Templáři III / 5 - 8

5.     kapitola

Šlapu krucemburskej kopec směrem na Košinov. Dámský kolečko Liberta mý ženy se pode mnou kroutí jako břišní tanečnice. A ke všemu po rozetách přeskakuje vytahanej řetěz. Kolik ti je, krásko?

No, bude mi čtyřicet!

Hm, jako Amadee? A vydržíš do Pustý Rybný?

Copak já jo, ale ty, hochu, těžko!

Až projedem lesama z Košinova do Kameniček, dáme pauzu.

Dobře. Jsem ráda, žes mě vzal zase jednou s sebou. Už léta jsme spolu nikde nebyli.

Nojo, stavěl jsem chalupu i pro tebe.

A co bude dál, Matěji?

Doděláme venkovní dlažby, zasadíme ovocný stromy, rybízy, maliny. Dovezem veliký morénový kameny. Vztyčíme naši pískovcovou stélu s tantrickým kalichem. Na zimu uděláme dřevo, dosázíme stromky v lese.

No a co dál?

Budeme žít. Koukat z kopce na Podmoklany. Není to paráda?

Je.

Nechám tě seřídit, promazat.

A pověsíš mě pak na trám, kde zas budu pár let čekat?

Jo. Možná. Ale dneska jedem. Za hodinku budem u Krejcara. Pokoukáme, vydejcháme a valíme směr Svratka, Křižánky a Pustá Rybná … Amadea?

Odpočíváme s kolečkem u hospody v Kameničkách. Chtěli jsme vyjet na kopec k Peškům. Tedy tam, odkud mám pocit, že duchovně pocházím. Ale do Rybný je to fakt ještě docela kus cesty. A protože jsem večer četl v pražský kavárně Symbiosa a vrátil se domů až hluboko po půlnoci, tak musím trochu šetřit síly.

Po čtení jsme ještě ve třech poseděli a povídali si o všem možným, až došlo na SYSTÉM a systémy. Debata nakonec byla docela bouřlivá, jak to v hospodě, pardon v kavárně, bejvá. Teď si uvědomuju – a je to docela srandovní – že v opravdovský kavárně jsem byl podruhý v životě. To je teda něco, skoro pětatřicetiletý pauzy mezi návštěvama! 

Teda, básníku, ty se máš v kavárnách přímo povalovat! No nic, asi ještě nejseš to, co si o sobě myslíš!

Ráno jsem se to pokusil zrekonstuovat, ten kavárenskej blábol, a vyšlo z toho asi tohle…

Se systémem to musí bejt úplně stejný jako s diplomy. První diplom zákonitě předal nediplomovanej. Takže jakýpak fraky. Tehdy v matriarchátu neexistovala rodina, jak ji známe dneska. A pak – dupy dup – najednou se vyskytl nějakej zakomplexovanej panáček – nejspíš úplnej impotent! – P r a o t e c..., kterej vyhlásil před partou podobnejch chytráků doktrínu o nadřazenosti mužů! No a tak se to přihodilo. A protože všichni víme, že čím větší pitomost, tím rychleji koření, začal brát za svý ten pradávnej „strejček“ a vytvořil se abstraktní a stále zvadlejší, ale nadřazenej pojem „otec“. Sranda, co? Partička sebejistech „taťků“ vytvořila první pravidlo budoucích systémů. Tedy, že někdo má menší cenu než jinej. A začali s tím dobejvat svět.

A tak vzniknul první systém zvanej „rodina“. Uf, to musel bejt mord! No a pak se strhla celá systémová lavina. A jak říká Voltaire, žádná sněhová vločka v lavině se necejtí bejt vinna, tak ani dotyční jí zřejmě netrpěli. A už se to řadilo. Náboženskej systém, pak hned sociální a na to zbraňovej! A už to frčí… politickej, vládnoucí, školskej, filosofickej, bankovní, zdravotní atd.! A když už tu systémy jsou, bylo by hříchem je nevyužít! Že?

Člověk, až na zvrhlý výjimky, nepotkává špatný a zlý lidi. Ale vždycky zakopne o nevlídnej, a dokonce nepřátelsky se tvářící systém! Třeba si představte, že až do dnešních dnů rodinu vytváří pár lidí. Jsou dokonce většinou zamilovaní. Ale protože je rodina první špruslí necitelnýho pána SYSTÉMŮ, tedy nadřazenosti a hierechie, tak je ta hrůza tady! To je fakt sranda, když pánem systémů je dáma Nadřazenost a  hraběnka Hierarchie, co? No a tímhle rozbitím jednoty člověka, jehož dokonalým vyjádřením je tantrickej výraz – l i n g a m – vznikla ta fatální systémová hloupost. Je možný, a dokonce pravděpodobný, že právě tohle urychlilo technologickej vývoj. Protože když člověk neví kudy kam, tak aspoň tedy nohy v teple.

A proto dnešní úžasný pohodlíčko, teplíčko, fotbálek, reklama, televize, pornografie, obchodní řetězce, počítače, mobilní telefony a co já vím ... hm i ten zvláštní a poťouchlej smrádek furt a všude! Ale taky zároveň kvalitnější, rychlejší způsoby vraždění a války – fakt – ve velkým. Výroba otroků, co netušej, že jimi jsou. A ničení prostředí života.

Ale mentálně, mentálně jsme zůstali hluboko pod úrovní těch, kterejm říkáme divoši, barbaři a já speciálně civilizační  r e z e r v a !  Možná však, že už ani žádný nejsou, protože těm posledním z kapsy čouhá mobil. Pod palmovou střechou maj počítač a na hlavě bejsbólku. Večír hupsnou na skůtr a mažou do tramtárie na hemburgr s coca-colou. Fuj tajbl!!! Takže do budoucna už v tomhle ohledu není, vážení, v co doufat! Žádná rezerva pro civilizaci a natož pro kulturu. Zbude to holt na nás … dámy a pánové.

A když namítnete, že bez systémů už ani neumíme fungovat? Budu s vámi vřele a bezpodmínečně souhlasit. MY SE TO TOTIŽ BUDEME MUSET ZNOVU NAUČIT!

6.     kapitola

Takže, kolečko promiň. Zase jsem se zakecal, jako vždycky sám se sebou. A my dva přeci chceme do Pustý Rybný, ne?

Jasně, Matěji.

Tak tedy zpátky kolem zadumanýho Krejcara a po rovince nepředstavitelně vonícím lesem až do Svratky. Víš, kolečko, tady žije poslední žijící sourozenec mý maminky. Tetička Hlavsova, ale tam se dneska stavit nemůžem! Protože to bychom potom jet dál už neměli sílu. Ona totiž má vždycky napečný ty nejlepší kynutý buchty na světě. A ty se nedaj jen tak odmítnout! Možná až pojedem zpátky?

Teď si uvědomuju, že jsem v Praze nebyl nejmíň dva roky. Naposledy jsem hrál a četl v podzemním klubu školy na náměstí v Karlíně, naproti tomu velkýmu cihlovýmu kostelu. Ale po týhle poslední návštěvě mám takovej blbej pocit, že Praha chřadne a chátrá. Když jsem včera přejel Jiráskův most a hledal parkování někde poblíž kavárny Symbiosa a pak se procházel po okolí, zdálo se mi město smutný, špinavý, šedivý stejně jako na konci osmdesátejch let. A nějaký to něco navíc tu žádný nebylo! Ale přeci jenom asi něco jo… v žulovejch výklencích náplavky se váleli bezdomovci. Jinak to celý nábřeží, včetně výhledu přes rezatej železniční most na úplně černej vyšehradskej kostel mě docela rozhodilo. Po čtení jsem plánoval, procházku z Malostranskýho na Staromák. Ale zrušil jsem to a ponechal si rači v podpaží tu okouzlenou slečnu, dávnou iluzi.

A teď z vršku dolů, „děvče, drž se“!

Co to zas meleš, Matěji? Jestli se tady někdo něčeho musí pevně držet, tak jsi to, starouši, ty.

Nojo, nevztekej se, kolečko! Křižánky jsou přeci dlouhý jak tejden. A v obruči kopců. Tady je fakt ještě příroda a doširoka otevřený nebe, který jsem náhodně, cestou do Rybný, kdysi sám a jenom pro sebe – tady – našel. Ten dojem bude sílit směrem Amadea? No jo, ale co já jí vlastně chci nabídnout – mimo ten skrblíkovskej dohled nad statkem? Kolečko zlatý, platinový, poraď! Proto sem jedu s tebou a ne s nějakým puberťáckým autem. Je ti přeci čtyřicet, máš rozhled, zkušenosti a nejseš zas tak starý jako já, abys je už latur všechny zapomnělo. Zvlášť když máš takový jméno. Liberta, to už přeci není žádný mejdlo. Áááá, pro pána krále, Milovy, dyť už tam budem a já jsem z toho celej podělanej. Kolečko, vypadne z tebe konečně už něco?

Ticho jako v chrámu!

Ale co teď? Hlavou mi proběhla vzpomínka na moje druhý setkání s Amadeou. Jak se po tom prvním debaklu rozpačitě plížím k pláži, v hlavě děsnej maglajs, z kterýho se najednou vynořil pozdrav a nevyslovená otázka. Víš, kdo mě sem poslal? A tehdy se za zídkou ozvalo její ...

Alojsíjo!

Jo, udělám to stejně. Zazvoním, zatluču… nebo zapískám? A budu si myslet: děvče, víš, kdo mě sem poslal? Ale nebudu čekat na to, až řekne – NIKDO, templáři! A řeknu to sám...

7.     kapitola

Absurdní cedule. Pustá Rybná! Jako na divadle. Už toho mám plný brejle. Teď nahoru do kopců a k tomu s pitomým ouvazkem, že naprosto nevím, co jí mám říct. Ne, že nevím, ale bojím se cokoli nabídnout. Protože jsem zbabělec, kterej by musel řešit z toho vyplývající problémy!

Jsem sice jenom kolo, Matěji, ale není tohle… drzost, s tímhle „nanicovatým málo“ zatlouct někomu na dveře, neřku-li Amadee?

Nech si to pitomý neřkuli!

A proč, Matěji?

Pro pána krále! Tak mám teda zapískat?

Děláš si srandu?

Můžu taky zatelefonovat.

Ty ses snad zbláznil? Na co si to hraješ? Nejseš na divadle.

No jasně, zbláznil, Liberto, to je vono! Blázinec je odtud daleko! Takže na divadle. Hm?

Jenomže, Matěji, i v absurdním divadle nebejvaj blázni, ale jen opravdový, živý lidi.

A co, ty, starý kolo, o tom můžeš vědět?

Nic a to mi stačí, znám přeci tebe, h o c h u !

Joták, poradit neumíš, ale debatu na téma divadlo se mnou povedeš?

Povedu! Co já vím, tak v divadle jsi byl jenom dvakrát. Jednou jako dítě v Národním a podruhý, jako dospělej-nedospělej v Semaforu.

To máš sice pravdu, ale já o divadle hodně četl!

To seš celej ty. Ty čteš o divadle, filmu, politice, historii. Ty furt jenom čteš! Čteš Bibli, Korán, Kabalu, Zohar, zabejváš se Tantrou. Čteš o konspiracích a historii. Taky o mužích a ženách, který něco znamenali. Čteš o všem možným i nemožným!  Ale kdy jsi naposledy opravdu žil? No schválně řekni... kdy naposledy?

Co ti je potom, ty kolo jedno pitomý, rezatý!

Jo, jsem jenom pitomý, rezatý kolo, který ale ví, žes byl už nejmíň dvacet let mrtvej! Úplně, dočista  mrtvej, kterej najednou obživl, když potkal živou ženskou, o který se mu jednou před pár lety zdál podivnej, ale hodně živej sen! A ona na něj pak dokonce čekala na jedný divoký pláži s pozdravem – Ahoj templáři!

No a co? Mám se snad zbláznit?

Ne! Jestli tohle nevyužiješ, tak se určitě nezblázníš. Budeš jenom dál mrtvej, kterej bude číst a číst o životě druhejch. A taky ten, kterej kvůli slovům napsanejm na papíře, neprožije a nepochopí lautr nic! Budeš to, co máš napsaný nad postelí. Pamatuješ si to ještě vůbec?

Jasně, je to opsaný z Tantry.

No vidíš, zas opsaný. Tak si to, Matěji, prosím tě asi 600x v klusu jako domácí úkol zopakuj! Jenom se Šakti budu Šiva a bez ní jenom  š a v a …  tedy mrtvola!

Dobře, Jenom se Šakti budu… ?

8.     kapitola

Kolečko, tohle by měla bejt Amadeina usedlost. Ale je tu na Amadeu dost velkej bordel. Je to sice velký, ale vzhled připomíná nějakej socialistickej podnik. No teda, ona se svojí zářivou aurou a tohle? Tady se mi nechce ani zapískat! Má cenu, abych se šel vůbec zeptat? No jo, ale na co? Dyť já ani nevím, jak se ona v Čechách jmenuje? Laura? Ale jak dál... ? Aby si třeba nemysleli, že jsem tipař! To by na mě mohli taky pustit psy! Tohle je fakt absurdní, ale ne divadlo, nýbrž realita.

Realita sem, realita tam. Matěji, neplácej nesmysly. Ten statek je čistej a na český poměry docela i opravenej.

Ach jo, Liberto, nekecej mi do toho! Mám přeci oči.

Jo, oči ti nechyběj, ale rozum teď zrovna jo!

Všechno, co jsem vnímal stoupaje do hory, bylo moc hezký. Nebe, výhled, barvy, vůně, zpěv ptáků, ale tady už není nic! Tady je fakt jenom ten nejnanicovatější konec světa. Dávnej, zničenej Asgard. Jouvejs, Liberto… tys mě kopla?

 Žádnej Asgard „básníku“. Tomu se říká chvilkový zatmění mysli, víš! Nebo taky jen zrovna teď a hodně výstižně „PUSTÁ RYBNÁ“ v tvý hlavě!

No a pak konečně kolečko zazpívalo.

Na každou horu vede tisíc cest.     

A každá z nich je něčí sen.

A i když všechny do jedný jsou iluze.

Tak ta cesta sama – není možná sen …

Co to má znamenat? Přeci jsem si celej ten příběh nevymyslel? A jestli jo, tak proč? Jsem snad ještě větší blázen, než o mně říkaj? A jestli ne, tak se mi to všechno, co jsem od minulýho léta zažil – jenom tak mírnyx-týrnyx zdálo?

Matěji, ty ses fakt asi pomátnul!

Asi jo, kolečko.

Jsem přeci v Pustý Rybný, ne?

Jasně!

A hledám Amadeu s jejím statkem?

Jo a taky ne!?

A ona tu asi není.

Co to prosím tě meleš.

Hm a tohle, na co teď koukáme, je co?

Nejspíš jen pitomej hologram, kterej se zrovinka teď vylíhnul v tvým mozku, Matěji!

Dobře, kolečko. Já vím, že ona se na nás dívá z okna a přesně ví, že vždycky, když nevím, tak švindluju a zjednodušuju věci až na úroveň leporela, abych se sám ze sebe nepoblil. A dělám úplně to samý co systémy, kterejma tak opovrhuju. Oni taky okamžitě, jak začnou fungovat, nabídnou světu jinou, co nejjednodušší realitu, pochopitelnou a přijatelnou i veverkám. Protože musej skrejt tu obrovskou kupu hnoje plus velkej švindl. A já zas naopak teď nutně potřeboval hromadu svinstva umístit na místo Amadeina statku a začít fixlovat, abych se vyhnul našemu rozhovoru!

Ách jo, Matěji.  K o n e č n ě !

Takže, kolečko, klepou se mi kolena, drž mi prosím palce. Jdu na to ...

Konec třetí části

Napsal Matěj