Templáři IV/ 5-7

5.     kapitola

Josef řekl... tahle země přestává bejt tím, co si myslíte, že je! A já už teď pochopil, že mě nemohlo nic lepšího než on potkat. Je pravda, že teď na týhle civilizovaný straně hor, kde fungujou všechny ty krámy v Land Roveru, rozhovor s ním začal ztrácel svoji ostrost. Možná, že už večer úplně vyvane. Ale jak je možný, že tam na druhý straně lomu, nanejvejš pár kilometrů odtud, nefungovalo nic? Lautr nic, ani já? Jako by tam byla nějaká energie, která si tyhle krámy a možná ani mě tady nepřeje! Nebudu mudrovat a zajedu tam zpátky, i kdybych měl znovu zabloudit. Přes lom asi nemůžu, protože by Josef mohl mít problémy. Na nejbližší odbočce to vezmu doleva a musím se tam nahoru znovu dostat. Tenhle asfalt vede na jih do Cerro de Pasco. Tady navigace maká. Uvidíme, až odbočím do těch šílenejch kopců.

Ale já vlastně nemusím riskovat, že zabloudím. Pojedu po tý šotolině, na kterou odbočím tam, kam to dá. Nebudu odbočovat, a až přestane fungovat navigace, tak se jenom vrátím. Pojedu pomalu a budu si všímat orientačních bodů. Dominant tam bude určitě habaděj. Jo, tady to vypadá na odbočku a je pěkně kostrbatá.

Stoupal jsem nepřetržitě asi hodinu, všechno bez problémů fungovalo, ale když jsem byl v téměř nejvyšším bodě, kde vůbec a lautr nic nemohlo bránit komunikaci navigace se satelity, tak se to opět přihodilo. Šlus! Jel jsem dál pár kilometrů po tý náhorní planince – nic, ani ťuk. Otočil jsem džíp a pomalu se vracel zpátky ke zlomu. Potvora navigace začala fungovat. Tak jsem si chvíli hrál na civilizaci i necivilizaci, a když mě to přestalo bavit, začal jsem pomalu sjíždět zpět do tý pro Adámka, Josefa, Indiána a možná už i znovu pro tetu nebezpečný, hloupý, zbytečný, necitelný, civilizační žumpy, která podle něj existuje už i tady v Peru.

Slečna navigace se omluvilala, prej za ten výpadek nemůže, a sdělila mi, že nejbližší benzínka je asi třicet kilometrů směrem na Cerro de Pasco. A protože nevím, co mě večír čeká, tak se na to musím dobře připravit! Proto bude dobrý, abys, autíčko, mělo plný bříško. A já bych asi to samý měl udělat pro sebe. Možná by neškodilo najít nějaký krásný místečko při cestě zpátky k lomu. Zkusit po svejch vylízt, až kam to bez horolez-cajku půjde. Pokoukat, vnímat svoji mentální samotu a tupl, živočišnou, neopakovatelnou přítomnost materie a někde kousíček za ní svištění, zvláštně vonícího větru. Pak nepatřičnost sebe a stříbrnýho džípu! No a potom si dát  vydatnýho šlofíka...

6.     kapitola

Pár kilometrů před tím, než jsem odbočil z hlavní silnice k lomu, začalo něco naprosto pro nás nepochopitelnýho. Obloha byla modrá, čistá, ale z venku najednou do vozu začal proudit hodně studenej, vlhkej vzduch. Zavřel jsem okna a bylo to vo fous. Protože vzápětí z toho modrýho nebe spadlo něco jako vodní závoj. Byla to pro  středoevropana zase další moc podivná věc. Ale už si pomaloučku zvykám, holt nejsem v Podmoklanech! A za chvilku jsem už uviděl Josefa skrejvajícího se před   podivnou vodní duchnou pod plechovým přístřeškem. Seděl na docela rozměrným pinglu a přes kolena měl položenou krátkou flintu. Když vstal a zamával, všiml jsem si taky velkýho loveckýho nože. 

Ahoj, Matěji.

Čus, Josef… to jedem do války? Já myslel, že na vejlet?

Tady, Matěji, i když jedeš jenom na vejlet, tak jsou to hory, džungle nebo obojí dohromady. A ty i já musíme bejt připravený na všechno! A když to bude nutný tak i zabíjet! Jestli myslíš, že to nedokážeš, tak já jdu domů!

Počkej, Josefe, neblbni… já, já nevím? Já jsem z Podmoklan!

Dobře. Já, abys věděl, pocházím od Sněžnýho a teď chvíli počkám! Ale než se rozhodneš, tak si pořádně prohlídni to, co ti na cestu dali šamani. A při tom si uvědom, že oni životy zachraňujou!

Otevřel jsem kufr. Byly tam běžný věci. Nějaký oblečení, jídlo, pití a zřejmě jen věci potřebný na kempování.

Nic zvláštního tu není, Josef!

Víš, Matěji, já tenhle džíp dost dobře znám. Teď ty krámy v kufru vylož a odhrň kobereček na jeho pravý straně.  Co tam vidíš?

Nic, Josefe.

Správně, Matěji, tam nesmíš vidět ty ani nikdo jinej naprosto nic!

Tak jo, Josef. Otočil jsem se a chtěl ty vyložený krámy dát zpátky, ale zaslechl jsem jemný cvaknutí. Potom se ozvalo:

Teď se, Matěji, otoč a řekni mi, copak to tu je?

Nó, to snad není možný? To je přímo arsenál!

Jo, zbrojnice. A proč myslíš, že zrovna tenhle cajk tady máš? Myslíš, že teta, Adámek a Indián jsou blázni?

No u Adámka si nejsem jistej, ale teta s Indiánem vypadaj seriózně.

Tak vidíš, Matěji. A teď mi odpověz na tu mou otázku!

Můžu, Josef, chvilku uvažovat nahlas?

Jasně!

Takže, když ti neřeknu jo, budu ve výjimečným případě i zabíjet, tak ty se sebereš a půjdeš domů? Já pak nejspíš strávím celej tejden někde poblíž tý pumpy, kde jsem odpoledne bral benzín. To pak budu šamanům tím benzínem tak strašně smrdět a oni pochopěj, že jsem ten nejzbabělejší magor v širokým okolí.

Navíc by mě mohla obsluha pumpy, když se tam budu celej tejden motat, klidně zastřelit, když to tady tak chodí. Protože by mohli mít důvodnou obavu z toho, že se asi chystám je přepadnout a vokrást. No, to je teda něco? Já se snad ze strachu přebejvat u pumpy, kde by mě mohli zastřelit, protože jsem možná nějakej loupežník, budu muset vydávat za nějakýho Ramba, kterej ale teď je celej posranej z toho, že ho tady Josef nechá a půjde domů. Já se snad rozbrečím, Josef!

Klidně se rozbreč.

Tak jo, Josef. Souhlasím, co mi jinýho zbejvá? Ale já fakt neumím střílet.

Tys nebyl na vojně, Matěji?

Byl, ale je to skoro čtyřicet pět roků. Navíc jsem ji trávil v kabině, z který se  odpalovaly takový předpotopní protiletadlový rakety, a tam jsme byli vyzbrojený jenom pistolí. Protože s flintama bysme se tam utloukli. Navíc jsem nikdy netrefil ani největší terč, co tam měli. Proto nechápu k čemu ti moje slíbený odhodlání vlastně bude?

To už nech na mně, Matěji. Vono až ti půjde vo kejhák, tak se v týhle divoký přírodě vodhodlání a instinkty dostavěj co-by-dup! A mačkat kohoutek umí každej blbec. Copak jsi nikdy neviděl žádnej akčňák?  A na co ještě čekáš,  j e d e m !

A kam to bude, Josef? To je úplně fuk, padre, protože je to tam, kam by ses nikdy a za žádnou cenu jiným způsobem nedostal...

7.     kapitola

Josef, já sem z Podmoklan a jak víš, na rovník je to od nás k jihu. A když jsem včera zabloudil, hrabal jsem se ve svejch vzpomínkách na školní předměty, ale za nic na světě jsem se nedokázal upamatovat, jak je to s kompasem tady na jižní polokouli.

No, na to se mě taky už pár seveřanů ptalo. Je to jednoduchý, kompas ukazuje i tady na sever.

Děkuju. Vidíš, přijel jsem si tady konečně dodělat maturitu. A kam, Josef, míříme?

Nikam, jsme  ve velkejch horách, a ať pojedem kamkoli, tak nakonec skončíme v místech, kde z toho poslední kopce budem koukat buď do nížinný džungle, která míří k Amazonce a jen výjimečně jinam. A nebo přímo na oceán. Mohla by se přihodit i ta louže Titicaca, ale ta je moc na jihu. Tady se prostě nedá zabloudit a já nechápu Matěji, jak se to tobě mohlo přihodit už pár kiláků od Adámkovýho ležení.

Víš, my kluci z okolí Sněžnýho furt koukali z kopců dolů do údolí. Byla to taková malá rozkoš z mrňavoučký závratě. Ale tady jsou moc vysoký hory, který zabíraj obrovskej prostor, a ta drobounká rozkoš se tady dost často stává stresem, strachem nebo dokonce chorobou! A já kdykoli mám trochu času, tak jedu úplně bez plánu,  „ jako my teď “, přesně tam! N i k a m ! To je posedlost mnoha lidí, co žijou uzavřeni v opravdu vysokejch horách, ve kterejch se nenarodili. A takhle si tu naši chorobu léčíme.

Teď pojedem stovky kilometrů v jejich sevření a budem mít stále silnější pocit, že nám nakonec rozdrtěj naše už úplně dočista ledový srdce. Uvidíš, jak budeš toužit a dokonce snít o tom, bejt už konečně mimo stíny a temnoty kaňonů. Mimo šikmý, hladký nebo nebezpečnější drolivý úbočí skal, na jejichž vrcholech bílý ledový čepice odrážej do neurčita to tušený a skoro už zapomenutý slunce. Tuhle touhu znásobí a vybičujou až k úplný nesnesitelnosti hodiny a hodiny strávený v uzavřeným autě. Přesně tak, jak to dělá jakejkoli druh otroctví. A v tomhle prostředí naprosto stereotypních, neustále se opakujících pohybů těla i mysli se pak náhle vynoří něco, co způsobí explozi v tvý hlavě, srdci a duši! Světlo vycházejícího slunce, tam někde daleko, strašně daleko za volně rozprostřeným obzorem. To světlo je svoboda, ke který teď můžem dojet pouze skrze tuhle otročinu a připoutanost k autu, horám a k sobě. 

Takhle já, Matěji, léčím svůj stres z nádhery hor a naplňuju tak touhu po volnosti a rovněž paradoxně po skoro už zapomenutým domovu. A pomáhá mi v tom ona děsivá krása skal a hnus cákající ze systému, tam někde hluboko pod námi, před kterým jsme bláhově utíkali z domova! Tady vždycky a znovu pochopím, že můžem odcházet, ale MUSÍME se vracet. Jen pořád ještě vůbec netuším, nebo už jsem zapomenul, kam to vlastně je? Protože moje představa domova se už úplně a dočista rozplynula!

Jo, slůvko svoboda je lehoučký, a když do něj foukneš, tak letí… fííí.

Rychle zastav, Matěji! A koukni támhle nahoru! 

K o n d o r …