Templář 3/ kap. 1-3

Třetí část

1.  kapitola

No vidíte, takhle hezky jsme to uspořádali. S Amadeou je sranda, člověk se od ní hodně doví, má tedy co zapomínat a ještě ke všemu jak vidíte, že když je v nouzi, tak je i velmi štědrá. Pak dokonalou třešničkou na dortu je to, že se umí udělat vzácnou, protože ví, kdy se doslova vypařit. A fakt naprosto nechápu, čím si starej tajtrlík jako já zasloužil mít takovouhle kliku! No vidíte, je to deset minut, co zmizela a už mi chybí. Jo, abych nezapomněl na další její klad… když je v presu, je to velmi bídná obchodnice!

Amadea - to jméno bylo posledních několik let mojí neuvěřitelnou afirmací. Tedy přisvědčením, přitakáním, ujištěním a potvrzením, že prožít život na týhle planetě má obrovskou cenu. Že fakt stojí za to třeba i těch pár desítek roků čekat. Myslím, že tohle bdělý očekávání, který je dopřáno bez rozdílů všem lidem zadarmo, jako ženskej a mužskej princip, je skutečnej důvod našeho pobytu tady. Stačí se jen koukat, poslouchat, čichat, sáhnout si, ochutnat, nespěchat a opět čekat. Ono to fakt přijde. Protože srdce ví a mozek je tu od toho, aby tu úrodu přijmul a porovnal, tedy pokud se do toho příliš neplete Systém. 

Kdyby to bylo opačně a nabreptala nám to mysl, což se nám běžně a neustále děje celej život, tak je to špatně! A to je onou cestou do expresu, kterýmu miliardy lidí s nadšením říkaj CIVILIZACE! Na tuhle mnohaproudovou, smradlavou asfaltku nás ne-vědomě posílá dle zrůdnýho mustru ten nejnižší stupínk pyramidy, tedy naši milující rodiče. O něco uvědomněleji tak činí přátelé, kantoři a kněží. Ale jak do tohoto procesu vstoupí hierarcha, politik, korporace a moc, tak už to nezadržitelně frčí po dálnici, kolem milníků a stále pitomějších reklam, do čím dál uniformovanější, zaprášený, přelidněný a vším možným i nemožným omezovaný krajiny mediální letargie, kde je najednou všechno obráceně a vzhůru nohama. A já opět musím připomenout proslulou, i když nepříliš známou citaci Michaela Ellnera:

„Jen se na nás podívejte. Vše je naruby a vzhůru nohama. Doktoři ničí zdraví, právníci spravedlnost, univerzity vědění, vlády svobodu, masmedia informovanost a náboženství spiritualitu.“

A z tohohle mě docela nešetrně a tvrdě vyškubla ona, Amadea...

 

2.  kapitola

 Po Amadeině odjezdu se mi začal sypat naplánovanej program. Tým muzikantů na koncerty a natáčení desky se rozběhl za lepším kšeftem.

Systém šoupnul s hodinama na letní čas a zkušenosti s účastí posluchačů v knihovnách na pátou, či šestou, když ještě většina lidí maká, řekly, šlus, nechme to zas na podzim. A začalo bejt taky zvláštní, že už rozjetý čtení v institucích, kde má dohled státní správa, jako jsou knihovny a muzea, najednou jejich šéfové ztornovali a zůstala pouze sféra klubů, čajoven a bytová, či rodinná čtení!

Takže bylo víc času a dostal jsem chuť na nějakej experiment. A opět zcela „náhodně“ mi do rukou přišla jedna, a následně několik knížek R. A. Monroa o jeho metodě astrálních cest. Tak jsem četl, nechápal, četl a komolil! Pak jako správnej popleta, kterej nepochopil lautr nic, jsem to začal „na koleně“ dělat po svým. A  přihodilo se to, že jsem skončil s hodně pošramocenou psychikou, no kde asi, u návštěv a konzultací s paní psychiatr, mojí dobrou vílou? A když jsem se z  nejhoršího vybabral, tak se mi od tý doby neustále opakovaly až příliš živý sny.

Někdo mi v nich začal sdělovat jakýsi texty, co na mě působily jako četba z nějaký starý knihy. Možná to dokonce bylo - a nevím proč si to myslím - v nějakým jiným jazyku. A pro mě nejzávažnějším bylo to, že jsem se musel, nebo byl nucen, po několika slovech automaticky přidat a simultánně říkat naprosto stejný slova, jako ten předříkávač. Byla to dost šokující záležitost a nakonec jsem pochopil, že jde asi nejspíš o nějakej, snad dokonce zašifrovanej, program. Protože když jsem se probudil a pokusil se hodit to, co se mi nevymazalo z paměti, na papír, tak vždy zůstalo z  textu pouze toto: DOBŘE MÍNĚNÁ ZEMĚTŘESENÍ! A já při tom měl vždy pocit, že mi je sdělováno cosi rozsáhlejšího, než ten pitomej fragment, „dobře míněná zemětřesení“, hm?

A představte si, jednou mě budí telefon a starší syn, co má s bráchou malinkou stavební firmičku, mně sděluje, že by potřebovali pár dní pomoct s doděláním nějaký urgentní zakázky. Ta firmička sestává z mejch už velmi dospělejch drahoušků, jejich kamarádů a podle rozsahu zakázky též neumětelů jako jsem já. Takovej skoro rodinnej tým, kterej maká ve stavebnictví a jeho hlavní činností je strojní omítání. Mně starýmu nešikovi občas dovolej udělat si finanční rezervu jakožto uklízeč a přidavač.

Pár let to takhle docela dobře fungovalo, byť s problémy dostat za provedený zakázky chechtáčky. Letos první tři měsíce však hoši nezavadili o kšeft. No co, byla divná a dlouhá zima. Bez slunce s vysokejma vrstvama mraků a tady na Vysočině dost sněhu a vrchovatě mrazů. Až teprv na začátku dubna se objevil kšeft, jehož zadavatele doporučil známej. Bylo to u velký německý firmy Human, která vyrábí filtry do všeho možnýho a hlavně do zdravotnictví. Taky se, pokud si dobře vzpomínám, vyskytla tahle firma u nás při nějakým miliardovým čachru s krevní plazmou za vlády současnýho prezidenta Miloše Zemana, která pak na naší republice vysoudila spousty peněz. Proto asi ten podnik tak vzkvétá a velkoryse se v Čechách roztahuje. Tedy pouze do doby, než celej  krám zas odstěhuje do levna na východ. I když teď to začíná s tou východní expanzí jaksi vadnout. Ale právě teď a hned  potřebujou omítnout spousty metrů zdí někde u Třebíče. Bezva!

Kluci odpočnutí a natěšení sepsali smlouvu, odvezli cajk na místo a začali makat. Já upatlanej uklízeč občas s nima. Když jsem prvně uviděl objekty, docela to na mě udělalo dojem. Sice to vypadalo dost sterilně, tedy fakt německy a přesně jako u nich doma. No a co, kšeft je kšeft, ne? Jen mě napadlo, proč to takhle jednoduše neudělali na konci třicátejch let? Aha, já zapomněl, byla přeci v plánu ta druhá, pro vyšší patra pyramidy jistě a bezesporu ve všech ohledech potřebná, tedy nutná, vítězná válka. A bylo by úplně fuk, kdo by jí vyhrál. Protože MY financujem všechny strany konfliktu, tak to přeci stojí v SP.

Jenomže už na vrátnici jsem začal mít pocit, že spíš než ve fabrice jsem se ocitl u Orwellů, nebo v lepším případě v armádě! Nasadili nám helmy, oblíkli uniformy, na prsa přišpendlili vizitky s paradoxním nápisem  h o s t ! Což mě velmi dojalo, protože jsem hned vypadal skoro jako v utajení pracující vysokej důstojník FBI. Pak nám prošacovali brašny a vercajk. Tedy u mě koště, škrabku, dva kýble a širokou, hliníkovou lopatu. Vymezili pracovní teritorium a zakázali vzdalovat se z něj během pracovní doby. Rovněž zakázali pod pokutou chodit čurat jinam než do mrňavejch chemickejch a velmi smradlavejch buněk. No a pak poslouchat příkazy dozorčích, či velitelů pater. Fakt hotovej Orwell 1984.

A představte si naš Big-Brother byl Ukrajinec, „pan Popovič“, tedy člověk, kterej nás bude dozorovat a dokonce i vyplácet. Popovič je zřejmě velmi obratnej, zkušenej a světa znalej muž, protože ho nikdy ani nenapadlo se fyzicky ukázat. Přestože měl na starosti omítnutí všech tří pater tý největší ze všech budov v areálu. V tomhle případě v přízemí obnášejícím halu větší a vyšší, než jsou moderní hokejový stadiony. A obratnej taky proto, že klukům zapomněl dát dohodnutou zálohu. Tedy v týhle stavební sféře ona dobře známa developer aplikace, tedy zas a znovu a nejenom při probuzení, ale furt přítomná v tomhle případě „dobře míněná zemětřesení“!

První, čeho jsem si všimnul, bylo to, že jeho ukrajinskej tým v přízemí měl podstatně lepší podmínky k vydělávání peněz. Šest metrů vysoký zdi, tedy mimo obrovitý haly téměř bez oken, dveří, bez malejch kamrlíků s mnoha rohama, tedy s malým množstvým pracnejch špalet, který fakt zdržujou. Tedy stovky a stovky, možná tisícovky hladkejch čtverečních metrů. Navíc tam už bylo postaveno lešení a na podlaze byl štěrk, kterej umožnoval neuklízet a nechávat seškrabanou omítku rovnou na zemi pod budoucí betonovou podlahou. A „Ukrajinci jeli“ taky proto, že se jim tam nepletli řemeslníci jinejch profesí! Flákali stovky metrů, jako kdysi Stachanovci v Sovětským svazu, a rovněž jako oni se stejnou kvalitou. Tedy výborně špatnou, leč jak se zdálo, tolerovanou!

My ve třetím patře měli výšku, cca 3,75m, bez lešení, který jsme museli neustále přestavovat, protože tam byli elektrikáři a montéři vzduchotechniky, kteří si chtěli  rovněž vydělat. Navíc spousty oken, dveří, spojovacích chodeb, záchody, umývárny, sklady. No prostě samá nimračka. A navíc k tomu to, na co si Němci moc potrpěj: uklízení, uklízení a uklízení.

Stařík s dvěma kýbly v rukách a s jedním na hlavě běhal tři patra dolů s plnejma do kontejneru a tři patra  zpět s prázdnou nahoru. 10 hodin to děsně inspirující zábavy! Ale co, aspoň budou k důchodu nějaký chechtáčky na struny a benzín.

Jenomže natěšení kluci udělali s důvěrou 1000 m² bez zálohy a v den, kdy už konečně měla bejt podle nový dohody ona vyplacená, tak světa znalej pan Ukrajinec Popovič poslal přes důvěryhodnou osobu pouhou desítku s tím, že 14 tis. Kč je pokuta za opětovně neuklizený schody, po kterejch ovšem chodil kde kdo. Tu pokutu, jak jsme se pak dověděli ohleduplní Němčouři naúčtovali všem zúčastněnejm. A těch dalších deset táců je prej za to, že stařík byl natočen u kontejneru bez přílby, „jak čurá s rozepnutou uniformou na chudinku trávník“. A zbejvajících 46 tisíc, vážení, dostanete až v pátek, pokud se budete chovat v rámci direktiv. Tedy opět dobře míněná, „Popovič-develop-zemětřesení“!

Vysmátí Ukrajinci dole v přízemí popíjeli direktiva-nedirektiva pivo, kouřili, mocně čůrali do štěrku pod hrbolatou omítkou. Takže jsme si velmi rychle, leč už pozdě uvědomili, že se díky dvěma národnostem, který nám velmi milosrdně - mimo tři roky - vládly od roku 1938 až do roku 1989, stali ve vlastní zemi dvojnásobnými gastarbaitry!

A je tu opět a stále ono plíživě účinný „rozděl a panuj“! Tedy, Češi, naserte se na Ukrajince a Ukrajinci dělejte Čechům všechno natruc. A hlavně jim nedodržujte smlouvy, protože oni v tomhle právním-EURO-státě jako Češi nemaj ani náhodou, což je dost kuriozní a srandovní až k pláči, na právnický honoráře. A proto jim neplaťte, aby neměli chechtáčky na to se s váma soudit. Jak je jednoduchý v EURO státě legálně okrádat partnery!

A proto se už naprosto nedivím, že i včera ještě docela rozumný lidi v poslední době říkaj, že je naprosto nutný zahnat Ukrajince na Ukrajinu, Vietnamce do Vietnamu a i ostatní tam, kam patřej. Ale ono je asi nenapadlo, co by se přihodilo, kdyby museli čeští gastarbaitři šupajdit zpět do Čech jako vyhnanci ze západní Evropy, Austrálie a z Ameriky! To by bylo maso na pracovních úřadech, co? Tedy opět a zase „dobře míněná zemětřesení“!

Práci jsme dokončili včas respektujíce již všechna direktiva. Je ovšem už víc než měsíc po akci! Developeři si namastili kapsy, velkomožný pan Popovič je nedostupnej, možná již i v zahraničním „čudu“ a českej Honza už ani nemusí za hranice, protože mu bylo milostivě umožněno dělat okrádanýho gastarbaitra bez zbytečnýho cestování, rovnou doma.

A opět ona známá a „dobře míněná zemětřesení“! Tedy něco, co by i s běžně otupělým Čechem mělo, či alespoň mohlo trochu zahejbat. A pak, že astrál je pitomost...

3.  kapitola

Jenomže ten zemětřesnej jev se neomezil pouze na onu výše uvedenou, drsnou ekonomicko-sociální a pro mě „neuvěřitelně dobře“ jako pro zajištěnýho penzistu, sranda Human férii. Ráno stál černej bavorák na dvoře. Amadea tedy musela jet přes noc a přitom ani nezavolala. No, to bylo na ni moc divný! A když jsem ji šel uvítat, potkal jsem úplně jinou ženskou, než byla ta, co před pár tejdny odjížděla v mým černokněžníkovi!

Zmizela její hravost, fórky a nakažlivá radost z každýho okamžiku života. Nezbylo tu nic po jejím rozpustilým, nikoho neurážejícím, fantomním osahávání,  který mi vždycky způsobovalo nesmírnou radost a vzrušení. Co se to přihodilo? A hned jsem si vzpomněl na ty moje rádoby astrální kejkle.

DOBŘE MÍNĚNÁ ZEMĚTŘESENÍ! Hm?

Něco jsem díky nim v našem vztahu asi přehnal a přepísk. Nejspíš to byl mnou naprosto nepochopenej a s Amadeou nekonzultovanej vztah k jemnohmotnejm tělům. Protože já jsem si moc zjednodušil naši příhodu tenkrát na Pernštejně a příliš zveličil moje hodně nezodpovědný monroovský blbnutí.

Fuj! A moje srandičky byly rázem v čudu. Led, márnice, cizota, strach a smutek! Kdo to je tahle upjatá ženská?

Amadeo, co se to děje?

Promluvíme si o tom večer, Matěji, teď se pojedu projet na arabákovi.

Můžu jet s tebou?

Ne. Potřebuji si vyčistit hlavu.

No, to koukám a země se začala třást až mi drkotaly zuby.

Nemám snad vypadnout?

Ne! Večer si musíme promluvit!

A řekla to tak, že kdybych měl na hlavě helmu, vizitku HOST na firemní vestě a v každý ruce plnej kýbl smetí, tak bych si fakt připadal jako na place v tý pitomě nařvaný německý fabrice.

A-m-a-d-e-o ?

Promiň, Matěji … večer!

Vyskočila na arabáka, křikla na Cvrčka a byla v čudu.

Hm. Zvláštní. Je konec května a začíná přituhovat. Chemtrejlový řasno zasvinilo hned po ránu modrou oblohu a slunce se jím mátožně plížilo k poledni.

Začalo mi bejt po duši blbě. Místo nebe se po obloze válely tisíce odstínů nanicovatý šedi. Začal jsem se třást zimou a rači se vrátil do domu. V podkroví jsem zapálil v kachláčích a chvíli vyjeveně koukal do ohně. Pak jsem si nalil víno, nasadil sluchátka a pustil Cassandru Wilson...

Nic není na furt a všechno má svý mouchy,

plavou i ve víně a dokonce jsou i v plamenech!

On nikdy netušil, co jsem si vytrpěla,

on nikdy netušil a nic nepochopil…

Ale byla bych ráda, kdyby alespoň na chvilku,

na chviličku přišel.

A byla bych ráda, kdyby mě pohladil...

Matěj