Templáři VII

 25. kapitola

Probíral jsem se pomalinku s nevýslovným pocitem dítěte procitajícího ze snů o prázdninách. Byl jsem opravdu dítě! Naprosto nic a nikdo mě nenutil vstávat. Protahuju se, vdechuju vůni sena na půdě kameničovský roubenky, nejkrásnějšího stavení, který jsem potkal. Jsem šťastnej. Šťastní neplánujou, netoužej a nic nechtěj.

Vstavám tajně a je to dobrodružství. Potichoučku zvedám padací půdní dvířka a schůdek po schůdku, jako divoch, lezu dolů. Ani kravička nezabučela, ani koza a pejsek Míša nevydali hlásku. Plížím se chodbičkou, strčím opatrně do vrátek a kolem hnoje zamířím k dědovýmu písníku. To je můj ráj. Drolící se skály, do kterejch začíná vlhce svítit slunce. Plížím se podle studánky a heleme žába!

Žbluňk. V rybníčku rejděj čolci a po hladině mírky. Pak pozoruju hlemýždí domečky, jak se vlhce řítěj po trávníku do svejch závratnejch dálek. A tou mojí dálkou je přejít po něm od roubenky k břízkám, kde vyrostli nádherný křemeňáci, kozáci a na kraji lesa žlutě oranžový lišky. Jenomže slyším z písníku pravidelný údery dědovýho krumpáče a ten, kdyby mě tady nachytal, tak bude u oběda mazec! Běžím zpátky ke kraji lesa. Sesbírám lišky a u břízek pak ty vybarvený krasavce. Řítím se k domečku a křičím, babí, babíííí, koukej, co mám! Babí mi dá pusu, řekne, ty šmejde jeden! Doufám, že si tě děda nevšiml! A já se celý dopoledne budu těšit na chuť bramboračky.

Matěji, za Čertův most nechoď! A nebo jo?

Ale pak hned zas uteču zpátky do lesa. Pozorovat, dívat se, našlapovat jako indián na špičky. Vnímám! Voním ke všemu! Poslouchám! Opatrně ochutnávám, hladím a popovídám si se vším, co potkám. I s tím, co nepotkám. Pššš! Po pár krocích se mi zjeví potůčková víla. U mostku prosí skřítka, že by ráda prstýnek s rudým kamínkem. On na to, klidně ti ho dám, ale ty musíš zaříďit vodu. Letos je moc velký sucho, víš? A my tam dole máme nouzi. A já tohle všechno chápu. U oběda pak odvyprávím babičce celej svůj dopolední příběh. Už se těším, jak zakroutí nevěřícně hlavou a řekne, kam na to chodíš, kluku? A já na to, do světa, babi. Ona mě obejme, dá pusu a řekne „Ty můj malej, velkej, prolhanej básníku“. Jo! To bude něco!...

  Najednou začínám mít pocit, jak se tohle rozplývá a stává nezachytitelným. A já se ocitám zpátky v Amadeině ordinaci, kde slibuju sám sobě: Tohle se musím pokusit protáhnout na celej zbytek života. Ne! Tohle musím protáhnout na celej zbytek života! To je přeci znovu zasvěcení do tajemství, s nímž přicházíme na svět, ale který nám někdo vyrval i se srdcem. Proto bloudíme v sobě i v životě a jsme jenom stíny zapřažený do něčích podivnejch plánů.

To mě nikdy nenapadlo. Něčí podivný plány? Šedesát let jsem si myslel, že jsem sice špatnej, ale přeci jenom řídící svých věcí. Ještě při prvních rozhovorech s Alojsíjem by mě urazilo, byť by něco podobnýho jenom naznačil. On to určitě ale tím svým jemný způsobem dělal. A pomaličku mě připravoval na divokej náraz Amadeiných agresivních informací.

Amadea je otazník!

Zaslechl jsem přijet auto a otvírání dveří. Žádný cvaknutí zámku. Napadlo mě, že Amadea dům asi vůbec nezamyká. Musel jsem se zachechtat, proč taky? Vždyť tady má hlídacího templáře.

Proč se chechtáš, zeptala se, když vešla do ordinace.

To bys nevěřila! A jak to, že to nevíš?

Ale, Matěji! Jak ti je?

Mám pocit, že jako na prázdninách v Kameničkách.

Kameničky - Vojtěchův kopec

V Kameničkách? Hm, taky jsem tam jezdila.

Myslíš ty mezi Svratkou a Hlinskem?

Jo.

A ke komu jsi jezdila?

K Adámkům. Starej rod pocházející snad až od adamitů, co se v tomhle kraji nějakou dobu zdržovali, než byli vyhubeni nebo vyhnáni – na čemž se podíleli svým „laskavým jednáním s bližníma“ bez rozdílu a svorně všechny křesťanský, politický i světský denominace. Dojemný, co?

Moje teta taky byla Adámková. Adámková od Krejcara. Ale Adámkovejch bylo v Kameničkách víc.

Já vím, řekla Amadea, a byli všichni víceméně příbuzní, že?

Jo. To je náhoda. Takže i my jsme možná z vaší louže pili vodu.

26. kapitola

Amadeo, když jsem se po vašem odjezdu probudil, něco mi umožnilo zažít víc, než jsou obyčejný vzpomínky. Já jsem fakt v Kameničkách s babičkou byl. A celý dopoledne! Víš, babička pocházela z rodu Baťů. A představ si, že skončila na samotě s chalupníkem Peškem, kterej byl vdovec a měl tři děti! S ním pak měla dalších pět. Dva hektary polí a písník. To je závratná kariéra krásný, nadaný ženský.

Je zajímavý, že ti byla hodně podobná. Vysoká, černá s jantarovejma skvrnama v očích. Tuhle babičku jsem jako dítě miloval ze všech lidí v mým světě nejvíc. Přestože dokázala někdy bejt docela drsná. Jenomže to jinak nešlo. Nás vnuků tam o prázdninách ve dvou sekničkách bylo občas i deset. A to si umíš představit ten mazec. Když umřela, měl jsem pocit, že je konec světa. Už nikdy potom se mi to nestalo! Amadeo, můžeš mi říct, proč už seš čtvrtá ženská v mým životě s téměř identickou podobou?

Tak to ti říct nemůžu, protože to nevím.

Jakto, že nevíš?

Prostě nevím, možná to máš pochopit ty! Třeba to přijde, jako tvůj zážitek dneska z Kameniček. Ale nedělej si s tím hlavu. Starosti ještě nikdy nikomu nepřinesly prospěch a poznání.

Dobře. Tak se zeptám na něco jinýho. Když jsi mluvila o adamitech, vzpomínám si, že o nich psala Tereza Nováková, která žila v Proseči u Skutče.

Tereza Nováková

Ale zůstalo mi z toho v hlavě jenom to, že při svejch obřadech se milenci občas vznítili a uhořeli. Taky že od toho pochází přísloví „o dívčích zapálenejch lejtkách“.

Láska, Matěji, dokáže úplně všechno. Adamiti měli hodně blízko k tantře a herezím vycházejícím z gnosticismu. Gnóze znamená zření. A ta je tím, co se mi občas přihodí, když oslovím nahatýho chlápka na pláži, ahoj, templáři! Adamiti, kataři, valdenští chudí, bekyně a mnoho jinejch, co byli pronásledovaný ve svejch zemích, občas skončili i v Čechách. Název pochází od Adama, což znamená nahej. Za to, co my provozujem na divokejch plážích, se holt tehdy upalovalo, protože někdo nazval hříchem nestydět se za svý tělo. A tihle lidi si pouze mysleli, že když je stvořil Bůh, tak se přeci nemaj za co stydět. Jenomže ten někdo zabrnkal na strunu pruderních a hloupejch, čehož se chytli mocní a chytří. Ti pak utáhli další šroubek potřebnej k ovládaní lidstva. Vždycky, když se člověk za něco stydí, má i strach! A strach, pokud možno intenzivní, vybuzenej k nesnesitelnosti je výbornej obojek pro vyděšený vazaly. Ale Matěji, neskončíme dneska něčím příjemnějším? Víš, co navrhuju? Je horko a za půl hodinky můžem bejt u nejbližší pláže…

No, to se neodmítá...

27. kapitola

Když jsme sjížděli z kopců, Suzuki se Samurajem heterosex vrněli. Pak na nás udeřilo moře. A jak se blížily pláže, vystupovaly ze tmy palmy. Jedna za druhou po obou stranách silnice. Šakti a Šiva! Šakti a Šiva! Lingam ...

Amadea mi položila ruku na rameno. Palma za palmou. Ona je možná Šakti, ale já docela jistě nejsem Šiva. Palma za palmou. Doufám, že jich ještě bude milion…

Ne, je jich jenom osm tisíc, Matěji.

Osm tisíc třista čtyřicet šest, pokusil jsem se zmateně o vtip.

Ty se něčeho bojíš?

Já, já nevím, možná tebe, Amadeo. Po tom snu s tabulí, kde byly napsaný ty dvě slova, jsem se občas odvážil je vyslovit. Amadea Modem! Amadea Modem! A vždycky mi šel po zádech mráz. Ale tvoje ruka na mým rameni je příjemná.

Neboj, Matěji, já tě tvým strachem provedu. Už jsme tady. Sjeď doleva touhle cestičkou a přímo pod palmama je lavička, tam zaparkuj.

Čekala na mě před autem, a když jsem se k ní dost nesměle přišoural, objala mě a dala vlhkou maminkovskou pusu. Dívala se mi upřeně do očí, pak si pomalu olízla rty a řekla, vítám tě ve svým těle. Bylo to tak přirozený, jako pár facek. Ale o moc příjemnější. Nejsem moc zvyklej děkovat, tohle mi však šlo ze srdce.

Děkuju.

Není za co, řekla. Jdem plavat?

No, víš, Amadeo, jak je to s mým plaváním. Rači bych se na tebe chvíli díval. A jdi k tomu moři hodně pomalu.

Svlíkla se a šla. Světlo odrážející se od hladiny dělalo kolem jejího těla zvláštně zářící a do krajů ještě výrazněji působící rámeček. Vytvářelo to dojem jakési ochrany. Docela mě to popletlo. Toho světla, aby způsobilo takovej kontrast, zas nebylo tolik. A mořská voda hodně světla pohlcuje. Není to snad to, čemu se říká aura? Shodil jsem kraťasy a tričko a běžel za ní. Ale jak vstupovala do vody, to zvláštní světlo se nořilo do moře zároveň s jejím tělem. Přidal jsem, abych ji dohonil a prozkoumal ten zvláštní jev. Jenomže ona se začala smát a tím svým stylem ala Spitz mi nedala žádnou šanci se přiblížit. Tak jsem ji sledoval kombinací prsa-čubička-kraul. Pak jsem toho rači nechal. Lehl si na záda, občas kopl nohou a koukal na hvězdy. Už jsem chytal třesavku, když se ke mně od spodu přitiskla. Bylo to tak příjemný, že jsem se ani nestačil leknout. Chvíli se mě držela, jako by mě chtěla zahřát. Když se pustila a já se k ní otočil, tak to světýlko kolem ní furt bylo.

Amadeo, co to kolem tebe září?

To nic, Matěji. Nepálí to, nebolí, a když je kolem mě, tak se mi nic nemůže stát. A možná ani tobě.