Templáři III./ 1-3

TŘETÍ ČÁST

1.  kapitola

Ten poslední tejden, kterej u nás v Podmoklanech Amadea strávila, byl tak hektickej, že nezbyl čas si popovídat. Chtěl jsem se dovědět něco víc o její verzi mýho, z její strany proklamovanýho templářství.

Po návrátu z Itálie jsem potkal – asi ne úplně náhodou – na zámku v Novým Studenci, kde dřív byl archív, svýho dobrýho známýho archiváře a historika. Dlouho jsme se neviděli, a tak jsem ho pozval na italský víno. Chtěl jsem z něj vytáhnout nějaký templářský informace. On totiž učil už za totality na německejch univerzitách a taky různě po Evropě. Byl to vždycky hodně otevřenej člověk a napadlo mě, že jeho znalosti o tomhle tématu by mohly překračovat rámec u nás dostupný literatury i jejich internetovej ekvivalent. Byl jsem zvědavej na rozdíl toho, co já objevil v knížkách a on na svým putování Evropou.

Víno jsme vypili a o rytířích s červeným křížem na bílým plášti mi řekl jenom to, co už jsem dávno věděl. A pak tiše, spiklenecky a možná už pod vlivem alkoholu něco o tajemství!

Jakýpak tajemství! Nasrali kdekoho, protože kdekdo měl u nich dluh. Byli mocní, nezávislí a měli jedinýho protektora – papeže. Ale taky se příliš montovali do světskejch záležitostí a já se nedivím, že světští páni jim to chtěli zarazit. A podle mě na to měli plný právo!

No a když se vyskytl slabej papež, jako tehdy zrovna Klement Pátej, tak toho využili. A navíc zašlápli dvě žáby najednou, jak říkaj frantíci. A bylo slovíno. Zvlášť když největší dluhy u nich měl povedenej, toho času Sličnej Filip, kterej nechtěl vrátit ani chlup a navíc se rozhodl je okrást. Jen mi vrtá hlavou, proč tým, kterej za dvě stovky let vytvořil takovouhle velkou, prosperující a mocnou firmu, se dal tak hloupě načapat na švestkách? Pochytat, okrást, zesměšnit, mučit, oběsit, upálit a vím já co ještě?

Mně to sice vzdáleně, ale přeci jenom připomíná počínání Ježíše, s kterým jsou  templáři a to důvodně – často spojováni. O založení oficiální skupiny se postarali Hugo z Payens a Gedofroy ze St. Omer. Ale panujou dohady o tom, kdy to alespoň přibližně bylo a co to bylo za lidi. Já se přikláním k datování těsně před první křižáckou výpravou. Ale oficiální je svátek narození Krista r. 1117. O čemž si myslím, že po dvaceti letech křižáckejch válek by to skoro už nemělo žádnej smysl. A pokud se jedná o osoby, tak jedni tvrdí, že to byli dobrodruzi a další naopak vyzdvihují jejich víru. Pak se k nim přidalo dalších sedm kolegů. O deset let později byli přijati do církve. Roku 1139 jim papež Inocent Druhý udělil privilej povinný podřízenosti papeži a vyjmul je z placení desátku.

A teď přichází jeden moc zajímavej moment. Deset let před první křížovou výpravou byl v Cařihradě ukřižovanej chlapík jménem Radomír. Přišel z Meteory... MY – TE – U – RA (= v blízkosti světla a poznání), která byla duchovním centrem slovanský říše. Jeho společenství tvořil kruh devíti vzdělanců. Říkali si rovněž Rytíři chrámu, tedy Templu pravdy a poznání. Ti ovšem nechránili poutníky ke hrobu Ježíše v Jeruzalemě, ale člověka, podle jehož života a smrti – velmi pravdpodobně – vznikla ona známá kristovská legenda. To je tvrzení několika známejch badatelů mimo mainstream. Pro mě je na týhle verzi moc sympatický hlavně to, že nevytvářeli žádnou první profiarmádu. Nevymejšleli institut směnky a dobře fungující bankovní systém. Nebyla tu snaha kumulovat obrovský prachy, aby je hned roztočili na vysokej úrok. Jejich úkolem byl apoštolát a ochrana výjimečnýho člověka, kterej přijal v Meteoře misii ke galadským Židům. Jejím cílem bylo mimo jiný alespoň se pokusit zmírnit zvyk vysokýho úročení půjček a vůbec umravnit jejich chamtivost a bizarní mocenský záměry. Samozřejmě, že se mu to nepovedlo, a z našeho hlediska se nechal hloupě a zbytečně roku 1086 ukřižovat. Nezabránilo by tomu ani tisíce vojáčků, natož pouhejch devět vzdělanejch pánů.

Dva z nich pocházeli z předních evropskejch rodů a studovali v Metoře, kde se stali veduny. Čtyři byli Merovingové, tedy severní Rusové, co do západní Evropy přinesli vzdělanost a kulturu. Dva byli volchvové z nejvyšší kasty, rovněž vychovaní v Meteoře. Poslední – Radan – byl Radomírův brácha. Tahle parta nejprve po Radomírově smrti odvedla jeho syna do Španělska. Potom doprovodili jeho ženu Magdalenu s dcerkou na katarskej hrad Montségur, odkud jako rozená Merovejka pocházela.

Byla tu totiž oprávněná obava o jejich bezpečnost a životy, protože se jednalo o zachování jedný z nejvzácnějších rodovejch linií tohoto světa. Jenomže tenhle šedivej a podivně bláznivej svět to zase zbabral...

2.  kapitola

Kdybych si měl vybrat svou templářskou příslušnost, tak zvolím tu starší partu. I když ze současnýho pohledu budu za většího popletu a blázna. Berme za skutečnost, že první varianta proběhla a Radomír byl opravdu právě tehdy v Konstantinopoli popravenej. Tak už hodinu po tom mohla bejt vytvořená vrcholná kristovská legenda. Stějně tak, jak se to dělá dodnes. Teď jde o to… kdo a proč?

V pozadí vždycky stojej mocní. Ale ješte ne tak mocní, aby sami neměli strach. Tehdy a vlastně i dnes k tomu obratně používaj svatou trojici abrahámskejch náboženství. Já jim říkám přátelští nepřátelé. Jejich výhodou je jednoduchost, přehlednost a vysoká míra administrativních předností. Jednobožství je pořád ještě vágní strukturou systému, kterej se záměrně a uměle přestal vyvíjet. Je tu definovanej bůh, ale jenom na úrovni, kterou umí dokonale využívat pouze forma reptilien brain. A teď tu už navíc je i potřebnej mrtvej vykupitel národností Žid. A dokonce potomek Davidův, což obrovským způsobem rozšiřuje jeho patriarchální využití! Bůh se špatně prezentuje a nelze s ním příliš manipulovat. Tak ho šoupnem trochu dozadu, aby podle potřeby malinko – anebo hodně – strašil, bude-li nutno.

Ale mrtvej spasitel světa, to je fakt mistrovský dílo. A neuvěřitelnej vynález. Můžete ho strčit do jakýkoli epochy. Na libovolný místo v prostoru. Přizpůsobit ho mentalitě obyvatel a nasměrovat proti nepříteli. Židi se ho ještě nedočkali, zato křesťanům přijde dokonce podruhý! A mám možná trochu hloupej pocit, že v islámu těch nejvyšších kruhů je zahrnut neustále v podobě džihádu. Je možný pro něj vyrobit spoustu pomocníků a pomocnic, kteří skutečně, nekašírovaně a v hroznejch bolestech pro něj umřou.

Spasitel světa může bejt a v jistejch rukách i je příšerná zbraň. A tak se použije proti nepříteli. Kdo je nepřítel? V š i c h n i ! Ale ten největší je zatím příliš mocnej. Nevadí! Začnem teda pokradmu, plíživě a slabejma. A ti jsou všude. Hlavně na jihu, pak na severu, východě a taky na západě. No jo, jak jednoduchý. Stačí jen mít odvahu se do toho pustit.

Zaútoč, nebo uteč!!!

3.  kapitola

Teď mi pomalinku začíná docházet, jak a hlavně proč se historií tak lehce manipuluje. Vysvětluje to slovo plíživost. Ohavný, kluzký a téměř nepostižitelný. Když budem srovnávat oba templářský řády, okamžitě – alespoň pro mě – vyplyne, že se jedná o téměř totožnou ideu. Která ovšem – bohužel – může mít značnej počet variant. Řád pravděpodobně vznikl v Meteoře. Samozřejmě ne v křesťanským prostředí. Ale víme, že mustry se někde roděj a jinde uplatňujou. Ten byl po konstantinopolský popravě a bestiální vraždě Magdaleny a její dcery v jeskyni nedaleko hradu Montségur infiltrován křesťany, nebo přesněji řečeno proto-křesťany. A po likvidaci původních templářů, včetně Radana, se stal účinným papežským nástrojem. Za tohle ho katolická církev v roce 1128 přijala pod svou ochranu. Celá ta manipulace s kristovskou legendou a templářským řádem mi přihrála – možná spekulativní, ale pro mně velmi zajímavý a hlavně značně pravděpodobný téma, který mi odpovídá na víc mejch otázek než to oficiální.

Představte si, co neuvěřitelnýho se tehdy dělo v celý jižní Evropě, na západě Asie a v severní Africe. Obrovská expanze islámu. Jeho vojska se valila severní Afrikou k Gibraltaru, kde se Tárik ibn Zijád vylodil už v r. 711. Arabové pak neuvěřitelně rychle dobyli Iberskej poloostrov a byli zastaveni až u Poitiers r. 732. Ovládali území celýho dnešního arabskýho světa a jejich panství se rozkládalo až k Samarkandu a Buchaře. Tlačili se do Evropy i z východu. Bylo to dost drsný pro všechny evropský dvory a rovněž pro zvolna se utvářející křesťanství. A říkám to záměrně přesně takhle. Protože když se řekne křesťanství, tak většina lidí – a sám jsem to na vlastní kůži zažil – to vnímá tak a byli k tomu záměrně vedeni, že tohle náboženství je tu téměř dva tisíce let velmi silnou figurou. Ale opak je pravdou! V době počátků templářskýho řádu se jednalo o ještě zcela nevykrystalizovanou náboženskou formu, plnou herezí, násilí a řízenýho vzteku, kterej byl využívanej kde kým! Mocnejma, papežstvím, drobnejma feudálama a velkejma i příštipkářskejma lumpama. A do tohoto zmatku expandoval islám.

Ke konci 11. století bylo času pro Evropu fakt namále. Proto tedy idea křižáckejch výprav a rytířskejch řádů. Tedy i templářů. Myslím, že jejich úkolem nebylo ochraňovat poutníky do sv. země, protože ještě žádní nebyli. Kristovská legenda vznikla poměrně nedávno po popravě Radomíra v r. 1086. A křesťanství tehdy bylo fakt v plínkách. Dokazuje to kde co! Výtvarný umění, architektura, slovanský védy a spousta vypálenejch knihoven. Rovněž církví i mainstreamem podivně interpretovaný a liknavě zveřejňovaný originály dochovanejch historickejch dokumentů. A taky obrovskej zmatek v celý Evropě, snad jenom s výhradou pro tenkrát ještě šťastnej Languedoc.

Tehdy, vážení, hlavním důvodem pro celou akci bylo zatlačit Arabům do zad. A na nějakým moc chytře vybraným místě. Proto byla vytvořena kristovská legenda a její centrum vloženo do Jeruzaléma. Tam bylo zřejmě strategicky nejvhodnější místo k vyvolání patřičnýho tlaku do islámskýho chrbátu, jak v Africe, tak v Asii. Tím začalo odčerpávání islámskejch jednotek ze západní Evropy a východního Středomoří. Tehdy nastalo oslabování jejich obrovský úderný síly a světlo světa spatřil první impulz reconqvisty.

K nutnýmu verbování ale bylo potřeba vytvořit opravdu nosnou ideu jak pro vznikající církev, feudály, tak i chudáky či bohatce. Rovněž tak spěchalo stvoření systému, kterej by to financoval. A tohle všechno se Evropě podařilo. Teprve od této doby, která byla obrovskou zkouškou, se dá uvažovat o křesťanství jako o vznikajícím náboženským systému. Uf, to byl mord, ale jak je zvykem, mrtvý nikdo nepočítal. A do všech rovin tohoto geniálního plánu patřili neodmyslitelně i templáři!

Teď vynikne, jak se od původního řádu ten – novej – nepředstavitelně změnil. Pro ty, co přišli s Radomírem do Konstantinopole, neexistovaly mimo apoštolátu a ochrany výjimečnýho člověka žádný příkazy a zákazy.

Každej z rytířů byl svobodnej člověk, kterej se řídil výhradně a jen svojí ideou a mohl kdykoli Templ opustit. A naopak, pro ten novej, plíživě inovovanej řád, napsal stanovy clunijský opat Bernard z Clairvaux.

Templáři totiž na územích, kde působili, nacházeli dokumenty, který dokazovaly velkej rozpor mezi papežskou doktrínou a tím, co se objevilo v dokumentech. Lze tedy předpokládat, že opat Bernard – fakt osvícenej to člověk – poradil templářům, aby o tom zatím mlčeli a napsal jim tehdy obvyklý regule řádu. Tím zašlápl jedním dupnutím spoustu žáb najednou. Zajistil řádu přežití a církvi jeho vydatný služby. Dopřál rovněž templářům čas na to, aby jeho kruh vzdělanců mohl v klidu s dokumenty pracovat a řád duchovně posunovat mimo katolickou církev. Moudrej člověk. Ale regule jsou regule. Basta fidli!

Přísná chudoba! Tedy odevzdání osobního majetku řádu. Zákaz manželství a nutnej celibát s vyloučením jakéhokoli typu styku s ženským elementem. Rigorozně organizovaný duchovní výkony.  Absolutní poslušnost a možnost opuštění řádu pouze skrze smrt! Ale taky menší blbosti typu příkazu stříhání vlasů nakrátko a naopak zákaz střihání fousů. Tedy ze svobodnýho člověka, a to dokonce šlechtice, je učiněn otrok a z bojovníka voják, kterej musí vykonat jakkoli blbej a hrůznej příkaz. Není tedy žádným překvapením, že se válčí pro každou pitomost. A planetární bubeník to ještě s rozkoší zrychluje, a čím dál víc až do našich dnů …

Matěj