Templáři IV / 1 - 3

ČTVRTÁ ČÁST

1.     kapitola

Je požehnaný září. Jsme v Civitelle a čekáme. Mám pocit, že Amadea pomalu poztrácela všechna svoje mimořádná obdarování. Už před tím, než nás navštívila najaře v Podmoklanech, skončila s pránickým cyklem a začala jíst. Měla asi strach ve čtyřicítce o svoje první dítě, a tak přešla na vegetariánskou stravu. Myslím, že to nebylo dobře, a taky s tím měla obrovský problémy. Najednou to nebyla sebevědomá čarodějka, ale hospodyňka, skoro ustrašená ženuška, která neví a má strach?  Mně to zezačátku dělalo dobře, ale pak jsem začíl mít strach i já!

Ještěže tu téměř stále byla teta, která vůbec nevypadala odvázaná z tý docela náhlý změny Amadeina stravování. Myslím, že zůstat dýl v Čechách, tak to dopadlo moc blbě. Popletená MUDr. Věduňa. No jo, ale už se stalo. Všechny dary nemáme na furt a pud zachováni rodu je asi pořád moc silná haluz! Byla wicca, není wicca, bude wicca? Když jsem se na to ptal tety, řekla mi, že neví! Ale záleží to jenom na Amadee! A taky na tom, zda-li my tři se teď a hned dokážeme přeladit ze strachu v naději!

No a co dítě, teto?

To dítě je z nás  n e j s i l n ě j š í,  Matěji. S ním si starost nedělej!

Tohle mysliš fakt, teto?

Jasně!

Já mám pocit, že to dokážu v podstatě hned. Protože chlap musí fakt držet v ruce něco, co je hotový a tady, aby začal pociťovat pro nás jasnej, zřetelnej a výrazně majetnickej vztah. A teprv až z toho následně plynoucí strach o něco. Dítě? Hm! U žen je to asi jinak a zvlášť u Amadey, když se začaly pomalu vytrácet její metafyzický schopnosti. Bylo to fakt děsný. Zcela popletená ženuška, spoléhající už jenom na tetu! A u tety jsem měl pocit, že je taky v úzkejch. Vyšlo mi z toho, že Amadea je pro ni příliš blízkej vztah, než aby se mohla nad problém s nadhledem postavit. Jo, a přesně tak to bylo!

Jenomže teprv pak jsem poznal, jak neuvěřitelnej člověk v tetě vězí. Okamžitě sbalila potřebný věci, koupila letenky a už následující ráno jsme všichni odlétali z  Říma do Peru.

Byl jsem úplně u vytržení, když na nás v Limě na letišti čekal tereňák se šoférem, a okamžitě vyrazil do hor. Amadea to snad už ani nevnímala. Jeli jsme spoustu hodin nahoru a dolu po čím dál horších cestách a pak už i necestách. Ten šofér byl obrovskej machr.

Kdes tohohle člověka pro pánajána teto vyhrabala?

Řekla mi jenom, až později, Matěji. Teď musím bejt s Amadeou. A ty se hlavně neboj! Ty věty byly švihnutím biče. A byly to rozkazy!

2.     kapitola

To místo, na který jsme dorazili, bylo po těch úchvatnejch horskejch sceneriích takový nanicovatý. Malej plácek, tak sto padesát, dvěstě metrů čtverečních. Na něm něco jako zastřešená pergola s jedinou místností, který však chyběla přední stěna. Nebo to možná byly velký dveře? Nevím, jak to nazvat. Dál už nebylo nic… Jo, asi pět metrů před vstupem bylo ohniště a pak už jenom visutý lůžka a v jednom z nich starej chlápek. A když říkám starej, tak fakt starej. Odhadem 100 let. Jenomže když z auta vylezla teta, tak vyskočil, jako nějakej šaolin a hnal se k ní tryskem zdopovanýho Bena Johansona. Človíček, jen tak v bederní roušce. To byste museli vidět! Trochu mně to připomínalo Nereto a vítání Amadey s paní pekařkou. Člověk najednou zas uviděl v akci nezkrotnej živel, jehož jméno je radost! Ten stařík si vůbec nevšímal povadlý a zmatený Amadey, kterou jsem se snažil vysadit do visutýho lůžka mezi stromy. A pak to přišlo!

Drmolili a chechtali se španělsky, pak italsky, no a vypadalo to, že nemocná je vůbec nezajímá. Ale když se ozvala čeština a ještě k tomu kameničkovsko-hlinecko– svrateckej dialekt, kterej v týhle podobě už ani tam neuslyšíte, tak jsem si fakt sedl na zadek a málem se počural. A představte si, von to byl nějakej Adámek z Kameniček!  Místní to peruánskej šaman, kterej tu těch sto let snad opravdu žije. No, Amadeo, myslím, že tohle všechno jsou pro nás samý dobrý znamení.

Najednou se všichni a všechno ztišilo. Teta s Adámkem – a pomáhal jim ten fantastickej šofér – začali cosi pomalu a důstojně připravovat! Všichni se zřejmě velmi dobře znali a asi to nedělali poprvé. Zapálili oheň a šofér vynesl z kufru tereňáku nějaký věci. Chtěl jsem mu pomoct, ale teta mi docela a opět velmi přísně řekla – na nic nešahej a věnuj se Amadee! Pak ironicky dodala… nebo si třeba hrej! A protože tu nebyl písek, šel jsem k Amadee.

Jak ti je? A vidělas… co se tady dělo?

Jo, bylo to moc zvláštní. Když jsem se dívala na ty dva, jak spolu vyváděj, tak jsem si připadala jako v Jiříkově vidění. A říkala si v duchu… no teto!? Ty se teda dokážeš vodvázat. To snad ani nejseš ty? No a když se ten uvítací mumraj ztišil, začala jsem pomalu vnímat okolí: vůně, barvy, zvuky a hory. Gran Sasso je proti těmhle pindík. A taky jsem uslyšela to lehounký šumění vody. Poslouchej, někde tam nahoře je určitě malinkej vodopád!

To je jeden z pramenů, o kterým místní indiáni říkají, že se po pár stech kilometrech v podzemí hor stane řekou Maranón a dál pak už jenom Amazonkou – ozval se za náma temnej hlas tety.

Myslím, že jsme oba nemohli ani dejchat!

A teto, kde to vlastně jsme?

No, asi stopadesát kilometrů na sever od města Cerro de Pasco.

A ty to tady znáš?

Jo! Pár let jsem tady žila, učila se a byla šťastná.

Jak štastná?

Moc!

A odešla k pilně pracujícím mužům, co snášeli k ohni kameny, zvláštní sošky, který vypadaly, jako by se na těch špičatejch podílel Giaccometti a na oblejch Henry Moore. Nebo snad Constantin Brancusi? A ze všech těch věcí vytvářeli kolem ohně zvláštní kruhovou galerii. Na stromy kolem přivazoval pan šofér svazečky bylin a nakonec Adámek přinesl pár velkejch, různě zbarvenejch krystalů. Pak najednou zaduněl zvuk bubnů, bubínků a všelijakejch dřevěnejch i kovovejch perkusí a chřestítek, za kterejma stál, teď už skoro ve stínu, nepředstavitelně proměněnej – už ne pan šofér, ale fakt Indián.

Začalo se rychle stmívat. Šaman hodil několik hrstí čehosi do ohně. Rozšířila se zvláštní vůně a všechno v nastávajícím šeru začalo ztrácelo kontury. Plameny ohně kopírovaly rytmickej vzorec perkusí… nebo snad naopak? A po nějaký době moje mysl začala tápat a bloudit v něčem, co mi přestávalo dávat v tom mým naučeným a zažitým civilizačním rámci navyklý a  přijatelný odpovědi. 

No a takhle pro mě začal Amadein rituál iniciace smrtí ...

3.     kapitola

Pro dnešního člověka tahle slova zní hloupě, ovšem tenhle rituál nás provází celej život. Většinou si lidi neuvědomujou, že život je manifestací smrti a ona zas vrcholným projevem života, kde civilizace i systémy fungujou jenom jako clona, která se snaží tuhle jednotu schovat, tajit, a když to bude nutný, tak nemilostrdně pronásledovat. Oni moc dobře vědí, že smrt je přítomna, byť velmi zahaleně ve všech křesťanskejch svátostech od křtu přes biřmování, svatbu až k poslednímu pomazání. Je ve zpovědi, v přijímání, je prostě všude a otevřenější věřící to tuší. Tuší, že tahle jednota je jedinou teologií, která nepotřebuje a nezná mučedníky, svatý, administrátory, udavače a špehy! No a to se musí utajit. Je to jednoduchý, přesně ve stylu hadích mozků. Neviditelnej systém vyhledá ty nejosvícenější, udělá z nich kacíře a čaroděje! Pak je pokrytecky předá tomu, čemu se říká světská moc! Ovšem,  nikdy u toho nesmí chybět úlisná žádost s doporučením shovívavosti k viníkům.

 Tím nejznámějším případem byli kataři. Říkali jim taky albigenští. Poslali na ně křižáky a jednoho docela fajn člověka – Dominika Guzmana, kterej určitě svatej nebyl. Ale oproti ozbrojenejm křižákům v parádě a na koních, byť byl šlechtic, šel bos a žebral. Je paradoxní, že on by se nejspíš za jinejch okolností s katary domluvil, ale stav věcí už zašel tak daleko, že to prostě nešlo.

 Kataři praktikovali se smrtí takovou pro mě docela zajímavou a srandovní hru. Když  měl někdo na kahánku, nebo dokonce umíral, pospíchali k němu Dokonalí, jak jim tehdy říkali. A za gnostickej rituál vkládání rukou musel slíbit, že pokud přežije, tak dobrovolně nastoupí na moc těžkou cestu těchto stále spěchajících poslů šťastný smrti. Ta cesta byla bez žen, masa, prošpikovaná půsty, meditacemi a klopotným kalupem ke všem dalším a dalším umírajícím. To je docela úsměvná a na kost zjednodušená oficiální katolická verze. Jenomže humor člověka přejde, když se pak doví, že tu potom byly desetitisíce mrtvejch v ne příliš regulérních bitvách… Další desetitisíce zamordovanejch civilistů v dobytejch městech. Nezanedbatelný tisíce upálenejch při hromadnejch atodafé. A rači už nebudu pokračovat. Ale měli bysme se z toho poučit hlavně my, protože se na tom svinstvu podílelo díky SYSTÉMU i mnoho hodnejch a slušnejch lidí, kteří vlastně dělali – jako Dominik – jenom svoji práci!?!

A proto vzala za svý nádherná akvitánská kultura, ve který se – pro církev naprosto nepřijatelně – znovu začal projevovat ten hnusnej kult  ž e n y  ve formě trubadúry opěvovaný dvorský lásky, fuj! Katarkou byla i Magdalena a její dcera. Obě se těsně před tímhle běsněním staly obětí rovněž nemilosrdnýho a brutálního vraždění, protože byly nositelkami sémě člověka, podle jehož života vznikla Kristovská legenda.

Jo, smrt je moc zajímavá a dobře promyšlená záležitost, jak říká teta, která teď právě maká na Amadeině iniciacii.

Ale vážení, představte si, já byl nemilosrdně a za tmy vykázán!

Šamani mě posadili do džípu, dali mi nějaký jídlo, pití a peníze s příkazem nejmíň sedm dní kempovat – aspoň sto kilometrů daleko. Když jsem namítl, že Amadea bude rodit a já chci bejt u toho, tak mi teta povídá, neboj hochu, zaručuju ti, že Amadea bude v pořádku. Ale teď mazej! Dáme ti vědět!

Když tohle říkala, díval jsem se do jejích bezednejch očí a bylo mi to jasný. Teta se už o Amadeu vůbec nebála. Ale v těch očích bylo ještě… něco!  N ě c o ?

Starej hastroš z Kameniček, jeden peruánskej indián, výbornej šofér a teta! Tři šamani. No jo, teď mi však došlo, jaký to vztahy mezi těmahle lidma kdysi dávno byli, když teta, jak říkala, byla tady tak šťastná?

Ale co, kopl jsem do vrtule a jupíí, jedem autíčko na mejdan!

Hned se mi však zkazila nálada, když jsem si vzpomněl, že v Peru se mluví mimo indiánskejch jazyků jenom španělsky. Fuj tajbl, taková negramotnost! A taky mi varovně prolítlo hlavou, že zcela nedávno mě v Civitelle tyhle dvě dámy rovněž kvůli jednomu rituálu poslaly na podobnej výlet do hor a já si tam parádně rozbil hubu… Hm!

Ale co, jen si představte, že je před váma celej tejden dovolený v Peru! K tomu máte džíp s navigací a se všema blbostma, který jsou v těhle novejch autech. Taky jídlo, prachy, skoro plnou nádrž a to v zemi, která je plná tajemství a záhad.

No nejsem já šťastnej člověk?

Amadea je v nejlepších rukou. Tak tedy, kapitáne, sundej černý brejle a navol směr Huánuco, Cuzco, Nazca, Machu Picca, nebo – Titicaca?

Ale co, vždyť je to jedno a vlastně všechno při cestě...

Matěj