Templáři VI

16. kapitola

Po snídani jsme se rozloučili. Nevěděl jsem, co všechno musela Amadea Antoniovým rodičům slíbit, aby nás pustili. Byl jsem trochu opilej. Řídila Amadea a bylo mi fajn. Suzuki se Samurajem spokojeně japonsko-italsky vrněli. Krajina se začala vzdáleností od moře víc a víc měnit. Autíčko stoupalo serpentinama nahoru i dolu. Ale posléze už jenom nahoru. Porosty strání se stávaly divočejší a divočejší. Sem tam vykoukla holá skála. Z kopců občas problesklo moře. Jindy v nepřílíš velký vzdálenosti vystupovaly na západě, jihu i severu mohutný horský masivy. Ale najednou se vynořilo něco pro Středoevropana neuvěřitelnýho. Stolová hora. Na vrcholku obkroužená vrstvenými věnci domů přilepenejch k sobě a ke kameni. Dokonalý splynutí toho, co spolu vytvořila příroda a podivuhodná bytost … člověk!

Hádej, co to je, zeptala se Amadea.

Dřív to asi byla pevnost, která ovládala tyhle rozvětvený údolí. A protože je moc krásná, tak to může bejt jen Civitella del Tronto.

Civitella del Tronto

Jo, to je můj italskej domov.

Objeli jsme horu a křivolakejma úzkejma uličkama vystoupali k prstenům z kamene, člověčí trpělivosti, umu a lásky! Amadea zaparkovala autíčko. A přestože jsem byl ještě dost sjetej, vylezl jsem až nahoru. To bylo něco! Všechny čtyři smysly ochutnávaly, pátej se dotýkal rozpadávajících se hradeb. A šestej, zmatená mysl, byla neschopná vytvořit i jen torzo myšlenky a nechala mě znovu rozbrečet, stejně jako v Neretu.

Itálie. Úchvatná Itálie!

Koukni támhle, Matěji. Ten domeček na samotě, asi dva kilometry vzdušnou čarou odtud. To je zas moje malinká pevnost a ta se těší na naši zteč!

Když jsme dokončili prohlídku, už jsem sotva pletl nohama. Vrátili jsme se k autu a vyrazili „domů“, jak Amadea říkala …

Vymotali jsme se z města a dokončili cestu pro Čecha neuvěřitelně upravenou krajinou, u domku schoulenýho na jižní stráni pod Civitellou del Tronto. Neměl jsem už sílu na nic jinýho než se vysprchovat. Amadea mě zavedla do podkroví, kde jsem se svalil na postel a ihned usnul.

17. kapitola

Probudilo mě intenzivní světlo slunce odrážející se od zrcadla na protější stěně podkrovního pokoje. Byl to moc příjemnej pocit nechat se takhle probudit. Zřejmě asi taky záměr stavitele – vzbudit spáče a zároveň jemným zlatým světlem nasvítit místnost.

Vylezl jsem z pohodlný postele, obešel pokoj a zůstal stát u okna. Žádný malinký Železný hory, ale úžasný údolí, rozvlněný jako ženský tělo, prostírající se určitě až k palmám a písečnejm plážím pod San Benedettem. Někdo zaklepal.

Můžu dál?

Jasně!

Ahoj, Amadeo. Musím říct, že na sutivanský pláži jsi měla pravdu. Seš krásná ženská. A k Itálii se hodíš. Hodně mi připomínáš muzikantku, která mě doprovázela při autorskejch čteních. A taky nazpívala vokály na mý první desce. Říkal jsem jí čarodějko. Měla jantarový skvrny v úplně stejnejch, černejch očích, jako ty. Stejný vlasy i postavu. Bylo jí pětadvacet a byl jsem do ní blázen. Tak mladá a už moudrá. Vdala se do Vídně! Truchlím dva roky!

Chudáčku malej, to je neštěstí! Co budeš dělat?

Nejdřív ti poděkuju za ubytování. Vypadá jako dvojče mýho podkroví v Podmoklanech. Je to náhoda?

Přeci víš, Matěji, že náhody neexistujou. Máme jenom podobnej vkus. Mě by ani nenapadlo upravit tenhle pokoj jenom proto, že se tu jednou objevíš. A jak už jsi zjistil, tak opravdu nevím všechno. Občas přijdou – a nevím proč – obrazy, vůně, slova, situace a vůbec nic se podle nich neodehraje. A jindy jo! Myslím, že tohle se objevuje v hlavě a mysli stále většího počtu lidí. Ale oni nemají čas a hlavně chuť se tím zabejvat. Protože zjistili, „že už jenom to vnímat“ činí život v tomhle systému moc těžkej. Spousta dětí ví! U mě to taky začalo tehdy. A měla jsem obrovský problémy. Tatínek s maminkou z toho měli za bolševika rovněž hlavičky v pejru. A tak jsem „TO“ i sebe zapouzdřila do kokonu, z kterýho se ale v pozdní pubertě vyklubal motýl čarokrásnejch barev.

Proměna

Ale opět to nešlo unýst. Takže znovu zakuklení a žbluňk, utopit „TO“ do běžnýho života. Ale po třetí už „TO“ potlačit nešlo. Dostudovala jsem medicínu a odešla před koncem tisíciletí do Itálie. Měla jsem z Čech jednu atestaci. A s touhle kamarádkou jsem sestupovala k jihu po nemocnicích jako po schodech. Ale stále víc a víc jsem ztrácela důvěru ke způsobu léčení, kterej jsem nabrala ve škole. A tak jsem doputovala až do San Benedetta. Ještě v Čechách jsem navštěvovala intenzivní kurzy italštiny. Ale moc mi to nešlo, přestože jsme jako medici studovali latinu. Víc se mi dařilo naučit se o dovolenejch, který jsem si užívala na různejch místech Itálie. Ale tímhle způsobem a netalentem na řeči by mi trvalo nejmíň dvacet let zvládnout tuhle nádhernou řeč. Až jednou, už s tímhle červeným tereňáčkem, jsem si udělala výlet do hor směrem na Civitella del Tronto. A zcela náhodně zastavila na náměstíčku v Neretu. Stejně tak jako my včera. Vůbec jsem se nerozhlížela a bez přemejšlení jsem zamířila jako náměsíčná do jeho levýho rohu. Otevřela jsem dveře, pozdravila, objednala si kávu a zákusky. Paní, co mě obsluhovala, na mě chvíli zmateně koukala a pak na Italku nezvykle pomalu řekla:

Slečno, ale vy mluvíte jako moje prababička. A starý lidi z mýho dětství!

Byla jsem celá zmatená, protože jsem říkala něco, čemu jsem skoro nerozuměla.

A nejste náhodou příbuzná paní doktorky Amadey, která tady v Neretu a Civitelle léčí? Jste jí totiž podobná. Vím to, protože ji pamatuju ještě z doby, kdy byla tak ve vašich letech. Můžu vám ukázat, kde bydlí, nebo dát její telefonní číslo. Určitě vás hrozně ráda uvidí.

Byla jsem tak zmatená, až se mi zatočila hlava.

Není vám špatně, slečno? A ihned zavolala lékařku.

Když jsem se probrala, měla jsem nesmyslnej pocit, že se skláním sama nad sebou. Jenom mám úplně bílý vlasy. Temný oči s jantarovejma skvrnama mě hypnotizovaly.

Řekla mi přísně, Amadeo, vstaň! My dvě starý báby se s tebou přeci nebudem tahat.

A pak prohodila na půl pusy: No konečně, to ti to trvalo! Dala sis na čas. Čekám tě už nejmíň rok!

Paní co mě obsluhovala koukala zrovna tak vyjeveně jako já. Vstala jsem a poslušně cupitala za doktorkou. Uvědomila jsem si, že nemám zaplaceno. Ale paní pekařka mávla zamyšleně rukou.

Amadeo, jseš schopna řídit?

Jo, asi jo.

Tak pojeď za mnou!

A znělo to jako rozkaz.

18. kapitola

Matěji, je to ještě dlouhej příběh. Pojď dolů na terasu, uvařím kávu. Nebo jestli chceš, kamarád donesl na ochutnání mladý víno.

Amadeo, po tom včerejšku si dám jenom kávu.

Terasu stínila réva pnoucí se po trámech a zcvrklý hrozny vydávaly těžkou, pro mě neodolatelnou vůni. Musel jsem ochutnat. To bylo něco! Ještě ne rozinky a už ne hrozny. A k tomu pohled nahoru na Civitellu a ještě vejš na mohutnou horu...?

Ta vyšší na západě je Manna di Fiory. Ta nižší na jihu se jmenuje Magna di Camoli. Do jejich okolí jsme tehdy s maminkou chodily sbírat bylinky. Mezi nima daleko vzadu se tyčí nejvyšší vrchol Appennin Gran Sasso.

Gran Sasso

Tady je káva, Matěji. Myslím, že je ještě lepší, než ta u Antoniovejch rodičů. Mám totiž vodu z vlastní, hluboko vrtaný studně.

Jak jsi k tomu domu přišla?

Lehce, dala mi ho teta. No, teda já jí říkám teto. Teta Amadea, lékařka, o který jsem ti vyprávěla nahoře v pokoji. Měla tady a v Neretu mnoho desetiletí zavedenou ordinaci s docela bohatou klientelou. Předala mi tenhle dům s ordinací, když usoudila, že už umím to, co mi chybělo u moderní medicíny. No a pokud jsem v Čechách, tak mě v ordinaci zastupuje. Ona totiž pochází ze stejný rodiny, jako moje dávná máma, s kterou jsem byla upálená v Neretu.

19. kapitola

Amadeo, ty informace, cos do mě hustila na Brači, jsou od tety?

Ne, ona mě pouze učila léčit v dávný tradici, předávaný po mateřskejch liniích až z dávnejch dob matriarchátu. To ostatní je kombinace informací, který jsem různě posbírala ve svým současným životě. A hlavně těch, do kterejch mám vhled po novým probuzení tady v Itálii. Jsou naprosto identický s těma, který jsem téměř úspěšně potlačila v dětství a pak znovu v pubertě.

Slovo wicca, který jsi používala v tý dramatický pasáži o provedení rozsudku, má jakej význam?

Byly to shromáždění, který ochraňovaly poznání o jemnejch silách a nazývaly se wicca. Dokázaly vytvořit a použít těchto sil podle vyšší a svý vůle. Později to znamenalo čaroděj, čarodějka. Já používám slovo wicca, protože je mi bližší.

Wicca

To si ovšem každej vykládá, jak chce. A většina výkladů jsou nesmysly. To slovo má jistej význam pro emancipační ženský hnutí. Ovšem je to jen slovo, který zní zajímavě. Ale pro mě nemá žádnej význam. Já jsem solitér a sdílím pouze vědění mý rodiny. Vědění je od slova vědět a od něj je odvozena věduňa. To je výraz, kterej předchází wiccu o mnoho tisíciletí zpět! Hnutí witch craft má často ideologickej podtext! Neříkám, že vždy. A neříkám ani většinou. Ale mnohý z nich mávaj praporem a hierarchií. Lze je tedy úspěšně manipulovat a chytráci to zneužívaj. Jasný?

Jasně! A proč jsi mě oslovila templáři?

Protože jsi jím byl a pořád jsi. My totiž musíme projít úplně vším, co tenhle svět obsahuje. Naše zkušenost musí bejt totální. Jenom pak se nám může podařit odemknout a osvobodit svoji existenci. Ale taky se nám to podařit nemusí! Že?

To znamená, že jsou varianty?

Já nevím, Matěji. To, co říkala moje maminka v Neretu, „že všechno, co je tady, je všude, a co tady není, není nikde“, jsem našla v Tantře. „Jak nahoře, tak dole“, zase v Kabale, Zoharu v češtině, italštině a podobně i ve slovanskej védách. A je to nejspíš součást všech pozemskejch jazyků. Tahle slova jsou určitě základem mnoha systémů, který vznikly k prospěchu člověka a planety. Jenomže to všechno někdo zkomolil a důvodem byla touha ovládat! Vlastnit! A ten někdo jsme byli my! Tuhle odpovědnost člověku nikdo neodpáře! I když se o to velmi úspěšně a několik tisíciletí pokoušej všechny náboženský, politický i vzdělávací systémy. Tím, že nám tuhle vinu po svým a za odměnu, kterou názývaj POSLUŠNOST, „abstraktně“, tak nějak nanicovatě snímaj z beder. Proto musíme vstřebat celou škálu od vědomí nevinně upalovanejch žen po vědomí katova pacholka, kterej jejich hranici zapálil. A pokračovat až k vědomí inkvizitora, cenzora, krále, papeže, zrůd mentálních i politickejch. Ale taky nevinnejch dětí, žížal, stromů, buňky, hvězdy, vesmíru. Ty i já, prostě všichni občas přicházíme na tuhle planetu s programem bestie, zrůdy, kazisvěta. A musíme tu roli hrát, jak nejlíp umíme! Abychom pochopili, že to není jednoduchej úkol vyburcovat tu část lidí, co si o sobě myslej, „že jsou lepší“, k nějaký přiměřený reakci na ZLO! Věř mi, Matěji, je to moc těžká role a určitě jeden z nejobtížnějších údělů. Těch pár bestií se paradoxně o onu rovnováhu zasloužilo víc, než miliardy zdánlivě slušnejch.

A dál?

Myslím, že to dál, Matěji, už systém binární logiky neumí! Ale třeba se pletu? Dobro se nemůže vypořádat se zlem, protože jsou jednou energií. Dobro a láska nemá nad čím zvítězit. Nejde to ani v obráceným gardu. Teď už to konečně ví i president Havel. A my to asi budem muset přijmout taky. Včetně odpovědnosti za to, že jsme něco blbě a nešťastně pojmenovali. To by mohla bejt ona možnost. Do budoucna velmi opatrně zacházet se slovy!

Jo, teď si na to, Amadeo, kápla. Tohle je první dohoda Toltéků. Taky křesťani říkaj, nehřeš slovem.

No vidíš, Matěji, učíš se.

Prostě, stačí dát si pozor na hubu. A je to!

Nevím, jestli je to zrovna takhle jednoduchý… Ostatně, proč ne?

Ale tohle, Amadeo, je možný uplácat v Podmoklanech na písku v jedný, jediný bábovičce. Že?

Myslím, že bych se chtěla někdy do Podmoklan podívat. Třeba je to jedno z míst na světě, kde to fakt půjde.

20. kapitola

Obřad začíná, templáři.

Amadeo, co blázníš?

Neblázním Matěji. Rekapituluju. A ty se přidej! Protože to obřad skutečně je.

No dobře, ale připadá mi to docela srandovní.

Jak myslíš.

To budem opakovat celou tu scénu našeho seznámení na sutivanský pláži?

Ano a úplně celou!

Tak jo!

Máš v sobě spoustu starýho železa.

Jakýho železa?

Podobnýho, co s sebou tahali templáři.

A co s sebou tahali templáři?

Určitě ne mobilní telefony. Ale meče, kopí, dýky, provazy a tak.

A co s tím železem chceš udělat?

Vytahat ho z tebe. A ten provaz, co máš kolem krku ustřihnout.

To říkáš jen tak, na potkání každýmu?

Každýmu ne, ale tobě musím, templáři!

A dneska na to tvý železo dojde. A taky na čakry, Matěji. Navečer přijede teta, aby mi s tím pomohla.

Jejda, já se tak těším. Jako malý dítě. To bude asi dřina, co? Hlavně to železo, hm! A pak ty čakry? Mám se na to nějak extra připravit?

Klidně si vtipkuj, ale už nic nejez. Pij jenom vodu a dělej, co tě baví. V garáži je kolo, projeď to s ním tady.

Amadeo, to zní jako text nějaký přiblblý písničky. Stačí za to dát vykřičníky a do třetího verše vložit vola. Můžu to pak rapovat směrem na San Grasso.

Gran Sasso

Ne, na San Grasso, ale na Gran Sasso. Furt to pleteš, Matěji! Ta hora tě za to shodí.

Tak jo! San Grasso, San Grasso, San Grasso. A já na ní snad polezu? Amadeo, doufám, že to nemáš v plánu? Příšerně se bojím vejšek.

Jo, kamaráde, to musí každej, kdo tady žije! I já musela ...

No, to teda ne!

(repuju): A taky, už nic nejím!

Piju jenom vodu a dělám, co mě baví!

V garáži je kolo vole, projeď to s ním tady!

...(konec repu)...

To teda byl obřad Amadeo. To se ti fakt povedlo. Jako bys to vystřihla z Dürrenmatta!

Ale jak můžu dělat něco, co mě baví, když mi zakážeš jíst? A navíc mě vyděsíš tím místním Matterhornem. Měl jsem pouhý čtyři scvrklý bobulky vína a kafe. A s tím mě klidně pošleš do kopců, který maj 2000 metrů nadmořskou vejšku? Co když tam zabloudím nebo si rozbiji hubu?

To nic, Matěji, to se někdy stává. A my to s tetou spíchnem, jedním brdem s čakrama. Ta da da.

Vona to taky repovala! Že prej obřad? Hrozná ženská a já magor se s ní vydám do Itálie, kde mi budou večír s tetou léčit to, co nejspíš ani neexistuje!

Matěji, přestaň brblat a napumpuj si kolo. Pumpa je v kufru Samuraje. Vrať se tak na pátou.

A jak poznám, že bude pět, když nemám hodinky?

No, to je jednoduchý. Hodina má 60 minut. Tak 60krát počítej do šedesáti. A to je 1 hodina. To pak do pěti šestkrát a je to! Když se spleteš, nevadí. Můžeš se někoho zeptat, ne? Ale počítání je ta nejlepší příprava na to, co tě večír čeká.

Amadeo, když to počítání popletu, myslíš že potkám nějakýho Čecha nebo Slovenku, aby mi řekli, kolik je hodin? A nemyslíš snad taky na to, že tuhle informaci dokážu vypáčit dokonce z Itala?

To já fakt nevím.

Jak to, že nevíš…vědmo?

Zapomněla jsem si koupit časo-prostorovej-národnostně-vyhodnocovací-esoterickej program.

Ty teda dokážeš blbnout! Krutibrko, to přední kolo nemá ventilek!

Ventilky má na starosti Suzuki. My jsme tady – jak už víš – všichni přísně heterosex.

Jo? Když jste teda tak přísně heterosex, kde ten zatracenej ventilek má Suzuki schovanej?

Ani se neptej, Matěji!

Jak teda mám to blbý kolo nafouknout?

Nemusíš, templáři, můžeš ho tlačit.

Amadeo, nevím jestli se mý léčby večer vůbec dočkáš…

Ale jo, jsem přeci vědma.

21. kapitola

Vyjel jsem až ve dvanáct a nařídil jsem si to do kopce. Hodinky mně nepůjčila, potvora. Proč? Co má ta dračice za lubem? Pustil jsem to z hlavy. Teď ji nutně potřebuju pouze na to, abych šlapal, brzdil, přehazoval, tlačil a koukal. Tu pitomost s počítáním myslela vážně? Mám v hlavě funkčních pouze těch pět výše uvedejch položek. Kdybych fakt počítal, tak si tu hubu určitě rozbiju. Tuhle radost jí přeci nemůžu udělat. Sadistce! To jsem zvědavej, co se mnou večer budou se starou dámou provádět? Ať dělaj, co uměj, a pustil jsem to z hlavy.

Šlapal jsem, brzdil, přehazoval, tlačil a koukal. Tady snad fakt jezděj Il Giro D´Italia. Ale na ni by to bylo moc úzký a čím dál užší. Když jsem ujel podle tachometru 15 km, skončila asfaltka. Naštěstí jsem na tom přístroji uviděl i hodinky. A čas tak zhruba odpovídal. Taky kompas? No, to je potvora. Ona opravdu neplejtvá slovama. A spoustu jinejch blbostí. Třeba telefon! Za číslem je jméno Amadea? Zde stiskni, Matěji! Já se pominu. A taky navigace? To se fakt můžu pustit daleko. A …..

A už sem letěl!

Ne daleko, kousek jen pár metrů. Hlavou mi blesklo, to je snad jen nějakej blbej program? To je jen nějakej blbej...

Když jsem se probral, skláněla se nade mnou moje průvodkyně Itálií, Amadea! Za ní se pochechtávali červená Suzuki a červenej Samuraj. Na předním sedadle, seděla stará dáma. Ukazovala na hodinky a Amadea řekla, máme to akorát. A fakt bylo pět hodin.

22. kapitola

Ani jsem nebyl moc vodřenej.

Ať jseš na čas doma!

Jen pěkná boule na hlavě a pořádně pošramocený templářský ego, se kterým jsem se pomaličku a polehoučku identifikoval. Naložil jsem kolo do kufru. A představte si, že ten pitomej, multifunkčí nesmysl, nebyl ani škrábnutej. Možná naštěstí! Pak jsem pozdravil starou dámu, kterou mi Amadea představila, a nasoukal se „takhle malinkej“ na zadní nouzový sedátko. A to byl ten správnej výraz pro vzniklou situaci. Nouzový sedátko! Sjížděli jsme z kopců za bobříka mlčení. Sedátko pálilo! Nebo studilo?

Asi kilometr před domkem Amadea řekla, Matěji…!

Dík za to, že u toho nebyl zas ten zatracenej templář.

Nečerti se, tu mašinku jsem na kolo dala potom, co se mi něco podobnýho přihodilo v mejch začátcích tady. Kdybys to tam neměl, mohl tě v kopcích probudit až mrazejk. Takhle jsem měla na počítači zprávu, kde se ta věc povaluje.

Tou věcí nemyslíš mě?

Nebuď vztahovačnej.

Teta se už na tebe těší.

To proto vůbec nemluví?

Víš, zamiluješ si ji. Máte totiž podobnej styl humoru.

A jak to poznám?

Uvidíš!

Já už jsem toho dneska viděl a taky dost neviděl…

No, to je přesně vono. Tohle z mejch známejch může vypadnout jen z tebe a z tety.

Zajeli jsme pod přístřešek, vytáhl jsem kolo, nasadil řetěz a řekl jsem mu hodný kolečko. A za mnou se ozval hlubokej, téměř mužskej hlas, kterej konstatoval – a česky:

Seš rozumnej, že mu nespíláš jako tam nahoře. Bude tě mít rádo. A připadáš mi taky docela sympatickej. Musíš bejt na svůj věk ještě docela pružnej. Plachtils skoro o deset metrů dál, než to nešťastný kolečko. Jedna boule, pár škrábanců. Tomu se říká akrobatickej výkon nebo taky obrovský„štěstí“. A to máš i na lidi, třeba Alojsíjo? Říkal mi, že seš pěkně potrhlej. A v tom já si taky libuju. Hm? Matěj! Docela hezký jméno. Je od slova zmatek?

No, to se ti moc povedlo, teto. Promiňte, jak vám mám vlastně říkat? Tam nahoře jsem byl trochu vedle sebe a ten představovací ceremonial si moc nepamatuju.

Říkej mi teto. A v tomhle našem spolku si všichni tykáme. Navíc nejsme věkem tak moc vzdálený.

A protože už mě skoro nic nemůže po těch posledních pár dnech překvapit, složil jsem starý dámě poklonu za její češtinu a proti všem svejm zásadám jí nabídl rámě.

Zavěsila se a šli jsme za Amadeou do domu.

23. kapitola

Prvně jsem vstoupil do její ordinace. Zdála se prostorná, když zvážím rozměry domku. Byly tam dveře do operačního sálečku. Vstup k rentgenu a malinká laboratoř. Tvářilo se to o moc přívětivěji než bílý, sterilně vypadajících ordinace u nás doma… zařízený hala bala konfekcí. Krásná dlažba, zajímavě řešený osvětlení, vkusnej nábytek. Dvě nádherný, mramorový umyvadla. Vedle nich zelený sloupový kachlový kamna se skleněnejma dvířkama. Na jedný stěně knihovna a naproti masivní skříň stejnýho stylu se zasklenejma regálama plnejma bylinek, léků a zřejmě doktorskýho cajku. Na jižní stěně velký okno bez rastru a všude zvláštní, uklidňujicí zlatý světlo. Vůně z bylinek. Prostě pohoda nevylučující luxus. Moc pěkný. Čekal jsem něco temnýho. Řetězy, háky, sovy, kočky, hadi, zavěšený netopýři a tak.

Á, pán z Podmoklan se rozpovídal. Ale takhle mi to předala teta. Jen jsme vyměnily starý přístroje, ale zachovaly styl. Běž si nahoru umejt důkladně odřeniny a špínu studenou vodou. Zbytek uděláme tady.

Bude to bolet?

Jen dezinfekce dnešních odřenin.

A to další?

Budeš mít jenom „možná“ divný pocity.

Jaký divný pocity?

Každej to má jinak. Tak už jdi. My to tady zatím připravíme.

Když jsem se vrátil, byl v ordinaci stůl na kolečkách. Kolem rozžatý svíčky a jedna nízká, ale mohutnější byla pod stolem.

Předpokládám, že to nebude žádný pálení.

Matěji, řekla teta svým temným, nádherným hlasem, jakej má Cassandra Wilson. Vzpomeň si na něco hezkýho, třeba na zpěv tý černošky, na kterou jsi teď myslel. A pak pomalu, ne moc z hluboka dejchej. Až se uklidníš, začnu po tvým těle hledat fatální a těžký zranění z tvejch minulej životů. Dobře? Začínáme! Zapomeň na ty svoje vtípky a odpovídej, co nejpřesněji na moje otázky. Ještě jednou opakuju, co nejpřesněji!

Potom začala přejíždět dlaněma obrácenejma dolů moji hlavu.

Co cejtíš?

Je to příjemný jemný brnění.

Dobře.

Když ale sjela ke krku, ucejtil jsem, že zavadila o něco, co se jako by poddalo.

Co vnímáš, Matěji?

Jako bys, brnkla o provaz.

Dobře.

Amadeo, podej nůžky, musím to odstřihnout… a jsou tu dva.

Dvakrát cvakly čelisti nůžek o sebe.

Když sjela o kousek níž, měl jsem pocit, že se její ruce nepatrně propadly.

Sečný zranění pak uděláme najednou.

Když sjela do oblasti srdce, její ruce o něco jemně narazily.

Tohle musím, Amadeo, vytáhnout, abych se dostala dál. Matěji, teď z týhle oblasti vytáhnu kopí. Neboj, nebude to bolet. Stejnej pocit zažíváš ve svejch válečnickejch snech. A dobře víš, že to je jen podivnej, překvapující a dokonce osvobozující pocit.

Pak zamyšleně dodala – smrt je vlastně „moc fajn“ a promyšlená záležitost!

Čarodějka

Teta se několikrát nadechla a potom mocně zabrala. Velmi přesně jsem cejtil, že vbodnutí do hrudníku šlo ze spodu a zleva, těsně vedle ruky, jako bych byl bodnutej sedě na koni nebo na zdi. V tom okamžiku jsem se dávivě rozkašlal, stejně jako teta s Amadeou. A zároveň zaprskaly všechny svíce. Jejich plameny bláznivě poskakovaly, jako by spalovaly nějakou energii, která tu před tím nebyla. Teta pak požádala Amadeu, aby zapálila oheň ještě v kachlovej kamnech a nechala otevřený skleněný dvířka. Potom posunuly stůl blíž k rozdělanýmu ohni. A zapálily další svíčky.

Netušila jsem, že tu bude tolik zla.

Když dokončila přípravy, ještě řekla Amadee: Nikdy – a znovu opakovala –  nikdy, když budeš tohle dělat, nezapomeň na oheň. Hodně léčitelů, kteří se tohle neučili u přírodních šamanů, poškodilo klienty i sebe touhle zuřivou a ničivou energií. Šamani nikdy nedělají svoji práci bez přítomnosti ohně. Tohle si oba dobře zapamatujte!

Potom sjížděla rukama pomalinku dolů a zastavila až v oblasti pánve. Tady je nějaká kláda nebo kmen stromu. Musíme to, Amadeo, spolu uvolnit a sundat.

Člověk by řekl, že tam dole u tý mý pánve pěkně blbnou. Ale jenom do tý doby, než jsem ucejtil ohromnou úlevu. A nevím proč, vyhrklo ze mě děkuju, sestřičky.

Dámy očividně potřebovaly odpočinek, usedly do křesílek a chvilku, jakoby nic klábosily o počasí. Ani jsem nedutal!

Pak znovu teta začala přejíždět u mýho poklopce a povídá, možná, že se tě budu muset dotknout, no tam! Víš?

Teto, ty můžeš všechno.

A začala vysvětlovat Amadee, že je tam ze spodu zaraženej tlustej bodec. Nebo dokonce kůl! A je hodně hluboko. Roztáhla mě trochu nohy. Pak řekla, chvíli relaxuj, klidně dejchej a snad to s Amadeou zvládnem. Víš, Matěji, nejedná se jen o jakousi symbolickou manipulaci. Oni to jsou skutečný karmický zranění, který způsobujou svojí přítomností v novejch tělech velký problémy tělesný a hlavně duchovní. Moderní medicína potom nemá sebemenší šanci těmto lidem pomoct, protože ignoruje to, co zatím není vidět, cejtit a nebylo zjištěno současnou mainstreamovou vědou. Ale sám jsi určitě zaznamenal, že to lze vnímat i naším nedokonalým systémem smyslů. Seš připravenej?

Jo.

A teď, Amadeo, hodně, tvrdě makej!

Zase to jejich konání mezi mejma nohama bylo k smíchu. Ale ten už by urazil i mě. Pak přišla neskutečná úleva. Dávivej kašel všech přítomnejch a prskání svíček a ohně v kamnech.

Stará dáma prohlásila, uf. To teda bylo něco!

Pak ještě něco prováděly s tou mou useknutou hlavou a možná s jinejma sečnejma ranama, ale to už jsem usínal. Slyšel jsem ještě tetu, jak říká, nech ho, ať si zdřímne. Pak uvolníme ty čakry.

24. kapitola

Když jsem se probral, dámy v klidu popíjely kávu. Voněla tak, že jsem se hned přidal.

Tak co tomu říkáš, zeptala se teta.

Co tomu můžu říkat? Jsem zmatenej, je mi dobře a mám hlad!

To je dobrý znamení, Matěji, řekly obě téměř unisono. Ale s tím jídlem počkej až prohlídnem systém čaker. To nabodnutí zespodu bylo obrovský tělesný i duševní trauma, který mohlo způsobit zablokování spodních čaker. No uvidíme, lehni si, povídá teta. Amadea měla v ruce kyvadýlko, kterým chvíli kroužila nad stydkou kostí a řekla:

Ta první je určitě zablokovaná. Za chvilku totéž prohlásila i o druhý. Pak se posunula někam malinko nad pupík:

Tady dobrý. V oblasti srdce rovněž.

Někde na krku dobře. Trochu vejš mezi očima výborný. Nad hlavu už jsem neviděl, ale prej v pořádku. Chvilku si něco povídaly, nevím proč italsky nebo možná latinsky? A verdikt zněl – uvolnit spodní dvě čakry, jak mi to říkala Amadea při našem prvním setkání na Brači. Tak jdem na to!

Amadea dala svou pravou dlaň někam těsně nad stydkou kost a přes ní nebo kousíček nad ní něco prováděla s kyvadýlkem. Uvědomil jsem si, že je asi levák. Za chvilku začaly prskat svíčky a oheň v kamnech, což jsme svorně doprovázeli dávivým kašlem. Když to přestalo, posunula kyvadýlko malinko vejš. A všechno se opakovalo v úplně stejným pořadí. Prskání svíček, pak kašel. Teta řekla s důrazem hotovo! a požádala Amadeu, aby ji odvezla domů. Chtěl jsem se zvednout, abych poděkoval a rozloučil se. Rezolutně to odmítla s tím, že se nevidíme naposledy, ať se pokusím nechat to prostě plynout... jen tak, bez komentáře hlavy.

A klíďo píďo si zdřímni. Čao.

Napsal Matěj