O elektřině trochu jinak

Chtěl bych trochu posunout vnímání věcí okolo nás trochu dál. Je to vlastně vývoj, evoluční vývoj v myšlení a poznání. Stále dokola učí ve školách stejné poučky, bez ohledu na nejnovější poznatky a to zejména z oblasti kvantové fyziky.
Dnešní pohled na věci je stále vytvářen jen pohledem dvourozměrným, tedy nějaké schéma, jež je produktem výšky a šířky na papíře. Chybí stále ten evoluční skok v myšlení a zapojit i ten třetí prostorový element a to výšku v kvadrantu děje. Tímto způsobem 2D myslí dnes většina lidí a je to omezený pohled na svět. Je třeba překonat toto schéma myšlení a posunout ho kvantově výše. Tímto způsobem uvažování a myšlením, právě dochází většinou k roztržkám mezi odborníky. Jedni opakují stále dokola svá naučená klišé fyzikálních pouček z 2D prostoru a druhá skupina, která již používá třetí faktor, tedy uvažuje nebo se snaží uvažovat v 3D prostoru, tím přichází také k jiným dedukcím a souvislostem u jistých řešení, než ta jednoduchá skupina, uvažující standardně v 2D prostoru. 

Vezměme příklad, kdy stále dokola ve školách se tvrdí, že elektrický proud je tok elektronů, nebo je to uspořádaný pohyb nositelů elektrického náboje. Co je to elektrický náboj, nějaká vlastnost částic. Ano, tak to i na první pohled vypadá. Jenže.
    Teď zkuste uvažovat prostorově v 3D. Vybavte si jádro  a kolem něj krouží ve valenčních sférách nějaké ty elektrony. Jenže pohyb elektronů mezi valenčními dráhami (orbity) na vyšší se nekoná tím, že přeskočí. Ne, tento elektron prostě zmizí na své původní dráze a naráz se objeví na té vyšší. Prostě zmizí z tohoto prostoru a naráz se objeví jinde. To jsou nejnovější poznatky z kvantové fyziky a tak je potřeba se i naučit uvažovat. Tedy největší legrací je, že ten elektron se nepřemisťuje po nějaké dráze, ale skokově se zhmotní jinde.Pokračujme dál. Vezměme si rychlost proudu a rychlost elektronů, o kterých jsme se bavili výše. Když zapneme nějaký spotřebič, ihned je reakce, i kdyby ten spotřebič byl vzdálen tisíce kilometrů. Z toho budeme usuzovat, že elektrické signály, všimněte si, že nepoužívám tok elektronů, ale elektrický signál-vzruch se šíří vodičem téměř rychlostí světla (300 000km/s). Tedy elektrický signál nebo-li vzruch.
A teď se vraťme k těm volným  elektronům, jejich pohyb v krystalické mřížce kovu jako vodiče (jasně že od záporného ke kladnému pólu zdroje) je však jen několik milimetrů za sekundu, to je ten důležitý paradox v novém vnímání, můžete si to prostorově představit tak, že si elektrony mezi sebou prostorově jen předávají informaci, signál – svou energii a to skokově, tou rychlostí světla, ale sami o sobě se plouží jen několik milimetrů za sekundu.  

Další příklad našeho nevhodného velmi jednoduchého současného vnímání světa je příklad  u jednoduché sinusoidy, tedy vibrace nebo vlnění. Představuje vlastně tok energie se svým zhušťováním a zřeďováním v prostoru, jak se popisuje v klasické fyzice.

 

 Jenže v 3D  myšlení si již s tímto schématem nevystačíme, je to velmi okleštěné vnímání. Promítněte si sinusoidu do spirály. Co se vám naskýtá za pohled? 

Je to  3D pohled na obyčejnou sinusoidu, zobrazenou po staru, původně ve 2D. Tento pohled 3D je tok energie, jež je prezentován vlastně vírem a řekne vám více, než jen plošné 2D zobrazení……..vír je vlastně základním pohybem Vesmíru.


Výběr dost zajímavého čtení i o jiných věcech, které si můžete i stáhnout v pdf.  http://smit.wz.cz/zrcadlo/download.php
Knihy Zdeňka Patricka (Šmitmajera)  "Sílnější než Däniken" jsou ke ztažení zdarma, všech pět dílů.

Zde máte zajímavé další hypotézy, které mně zaslali naši čtenáři.

Tento zaslal nick  XiXao:

 A co tato představa: Neustále se hovoří o "vibracích" prostoru - naší dimenze. Hmota je projevem tajemné vesmírné temné energie. Náš prostor tedy má svou vlastní "vibraci" Co když naše hmotná realita a tedy i elektron "zhmotněním" určitého spektra vibrací této energie, Kvalita - vlastnosti elektronu jsou dány specifickým spektrem, které tvoří elektron tedy jakýsi tón o určité barvě, atom si představme jako kapelu složenou z různých nástrojů. Celá situace by se podobala stroboskopickému efektu. Vibrace našeho časoprotoru by byly záblesky stroboskopu. Jako "hmotné" by tedy byly "vidět" jenom energetické projevy o stejné nebo mírně odlišné frekvenci a jejích násobků. Ony "přeskoky" elektronů by tak vznikaly pouze "rozladěním" či přeladěním" na jinou frekvenci například o oktávu výše. Výsledek by byl právě pohyb ve vyšší valenční vrstvě - stejný úhlový kmitočet, ale po větší dráze a tím i větší pohybová energie. Pamětníci jistě pamatují seřizování předstihu motorů pomocí stroboskopu. Při tomto modelu by však stroboskop blikal konstantní rychlostí a ryska na kole/hřídeli by byla vidět právě jen při určitých otáčkách. Při zvyšování otáček by nebylo vidět nic-nebo jen "šmouha" (šum). Platilo by tak pravidlo zachování energie, jenom by pro pozorovatele prostě ten časový úsek toho zvyšování nebo snižování frekvence prostě nebyl viditelný. No a tohle si představte ve 3D! Navíc k tomu přidejte tu teorii Zdeňka Patricka že m*t=1 a tu geometrii "víru" - zlatého řezu.... :-)

Další pěkná hypotéza od mého přítele z Kanady: 

Nazdar Ivane, nazdar všici ostatní.

Otázky které zde vidím jsem si kladl kdysi dávno a kdysi dávno jsem si na ně chtěl i odpovědět a nic z toho dlouho nebylo. Až jednou. Rozhodl jsem se, že jestliže gravitace pohne hmotou, musí hmota pohnout gravitací. Z toho mi vyplynulo, že má-li gravitace mechanický účiněk na těleso, musí mít těleso... Takže, závěrem mi vyšlo, že vztah mezi tělesem a gravitací je jakási mechanika, překvapivě pronásledovaná tvrzením, že mechanika bez tření. OK,tření jsem odložil na indá a zahloubal se nad principem, kterým by bylo možno způsobit, aby si řekněme Matička Zemička přitáhla mou maličkost k sobě. Že prý se vše nějak pohybuje po vlnkách, pustil jsem se první do vlnek a jedinné, co odpovídá kritériu, tedy vlnění pocházející z Matičky Zemičky a mířící ven, přitahující si Slávečka do svého lůna, je princip pohybu ryby vodou. Asi jsem se trefil, protože od toho momentu se věci začaly čistit.

Jak jsem tak juknul, jde zde asi, alespoň ze začátku o Bohrův atom a jeho legrační soustavu elektronů. Zde narážíme na tvrdý výsledek dalekosáhlých počítání bůh ví čeho, a to, že elektron se nemůže v žádném případě vyskytovat mezi svými dannými orbity a tudíž, jak si z toho sami fyzikové dělali prču, elektron to nedělá a mezi orbity se nevyskytuje, protože to má zakázané. Zde si můžeme pložit otázku: "Co se kolem nás chová tak, že to změní projev svého energetického stavu náhle, bez varování, po celé komplexitě své fyzické manifestace a nikoliv plynule, ale v jasně definovatelných krocích? Je to chvějící se struna? Ne jak je většina z nás zná. Je to jakákoliv chvějící se masa? Nikoliv. Avšak, rotočíme-li lano uchycené konci mezi pevnými body tak, aby se na něm vytvořila celá vlna (sinusoida), rotující kolem osy bodů upnutí, a dokážeme-li lano dále roztáčet, v určitých otáčkách daných masou lana, otáčkami, pnutím atd. se tato vlna rozdělí na vlny dvě, tedy na dvojnásobnou sinusoidu. Pokračováním zjistíme, že toto dělení eventuelně také pokračuje a to geometrickou řadou při nárůstu otáček, přičemž se zvyšuje napětí lana, snižuje se vlnová výška a délka a zvyšuje se jaksi frekvence, tedy počet vln na laně. Vždy náhle a vždy po celé délce lana najednou. Zde se tedy propracováváme k principu funkce elektronu, ať už se pod tím názvem skrývá cokoliv a k principu takzvaného "zakázaného" valenčního skoku a můžeme dospět k hypotéze, že valenční elektron je nikoliv jakousi orbitální kuličkou, ale strunou. Tam se už sice dopracovala ze zoufalství i věda, ale pořád to zapšklé orbitální. Mnohý už má na jazyku otázku, jak to, že struna houslí to nedělá, jak se po ní jezdí šmytcem a ladícím prstem. Jak to, že struna houslí nezná diskrétní tóny a lze ji dolaďovat plynule? Zatímco u rotujícího lana zvyšujeme energii lana zvýšenou rotací, vzdálenost mezi konci lana, mezi body upnutí je neměnná. Z toho vyplývá, že délka struny elektronu je neměnná. No, berme to s rezervou, ale zabývat se všemi komplikacemi teď by nikam nevedlo. Řekněme si, že si odmyslíme Brownův pohyb a případný(é)elektrický proud. Nyní se můžeme sami sebe otázat: "Je v takovém případě možné, aby byl elektron se svými diskrétními energetickými skoky, jak je lze měřit a pozorovat, vůbec orbitální? Je možné, aby měl ať už kulový, nebo kruhový tvar nezávislý přímo na jádrech atomů?" Podíváme-li se na chemická schemata, jejichž struktura je empiricky už v dnešní době doložena (IBM)  "scanning-tuneling" (neznám česky) mikroskopií, je nasnadě, že celý Bohrův systém je ubohá berlička a že elektrony, pokud jimi rozumíme valenční spojení, jsou jakýmisi strunami nataženými mezi jádry atomů. (To jsem to do začátku hróózně zjednodušil, ale někde se začít musí.)

Tudy se lze tedy propracovat k tomu, že přirozenost věcí tohoto vesmíru je jaksi strunová. Vrátím-li se zpět ke gravitaci a dám-li si dohromady strunový charakter elektronu dohromady s principem plavání ryby, vychází mi jako jakýsi základní útvar zapřičiňující gravitaci struna složená z "ryb", která má poněkud pevně vymezený a udržovaný začátek a konec kdesi. Jenže, opět ta ryba. Snad teď radši k hadům. Vlna plazícího se hada se v prostředí nepohybuje, pohybuje se had zatímco svou vlnu kreslí jak do písku, tak do vody. Tímto mi vyplývá, že se cosi pohybuje po jakýchsi vlnitých drahách mezi konci každého základního vlákna "gravitace". Přihlédnu-li k faktu, že vše, co se točí, má alespoň snahu vytvořit spirálu, docházím nezbytně ke stejnému závěru ke kterému nějak dospěl Ivan, že spirálovité struktury jsou tím, co tvoří nepolapitelné a zatím nedefinovatelné vakum, či albertovský prostor. Jenže tím, že tyto vlnové struktury jsou nyní už skoro jistě víceméně v euklidovském abstraktním prostoru stojaté, nezbývá než připustit, že to, čemu se kdysi říkalo aether, a co současná věda oficiálně zavrhla díky naprosto zpackanému experimentu (Michelson-Moreley), není hrachová polívka, ale nepředstavitelně (tedy já si to už nějaký ten pátek představit dovedu, ale byla to fuška) komlexní systém vláken gravitačních, či prostorových, či aetherových toků. Kdo tohle pochopí, ten si eventuelně vyskočí radostí, protože s tím se dá vysvětlit zatím vše, na co jsem kdy narazil, i když je to někdy hodně pracné se jednak seznámit se spoustou pozorování a zkušeností, a hlavně se naučit vzít do úvahy všechny možnosti, které takový systém nabízí pro šíření světla a poznání jeho struktury a vlastností a rozdílem mezi světlem a radiovými vlnami, komunikaci telepatie a torzních polí, pochopení lokální platnosti rychlosti světla, nadsvětelných rychlostí ale i istantních komunikací na pro naše znalosti Universa neomezenou vzdálenost atd. Lze v tom najít všechny příčiny gravitace, myšleno váhy, tedy přitažlivosti, protože přitažlivost se díky komplexnosti systému, i když v jádru pocházejícího z velice jednoduchého principu, je výsledkem několika dílčích vztahů mezi sítí vláken aetherových toků a hmotou, která je zase jenom poněkud specificky lokálně zauzlovaná síť i podstata setrvačnosti. Následně je třeba rozpoznat fraktální charakter těchto jevů, rozdíl mezi strukturami aetherových vláken a jejich vzájemné vztahy, kam spadá gravitace a elektrostatika a mezi magnetickými strukturami, které jsou opět poněkud lokálními aglomeráty aetherových toků, jako je například magnetické pole magnetu a do jisté míry elektrický proud, světlo a brambora, následně utkaných do planetárních a galaktických aaaa struktur nekonečna.

Ahoj, Slávek.