Antizemě

Podle starých Egyptských zápisů by měla Země mít své dvojče – Antizemi, myslím, že původ kruhů v obilí a jejich zprávy nám s největší pravděpodobností pochází od nich.
Mimo naši planetu se praděpodobně pohybuje ještě jedno těleso, dle správných výkladů egyptologů (ne těch standardních). Toto těleso je umístěno na naprosto stejném orbitu jako naše planeta. Celá situace naznačuje, že Egypťané získávali, ochraňovali a archivovali velmi důležité informace od Nefer. Navíc, jak se zdá, stejné informace pronikly i do starověké kosmologie.           
Jistým příkladem mohou být oficiální názory neopytagorejce Philolause, který již ve své době tvrdil, že planeta Země obíhá kolem Slunce, které nazýval „Hestna“ (uprostřed ohně), s tím, že se na stejné oběžné dráze Země nachází ještě jedno těleso, které nazval „Antizemě“. Mluvčí ruské vědecké akademie bezpečnosti již před dvěma lety veřejně prohlásil, že problém není v interpretaci, ale v informovanosti veřejnosti. Prostě z jistých důvodů si v mnoha a mnoha směrech oficiální věda hraje na „blbého“, resp. „mrtvého brouka“ a tento přetrvávající trend z hlediska dlouhodobější budoucnosti nepřinese pro člověka vůbec nic dobrého. I z tohoto důvodu se ruští vědci snaží a budou snažit stávající přetrvávající klišé porušit a změnit. V návaznosti na výše uvedené informace by neškodilo uvést některá zajímavá astronomická data, která se s bohorovným klidem přechází, resp. vůbec pro jistotu neinterpretují, aby náhodou někoho zbytečně „nedráždila“.
Příklady objevu této Antizemě: 
 25. ledna 1672 ředitel „Observatoře de Paris“, Giovanni Domenico Cassini spatřil v blízkosti Venuše zvláštní srpkovité těleso, což znamená, že na jeho povrch dopadal stín, takže nemohlo jít o hvězdu, ale planetu.
 23. října 1740 krátce před východem slunce záhadné těleso spatřil člen anglické královské společnosti a amatérský astronom James Short.
 Další pozorování tělesa bylo učiněno dne 20. května roku 1759 astronomem Andreasem Mayerem v Greifswaldu (Německo).
Ruští vojenští vědci zjistili, že bezprecedentní selhání sluneční aktivity, ke které došlo na konci XVII. století a na počátku XVIII. století (což se projevilo naprostým minimem slunečních skvrn, kdy více jak padesát let nebyla k vidění ani jedna jediná), v samém důsledku vedlo k nestabilitě orbity „Antizemě“. Proto není divu, že rok 1761 byl rokem nečastějšího pozorování záhadného objektu – Antizemě.
Chtěl jsem zcela záměrně uvést některá konkrétní fakta ohledně vizuálního pozorování „Antizemě“, a to z toho důvodu, že oficiální věda má všechna tato data a mnohá další k dispozici, a přesto zatím poměrně účinným způsobem tyto skutečnosti zcela ignoruje. Nehovoří o nich a ani je nemá zájem zveřejňovat a to je pochopitelně problém.
Lidé si často myslí, a já jsem pochopitelně nebyl výjimka, že družicové a jiné kosmické zařízení jaksi umí koukat „do stran“.  Ve skutečnosti je ovšem situace zcela jiná. Vesmírné stanice jsou, co se týče úhlu snímání konkrétních objektů ve vesmíru, doslova přeprogramovány, a to podle toho jaké vědecké misi slouží nebo jaký vědecký projekt je právě realizován. Problémem je fakt, že odpovědné instituce se prostě rozhodly takový projekt před širokou veřejností absolutně utajit.
Vzdálenost od Země k „Antizemi“ je velmi velká a to vzhledem k velikosti Slunce a účinkům, které vytváří ve svém okolí. To znamená, že svou přirozeností zastiňuje poměrně velkou oblast kosmického prostoru. Neviditelná část kosmického prostoru za Sluncem s ohledem na sluneční korónu je desetinásobkem měsíční orbity nebo šestisetnásobkem průměru Země. A to je skutečně velký dostatek místa, kde se může nacházet záhadné těleso. Američtí astronauti, kteří se nacházeli na povrchu Měsíce, prostě nemohli toto těleso uvidět, neboť stále ještě bylo v tzv. „zákrytové oblasti za Sluncem“. Aby se tato situace změnila, museli by letět do vzdálenosti 10 až 15x větší. Podobná situace je i s teleskopem „SOHO“, který monitoruje přímo Slunce, viz obrázek . V souvislosti s výše uvedenými fakty můžeme skutečně předpokládat, že zánik automatické družice „Phobos 1“ ještě z dob bývalého Sovětského svazu mohl být způsoben tím, že se tato družice prostě stala neočekávaným „svědkem“. Mise družice „Phobos-2“ byla zahájena dne 12. 7. 1988 a měla podobný osud i když se jí podařilo dosáhnout orbity Marsu, a to pravděpodobně z toho důvodu, že nefotografovala Slunce. Nicméně i přesto dne 25. března 1989, kdy se maximálně přiblížila k měsíci Phobos, byla s touto družicí ztracena komunikace. Snímek válcovitého objektu byl právě posledním, který družice přeposlala na Zem před tím, než se nadobro odmlčela. S přítomností pozoruhodné planety za Sluncem a inteligentním chováním jakýchsi sil uvnitř naší sluneční soustavy souvisí i přítomnost velmi pozoruhodného chování některých komet. Tyto komety evidentně míří za Slunce, ale na druhé straně v rámci své orbity již nevylétávají. Typickým příkladem prapodivného chování těchto těles může být kauza týkající se současné „komety Elenin“. Ovšem můžeme jít i do historie. Například kometa Roland Arena z roku 1956, která byla vnímatelná v radiové zóně. Její záření registrovali radioastronomové prakticky po celém světě.
Jakmile se však kometa dostala za Slunce, spustil se jakýsi vysílač, který byl umístěn v jejím chvostu a který pracoval na vlnách 30 metrů. Předtím ale probíhalo vysílání z chvostu komety na vlně zhruba 50 centimetrů. A ještě jeden fakt navíc. Všechny tyto prazvláštní druhy komet vykazovaly tu zvláštnost, že střídavě obíhaly planety sluneční soustavy, a to doslova takovým způsobem, jako kdyby byly na inspekční cestě. Mimochodem, touto charakteristikou se honosí i kometa Elenin.“

Zdroj: Projekt Gilgameš