Templář 2 díl /4-7 kap.

4.  kapitol

Cassandra Wilson, teď tetin hlas a za pár let bude mít stejnej i Amadea. Ale kdo ví, co bude zejtra, co? Dneska při našem divným dopoledním rozhovoru jsem si všiml na její skráni pramínku šedejch vlasů.  Byl rozpustilej a moc se mi líbil. Když se ten náš večerní rozhovor bude náhodou ubírat nějakým divným směrem, tak budu mít určitě pocit, že ten šedivej pramen jejích vlasů je můj přítel a že nás k sobě bude přibližovat. Ale on mi vlastně jenom naznačil, že její cesta, a to ať bude jakákoli, povede vždy pouze a jenom jejím směrem. I kdybych já měl tisíckrát pocit, že tam možná jdeme spolu! Jo, tak to je. Nic víc a nic míň!

Docela jsem se na ten večerní rozhovor začal těšit, protože může mít spoustu příčin a já vím, že její pohnutky nebudou pramenit z nějaký pitomosti. A mám tedy opět šanci se něco od Amadey naučit. Vždyt ona je jedinou ženskou, s kterou jsem se nikdy nenudil, a dokonce mimo naše forbíny ani nehádal. Ať bylo téma jakýkoli, což u mě starýho „vždy-se-přu“ nikdo jinej než ona nezažil. Takže jsem asi připravenej se večer bavit o čemkoli, i kdyby mě to mělo moc bolet. A když ona jela na projížďku s arabákem, tak já musím nastartovat běláska s modrým čírem.

Sundal jsem tedy sluchátka, vypnul počítač a vyjeveně zíral na plnou sklenici rudýho nedotčenýho vína, co stála osaměle na stolku a ze který jsem neuloupil ani slzu. Fajn! Dobrý znamení, co? To víno tady symbolicky počká až do večera, kdy ho vypiju, i kdyby v něm plavaly tisíce much. Jsem přeci svobodnej, stejně jako Amadea, tedy ideální partner k rozhovoru, jehož volnost určitě nebude směřovat ke kličkování, ústupkům, předstírání a předsudkům.

Když jsem se vracel z dost divoký projížďky do dvora, druhými vraty prolítl černej arabák nesoucí na hřbetě Amazonku s vlajícími prstenci vlasů a v bojovný figuře, která je připravená naprosto ke všemu. Fajn!

Ahoj, jaká byla projížďka?

Nádherná. Arnim arabáka naučil spoustu věcí. Je to teď kůň připravenej pro tetu, která jediná je schopná jeho sílu, vytrvalost, rychlost, vnímavost a inteligenci využít. A dovezu jí ho jako dárek do Civitelly, aby se sblížili. Věřím, že oni dva jsou při troše štěstí schopní vyhrát jakkoli divokej pouštní závod.

No, seš štědrá jako vždy a tohle si teta fakt zaslouží.

Myslíš, Matěji, že bude mít radost?

Amadeo, nehraj na mě, že to netušíš. A určitě taky víš, že i když ho teta odmítla v zimě jezdit, tak si s ním několikrát denně chodila pokecat a někdy dokonce večer chyběla i u svejch oblíbenejch posezení před krbem s tím našim slovanským zázrakem, jak vždy říkala… tedy se slivovičkou.

Tak jo, Matěji, těším se na to, až ji překvapím tímhle přírůstkem v její stáji pod Civitelou.

foto autor Iv

Hm, u toho bych chtěl bejt!... A co náš rozhovor?

Jasně, člověče, jdu se připravit.

Dík, Amadeo, za toho člověka...

5.  kapitola

Chvilku jsem se po dvoře placatil ode ničeho k ničemu a přitom si všimnul, že mě Cvrček pozoruje. Pak se zvedl, protáhl, zívl a přišel ke mně a začal se placatit se mnou. Po očku mě sledoval, a když jsem se ve velký kůlně opřel o starej žebřiňák, přisedl  k noze, přitulil se a začal, jak to někdy psi dělaj, když chtěj napodobit lidskou řeč, vydávat takový ty zvuky, který trochu připomínaj naše slabiky jako hua, aha, hů, u kterejch je ale přítomno to jejich v hrdle se tvořící chrčivý er. Když domluvil, kouknul na mě, co tomu říkám, a pokračoval. Pak to utnul, a je zvláštní, že i já jsem věděl, že jeho proslov je teď právě u konce! Znovu ke mně otočil hlavu, kouknul mi do očí, což psi taky moc nedělaj, zakašlal, zívl a pomalu odcházel.

No teda, Cvrčku, cos tímhle myslel?

Zastavil se a s nerozhodně nakročenou přední tlapou, jako by si ji chtěl olíznout, se ohlédl, zívl a pokračoval k boudě. No, to to teda začíná!

Slunce zapadlo už ráno, a nebylo tedy už na co čekat. Všechno, co bylo třeba, jsem věděl od Cvrčka, tak jsem se odlepil od žebřiňáku a namířil k obytný části statku. Stoupaje do podkroví, jsem si poprvé uvědomil, jak ty jasanový schody krásně vržou. Jinak v hlavě naštěstí absolutní prázdno.

V kachlovejch kamnech plápolal oheň, Amadea seděla u stolečku s tím mým dopolede nalitým vínem. Měla sluchátka a broukala si s Cassandrou blues:

Nic není na furt a všechno má svý mouchy …

Byla oblečená stejně, jako když jsme se tehdy prvně vraceli z pláže do jejího domu pod Civitelou.

Ahoj, Matěji, hlídám to tvý víno, na který jsi asi zapomněl.

Nezapomněl, nechal jsem ho stát, aby pochytalo svou sumu much.

Jo? Není v něm ale ani jediná a to je dost zvláštní, tady na statku, co?… Asi jo, to letošní divný ne-jaro jim asi nejde k duhu. Chudáci mouchy, půda, rostliny, zviřátka.

A co lidi, Amadeo?

Jsem v tom.

Já vím. Ve stodole mi to už vykecal Cvrček.

Hm? Cvrček? A co říkáš ty?

Mám o tebe trochu strach!

O mě?

Jo.

A o něj ne?

Ne.

Já Matěji taky ne. Ani o sebe, ani o něj. Protože přesně to jsem tehdy udělala špatně v případě Maranón. Moc jsem se totiž ve svým věku o ni bála!

Amadeo, všichni se učíme. Ale ty jsi v jejím případě přeci žádnou chybu neudělala a ani udělat nemohla. Protože já vím, že se Maranón narodila živá.

Jak to můžeš vědět, Matěji? Nikdo z nás ti to přeci neřekl.

Máš pravdu, nikdo mi to neřekl, protože jste mě brali a nejspíš oprávněně, jako ten nejslabší článek tehdejšího týmu. A proto, že se Ona narodila živá, tak to tělíčko mělo štěstí, že se potkalo alespoň na chvilku se svou duší a bylo člověkem. A že ona vědoucí duše volila, tak jak volila, to byla přeci jen a jen její záležitost. A když pak zvolila odchod, jistě o mnohou zkušenost bohatší, měla pro to asi svůj důvod, ne?

Jakej důvod, Matěji?

Třeba čekat na tělo, který je teď opět ty a trochu zas i já! Dyť jsi přeci poslouchala Cassandru...

Nic není na furt a všechno má svý mouchy,

plavou i ve víně a dokonce jsou i v plamenech!

On nikdy netušil, co jsem si vytrpěla,

on nikdy netušil a nic nepochopil.

Ale byla bych ráda, kdyby alespoň na chvilku,

na chviličku zas přišel.

A byla bych ráda, kdyby mě pohladil...

A tak jsem ji pohladil. Tichounce, jako unavený dítě zavzlykala, vstala od stolečku, obejmula mě a začala se jako šílená smát.

Matěji, udělej na stolečku čisto a koukej vypít to zvětralý víno.

No a když jsem tu sklenici zvedl, udělal to i můj žaludek, protože v tom víně najednou z ničeho nic bylo plno nabobtnalejch much. Je moc zajímavý, že před malou chvilkou tam žádný nebyly...

6.  kapitola

Ještě když se smála, sáhla pod stolek a vytáhla zaprášenou lahev, pak ze starýho dubovýho kredence donesla broušenou karafu a přesně ten samej, nízkej kalich jako tehdy ve svým domku pod Civitellou del Tronto.

Ty máš, Amadeo, dva?

Ne! Grál a srdce, templáři, můžou bejt jen a jen… jedenkrát. A já si oba přivezla sem, protože mým rozhodnutím je to dítě porodit tady v tomhle kraji.

Co tím míníš?

Nic.

To se mi ulevilo.

Ignorante, neobřadní a bezbožnej.

Co to povídáš, ty zbožná, obřadní a teď zrovna naplněná? I když je pravda, že to ještě není vidět. A kdy už to ženská bude?

No, přesně včas. A v tvejch letech bys už mohl vědět, jak my ženský fungujem.

Víš, Amadeo, že tohle nám na základce bylo přísným režimem, pod hrozbou nejmíň dvojky z mravu, totálně zapovězeno vědět, ba i tušit! Ale naštěstí tenhle rodiči, školským systémem a kantory opomíjenej kurz pravidelně vedl náš spolužák Franta Vojtů při kuřáckejch hodinkách u Lojků na seníku. A představ si, že skoro s kompletní dokumentací lékařský knihy, kterou pravidelně na tyto semináře kradl rodičům z podpostele v ložnici. A my se na to tak pekelně s tím cígem soustředili, že ten seník neshořel a stojí tam jenom díky Frantovi a naší touze po vzdělání dodnes. To čumíš co?

A jak vypadá Franta Vojtů, Matěji?

Je ještě menší než já.

Tedy taky obr.

Jo, a o moc chytřejší než já.

To vyšel tak v sedmičce, co?

Proč sem, ženská, zas pleteš ty blbý číslice?

Aby sis obnovil selský počty, člověče.

A k čemu by mi to mělo bejt dobrý? Copak mám nějaký hospodářství? To bys  přeci měla trénovat ty, farmářko. Já jsem tu jenom externí poradce pro volný chvíle.

A copak to jsou ty volný chvíle, poradče externí?

No třeba lechtání na zádíčkách, a tak.

Aha!

Jaký aha, to přeci každej neumí a já to poctivě študuju už přes šedesát let. Tedy s výjimkou roku, kdy jsem měl jiný starosti.

A jakýpak jsi to měl starosti, poradče.

Musel jsem přeci řídit kojení, mazlení, koupání, mazlení, kakání, mazlení a čurání a vůbec všechno. Byla to děsná fuška s těma dvěma velkejma, neohebnejma lidma, co furt někde překáželi.

Jak ti mohla máma s tátou překážet?

To bys koukala, MUDr., nic jsem přes ni při kojení neviděl.

A co jsi chtěl za ní vidět?

No přeci tátu a to, co za ní provádí, ne?

Ty jeden mrňavej šmíráku!

Jakej mrňavej, dyť mám teď metr sedmdesát pět.

To s tebou vždycku budu muset chodit v žabkách, co?

Choď si v čem chceš. Moje mrňavost je totiž mojí velikostí, víš?

No a takhle jsme chvilku blbli, pak Amadea zvážněla, nalila víno a sedli jsme si proti sobě. Stiskla moje kolena ve svých. Vzala do rukou kalich, malinko upila a podala mi ho. Opět jsem ucejtil tu nádhernou vůni přezrálejch hroznů z Civitelly del Tronto, a když jsem zatočil  kalichem a ze všech světovejch stran se z něho nadýchl a upil, začal se se mnou točit celej svět. Podala mi ruce a pevně je sevřela. Její temný oči s tančícíma jantarovejma střípkama se vpíjely do mejch. Všechno, stejně jako tehdy v Itálii, začalo ztrácet kontury a zůstala jen vůně ženy, vína, praskání ohně a já opět začal vnímat její auru, jež se stávala zářivým tunelem, kterým jsme opět znovu vstupovali mimo tenhle svět. Slyšel jsem, jak říká svým stále temnějším hlasem Monroovu afirmaci.

„Jsme víc, než naše těla, jsme víc, než fyzická hmota a jsme schopni vnímat to, co tenhle fyzickej svět přesahuje.“ A opět a opět to opakovala. V duchu jsem se přidal. Její slova se začala ztrácet a zůstal jen nesmírnej pocit volnosti, svobody, ale i ostražitosti k neznámu. Dneska jsem kupodivu neztratil v tuhle chvíli vědomí, jako tehdy v Civitelle, kdy jsem se zřejmě v tomhle bodě obřadu vrátil zpět do fyzickýho těla.  Dneska obřad pokračoval. Vnímal jsem, že jsme oba vláční a stále míň a míň hmotní. A oddělení jemnohmotnýho těla už byl jen samostatnej stupínek v dosud  mně neznámý kvalitě naší sounáležitosti.

Nevím, jak to trvalo dlouho. Ale protože jsem už podruhý v životě měl pocit, že nejsem vázán fyzickým tělem, zkusil jsem s pochopením a z nedostatku zkušeností odolat touze po návratu a alespoň chvíli počumět, jak říkáme v tý naší realitě. Jenomže ono počumět v tomhle stavu nedávalo nejprve žádnej smysl, až jsem někde uvnitř začal vnímat Amadein smích. A když jsem pomyslel na to, proč se ta bláznivá ženská směje, tak pocit jejího smíchu ještě zesílil a hrnulo se na mě i její sdělení:

Matěji, to je hrozný, ty seš popleta i tady.

No a představte si, že nastala chvíle naší první astrální forbíny. Nikde nikdo a dokonce mimo vnímání Amadeinejch myšlenek, smíchu a pocitů tu nebylo lautr, ale lautr nic! Ovšem stále se zesilující signál jejího smíchu, kterej už bylo možný nazvat spíše chechotem, mi asi naznačovala, vole, tak se rozhlídni! A po tomhle jejím impulzu se najednou moje vnímání toho zde a tady začalo teprve realizovat. A já si opět spíš v duchu řekl, nebejt se mnou tahle ženská, tak jsem skoro jako vždy nadobro v pytli. A to už znovu nastaly vibrace jejího přímo huronskýho smíchu, kterej asi probral pár zrovna přítomnejch. Nevím jak to říct… nejdřív to vypadalo jako nějaký stíny, co se kolem začaly poflakovat a přicházelo od nich něco, co bylo možný nazvat údivem. A to je dobrá situace pro komedianta, tak jsem se pokusil natáhnout ruku a na ní pantomimicky umístit lidskou lebku a začít citovat z Hamleta. A ona žádná ruka nebyla! A od nich se ozvalo: Skočte někdo pro Shakespeara do pátýho nebe, ať dá tomuhle šaškovi dramatickou lekci. No a co myslíte, že se stalo? To už se od Amadey valil smích jako z tisíců huronskejch hrdel. Stínů přibejvalo a bylo jich, že na všech svejch autorskejch čteních dohromady jsem posluchačů nikdy tolik neměl. No a pomyslel jsem si, tak mi teď někdo poraďte, co mám dělat? No a ihned následoval smích snad všech indiánskejch hrdel z lautr celýho vesmíru a ozvalo se, vole tak třeba zatancuj? Nojo, ale jak? Tělo nikde, nohy fuč! A já někde tam, kde bych měl mít asi hlavu, jsem uslyšel useknutej smích a výstrahu.

Matěji, mažem domu.

Jenomže to se ti, ženská, lehko řekne, ale jak se to zrovna tady dělá?

To je, člověče, jednoduchý, vzpomeň si na nějakou část svýho fyzickýho těla, třeba, že se chceš podrbat na zadku, a seš doma, než řekneš švec.

Ještě jsem za sebou zaslechl… něco jako potlesk? A já trumbera se zarazil, že se půjdu děkovat, ale to jste neviděli tu její astrál-reakci. Nikdo v celým životě na mě naprosto beze slov a zvuků nezařval tak jako ona.

Mažem domu a fofrem, Matěji!!!

Tak jsem si pomyslel na zadek, jako že se podrbám, no a bylo to. Seděl jsem naproti ní u stolečku v naprosto stejný pozici, jako předtím, než tohle všechno začalo. No, já ji tam teda nemít, tak asi hraju v astrálu Hamleta chechtajícím se amébám dodnes...

7.  kapitola

Amadeo, pamatuješ si trochu ten zážitek?

Já jo. Tak jsem se nenachechtala za celej svůj život.

Nojo, ale dyť tam přeci nebylo jenom to chechtání, ne? Rád bych to trochu přesněji popsal v týhle knížce, ale nejsem si jistej, že to zvládnu. Já bych tam nakecal spoustu pitomostí, který bych pak ještě přeházel jako hnůj a nikdo by nepochopil nic z toho mýho astrálního blábolu.

Jasně, Matěji, zejtra ti s tím píchnu.

Zejtra, to si já už ale z toho nic pamatovat nebudu.

Ale neboj, člověče, spolu to přeci dáme dohromady. Nebo ještě líp, zalítnem tam znovu. Ne?

A proč ne rovnou teď?

Protože teď musí pokračovat náš obřad.

Jakej prosím tě obřad?

No ten co jsme před hodinkou začali, copak se už nepamatuješ na fikci Civitella? A teď její druhej díl, tedy fikci Rybná?

Jakáže fikce?

Aha, to lechtání, šimrání, mazlení, a, a, a, začal jsem na sucho polykat, rudej skoro jak Šiva někde v Kerale, těsně před tím, než Šakti začne tančit, žejo?

A to se právě teď začalo odehrávat a její tanec znamenal, že tu najednou nebylo žádný blízko a daleko, tam a tady. Emoce se pomalounku rozpouštěly do stavu, kterej nemá cenu vysvětlovat. Musel jsem se znovu učit rozeznávat tu její nezřetelnou nicotu, jež se pomalounku rozplývala a stávala se závratnou, netušenou plností ženy, kterou tady na Zemi završovaly a doplňovaly skutečný zvuky, vůně, chutě, doteky, chvílema kořeněný zákmitem radosti a vlastně i strachu, že to je třeba naposled.

Amadeo, a třetí pokračování obřadu bude kde?

No přeci tam, kam jsme dneska znovu nakoukli.

To mi zní jako třetí přání od Roberta Fuldhuma?

Jo, Matěji, „Třetí přání“ znamená poučení, trvalost stavu, stoupající úroveň vědomí - a začala se opět smát. Protože my dva toho zatím nejspíš asi ještě nejsme schopni.

Hm, „Třetí přání“? Fantastická kniha.

Ale, Matěji, pouze velmi volnej mustřík. Víš přeci, že kopírujou jen blbci.

Jo vím, ale řekni mi prosím tě, co v tomhle obřadu Popleta má vlastně dělat?

Nic, Popleto, prostě nechť se to stane.

A co vlastně?

No, co vlastně? Aby to bylo dvěma, zatím velmi nedokonalejma a nesmírně rozdílnejma bytostma vnímanej, dobře napsanej a zahranej part?

Jak to s tou nedokonalostí myslíš, Amadeo?

Vždyť víš, že my dva jsme přeci každej z jinýho světa, ne?

Psssst, ženská, co kdyby to někdo zaslechl?

A co by se stalo, Matěji, dyť je to pravda? Celou dobu se pokoušíme spolu odhalovat nepravdy a fixl. A teď, když se ve vašem světě, konečně láme chleba, jak vy ve vaší frekvenci říkáte, tak bys chtěl cuknout? Není už kam, Matěji! Ty teď musíš sdělit čtenářům náš společnej švindl, kterej jsme spolu upekli, aby ty v knize sdělovaný informace nebyly jen tak hala-bala suchý. Ono by to totiž bez forbín, srandiček a příběhu, kterej tuhle bábovičku drží pohromadě… vlastně bylo skoro nesdělitelný. Musíš jim taky říct, že já, Amadea jsem něco jako tvoje alter ego z jiný frekvence a ještě spíš to, co srozumitelněji uváděj Slovanský védy.

A cože to prosím uváděj?

No, zhruba tohle: že vždy dostáváme informace ze dvou základních zdrojů.         Tím prvním je ezoterie, kdy informace je uchovávaná mimo člověka, kterej se k ní doposud dostával pouze po velmi tajemnejch pěšinkách osvícenýho to vnímáni jsoucna. Druhej zdroj je exoterie, jež je ukrytá uvnitř každýho člověka, což je to čemu říkáme rodová pamět. A všechno tohle se stává ještě jasnější tím, co to potvrdil svými výzkumy na bázi informace = jazyk Pjotr Garjajev se svým týmem. Oni totiž objevili to, že genetickej kód následuje stejný pravidla, jako všechny jazyky světa. Zde je, Matěji, ta zázračná spojitost slova – informace - komunikace s vesmírem skrze DNA. V tom horším případě pouze a jen s iluminátským matrixem. Je v tom však pro mě jedna neskutečná zajímavost, až jsem ji považovala za „skoro“ ruskou propagandu. A tou bylo, že při dokazujících pokusech tohoto rozsáhlýho projektu měla největší sílu ruština. Ostatní jazyky měly odezvu řízenou podle jejich vzdálenosti od ní. Tedy přes slovanský a sanskrt k románskejm a anglosaskejm, atd.. Dále pak k jazykům jinejch ras. Ale když jsem si vzpomněla na to, co říkaj Slovanský védy, kameraman Pan Horák a nově vznikající chronologie, ihned mi vytanula posloupnost Rassa, Rus, Et-Rus-k, P-rus, atd.!

Tak jsem si uvědomila, že nešlo o žádnou propagandu, ale dnes už i moderní lingvistikou, archeologií a historií pohybu populací po planetě již značně ověřenou teorii vzniku všech světovejch jazyků z jazyka Rassénů. A podpořili mi to podstatnou váhou nejenom Védy a Gerjajev, ale i argumenty některejch genetiků.

Z toho jasně plyne, že zřejmě všichni příslušníci bílý rasy pocházejí - jak jinak - než rovněž z Rassy? Tedy z výsadků v bájný Hyperborei, Bělovodí a možná i jinde. Potažmo, že nejsme z opice a ani z týhle planety. Je tu však jedinej problém, že se tohle zatím neučí ve školách, ale je to típlý v ajnclíku.

Hm, to je teda něco! V ajnclíku? A ty seš, Amadeo, informace ezoterická, nebo exoterická?

Jak se to vezme. Spíš jsem ta ezoterie, ale v tvým případě i trochu ona druhá slečna, tedy paměť rodu.

A jak je to možný?

Možný je to proto, že oba máme i velmi dlouhou a již několikanásobně uskutečněnou slovanskou zkušenost.

No… mlhavě jasný, Amadeo. I když ty dva roky jsi pro mě znamenala stále víc a víc, i když jsi byla stále „míň a míň“ čitelná. Hm? Nepoplet snad Popleta tu větu?

Ne, Matěji. Je to tak správně, takže si tu otázku, zda ezot, nebo exot, ani nemusel pokládat, co?

Fakt, rači si tu dlouhou větu ještě parkrát přečtu.

Nemusíš. Ale hlavně se nezapoměň za ten náš společnej klam čtenářům a Iv omluvit.

Jasně!

Vážení, omluvte tu moji mírně šejdrem bábovičku, kterou Popletal uplácal z písmenek proto, aby vás u tohoto příběhu a informací ještě pár přípravnejch kapitol na třetí díl, udržel...

Konec třetí části

Matěj