Templáři II / 9 - 13

9.     kapitola

Už sis uvědomila, že je rok 2012?

Jo.

A co plánuješ letos?

Jako vždycky.

Tedy žádnej strach z apokalypsy?

Ne. To je strašidlo jen pro ty, co neznaj význam toho slova.

A jakej má význam?

Zjevení. Nic víc, nic míň. Ty hrůzy vymysleli církevní taťkové, aby vyděsili lid. Ale je pravda, že planeta zvyšuje svý vibrace. Schumanova frekvence, což je takovej zemskej bubeník, jehož rytmu se tady všechno podřizuje, se posunula ze 7,5 Hz už téměř na 12 Hz. Lidově to znamená, že hodný budou hodnější, zlý budou víc běsnit, blbci budou blbější, zloději víc krást a tak. Tahle transformace probíhá už stovky let. V posledních několika desítkách let se však výrazně zrychluje. Vidět to je dobře na zvyšujícím se počtu válek a přírodních katastrof. Taky na výraznejch politicko-ekonomickejch změnách. Úplně nejvíc však v posunu technologií, který výrazně předběhly mentální vývoj standartních a výrazně duchovně strádajících lidí. Na druhý straně zas vidíš řízenou obrovskou explozi chudoby v částech světa, který s přírodou a duchovnem žily tisíce let. Proč? Proto! Holt, hodný se pokusej bejt svatejma a gauneři úplně zvlčej. Ale tímto se omlouvám všem dosud žijícím a opravdovejm vlkům. Uf, nebylo to dlouhý?

Nebylo, Amadeo. Co teda plánuješ?

Přibližně do poloviny srpna jsem doma. Musím nasbírat místní bylinky. Zaléčit pár příbuznejch a známejch. Obstarat statek, projít jeho úřední agendu.

Pomazlit, pocvičit, zaléčit kobylky a ostatní zvířátka. Navštívit pár kamarádů a příbuznejch. Pak vyrazím směr Civitella ulehčit tetě, která v tuhle dobu za mě ordinuje. V polovině září bych ráda udělala svou téměř každoroční languedockou misii. No a dál to přeci znáš. Chvilku jsi u toho byl loni a taky na začátku roku.

Doufám, že už mi konečně řekneš, kde je to tvý doma doma.

Já teď už přesně nevím, Matěji, ale tradičně to říkám o našem restituovaným statku v kopcích u Pustý Rybný.

To je moc zajímavý. Nedávno jsem se přistihl, že mi slovo „doma“ taky začíná dělat problém. Mám takovej pocit, že tenhle tradiční výraz přestává souviset s nějakým určitým místem. Jako by začala mizet ta zažitá představa času a prostoru. A to slovo nabejvá jakýhosi duchovního rozměru. Nevím… Než jsem začal znovu stavět v Podmoklanech, přišlo mi hledat stavební parcelu někde jinde. Začalo mi tady chybět nebe. Jednou jsem hledal v Pustý Rybný svýho dávnýho kamaráda, bubeníka a malíře Oldu. A tady jsem potkal tu svoji předstvu nebe jako vyšitou, včetně tehdy polorozbořenejch chalup. Jenomže všichni, co je vlastnili, měli dost rozumu na to, aby je neprodávali. Tak jsem utřel mlsnou a začal stavět zas na svým pozemku v Podmoklanech.

No vidíš, Matěji, a proč jsi za mnou nepřišel? Třeba bych ti kousek pozemku v kopcích dala.

Nekecej?

Jo, už tehdy jsem tě možná začala hledat.

To je sranda. A já třeba vůbec nesháněl pozemek, ale ženskou. A bylo to těsně vedle…

Zvláštní?

A dala bys mi ho i teď?

No, Skrblík, co dohlíží na statek by mohlo bejt terno!

Myslíš to vážně?

Jo!

Ale musí tam bejt výhled a samota! A nejlíp taky nějaký zbořeniště starý chalupy, aby nebyly problémy se stavebním povolením.

Jo, Matěji, to všechno na tom mým panstvíčku je ...

10.  kapitola

Taky by mě zajímalo, co se to vytvořilo za vztah mezi tebou a mojí ženou.

Pořád ji vnímáš jako svůj majetek, Skrblíku! Ale nedokážu ti na tuhle otázku seriozně odpovědět, protože se v tom nevyznám. Matěji, já prostě nevím.

Jak to, že nevíš? Vědmo!

Ty ten výraz taky začínáš umět používat v pravej čas! Jsou to asi nějaký karmický dluhy nebo přeplatky. Něco mě k tvý ženě přitahuje, ale nejsem schopna určit co. Moje pocity mají vůni mateřství.

A tys v tomhle životě měla děti?

Ne, zatím neměla.

Tak jak to můžeš posoudit?

Nevím, jsem z toho zmatená, ale s Věrou je mi nesmírně dobře.

To vidím.

Tak proč se v tom, Matěji, pitvat? Pravej stav věcí se vždycky objeví. A člověk je o moc bohatší, když najde někoho dalšího pro svou lásku. Věra je moc citlivej člověk. Má dar výrazný inteligence, ale paradoxně projevenej levou, mužskou stranou mozku. Navíc nesmírně trpí pocitem odmítnutí. Ten může bejt zaviněnej podvědomým odporem vůči svý současný ženskosti, kterou asi vnímá jako trest.

Trest?

Jo, trest!

Máš možná pravdu. Před tím, než jsme se brali, mi můj strejček, zároveň zpovědník a nevlastní brácha mý mámy – potažmo za bolševiků tajnej světící biskup litomyšlský – velmi důrazně kladl na moje poblázněný srdce, tehdy pro mě naprosto nepřijatelnou věc. Řekl mi, radím ti, neber si Věru za ženu! Budeš velmi nešťastnej. Víš, ona odmítá to, co je. A ty si chceš vzít, co ona není! A já mu na to blahosklonně odpověděl: I kdybys měl pravdu, strejčku, tak si ji stejně vemu, protože ji miluju. On pokejval hlavou a povídá, hochu, ty ještě vůbec nevíš, co to je láska! Ta přichází, a ne vždycky, teprve až odezní poblouznění.

Vidíš, Matěji, strejček byl moudrej člověk a já si ho jako malá holka taky pamatuju. On bydlel ve Hlinsku, že jo? A jezdil ve svým malinkým fiátku i do Pustý Rybný a okolních vesnic.

Jo, strejček ... to byl rozenej misionář. Salesián, kterej strávil dlouhý léta v Jižní Americe. Pak v bolševický base, kterou udělali symbolicky pro takovýhle existence z želivskýho kláštera. Mluvil skoro všema evropskejma jazykama. Byl malinkej, vždycky nejmíň ve dvou tlustejch kabátech, pod nima sutanu a to i v létě. Na potkání zpovídal každýho a hlavně nás děti.

Jo, von byl holt, Amadeo, Salesián. Tedy z řádu, kterej založil Don Bosco. Proto ty děti. Chudinko malá! Taky jste před ním prchali, když se objevil, jako mí kamarádi?

Jo, byl to vždycky výstřel do hejna vrabců. Ale teď, Matěji, zkusíme probrat téma Věra. Moje tušení, že vy dva jste se vůbec neměli potkat, bylo asi i podle strejčka správný?

Nojo, ale vono k tomu došlo, Amadeo! Snad mi nechceš naznačit, že jsem měl utýct. Nemít nepředpokládanou veselku a nepředpokládány děti?

Nic, Matěji, není předpokládáno, všechno je v pohybu, možnostech a variantách.

Co jim teda můžou nabídnout vesmírný zákony? Budou snad trpět za moji pitomost?

Ne! Ty a Věra jednou najdete možnost zachovat se líp. Musíte ale tuhle zkušenost pochopit a přijmout. Možná v tom všem hrála významnou roli i karma tvejch synů?

Co to zas meleš za blbosti? Vždyť v tomhle případě to zní opět jako kdybys mluvila o trestu? A pokud dobře chápu, to, do čeho mě zasvěcuješ, tak v tom pojem trestu neexistuje. Zkouška, hledání možností, východisek to jo, ale trest?

Matěji, pokus se zbavit tý svý posedlosti trestem, čouhá z ní příliš šedesát let tvýho katolictví. Děti za to samozřejmě in concreto nemůžou. Ale známe jejich velmi dlouhou minulost in continuo? Tys přeci měl informace, a dokonce přímo posvěcený. Jenom jsi je trochu podcenil!

Jaký informace?

Přeci strejčkovo varování!

Ale varování není informace!

Když myslíš… Před chvílí jsi povídal, že tenhle svět je zkouškou, hledáním možností a východisek. No, tak to přesně je! Vy dva jste hledali možnost a východisko v lásce. Měls pocit, že Věře možná dokážeš pomoct její citový a mentální zranění překonat. A to bylo moc dobře. Ale musíš si uvědomit, že naše záměry se nám málokdy povedou realizovat úplně. Netrap se tím, protože my všichni se to budem učit znovu a znovu! Tehdy jsi možná byl trochu nešikovnej. Ale dokázal by sis, třeba - jenom jako - představit, že tohle má, nebo možná měl, udělat někdo úplně jinej?

11.  kapitola

Matěji, mám pocit, že jsem tady v Podmoklanech udělala, co bylo třeba. Věra chodí. Ty tvrdě píšeš a připravuješ natáčení nový desky. Ale co my dva? Vlastně, co my tři?

… Já budu...?

Jo!

Tantra selhala?

Ne, já to tak chtěla.

Jo a já tušil. Fajn. Jsem rád. Blahopřeju. Miluju tě. To je sranda. Budu její dědeček, nebo už pradědeček?

Jak to víš, že to je ona?

Jsem snad blbej?

No, to netvrdím.

Tak se neptej. Vědmo!

Matěji, chceš to vydejchat?

Proč bych měl?

Co já vím…

Amadeo, ty už asi nejseš vůbec žádná vědma?

Nevím, myslím, že teď jsem hlavně a jen ženská.

Tak jo. To je dobře, jako chlap bys to určitě nezvládla.

Jsem ráda, že ti nezmrzly fórky.

Tak proč tu stojíme, jdem to říct Věře. Ne?

Věře???

Kočky by to asi nepochopily.

Co myslíš, Matěji, že udělá?

No, bude se chechtat jako blázen. Věra měla vždycky smysl pro srandu. A tohle je fakt gigantickej fór! A moji drazí vnoučci! Třeste se, přibudou vám dvě zbrusu nový tety. Jedna v letech a druhá mrňavá. Já se z toho pominu! Život je fakt nádhernej.

Doufám, že neumřu příliš brzo. A to vám pak možná přibude i strejček...

12.  kapitola

Dopadlo to přesně, jak jsem předpokládal. Huronskej smích a vtípky. Pak dala Věra Amadee pusu, poděkovala za léčbu, vyměnily si telefonní čísla. Amadea kopla do vrtule a bavorák byl v čudu.

No, vidíte, fakt mám o čem přemejšlet. Je to tak čtyři, pět měsíců a nic na ní není vidět? Takhle to, templáři, dopadne, když si nejdřív v duchu, pak teoreticky a nakonec prakticky pohráváš s ideou matriarchátu a tantry. No a je to tady, můj soukromej, trochu vykastrovanej matriarchát. Ale je vůbec možný, něco vykastrovat jen trochu?

V dávnejch dobách žila žena s mnoha muži a muž s mnohejma ženama.

To byl ještě Ráj!

Nebyla rodina, majetek, jen starost a touha, jak bejt ještě zejtra.

Žádný pokrytectví, matka známa, strejčků moc.

Žena byla dospělá, chytrá a nelze doložit proč. Snad už od maminky, ženy pána boha.

Byla milenkou, matkou a to dokola.

Jediná antikoncepce… udržet komunu na živu! Tedy nepřemnožit se!

Muž byl válečník, lovec, vynálezce, milenec a lze doložit proč. Nutnost!

Rovněž však nezralý dítě, fantasta, básník a to je příliš mnoho proč a tedy nelze doložit...

A najednou plíživě přichází ta kardinální pitomost  p a t r i a r c h á t !!! Takový neštěstí a kdo to chtěl? Kdo chtěl rodinu, majetek a všechny ty hrůzy, který přijdou...

Náboženství, politika, války, REKLAMA.

Kněží, králové, soudci, kati, REKLAMA.

Rodiče, otec, matka, poručník, TELEVIZE.

Všichni lžou, kradou, podváděj a říkaj tomu CIVILIZACE!

Je škoda, že tohle vidí, ale jen velmi krátce, proklínaný a proti nám skoro svatý puberťáci...

Muž výraz OTEC nikdy nepochopí. Taková fatální pitomost. Cožpak nestačilo to šťastný, prastarý oslovení  s t r e j č k u ? On bude pořát strejdou, i kdyby fakt byl otcem. Ženy proto stále říkaj dětem: Otec nařídil, otec se zlobí, otec vás seřeže! Moc dobře totiž vědí, že on si toho ani ve snu nevšimne. Protože jeho duše smutně a naštvaně bloudí v ráji  m a t r i a r c h á t u !

Ostatně proč ne? Řeknou si možná jednou některý, osvícený  ž e n y !

Vždyť jsme stejně celou tu hloupou a dlouhou dobu vládly my. A ten chudinka nám čím dál víc chřadne. My přeci potřebujem lovce, válečníka, fantastu, básníka a  m i l e n c e.  Děti taky maj rádi nový věci … třeba strejdu.  S t r e j č k a  !

PS: Tak pánové, možná je tu fakt šance na něco se těšit. No a, dámy, je to opravdu jenom a jenom na vás. My si, čestný pionýrský, ani nevšimnem.

A ještě něco!          Nedávno jsem zaslechl, že někde na havajskejch ostrovech jeden Muž předal ŽENĚ 60tikilovej akašickej krystal, na kterým je zaznamenaná celá historie naší nádherný planety. A představte si, že za NÍ poskakoval jako štastnej pejsek, kterej se konečně po 13 tisících let vrátil ke svý skutečný PANÍ !!!

13.  kapitola

Vidíte, takhle jsem před pár rokama začal blbnout s krátkejma prózičkama. Nejdřív si člověk dělá srandičky a najednou už v tomhle způsobu uvažování hnízdí. Začne z ničeho nic potkávat podobný vyhoštěnce a pomalu skládá dost odlišnou mozaiku svýho novýho světa.

Přichází to pomalinku. Informace, divení, zamítnutí! A furt takhle dokola. Když už je informací víc, divení zůstává, ale zamítnutí ubejvaj. Potom střípky už ověřenějších informací se stávaj vědomostma, divení pořád trvá a zamítnutí se vytrácej. Protože najednou ten obrázek začíná bejt o hodně pestřejší a zajímavější, než ten oficiálně nacvičenej v rodinách, školách a v různejch ismech, který pak vyrábějí vládnoucí systémy...

Systém je systém a nic proti němu.

Systém má sloužit a víme přeci komu.

Mně, tobě, nám zvířatů, rostlinám.

Ale my výše jmenovaní sloužíme jemu ...

Reptáme reptáme skrze zuby do polštářů.

Ale nevíme komu to adresovat.

Ve virtuálním světě se lehko ztratí stopa.

Ve virtuálním světě se lehko ztratí stopa i stopař...

Je pravda, že se pak pomalu začnou vytrácej staří přátelé a kamarádi. O moc hůř se taky komunikuje s vlastní rodinou. Vůbec se jim nedivím. Ale jak vidíte, může to bejt nesmírná zábava. Zvláště když vás to potká na prahu důchodu, jako mě.

Kdy celej ten koloběh divení, zamítání, skládání vám neumožní v klidu a pohodlí zblbnout v práci, u piva, nebo fotbalu a televize. Ale je fakt, že důvodů k demenci je moc a každej si vybere ten svůj a přesně na míru! Je dobrý nebrat to příliš vážně. Užít si srandu pátrání, dobrodružství, svý vlastní hlouposti i vědění. Srandu života i smrti. Srandu tělesnou a při trošce štěstí i mystickou. Protože ony očišťujou. V duchu se smějící člověk nikdy neublíží, byť se možná i chystal. Ale čím dýl se bude smát, tím víc důvodů najde k tomu nechat to plavat...

No, jsem na sebe zvědavej, jak tohle já vztekloun budu plnit. Dvě ženy a jeden starej popleta, kterej se rozhodl nechat oheň hořet, vítr dout, vodu plynout a Zemi? Pokud jí to ještě bude bavit nás snášet, tak s chutí a šťastně obývat!

konec druhé části… Matěj

P.S. Ty nádherné profesionální snímky dodal Michal - děkuju, že jsem je zde mohl použít / Iv
Pokud hledáte další informace, stáhněte si soubor v pdf. zde: http://leva-net.webnode.cz/products/chronologicko-esotericka-analyza-rozvoje-soucasne-civilizace-kniha-2-kapitola-1/ poučné rovněž.