4. kapitola
Ale vážení … já netušil, že tahle země je tak jiná! Že všechno,
co v Podmoklanech nebo v Civitelle funguje, tak tady teda ne. Navigace?
Telefon? Já? Nic tu nefunguje! Huánuco, Cuzco, Titicaca… všechno je v prdeli.
Jediný, co tady funguje, je kompas. Ale já zas nevím, kvůli těm blbejm horám,
odkud jsem vlastně vyjel. Jediný, co vím,
je sever. Aspoň nemusím po stromech hledat mechy. Ale tady v těch horách
stejně skoro žádný nejsou a bůh ví, jak to tady u rovníku s tím mechem vůbec
je? Není tady dokonce severem jih? Kde jen může bejt ten pitomej Adámkův
plácek?
Je tu sice nějaká mapa, ale já pitomec si zas zapomněl vzít
brejle. Ta sobecká Amadea nemyslí vůbec na nic! Dyť já ani nevím, kolik jsem
teď ujel kilometrů! No pár, tak dvacet, třicet? Samá zatáčka, nahoru dolů, furt
šotolina. Kdybych já pitomec aspoň nezávodil a rači koukal kolem sebe. Tahle
čtyřkolka sice vyjede kamkoli, ale vážení, musí ji někdo řídit! A řídit to
neznamená jenom točit volantem, brzdit a řadit!
Pár odboček jsem minul, ale copak já teď rozeznám, odbočku od
trasy? Kdyby ta štreka byla aspoň asfaltkou a odbočky prach, tak bych to možná
ještě zvládnul. Ale všechny ty cesty vypadaly úplně stejně - úzká, hrbolatá
šotolina! A teď nakonec mám pocit, že jedu furt dolů, sice po něčem širším, ale
v nějakech skoro pravidelnejch kruzích! Fuj tajbl, to bude zas vostuda! Stařík
v Land Roveru se zatoulal i s celým arsenálem pomocnejch krámů. Možná, že tu
bude po ruce i flinta, abych se mohl se „ctí“ zastřelit! Jenomže, vážení, jak
se znám, tak bych to dokázal tak nanejvejš jenom nechtíc!
No jo, ale co tomu řeknou šamani? Už teď se určitě chechtaj,
možná i s Amadeou. Cestovatel, dobrodruh, pan „Někdo“ na vejletě v Peru. Ten si
teda užívá! Kdyby tady bylo možný aspoň někde zaparkovat. Nemůžu přeci zůstat
stát na týhle úzký cestě. Co kdyby se z kopce v noci valil nějakej magor, jako
jsem já?
A vidíte, už je to tady, někdo se na mě z vrchu hrne…
Vylezu, zamávám, řeknu ahoj a budu doufat, že nedostanu přes
hubu. Ale je tu šance, že když se se mnou budou „třeba“ bavit a trochu to tady
znaj, tak snad pochopěj, že když řeknu
hodně pomalinku a zřetelně mister A d á
m e k , tak mi třeba poraděj?
Neporaděj, někde hodně vysoko nahoře odbočili. Nevadí, on se
tady asi stejně tak nejmenuje. Ale tu odbočku bych ráno mohl najít, nemůže to
bejt přeci daleko. A třeba tam je taky nějakej ten fuj-tajbl plácek. Ne?
Vlezl jsem tedy zpátky do auta, nastartoval a pomalinku sjížděl
dolů. Po pár stech metrech kolotoče byly napravo od cesty nějaký hromady kamenů
a docela velkej prostor na zaparkování. Postavil jsem auto tak, abych co nejmíň
překážel, sklopil sedadla a celej zmatenej okamžitě, jako to dělaj v sebeobraně
nešťastný malý děti ... usnul.
Vážení, ráno mě probudil takovej rambajz, že mě prolítla hlavou
myšlenka na můj blízkej konec pod nějakou pitomou kamenou lavinou, která se mi
sype z hory na hlavu. Vzpomněl jsem si totiž na ty hromady šutrů, u kterejch
jsem v noci zaparkoval. Vyskočil jsem z auta, chtěje prchat, ale to, co jsem
uviděl, mě sice nezabilo, ale ani příliš neuklidnilo. Byl jsem totiž
v lomu, vážení, a dokonce už ani nespočítám v kolikátým patře. Já idiot
jsem se totiž neřítil serpentinama, ale v kruhu dolů rovnou snad k Dantovi!
A tady, jak jsem pak zjistil, jsou lomy na kde co, hluboký
třeba… kilometr, fuj! Umíte si to vůbec
představit? A do něj mě zavedla nějaká pitomá, boční, příjezdová cesta,
sloužící čert ví k čemu.
To už ale ke mně přicházel starší pán, kterej vypadal, že se asi
bude ptát! Prohlídl si pečlivě nejdřív auto - to ho asi docela uspokojilo - a
pak se vydal s „neurčitým“ pohledem ke mně. Vyrazil jsem ze sebe I am sorry, I am stranger, I am Czech. I am
friend mister Adámek. But I do not now
wher I am… hm a to… to… to? Koukal na mě, jako by tomu nemohl uvěřit, a za
chvíli se začal chechtat jako blázen.
V Peru, vole! A plácal se do stehen s pokřikem, to snad
není možný, takovýho šílence jsme tady fakt ještě neměli! Ty seš kámoš starýho
Adámka z hory?
Jo.
Máš štěstí, člověče, já totiž taky! Ale co prosím tě děláš tady
v lomu a s takovým fárem? My nejdřív mysleli, že seš nějaká inšpekce. Potom, že
někdo ukradl auto Indiánovi, Adámkovýmu i mýmu kámošovi. No jo, ale co by to
bylo za vola, aby s kradeným Land Roverem přistál zrovna tady, kde to auto
všichni znaj?
No, jak bych to řekl, pane … v noci jsem zabloudil, pak
zaparkoval tady u těch hromad kamení a dal si šlofíka s tím, že ráno uvidím.
No, tos udělal dobře! Kdybys sjel až dolů, tak ses nejspíš
utopil, víš?
Utopil?
Jo, člověče utopil! Zastavit, to ti musel poradit tvůj svatej!
Jak se vlastně jmenuješ?
Matěj.
Hm, Matěj, takovýho svatýho tady nemáme. A cestuješ k Adámkovi,
nebo od něj?
Teď od Adámka a za tejden se mám vrátit.
Von tě léčí?
Ne mě, ale moji přítelkyni.
No to je celej von, „starej kozel“! Nemáš o ni strach?
Nemám, je tam s ní teta Amadea.
A - m a - d e - a
?!? Jóó? To je tvoje teta,
Matěji?
Ne, je to teta mojí přítelkyně.
Hm, tak to teda fakt nemusíš mít žádnej strach. A m a d e a ?
Hm?
Vy ji znáte, pane?
Kdo by tady mohl na divokou Amadeu zapomenout.
Říkáte divokou Amadeu?
Jo, Matěji. Divokou Amadeu! A nevykej mi, já jsem Josef.
Moc ti děkuju, Josefe.
Není zač, Matěji.
Jo, ani netušíš, zač ti děkuju. A ty jsi tetu Amadeu znal dobře?
Myslíš tu vysokou, štíhlou, černovlasou Taliánku s temnejma,
bezednejma vočima?
Jo, přesně tu, Josefe! Jenom s tím rozdílem, že teď má vlasy
úplně a dočista bílý!
No jo, je to už nějakej čásek… Ale doufám, že po mě nechceš
zprávu o jejím pobytu tady v Peru. To by totiž vydalo na celej dlouhánskej a
dost divokej román.
No to bych chtěl, já jsem totiž něco jako „to“, spisovatel.
Ty seš spisovatel?
Trochu si to o sobě začínám myslet.
Myslet? Hm. To se teda musím na tebe přeptat Adámka a promluvit
taky s Amadeou. Aby mě pak třeba neshodila ze skály. Ty, Matěji, nevíš, čeho je
ta ženská schopná!
Po posledních událostech, Josefe, který jsem s tetou zažil, už
tuším!
Dobře, Matěji. Ty se vrátíš za tejden?
No, jestli zas někde nezabloudím, tak dokonce musím!
Ty jsi zabloudil už tady? Vždyť seš jen pár kilometrů od
Adámkovy boudy!
Jo? Ale budeš-li s ním mluvit, Josefe, nemusíš mu to říkat.
Já mu to říkat nebudu, ale von je Adámek moc divnej pavouk,
kterej všechno, co chce, tak ví. A kam teď míříš, Matěji?
Měl jsem takovej plán, ale myslím, že nemám na to ho realizovat.
Je to tady pro nás středoevropany docela složitý. Lautr nic mi v autě, mimo
motoru, brždění, řízení a řazení nefunguje. Navigace je v prdeli, telefon je
tam taky a vůbec se tu nedokážu podle ničeho orientovat. Neumím ani slovo
španělsky a hodně blbě ty tři věty, cos slyšel anglicky. Přes ty obrovský hory
není lautr nic vidět z toho, kam bych já třeba rád.
No jo, proto mě ta vykutálená trojka vyslala s úplně klidným
svědomím na výlet! Oni věděli, že dojedu nanejveš někam sem. Tady zabloudím a s
mejma cestovatelskejma schopnostma se dokážu na ten Adámkův kopec do tejdna
„možná“ vrátit. Ale oni nejspíš tušili, že potkám nějakýho Josefa. Hm, nebo mi
ho rovnou postavili do cesty tak, abych ho třeba nepřehlíd! Nebo dokonce
nepřejel!
A kam bys rád, Matěji?,
Huánuco, Cuzco, Nazca, Titicaca…
Víš co, já to promyslím. Mám teď pár dnů volna a docela by se mi
hodilo na tejden vypadnout. Hele, teď tě odtud vyvedu, jak my tady říkáme „do
nebe“! To je v naší hantýrce tady to, co je nad posledním kruhem pekla, tedy
lomu! A pak na hlavní silnici, která vede pár kiláků odtud. Tam na opačný
straně je už to, čemu vy říkáte civilizace. Sem tam asfaltka, benzínky, hotely,
města a tak. Tam už ty telefony, navigace a všechny ty civilizační sračky
kupodivu fungujou. Ale víš, my, co jsme sem přišli už před dávným časem, jsme z
tý tvý civilizace vědomě utekli. Nebyla pro nás a hlavně, my nebyli pro ni.
Adámek, já, teta, jak jí říkáš, a spousta jinejch. Některý se tam po čase
zkusili vrátit, ale šupem byli zpátky. Nevím, proč se tehdy ona taky
nevrátila…? A teď stejně nevím, hochu, jestli se vám ji podáří přimět k návratu
do Itálie. Myslím, že ona se sem vrátila domů. Ale my všichni tady teď začínáme
cejtit, že brzo budem muset jinam, Matěji. Protože to svinstvo, před kterým
jsme utekli sem, je najednou i tady!!! Ale kam jinam? A to bude pro divokou
Amadeu nejspíš velká bolest!
Jestli chceš, Matěji, stav se tady dneska navečer a já se ti
možná pokusím ukázat ještě to skutečný Peru. A tím není Huánuco, Cuzco, Nazca,
Titicaca a Macha Picca a tak...
Když už tu zaznělo peklo, narazil jsem na tento článek. Už jsem o tom párkrát četl i jinde (Ivo Wiesner) s různými teoriemi. Né že bych si myslel, že to audio je pravé, ale jak už to chodí, na každém šprochu .....
OdpovědětVymazatMá k tomu někdo něco?
Michale,
OdpovědětVymazatnerozumím Tvýmu komentáři. Zaznělo tu peklo? Od I. Wiesnera jsem bohužel nic nečetl. Když budeš mít čas, tak mně naveď. Popleta
Zaznělo, ale jen jako hantýrka místních dělníků :-D
VymazatNevěděl jsem kam to dát, tak jsem to šoupnul k tobě. Ono to částečně taky s tvými články souvisí, teda pokud je na tom něco pravdy. A to co se pozměněné historie týče.
Michale,
OdpovědětVymazatco to je ... ta pravda? Já ji fakt a myslím tedy svlečenou, ani koutkem voka ještě nikdá nezblik. Popleta
Co je to pravda? To ti řeknu zcela přesně. Pravda je realita. Jednoduše to, co je samo o sobě do té doby, než se to někdo pokusí popsat. Konec, šmitec. :-D
OdpovědětVymazatJo!
OdpovědětVymazatTo oproti mý nadsázce má hlavu, pajšl i patu. Popleta