25. kapitola
Probíral jsem se pomalinku s nevýslovným pocitem dítěte
procitajícího ze snů o prázdninách. Byl jsem opravdu dítě! Naprosto nic a nikdo
mě nenutil vstávat. Protahuju se, vdechuju vůni sena na půdě kameničovský
roubenky, nejkrásnějšího stavení, který jsem potkal. Jsem šťastnej. Šťastní
neplánujou, netoužej a nic nechtěj.
Vstavám tajně a je to dobrodružství. Potichoučku zvedám padací
půdní dvířka a schůdek po schůdku, jako divoch, lezu dolů. Ani kravička
nezabučela, ani koza a pejsek Míša nevydali hlásku. Plížím se chodbičkou,
strčím opatrně do vrátek a kolem hnoje zamířím k dědovýmu písníku. To je můj
ráj. Drolící se skály, do kterejch začíná vlhce svítit slunce. Plížím se podle
studánky a heleme žába!
Žbluňk. V rybníčku rejděj čolci a po hladině mírky. Pak pozoruju
hlemýždí domečky, jak se vlhce řítěj po trávníku do svejch závratnejch dálek. A
tou mojí dálkou je přejít po něm od roubenky k břízkám, kde vyrostli
nádherný křemeňáci, kozáci a na kraji lesa žlutě oranžový lišky. Jenomže slyším
z písníku pravidelný údery dědovýho krumpáče a ten, kdyby mě tady nachytal, tak
bude u oběda mazec! Běžím zpátky ke kraji lesa. Sesbírám lišky a u břízek pak
ty vybarvený krasavce. Řítím se k domečku a křičím, babí, babíííí, koukej, co
mám! Babí mi dá pusu, řekne, ty šmejde jeden! Doufám, že si tě děda nevšiml! A
já se celý dopoledne budu těšit na chuť bramboračky.
Matěji, za Čertův most nechoď! A nebo jo? |
Ale pak hned zas uteču zpátky do lesa. Pozorovat, dívat se,
našlapovat jako indián na špičky. Vnímám! Voním ke všemu! Poslouchám! Opatrně
ochutnávám, hladím a popovídám si se vším, co potkám. I s tím, co
nepotkám. Pššš! Po pár krocích se mi zjeví potůčková víla. U mostku prosí
skřítka, že by ráda prstýnek s rudým kamínkem. On na to, klidně ti ho dám,
ale ty musíš zaříďit vodu. Letos je moc velký sucho, víš? A my tam dole máme
nouzi. A já tohle všechno chápu. U oběda pak odvyprávím babičce celej svůj
dopolední příběh. Už se těším, jak zakroutí nevěřícně hlavou a řekne, kam na to
chodíš, kluku? A já na to, do světa, babi. Ona mě obejme, dá pusu a řekne „Ty
můj malej, velkej, prolhanej básníku“. Jo! To bude něco!...
Najednou začínám mít
pocit, jak se tohle rozplývá a stává nezachytitelným. A já se ocitám zpátky v
Amadeině ordinaci, kde slibuju sám sobě: Tohle se musím pokusit protáhnout na
celej zbytek života. Ne! Tohle musím protáhnout na celej zbytek života! To je
přeci znovu zasvěcení do tajemství, s nímž přicházíme na svět, ale který nám
někdo vyrval i se srdcem. Proto bloudíme v sobě i v životě a jsme jenom stíny
zapřažený do něčích podivnejch plánů.
To mě nikdy nenapadlo. Něčí podivný plány? Šedesát let jsem si
myslel, že jsem sice špatnej, ale přeci jenom řídící svých věcí. Ještě při
prvních rozhovorech s Alojsíjem by mě urazilo, byť by něco podobnýho jenom
naznačil. On to určitě ale tím svým jemný způsobem dělal. A pomaličku mě
připravoval na divokej náraz Amadeiných agresivních informací.
Amadea je otazník!
Zaslechl jsem přijet auto a otvírání dveří. Žádný cvaknutí
zámku. Napadlo mě, že Amadea dům asi vůbec nezamyká. Musel jsem se zachechtat,
proč taky? Vždyť tady má hlídacího templáře.
Proč se chechtáš, zeptala se, když vešla do ordinace.
To bys nevěřila! A jak to, že to nevíš?
Ale, Matěji! Jak ti je?
Mám pocit, že jako na prázdninách v Kameničkách.
Kameničky - Vojtěchův kopec |
V Kameničkách? Hm, taky jsem tam jezdila.
Myslíš ty mezi Svratkou a Hlinskem?
Jo.
A ke komu jsi jezdila?
K Adámkům. Starej rod pocházející snad až od adamitů, co se v
tomhle kraji nějakou dobu zdržovali, než byli vyhubeni nebo vyhnáni – na čemž
se podíleli svým „laskavým jednáním s bližníma“ bez rozdílu a svorně všechny
křesťanský, politický i světský denominace. Dojemný, co?
Moje teta taky byla Adámková. Adámková od Krejcara. Ale
Adámkovejch bylo v Kameničkách víc.
Já vím, řekla Amadea, a byli všichni víceméně příbuzní, že?
Jo. To je náhoda. Takže i my jsme možná z vaší louže pili vodu.
26.
kapitola
Amadeo, když jsem se po vašem odjezdu probudil, něco mi umožnilo
zažít víc, než jsou obyčejný vzpomínky. Já jsem fakt v Kameničkách s babičkou
byl. A celý dopoledne! Víš, babička pocházela z rodu Baťů. A představ si, že
skončila na samotě s chalupníkem Peškem, kterej byl vdovec a měl tři děti! S
ním pak měla dalších pět. Dva hektary polí a písník. To je závratná kariéra
krásný, nadaný ženský.
Je zajímavý, že ti byla hodně podobná. Vysoká, černá s
jantarovejma skvrnama v očích. Tuhle babičku jsem jako dítě miloval ze všech
lidí v mým světě nejvíc. Přestože dokázala někdy bejt docela drsná. Jenomže to
jinak nešlo. Nás vnuků tam o prázdninách ve dvou sekničkách bylo občas i deset.
A to si umíš představit ten mazec. Když umřela, měl jsem pocit, že je konec
světa. Už nikdy potom se mi to nestalo! Amadeo, můžeš mi říct, proč už seš
čtvrtá ženská v mým životě s téměř identickou podobou?
Tak to ti říct nemůžu, protože to nevím.
Jakto, že nevíš?
Prostě nevím, možná to máš pochopit ty! Třeba to přijde, jako
tvůj zážitek dneska z Kameniček. Ale nedělej si s tím hlavu. Starosti ještě
nikdy nikomu nepřinesly prospěch a poznání.
Dobře. Tak se zeptám na něco jinýho. Když jsi mluvila o
adamitech, vzpomínám si, že o nich psala Tereza Nováková, která žila v Proseči
u Skutče.
Tereza Nováková |
Ale zůstalo mi z toho v hlavě jenom to, že při svejch
obřadech se milenci občas vznítili a uhořeli. Taky že od toho pochází přísloví
„o dívčích zapálenejch lejtkách“.
Láska, Matěji, dokáže úplně všechno. Adamiti měli hodně blízko k
tantře a herezím vycházejícím z gnosticismu. Gnóze znamená zření. A ta je tím,
co se mi občas přihodí, když oslovím nahatýho chlápka na pláži, ahoj, templáři!
Adamiti, kataři, valdenští chudí, bekyně a mnoho jinejch, co byli
pronásledovaný ve svejch zemích, občas skončili i v Čechách. Název pochází od
Adama, což znamená nahej. Za to, co my provozujem na divokejch plážích, se holt
tehdy upalovalo, protože někdo nazval hříchem nestydět se za svý tělo. A tihle
lidi si pouze mysleli, že když je stvořil Bůh, tak se přeci nemaj za co stydět.
Jenomže ten někdo zabrnkal na strunu pruderních a hloupejch, čehož se chytli
mocní a chytří. Ti pak utáhli další šroubek potřebnej k ovládaní lidstva.
Vždycky, když se člověk za něco stydí, má i strach! A strach, pokud možno
intenzivní, vybuzenej k nesnesitelnosti je výbornej obojek pro vyděšený vazaly.
Ale Matěji, neskončíme dneska něčím příjemnějším? Víš, co navrhuju? Je horko a
za půl hodinky můžem bejt u nejbližší pláže…
No, to se neodmítá...
27.
kapitola
Když jsme sjížděli z kopců, Suzuki se Samurajem heterosex
vrněli. Pak na nás udeřilo moře. A jak se blížily pláže, vystupovaly ze tmy
palmy. Jedna za druhou po obou stranách silnice. Šakti a Šiva! Šakti a Šiva!
Lingam ...
Amadea mi položila ruku na rameno. Palma za palmou. Ona je možná
Šakti, ale já docela jistě nejsem Šiva. Palma za palmou. Doufám, že jich ještě
bude milion…
Ne, je jich jenom osm tisíc, Matěji.
Osm tisíc třista čtyřicet šest, pokusil jsem se zmateně o vtip.
Ty se něčeho bojíš?
Já, já nevím, možná tebe, Amadeo. Po tom snu s tabulí, kde byly
napsaný ty dvě slova, jsem se občas odvážil je vyslovit. Amadea Modem! Amadea
Modem! A vždycky mi šel po zádech mráz. Ale tvoje ruka na mým rameni je
příjemná.
Neboj, Matěji, já tě tvým strachem provedu. Už jsme tady. Sjeď
doleva touhle cestičkou a přímo pod palmama je lavička, tam zaparkuj.
Čekala na mě před autem, a když jsem se k ní dost nesměle
přišoural, objala mě a dala vlhkou maminkovskou pusu. Dívala se mi upřeně do
očí, pak si pomalu olízla rty a řekla, vítám tě ve svým těle. Bylo to tak
přirozený, jako pár facek. Ale o moc příjemnější. Nejsem moc zvyklej děkovat,
tohle mi však šlo ze srdce.
Děkuju.
Není za co, řekla. Jdem plavat?
No, víš, Amadeo, jak je to s mým plaváním. Rači bych se na tebe
chvíli díval. A jdi k tomu moři hodně pomalu.
Svlíkla se a šla. Světlo odrážející se od hladiny dělalo kolem
jejího těla zvláštně zářící a do krajů ještě výrazněji působící rámeček.
Vytvářelo to dojem jakési ochrany. Docela mě to popletlo. Toho světla, aby
způsobilo takovej kontrast, zas nebylo tolik. A mořská voda hodně světla
pohlcuje. Není to snad to, čemu se říká aura? Shodil jsem kraťasy a tričko a
běžel za ní. Ale jak vstupovala do vody, to zvláštní světlo se nořilo do moře
zároveň s jejím tělem. Přidal jsem, abych ji dohonil a prozkoumal ten zvláštní
jev. Jenomže ona se začala smát a tím svým stylem ala Spitz mi nedala žádnou
šanci se přiblížit. Tak jsem ji sledoval kombinací prsa-čubička-kraul. Pak jsem
toho rači nechal. Lehl si na záda, občas kopl nohou a koukal na hvězdy. Už jsem
chytal třesavku, když se ke mně od spodu přitiskla. Bylo to tak příjemný, že
jsem se ani nestačil leknout. Chvíli se mě držela, jako by mě chtěla zahřát.
Když se pustila a já se k ní otočil, tak to světýlko kolem ní furt bylo.
Amadeo, co to kolem tebe září?
To nic, Matěji. Nepálí to, nebolí, a když je kolem mě, tak se mi
nic nemůže stát. A možná ani tobě.
Matěji, tohle mi dělat nemůžeš. Vždyť já za těch pár dní, co čtu "templáře" uronil více slziček, než za celé dětství. Jen to nebylo z bolesti ani ze strachu či žalu. :-)
OdpovědětVymazatPři pročítání (současně jsem v uších tu scénku slyšel "na živo") jsem měl v souvislosti s Matějovým podáním pocit deja vu. :-)
OdpovědětVymazathttp://ufo.fme.vutbr.cz/JWMH/Werich1.html
Vážení.
OdpovědětVymazatDík Michale. Konečně si toho někdo všimnul. Ale, že to míří až tak vysoko, to bych si já netroufal ani pomyslet. Je ovšem zřejmý, že text má hodně divadelní formu a i tak jsem ho pro ty dialogy zamejšlel. Je to uvedeno i v některý z posledních kapitol. Dík Popleta Matěj
Milý Matěji poeto,vždyt to tady všichni cítí,že nám připomínáte naše minulé životy,proto u toho bulí nebo se usmívají.Jak je to možný,to bude asi ta kapustička,ne? T.
VymazatJasně Terezko, všechny naše životy jsou kapustičky. Každá je malinko, nebo víc jiná. Dokonce si občás dávaj i přes ... ani to rači neřeknu. Holt je to jeden ze základních zákonů slečny fyziky. A s tím nehnem, ani kdyby jsme se to ...! Ale nejfantastičnější na tom je, že " TO " nedokáže vůbec n i k d o ! Iluminát, hlídač lampárny, já, ani Vy Terezko. No a týhle srandě se vesele říká jsoucno. Popleta
OdpovědětVymazat