Templáři II/1-5 + hudební nabídka (Free)

Templáři – díl druhý

1.     kapitola

Vracím se domů z Ronova. Křtili jsme tam moji druhou desku. Je to hezoučký městečko pod Železnejma horama, v kterým se lecos, pokud se týká muziky děje. Během léta je tu pár festiválků, na který místní kupodivu přijdou. A to v týhle zemi, kde hudební vkus formovali a pořád formujou takový ty zvláštní a pořád stejný, nepohlavní bytosti, není úplně běžná věc. Všichni muzikanti, co se na cd podíleli, jsou místní nebo z blízkýho okolí. A fajn, nadaný lidi, kterejm nechybí smysl pro humor, chybu i falešnej tón. A protože si chtěli vyzkoušet práci na autorský muzice, tak vznikla tahle deska kapely Janovec a Čilimník. Já nahrál kytaru a zpěv, jenom tak s metronomem. Kluci udělali v mý nepřítomnosti aranže a nezávisle na mně vymysleli název desky.

Jiříkovo vidění! Tak se inteligentně vyhnuli zodpovědnosti za moje mnohdy úchylný názory na svět. Jiříkovo vidění! Dobrý pojmenování, alespoň z mýho pohledu.

Myslím, že se lidi bavili, tancovali, popíjeli a křtili. Nevím sice, jestli úplně v tomhle pořadí. Ale nervali se, nesoutěžili a byli vstřícně milí. Z mý rodiny nepřišel samozřejmě nikdo. A známí jsou už dávno všichni mrtví. Ale překvapilo mě, že nepřijela ani Amadea. Vědma by měla vědět, ne? A smí se ona vůbec naštvat...?

  Amadeo, já musel odjet domů. V tvý přítomnosti jsem se nedokázal rozhodnout. To, co si příliš jednoznačně určuje volbu. Já musím přemejšlet v Podmoklanech, ne v Itálii. Já se musím rozhodnout u svý rodiny. Ne v tvý blízkosti. Taky pořád ještě nevím, jestli můj a tvůj svět můžou bejt jedním. Doma byla nedodělaná práce na desce a termíny autorskejch čtení. Taky jsem chtěl zkusit, zda-li náhodou neodezní okouzlení tebou a Itálií. A co pro mě vlastně znamená nebo bude znamenat doma!

Začínám mít pocit, kterej mi říká, že doma už není nějakej bod na zeměkouli. Třeba dům postavenej vlastníma rukama. Zahrada, les? Není to rodina ani moje písničky a psaní. Doma je něco mimo čas, prostor, mimo vůli a chtění. Prostě doma, už není doma! „Je to spíš by the way, jak říkaj Angličani, tak nějak mimochodem, něco, někde? Možná nikde! Jako by to doma ztratilo přes noc význam. Zní to sice na první poslech dost pitomě. Ale je to teď pro mě „moje zrovna ulítlá a neschůdná realita“!

Teď zrovna ta potvůrka sedí přesně uprostřed - O - na klavesnici notebooku.

2.     kapitola

Amadeo, kde v Česku žiješ?

Když bude třeba, Matěji, dovíš se to!

Fakt neplejtvá slovy. No a vím prdlajs. Telefon, internet? Nic a nic!

Domů pojedu v květnu, řekla a můžu tě vzít s sebou, Skrblíku.

Je už přeci květen. Nojo, ale nemá na mě spojení. Vědma. No a co? Poradí si …

Ale nebudu tvůj majetek, nedělej si iluze.

Nejseš můj majetek, stejně jak sedum barev na duze.

Nejsme ničí majetek, ani Bach nevlastnil sedum zázračnejch tónů.

Jo, ani Bach! To je teda útěcha.

Do sedinky, kdo to zas votravuje. Halo!

Amadea!

Amadea? Jó? Ty seš ta slečna s templářem na Brači? Jó? Co mě unesla do Itálie? Hmmm! A co si přeješ?

Abys neblbnul, Matěji!

Já a blbnout?

Ty sis mě s někým spletla. Já jsem přeci spořádanej, neblbnoucí důchodce. Kterej za chvilku odemkne svůj automobil Felicie, usedne, nastartuje a vyrazí... kam že?

Matěji, ty ses fakt asi zbláznil! Koukni z okna. Čekám před tvou chalupou.

Dobře ušetřím. A máš s sebou to výborný víno?

Ne špekáčky a Rychtáře.

Fuj, Amadeo! Dobře, Amadeo. Žena, pes, kočky a vnoučci to milujou. A vítám tě v novým, zázračným prototypu světa. „Podmoklany“! Jupííí...

3.     kapitola

 Ahoj! No já se z toho pomátnu! To je bavorák Z3 kupé!!! A nemá náhodou…? Má...čtyři laufy vzadu! Tedy motor M3. A je nádherně modrobílej. Kdes to ukradla?

Matěji, ty vítáš auto?

To není auto, ale skvost! A tobě to taky sluší… Úprava Schnitzer. Hm. Doufám, že z toho vyhodili klimatizaci a všechny ty elektrický, nepotřebný blbosti. Můžu dovnitř? Čtyřbodový pásy a krásně hluboký lavory. Na dveřích švihadla. Já se z toho pominu! ABS vypínací. Stavitelnej podvozek, „můj ty pane“! Můžu do motoru? Masivní rozpora, krásně udělaný nasa díry. Zesílený stabilizátory. Vrtaný, karbonový kotouče, gumy Bridgestone. Já se fakt zblázním! To je nekašírovanej sporťák!! Majstr Schnitzer, doufám, že to neomezuješ na 250 kilometrech? A velikanskej šíbr...

Matěji, nějaká paní na nás mává z okna.

Neboj, to je „moje“ žena. Běž se s ní přivítat, nebude s tebou točit, jako Antoniova maminka v Neretu. Ona totiž nemůže moc chodit. V zimě si zlomila kost, ani ti rači nebudu říkat jakou! Ale protože bych to stejně vykecal, tak stydkou.

Ty nás nepředstavíš?

Proč? My si na tohle moc nepotrpíme. V Kameničkách jsme se vždycky zeptali cizího, jak se jmenuješ? A bylo to! A ty nejseš cizí. Tak běž, nestyď se a pohrej si s vnoučkama. Žena ten ceromonial zvládne a ty seš přeci vědma. Ne? Já teď musím meditovat! ...A nepučíš mi na to klíčky?

Proč?

No, proč se pučujou klíčky? Neboj, já ti jí nerozbiju. A má už vůbec jméno?

Ještě ne. Koupila jsem ji výhodně z druhý ruky těsně před odjezdem přes Antonia. A dej pozor, slečna má 400 koní.

To mi povídej. Můžu jí dát jméno?

Když bude dobrý… Uvidíme!

Rači se hned uvážu, abych pak nezapomněl. Tohle startovat musí bejt trochu obřad. Otáčím klíčkem a je to skoro erotickej zážitek. Temný vrčení šestiválce. Motor je tak vyváženej, že auto přes ostřejší vačku vůbec nevibruje. To je fakt Šakti! Neunavuje zbytečně žádnej díl. Sešlápnu hliníkovej pedál plynu a Šakti zavyje rozkoší. Kroť se, děvče, není zatím žádnej spěch. Takhle přiměřenou aparaturu mít před třiceti rokama, tak jsem se dnešku nejspíš nedožil. Tehdy jsme s partou moc šikovnejch kluků postavili dvousedadlovýho spidera z dílů boleslavský formule 3, kterou jsem koupil od Vaška Krále.

Ještě dneska to auto jezdí úspěšně závody veteránů. Dělali jsme na něm dva roky a odjel jsem s ním jen dva neúspěšný závody. Pak ho koupil Marcel Pipek a vyhrál s ním mistrovství republiky a taky dva evropský závody do vrchu v Alpách. Jenomže on měl sponzora. Bolševický VŽKG. Moc jsem mu záviděl auto i prachy. Ale zato jsem živej a teď právě sedím ve 4x silnější Z3 a pomalinku sjíždím z kopce do vsi a třesu se rozkoší. Amadeo, vůbec netušíš, jakou jsi mně udělala radost!

Šakti, protáhnem to těma čerstvě opravenejma asfaltkama do Ronova a zpátky. Mám je najetý ze zkoušek a nahrávání s Čilimníkem. Je to 30 km tam vopatrně. Zpět 30 km přiměřeně k provozu navostro. A valíme Šakti! Je to neuvěřitelnej zážitek. Zrychlení, brzdy, řazení, gumy a nádherně tuhá karoserie. Kam to namíříš, tam to jede. A to je jen v režimu běžnej provoz! Zkusíme tedy i tvrdej, podvozek. Néééé? Je to Šakti, mám pocit, že i s tebou bych mohl bejt Šiva. Amadeo, promiň, ale je to skoro, jako když jsi mě mazlila v Civitelle. A když jste doma tak přísně heterosex, klidně mu říkej Šiva. Doufám, že tohle přímo teď nestahuješ z mýho mozku. A taky jsem zvědavej, co si teď zrovna povídáte s tou druhou liberálkou, která se mnou bydlí.

No, Třemošnice, Běstvina, Jeříšno, Maleč, Libice. To je fofr! Sloupno, Podmoklany a nahoru do hory. Konec, každá sranda končí. Ani jsem si to nestačil stopnout.

        

4.     kapitola

Ony dvě ženy, vnuci, kočky a pes baštili špekáčky. Divný, Amadea a špekáček? Popíjeli Rychtáře a vůbec si nevšimli, že jsem se vrátil živej, nepotlučenej a s úplně celým autem. Je moc zajímavý, jak si někdy - a zřejmě dobře - pokecaj dvě ženský o chlápkovi, kterýho maj slušně přečtenýho. Když jsem vstoupil do obýváku v přízemí, kterej je okupační zónou mojí ženy, začaly se chechtat jako pominutý. Nemělo špetičku smyslu ptát se, co je předmětem jejich huronskýho veselí. A protože se obě velmi dobře bavily, bylo rozumnější nerušit a vystoupat i obrazně do svýho bytu v podkroví. Nalejt si víno, bejt sám, ťukat do klávesnice notebooku, kterej nikdy nic nekomentuje. Rovněž tak moje texty se taky nikdy nedivěj mým mnohdy pitomejm nápadům. Dvě úchvatný ženský. Jedna se mnou vydržela, dobře-li počítám, víc jak 41 let. Druhá pár tejdnů. Ani jedna neměla výhrady k tomu, že jsem na nějakej čas „prostě“ zmizel. Ani jedna si nečinila sebemenší nárok na vysvětlení. A teď se velmi dobře bavěj na můj účet. Čarodějky! Mně by nedalo spát proč? K čemu? A na co? Dokonce bych hledal vinu i v sobě! Ony otázku viny ignorujou. Intuice jim říká, ať si ji pitvaj náboženští fanatici, soudci, politici, filosofové, policajti a učitelé. Tihle všichni se stejně jen dopitvaj k nějaký pitomý poučce, kterou život rozmázne, jako mouchu pěst. Žena ignoruje i otázku po smyslu konání. Čarodějky vědí, že konat je nutnost, aby se nezasekl ŽIVOT! Ony prostě a jednoduše vědí, že ty naše analytický mozky všechno zbabraj. V klidu nás nechaj bejt, dokonce pomůžou se z toho vylízat a urputně to babrat dál! Jsou nadčlověk! A je divný, že taková hlava jako Nietzche si toho nevšimnul. Asi holt nebyl taková bedna. Stejně jako mnoho jinech, co schovávaj v trenkách tu evoluční zbytečnost. I na nahatejch plážích potkáš daleko víc ženskejch. Míň se styděj. A tohle vědomí svobody jich taky přivedlo daleko víc do pařátů inkvizice, protože se rovněž obecně míň děsej bolesti a smrti. Maj holt povědomí o tom, co znamená probudit život. Chlap má problém vzbudit sám sebe a to nemluvím o situaci, když má hluboko v nitru NIC + 10 piv. Myslím, že naše chlapácká soudnost, předvídavost a vědomí má v těle vždycky nejmíň těch 10 kousků!

Ale já fakt docela blbnu. Dělám jim v duchu advokáta a ty dvě potvory se klidně bavěj na můj účet...

 

5.     kapitola

Ale ten zážitek s autem mi nějak našeptal, ať znovu otevřu knihu Jana van Helsinga s veseloučkou otázkou, Kdo se bojí smrti? Dopoledne, než přijela Amadea jsem se dobral k její stránce 37, kde popisuje, jak si koupil novej sportovní auťák. Po nějaký době měl zvláštní sen. Objevil se v něm muž v černým obleku. Usmíval se a ukazoval mu, aniž by hlesnul, jak na jinej svět odnáší duši děvčátka, jež právě procházelo světelným kruhem podobným hvězdný bráně v hollywoodským filmu Stargate. Jako další se chystala projít stejným kruhem duše pána středního věku. Jan se zeptal, černýho muže… ty seš Smrt? On se usmál a přikývl. Když se otázal, proč přišel pro toho docela zachovalýho chlapíka, řekl, že tomu se přihodí jen generální oprava. Potom se znovu usmál, Jana objal a zmizel! Ten se okamžitě probudil a popisuje to jako nesmírně působivej zážitek spojenej s důvěrou v laskovost onoho muže.

Za tři tejdny Jan rozmlátil novýho sporťáka na maděru a málem zabil sebe i syna. Hádejte, kdo u toho znovu byl? No přeci ten zvláštní, přívětivej chlapík v černým, kterej mu před pár týdny do snu naservíroval celkem zřetelnou a dobře čitelnou výstrahu. Jenomže kdo z nás je schopnej a ochotnej si toho všimnout?!

Zrovna to samý se děje, jedná-li se o příchod vážný nemoci. Budeme-li jen trošku pozorní, vždycky dostanem echo! Když nám to nesdělí On, tak si říká, ba přímo volá, dokonce řve naše vystrašený a stresovaný tělo. U Jana to dopadlo celkem dobře, ale tu generálku těla i psychiky musel absolvovat.

No a do takovýho tématu se přihrne Amadea…

Samozřejmě jsem ihned na silnej dojem z četby knihy zapomněl. Hlavně proto, že přijela v tom ďábelským bavoráku. A protože já pitomec ani nedejchal, natož myslel, jel jsem zvlášť tu druhou štreku dost tvrdě. Naštěstí jsem pána v černým nepotkal. Ale?

Celý mi to došlo až teď! Jak je člověk sám k sobě lhostejnej, blbej a klidně přehlídne tak nebezpečnou souhru událostí. Potom jsem dlouho do noci četl tuhle neuvěřitelnou knihu. A bylo mi čím dál víc jasný, že ona je přesně v týhle chvíli pro mě výstrahou! Trochu jsem toho přívětivýho chlápka v noci čekal, ale měl asi moc práce! Potom mě napadlo, že celej text Janovy nádherný knihy dobře doplňuje věta pronesená Amadeinou tetou, když ze mě tahala starý železo. Řekla tenkrát: Smrt je vlastně moc fajn a dobře promyšlená záležitost! Krásně jednoduchá myšlenka, přesně zapadající do Janovy knihy, která v přímým přenosu zaznamenává rozhovory s veličinou zaručující a provádějící jev, kterej se jmenuje změna, ne smrt, vážení! Ale ZMĚNA. I Amadea při našem druhým setkání na pláži v Sutivanu to řekla, jen trochu jinejma slovama:

Víš, Matěji, lidi jako ty, co ještě nenakoukli do svejch jinejch životů, vnímají smrt fatálně. A to jenom proto, že se s ní neznaj. Nebo líp řečeno: byli naučeni o seznámení s tímhle nazastupitelným jevem, kterýmu lakonicky říkáme smrt..., nestát! A berou ji pouze jako bolest, prohru, neštěstí. Ale všechno je jinak! Systém ji na jedný straně zahnal do ilegality nemocnic, blázinců a útulků pro nemohoucí. Potom ji naopak paradoxně a šíleně vyzvedl v souvislosti s idiotismem hrdinství na bojištích, pro krále, vlast a symbolicky taky uvedl lid, ale samozřejmě až na konci řady.

Všechno je jinak, ale kdo má čas to vidět? Ráno ležela knížka pod postelí.

         Dámy dole vesele pokračovaly v jízdě, řešíce nejspíš problém novýho matriarchátu. A já mám dojem, že mě budou potřebovat nejdřív s příchodem sezóny mamutů. Nebo malinký lokální války, která se možná strhne u příležitosti sklizně malin, borůvek, ostružin, nejpozději hub a jeřabin. Ale snad mi přeci jenom nabídnou šanci u nádhernejch, šťastnejch oslav plodnosti, kde nemůže a nesmí chybět život, sex a smrt! Promiňte mi, teto, Amadeo, Anděli proměny a ty taky Jane van Helsingu, moje neumělý komolení vašich myšlenek...

POZOR !!!!! Zde Vám Matěj nabízí celá komplet 2x CD od své kapely Janovec+Čilimník a hlavně zdarma. Stahujte prosím zde: http://uloz.to/xCwNdsS/matej-zip

První CD je s názvem SETKÁNÍ a originál obal si můžete stáhnout zde:

Druhé CD má název JIŔÍKOVO VIDĚNÍ a rovněž originál obal č.1 zde: 

 Obal CD JIŔÍKOVO VIDĚNÍ č.2 zde:

Děkuji Matějovi a celé kapele za autorská práva a že umožnil našim čtenářům stáhnout hudební produkci zdarma.