Templáři IV/ 8-10

8.  kapitola

Kondor. Neuvěřitelná bytost. Čím dýl ho pozoruješ, tím víc v tobě narůstá   pocit nepatřičnosti tvýho pobytu tady! Zde pod touhle horou. V Peru a vůbec na tomhle světě. Teď poprvé v životě zažívám stav, že sem nepatřím. Je to ono vnímání Ježíše, který se nepodařilo církevním taťkům vygumovat z evangelií. Jo, my sem nepatříme. Jsme tu na návštěvě! A proto tenhle typ osvícenejch lidí všech věků  nabádá člověka k  OHLEDUPLNOSTI ! Ohleduplnost k planetě a všemu, co na ní je. Ohleduplnost je program, s nímž jsme sem byli posláni. A kterej bohužel nedokázali uskutečnit ani ti, co sem extra znovu a znovu přicházeli, aby nás přesně na tohle upozornili! A nepovedlo se jim to jenom proto, že byli jako škodná vyhubeni a my začali uskutečňovat svoje „hurá extra plány“! Ničit svobodu, spravedlnost, vzdělání, zdraví, informace a spiritualitu! Přesně jak to říká Michael Ellner.

Děkuju ti za tuhle zprávu, neuvěřitelná bytosti … svatej Kondore!

A, Josef, je tu ještě hodně těchhle nádhernejch ptáků?

No, já jsem přišel do Peru v jednasedmdesátým roce a to ještě vypadalo, že každá skála má svoji rodinu. A teď, jak vidíš, jedem už pár dní a vidíme prvního. A teď ho sledujem už skoro hodinu a žádnej se zatím nepřidal. To znamená, že ti už nemusím dál vůbec nic říkat. Víš, tehdy tu ještě byli dokonce i indiáni a oni říkali, že když se kondoři slétaj, tak to není schůze, ale divadýlko klamu a dokonalá strategie lovu. Hejno krouží nad nějakým vrcholem a každej z nich sleduje z tý vejšky svoje teritorium. Kořist si namlouvá „náš kondor je daleko“ a jeho ostražitost je v čudu. Víš, on kondor je  hodně těžkej pták, a proto dlouho vybírá kořist nejen pro její chuť, ale aby byla přesně tam, odkud bude moct snadno odstartovat. A tohle je jeho manýra. Systém však způsobil pohromu indiánům tím, že jim sebral území a kondorům paradoxně zvětšil teritorium vyhubením zvěře. Indiáni jsou teď jako cikáni u nás v ghetech a živoří na okrajích velkejch měst. A každá kondoří rodinka má dneska svůj už dokonale vyhubenej okres, možná kraj! Sranda, co? A hluboká úcta majstr Systém …

9. kapitola

Pořád jsme s Josefem na tý vysoko položený náhorní planině a sledujem s obdivem, možná i se slzama v očích a duši, krásnýho ptáka. A protože se k němu žádnej nepřidal, tak možná už - na svobodě - jednoho z posledních samotářů.

Jak jsme tady, Josef, vysoko?

Už se toho prosím tě zbav, Matěji! To je přeci, a kór zde, úplně fuk, ne? Tady nikdo nikdy s nikým a o nic nesoutěžil! Vejš, nebo dál, hloub, nebo šíř? Rychlejc? Tady je tohle všechno obsažený v kráse a skoro ještě neposkvrněný jedinečnosti. Tady ani žádnej čas ještě neexistuje. Taky se tu neválčí, ale jenom loví. Nejsou tu vojáci. Tak nanejvejš možná někde dokonale zapomenutej a ukrytej indiánskej bojovník. Slyšíš? Bojovník! A ten neposlouchá přiblblý rozkazy, ale jenom svoje srdce a instinkty.

Tady není žádnej dav, široko daleko potentát, policajt, učitel, kněz, soudce, kat  a bůh ví kdo. Žádnej suprmárket, mrakodrap a fabriky na pitomosti. Viděls tu třeba bordel? Nikde žádná šlapka! Kde jsou a kam se schovali ty hladový, nemocný, smutný, plačící, stěžující si, spěchající a šílený? Tedy kromě nás dvou - trochu pomatenejch - tady nikdo není. Ale je tu všechno, co chybí těm výše uvedenejm a dokonce možná je tu i to, čemu tam dole říkaj Bůh. Ale proč je vlastě tady, když by měl bejt s těma … tam dole?

To je, Josef, přeci jednoduchý. Protože je mu tady líp!

No vidíš, Matěji, už to chápeš. Učíš se rychle, co by mohlo bejt Peru. A co Peru ve skutečnosti je. Takovej by mohl bejt celej náš svět. Proto nás to něco dovedlo sem   N I K A M ! A teď tu právě na to - nikam - možná hloupě, vyjeveně, ale trochu s nadějí koukáme.

Za chvíli zapadne slunce a  v s a d í m  se, že když projedem tou náhorní planinou, tak tam někde na konci bude ta poslední skála. A ráno se za ní vynoří něco, co způsobí explozi v naší hlavě, srdci i duši! Světlo vycházejícího slunce, tam někde daleko, strašně daleko za volně rozprostřeným obzorem, možná až ve Sněžným? Nebo v Kameničkách? Dobře …  tak i v Podmoklanech!

Jo, už teď mi, Josef, trochu svítá a moc ti za tu lekci a cestu  „ n i k a m “  děkuju.

Není zač. Ty máš zas mozoly od volantu a řazení. Tebe furt pálily oči z neustálý pozornosti při sjezdech, stoupáních a změnách tlaku, kdy ti střídavě zaléhalo nebo pekelně hučelo v uších. A ty jsi platil za projetej benzín a živobytí, ne?

Představ si, Josef, že ne! To všechno platili šamani a teta s Amadeou!

No vidíš, Matěji, jsme jako ptáci. Nesejem, nesklízíme, a přesto jsme měli všechno, co bylo zapotřebí. A bylo to zadarmo!

Já nevím, Josef, jestli vůbec něco člověk dostává zadara…

Takže, Matěji, dáme tu sázku?

Nedáme, Josef, mně už totiž několik století říkaj Skrblíku, víš. A taky tady už zas, jakoby zázrakem, fungujou ty lidský mašinky. Takže vím, kde jsme a fakt bych tě nerad vokrad.

Ááách jóó, Matěji, a já se tak těšil, že tě napálím, A dokonce koukám, že by se po pár takovejchhle cestách z tebe mohl - padre - stát ten … cestovatel!

10. kapitola

Matěji, slyšíš? Probuď se, za chvilku vyjde slunce. No tak slyšíš?

Jo!

Musíme rychle na kraj skály.

Dobře.

Josef, jsem nějakej zblblej. Jak jsme se sem prosím tě dostali?

No, ty sis po kondorovi dal šlofíka, a tak jsem musel jet já. No a jsme tady!

Kde?

No, přesně tam kde máme bejt, Matěji.

A to je kde, Josef?

Přeci čelem k východu slunce. Koukej, už se vynořuje a způsobí explozi v tvý hlavě, srdci i duši!

…Josef, co to tu pípá?

Asi tvůj mobil, Matěji!

A co chce?

Zeptej se ho!

Halo, Matěj. Co to říkáš, teto? Co to říkáš, teto!!! Néééééééééé …

Co se stalo?

Já nevím, třeba to není pravda. Ona se doufám … snad zbláznila!

A proč by se teta měla zbláznit?

Já.. já… já nevím …

A co nevíš?

Ta holčička se prej narodila… mrtvá!

Jaká holčička, Matěji?

No přeci naše. Moje a Amadey. Jedem, Josef, teď hned a fofrem! Musím za Amadeou.

A co ten náš východ slunce?

Jakýho slunce?

No támhle, podívej!

Nevidím žádný slunce!

Není žádný slunce ...

Konec čtvrtý části