejich jistě zaslouženýho klidu. Nad zimním a už opět zas celým světem konečně  opuštěným hradě Pernštejn...



18.  kapitola

Probudilo mě až Amadeino šimrání na zádech.
Ta kra už je konečně v čudu?
Jo člověče, představ si, pohltilo ji moře.
Fajn, jdem si zaplavat, krásko?
Ale tady v Rybný je furt dost pod nulou, templáři, a taky už zase tma.
Fuj, tady je, Amadeo, pořád tma a pod nulou. Ráno si protřeš oči a když je otevřeš..
Tak co. templáři?
…zase tma a představ si, že vedle mě v posteli se válí skoro nahá ženská!
A to je dobře nebo špatně, templáři?
Hele nech si toho! A ještě jednou to řekni, tak tě ten řádovej celibátník zukrutní.
A čím?
Teď zrovna nevím, meč jsem včera z leknutí a děsu zapomněl na Pernštejně, kde  jsem se lekl víckrát než za celej svůj dosavadní život. Co se to tam vlastně dělo, učitelko?
To se neptáš toho správnýho člověka, žáčku. Protože já jsem tohle astrální téma nikdy nebrala moc vážně. Ale otázky kladou obvykle učitelé, ne?
Jo, ale jenom v patriarchálně-hierarchický školce, slečno učitelko!
Dobře, žáčku.
Tak polož, kantorko, stejnou otázku! Vlastně nemusíš, podle mě to byla z jejich strany buď sranda, nebo zkouška. A protože jsme v ní z nějakýho záhadnýho důvodu obstáli, tak nás odměnili vytvořením podmínek pro náš první vstup do astrálu. Možná ti taky, Amadeo, chtěli naznačit, že tohle tebou podceňovaný téma by tě mohlo dotlačit o kousek vejš - nebo hloub - nemyslíš? A pamatuješ si, že jsme při tom našem astrál-startu museli už bejt v hradní kuchyni, když tam došlo k přistání?
Nevím, Matěji, ale tak nějak to nejspíš asi bylo.
Jenomže když jsem, Amadeo, začal vnímat onu „změnu“, měl jsem pocit naprostý samoty! Vy dvě a ani průvodce jste u toho nebyli.
Víš, žáčku, já jsem naprosto nechápala, proč a z jakýho důvodu se tohle odehrálo. Vnímala jsem pouze tvůj vnitřní rozhovor s hradem, když jsme do něj vstupovali. A ty jsi mu, Pernštejnu, před branou nabídl docela dobrej fór o těch třech, nebo vlastně skutečnejch čtyřech mušketýrech. On se zachechtal, ale přesto jsem cítila v tom jeho smíchu něco jako výstrahu.
Jakou výstrahu?
Že jsme sice něco jako úvod zvládli, k čemuž určitě dopomohl i tetin úžas na kopci, když se před ní monument Pernštejna vynořil. Další naše plus bylo zřejmě v tom, že když se naše obvyklý vnímání reality začalo drobit, rozplývat a pak úplně nepochopitelně měnit, včetně narůstající neposlušnosti našich fyzickejch těl, tak my tři spolu nepřestali díky tvýmu oslovení, Matěji, komunikovat.
Ale ty jsi mě, Amadeo, oslovila první.
Tak jo, už si to přesně nepamatuju. Ale jsem přesvědčena, že Pavel se potloukl, vyděsil a ztratil jenom proto, že se z nějakýho důvodu bál ozvat. Ve vnímání oněch sil to nejspíš byla zrada naší komunity, ale potrestána byla vlídně a téměř mateřsky, nicméně potrestána! Víš, to co se nám včera přihodilo, byl  hlavně pro mě, obrovskej dar, Matěji.
Jakto, vždyt jsi před chvilkou vyjádřila svoji nechuť vůči tomuhle jevu?
Jasně, ale já to moje nevážno k astrálu musím trochu vysvětlit. Mně vždycky mimo jazyků, všechno moc dobře šlo. Už jako dítě jsem v sobě objevila možnost rozšíření spektra svýho vědomí a začala si s věkem postupně myslet a pohrávat si s tím, že dokážu všechno, co budu chtít. Ale když jsem se pak pokoušela s tímhle jevem pracovat, tak mi nikdy v tomhle životě nebylo dovoleno fyzický tělo opustit. A to přestože můj vhled do jinejch životů, což je zřejmě něco velmi podobnýho astrál-stavům, mi už dávno před tím sdělil, že jsem právě tohle jindy a jinde bez problémů ovládala. A já teď už konečně vím proč ten despekt. Byla to lenost, Matěji. Zjistila jsem, že tohle téma vyžaduje příliš mnoho času, vůle, odvahy, a tak jsem to rači zbaběle a ignorantsky stopla. A teď, po pernštejnský lekci jsem pochopila, že se musím znovu na podstatně vyšší úrovni začít zajímat a učit postupně zvládat všechny fáze přípravy, který maj jako každý konání na světě svoji metodologii.
Ono je totiž nejprve nutný přijmout existenci jemnohmotnejch těl. Pak se naučit  do nich vstoupit, pobývat a rovněž umět z nich vystoupit, tedy vrátit se do hrubý hmoty. Vstoupit můžeme pouze při zvládnutým stavu relaxace. Tedy umět dejcháním a meditací upravit svoje vědomí, vibrační stav a tak naladit tu správnou frekvenci vstupu. Potom se v krůčcích učit uvolňovat jednotlivý údy. Následně pokračovat v místní separaci pouhejch pár metrů od těla a to v prostředí, který dobře znám.
Tou separací, Amadeo, míníš oddělení se od fyzickýho těla?
Jo. Pak se musíš velmi přesně naučit vnímat značný rozdíly různejch lokalit.
Ty lokality znamenaj co?
Jsou to frekvence, do kterejch vstupuješ, tedy přesněji máš možnost vstoupit.
On astrální kabátek všude nemůže?
Jasně že nemůže.
A proč?
Nepředbíhej, Matěji, k tomu dojdem za chvilku. Když už jsi pochopil a přijmul to, že druhý a další těla opravdu existujou, a tedy máš možnost je používat, musíš se naučit chápat, že některý vjemy a pohyby v astrálním těle a různejch lokalitách jsou pociťovány podobně jako na Zemi, tedy téměř fyzicky. Ale jiný mohou bejt úplně rozdílný a mnohdy nebudeš chápat, o co vlastně jde. Stejně je to s vnímáním času, prostoru, barev, vůní, a jinejch druhů komunikace se vším, co na svejch cestách potkáš.
A co to znamená?
Odpovědí na podněty jsou tu tvoje myšlenky. Podnět vlastně myšlenku zadává. Podobně jako člověčí otázka žádá verbální nebo gestickou odpověď.
To je pro Popletu dost zamotaný.
Jasně, pro mě je to taky furt jenom kdysi vyčtená, nezvládnutá a mimo naši včerejší grupnpříhodu na Pernštejně nevyzkoušená teorie. Takže můžu pokračovat?
Jasně, učitelko.
Taky musíš stejně jako třeba piloti letadel umět nacházet referenční body trasy, cíle a návratu.
Tím myslíš něco jako rallye-itinerář?
Jasně, Monroe říká, že když si přeješ ukončit pobyt, tak stačí pomyslet na některou část svýho těla, on uvádí levej palec u nohy, ale pro tebe, Popleto, bude jednodušší hlava, protože ta je na těle pouze jedna, což se pak nedá poplíst.
Hlava, Amadeo, jo? Dyť na těle jsou i jiný a zajímavější jednotlivosti, než zrovna tahle.
To jo, ale ty bys pak určitě nejspíš přistál v tom mým těle, člověče!!
To se taky může, Amadeo, přihodit?
Monroe říká, že jo, ale já samozřejmě nevím. A prosím, nezačínej jako téměř vždycky s tou tvou pitomou erozí mýho výkladu!
Cože mi  to, Amadeo, hrozí?
No von je ke všemu snad ještě hluchej!
Hluchej, no a co, dyť mám na to věk, ne? Ale rači mi řekni, jak to, že jsem na Pernštejně přistál správně ve svým těle, když mě ani nenapadlo pomyslet na nějakou jeho tento - část?
To teda, Matěji, fakt netuším, protože já na to nepomyslela taky! Nejspíš zafungoval autopilot, jako je to pravděpodobně zařízeno v našich snech.
To je teda něco, ženská, studovalas to a nepromyslelas to! Víš, Amadeo, proto je pro mě studium téměř vždy naprosto nepřehlednou situací. A když se pro mě záležitost stává nepřehlednou, tedy totožnou s bordelem, tak považuju její ignorování za docela rozumnej postoj.
Tak jo, postůj, ignorante, tenhle závažnej bod jsme sice teďzrovna nevyřešili, ale poslouchej, co jsem o tom dál vyčetla. Tam „někde“ existuje velmi mnoho rozdílnejch realit, kam tohle tělo může, a každá z nich je specifická. Ale jsou lokality, kam se astrál, když už jsme se do něj konečně naučili vědomě převlíkat, cpát ani nemůže. A dokonce nesmí! Protože o to musíš kvalifikovaně požádat.
No tohle už není jen nepřehledný, ale rovnou na palici. A koho že to prosím tě mám požádat?
Svýho průvodce.
A kdo nebo co to je ten průvodce? Něco na způsob „andělíček, můj strážníček“?
Jo, dá se to tak říct.
Hm, dá se to tak říct? A co si já, ubohej prosťáček, z týhle rady mám vybrat?
Domluv se o tom, Popleto, s tím svým andělíčkem. A neskákej mi furt do řeči! A ještě jednou ti připomínám, dej bacha na to, že už ve druhý lokalitě je nutný dávat si velkýho majzla na ty tvoje pitomý myšlenky.
Pitomý myšlenky, jo? Amadeo, ty jsi něco takovýho, jako je myšlenka u mě někdy zpozorovala?
Jo, občas o to rovnou zakopnu a už prosím tě nemel, vždyť si snad pamatuješ, co se ti včera na Pernštejně přihodilo, ne? Jen jsi pomyslel na ochoz, tak šup a byl jsi tam. A představ si, že tenhle ochoz ti byl vzdálenej tři sta, možná pět set let a padesát metrů do vejšky. Věci a stavy se ve vyšších lokalitách přesně takhle, jenom myšlenkou, realizujou. Je toho opravdu moc, co musí člověk vědět k tomu, aby bylo  možný takhle vědomě cestovat, Skrblíku. A taky si představ, že to je lautr zadarmo.
Jo? Ono se žádný mýtný nekoná?
Ne! A pokud jsi četl knížku Jacka Londona, „Cestovatel po hvězdách“…
To jo, to jsem četl, ale jeho vždycky bachaři skásli.
Co to zas člověče meleš, jakýže skásli?
No přeci, aby ON mohl letět, tak ho ONI nejprve museli zavřít do ajnclíku. A až teprv pak se letělo. Ty nevíš, že se v base platí vejpraskem, hladem, znásilněním a samotkou? Jakýpak tedy učení? Zaplať mukle, tedy šup do ajnclíku a leť si třeba do Prčic.
No jasně, Popleta a jeho slavná to učební období. Víš co, Matěji?
Nevím!
Přečti si něco a rovnou všechno od R. A. Monroa.
Jasně, učitelko! A kolik těch knih ten mudrc napsal?
Erozickej blbče! Pokračuju! A už mi do toho prosím tě, nekecej! Je asi téměř faktem, Matěji, že naše sny jsou troskou vzpomínek na nevědomý, tedy automatický astrál chodníčky! A je nanejvejš pravděpodobný, že tenhle nevědomej vstup umožnuje a je řízen autopilotem, kterej pak záznam, jakoby žertem rozmázne, či dokonce úplně smaže.
A proč to ten šmejd dělá, autopilot?
Zavolej mu, zeptej se ho a pak mi dej vědět, člověče.
A kde se ženská dovím to číslo?
R. A. Monroe. A pokračuju. Když už se pak opravdu jedná o vědomej vstup do astrálu a jinejch dimenzí, tak je to už o docela jiným, a řekla bych, že značně rizikovým kafi. Protože vědomě jsme tam fakt asi jenom tolerovaní vetřelci. V tom lepším a poněkud už kvalifikovanějším případě vždy, pouze jenom jako „študenti“. Protože tenhle pobyt tam nás přirozeně čeká až po smrti, Matěji.
A proč, Amadeo?
To je přeci jasný, žáčku, ne?
Ne, učitelko.
PROTO!
Aha…
Tak ti to trochu objasním na tom, co nám včera moc pomohlo.
A od čeho?
Možná od NÍ a od toho opravdovýho astrálu.
A kdo to je - ONA?
Smrt, Matěji.
Fuj, to jsem se lekl. A co to tedy bylo?
To, že rovněž naši souputníci o nás projevili starost a zájem!
A jací to souputnící?
No přeci Arnim, Nikolaj a Cvrček. Ti kdyby bejvali nepřijeli, tak se možná děly jinší věci. Pernštejni díky staletýmu soupeření s kde kým po svý smrti asi pochopili - alespoň tedy doufám - to, co nepochopil Darwin.
A co ten chlap nepochopil?
Že život je o spolupráci. A ty místní entity, který s náma prováděly tu šou, tohle všechno věděly. Protože se stejně, jako my teď a tady, nechaly kdysi vycvičit k tomu, aby se mydlily, modlily a nikoli sdílely a pomáhaly si. Tedy v konečným důsledku žádná láska, ale mazec a války jsou v mnohejch očích svatý. Přesně jak to říká Míša Ellner „všechno je naruby a vzhůru nohama“.

No ty ses z těma souputníkama rozjela, učitelko.
Souputníky, Matěji, byly i tvoje myšlený a řečený vtípky. Ta pecka s křovákem a Eskymačkou na rovníku bude asi dlouho kolovat v duších novejch duchovních Pernštejnů. A vůbec je mi ctí bejt tvůj učitel a zároveň žačka.
Amadeo, v jedný kupě nezodpovědně mě známkující s tou, co vědomě chodí za školu! Do jakýho že studia se po tomhle tvým, pro mě tedy hodně zmateným a nezapamatovatelným výkladu teď pustíme?
No, víš přeci, že já si od nejrannějšího věku, a to zřejmě až do svý smrti, budu nejrači hrát na MUDr.!
Chemickou, nebo totální?
Žáčku! Podobojí, podobojí, ale s tím astrálem to, Matěji, musíme zkusit aspoň v penzi, ne?
Jo, až ty budeš, Amadeo, v penzi, tak já už určitě budu v penálu.
No vidíš, Matěji, ono se to s astrálem dokonale rýmuje...