Templáři - V

9. kapitola

Už je úplná tma. Lížu zmrzlinu a koukám na přístav. Supetar je malej a hezoučkej. Jako všechny jadranský pobřežní městečka. Dneska tu kotví dva nádherně vylouhovaný dvojstěžníky. To je něco! To mít, tak se nebavím ani sám se sebou. Škoda, že když přistává ta trajektová obludnost u velkýho, betonovýho mola, je celej dojem v čudu. Nojo, ale jak by se sem jinak dostali lidi, co nevlastněj dvojstěžníky?

 Zvedám se z lavičky a pomalu se s Amadeiným batůžkem loudám k přistávajícímu monstru. Mám ale dost času. Rozšoupnu se! Dám si ještě jednu zmrzlinu. Kdo ví, co mě dneska čeká? 5 plus 5 kun  je 10 kun. To zvládnu. Někdo mi ale poklepe na rameno a říká, staříku dáte si zmrzlinu? A vylekanej poslouchám temnej, hlasitej řehot!

Amadeo, co blbneš, jsou tady lidi.

No a co?

No a co. Nic! Já myslel, že připluješ trajektem.

Jeden myslel. Říkala jsem v devět v přístavu. Je skoro čtvrt na deset a trajekt teprve přistává. A já jsem dochvilná. Mám totiž co dohánět! Bla bla bla bla...

Zatím co mluví, tak si ji prohlížím. Znám ji jenom nahou. Pomalu si uvědomuju, že ji teprve podruhý vidím v hadřících, ale úplně poprvé to vnímám. A nemůžu se rozhodnout, co jí víc sluší! Je to první ženská v mým životě, kterou jsem poznal obráceně. Jak říká Ellner… všechno je naruby a vzhůru nohama! Ale v tomhle případě to zní velmi příjemně. V hadřících? Ale tohle jsou hadříky přímo stvořený určitě jenom pro ni.

Kolik to mohlo stát?

Skrblíku!

Amadeo, nelekej mě, přemejšlím.

A proč?

No, jak říct, aspoň trochu přiměřeně, že seš fakt krásná ženská a máš vkus. Nojo, proto sis mě asi taky vybrala. Ne?

Skoro.

Proč tak lakonicky? Dneska už nebude sranda?

Ne, dneska máme práci.

Říkalas ale program?

Pro mě je to práce.

A proč ses tak vyfikla?

Protože se tak obvykle oblíkám.

No jo, ale já myslel, že když seš ráda na pláži nahá a mluvíš tak trochu slangem...

Co sis myslel?

Že bych se k tobě možná docela hodil. Ale teď koukám na ty svý sešlapaný pantofle a díravý tričko…

Neboj, nebudu se stydět za někoho, koho si sama vyberu.

Ale já se možná budu stydět tam, kam mě povedeš, sám za sebe?

Klidně se styď! Když tě to bude bavit, i já se možná pobavím.

No dobře. Co vlastně budeme dělat?

To, co jsem ti slíbila.

A cos mi slíbila?

Že z tebe vytahám zbytečný železo. Abych se nepořezala při práci s tvejma čakrama. Jsem přeci wicca, co zadarmo rozdává lásku, štěstí a zdraví.

Amadeo, a přesně v tomhle pořadí?

Ne, začnem obráceně.

Tedy zdravím? No, už jsem se lekl, že já chudák nezdravej, vopuštěnej a nešťastnej budu muset začít láskou. Teď už jsem klidnej, tak jdem na to! Nepojedem rači něčím?

Jo, poplujem.

Fakt? Ty máš loď? A není to jeden z těch oprejskanejch dvojstěžníků? Jestli si můžu vybrat, tak chci ten nalevo se zvony a tím nádherným velikým dřevěným volantem.

Tomu se, Matěji, říká kormidelní kolo. Ale takovouhle lodí se pluje daleko.

Tak poplujem daleko.

Jenomže my poplujem jen za roh, nebo vlastně k rohu.

Až na Bol?

Ne, tenhle roh bude o něco větší. Je to největší roh v širokým okolí.

To jsem teda zvědavej. Ale nezapomnělas náhodou koupit citronovou zmrzlinu, tomu staříkovi u stánku?

Tak už pojď a neblbni! Támhle mám člun.

Nekecej, tenhle? A má volant?

Jo.

A půjčíš mi ho?

Co?

Mně stačí ten volant.

Jo, půjčím ti ho, ale až zejtra ve dne!

My spolu dneska budem spát?

Jestli to přežiješ, tak jo. A lez už nahoru! K sedadlu se přivaž, jsou tam pásy!

Proč?

Neptej se a dělej!

A už jsme fičeli. Nemohl jsem se ani nadechnout a byl jsem vděčnej, že jsem uvázanej. Jaká to symbolika. Jo, je to holt wicca.

10. kapitola

Všude kolem byla tma. Jen reflektory vymezovaly úzkej proužek hladiny, hladký skoro jako rybníček v Podmoklanech. Začala mi bejt zima. Motor dělal pekelnej randál a tak jsem zařval! Amadeo, nemáš tady nějaký oblečení?

Co řikáš?

Nějaký oblečení.

Jo, zastavím a něco najdu.

Přinesla bundu a tlustou deku. Oblíkl jsem se, zabalil a zas připoutal. Amadea šlápla na plyn, loď se postavila na zadek a reflektory opět prořízly tmu. Rámus motoru nedovolil povídat si. Tak jsem chvíli koukal na hvězdy, začaly se mi klížit oči a...

Když jsem se probudil, už malinko svítalo. Napadlo mě, že jedeme už docela dlouho. Ze Supetaru jsme vyrazili po desátý, teď může bejt tak ke třetí. Amadea si všimla, že už jsem vzhůru a povídá:

Už tam brzo budem.

Amadeo, kolik je hodin?

Asi půl třetí.

To už plujem víc než čtyři hodiny. Říkalas, že to je kousek.

No, víš já tě chtěla překvapit. Podívej, co tam před náma vidíš?

Asi nějakej ostrov.

Matěji, to není ostrov, ale hodně velkej rohatej poloostrov, kterej se jmenuje Itálie.

Itálie??? A tam plujem?

Jo.

A co tam budeme dělat? V Itálii!

Chci ti ukázat místa, který miluju a kde značnou část roku žiju.

A proto sis pro mě mírnyks-týrnyks přijela na Brač? A mírnyks-týrnyks mě unesla?

Máš pravdu, v Sutivanu jsem na tebe čekala, ale neměla jsem žádnej plán. Tohle mě napadlo až včera.

A proč tě to napadlo?

No, kdysi dávno jsme se kousek od San Benedetta potkali.

Myslíš při tom autodafé? Ale vždyť to trvalo jen pár minut.

Jo, pár minut, ale nezapomenutelnejch. To mi věř!

A ty mě chceš za tu lumpárnu potrestat nebo odměnit?

To ještě nevím.

Zaplať pánbůh, že zase něco nevíš, popletená wicco! A zastav tu kocábku. Počkáme až se úplně rozední.

11. kapitola

Vidíš, nekecala jsem, fakt jsme spolu strávili noc.

Moc ti děkuju, Amadeo. Naštěstí nedošlo k tomu léčení, vytahování železa a stříhání oprátek. Ale ty seš pěkně šílená. Plaveš tu štreku z Brače do Splitu. Tam vylezeš nahá z moře… Jak to vlastně vůbec bylo?

Jeden známej, kterej mi vypůjčil tuhle loď, na mě čekal.

To ti nemohl přijet naproti?

Víš, plavec se v moři moc blbě hledá. A to i když nejsou velký vlny. Byl na terase svýho domu, a když mě dalekohledem našel, teprv pak vyrazil na moře.

Aha. A tobě ještě pořád ani teď není zima?

Ne.

Nojo, taky otužilej templář?

Nejseš daleko od pravdy. Podívej, Matěji, už z mlhy vystupujou hory. Vidíš tam vlevo, ten vysokej masív? To je Gran Sasso. Nevyšší hora Abruzzie a vlastně celejch Appennin. Skoro 3000 metrů vysoká. Za chvilku se vyhoupne slunce. Pak teprv něco uvidíš!

Amadeo, jak dlouho tady budem?

Já do května. A ty jak dlouho budeš chtít. Ale v květnu bych tě mohla vzít stopem do Čech, Skrblíku.

Já ale musím domu.

Nic nemusíš, jseš přeci v důchodu.

Ale ještě tejden mám bejt na Brači.

Matěji, to je jednoduchý zařídit. Kamarád, co na nás čeká v San Benedettu, popluje vrátit vypůjčenou loď do Splitu. A když budeš chtít, staví se v Supetaru vyřídit tvoje záležitosti. Oznámí domácímu, že jsi v Itálii, aby policajti na ostrově nezačali hledat ubohýho, zatoulanýho staříka. Přiveze ti věci a je to! Tak jedem, máme to akorát.

Slunce se pomalu zvedalo nad Balkánem a začalo svítit na jeho milenku Itálii. Paprsky brnkly o hladinu, zajiskřilo se a ejhle? Viděl jsem něco, co mi vyrazilo dech. Stovky, možná tisíce palem na sever i na jih od San Benedetta. Paprsky se odrážely od hladiny moře, střílely do oken domů a hotelů šípy, který se vracely a bodaly do našich očí. Za tím vším vyrůstaly hory. Barevný spektrum vytvořilo něco jako horizontální duhu, která se třepotala v rytmu pohybu mokrejch plátků palem. Neuvěřitelný, jak nás vítala Itálie!

Amadeo, tohle se nedá odmítnout.

Já vím a spoléhala jsem na to ...

12. kapitola

Jak jsme se blížili k San Benedettu, měl jsem pořád silnější pocit, že mě to rychle rostoucí, nádherný panorama spolkne. V duchu jsem si říkal, „to by byla smrt“! Ale když jsem se začal oddávat onomu dávnýmu obřadu iniciace smrtí, ozvalo se Amadeino…

A co já, Matěji?

No a bylo po srandě!

13. kapitola

A k tomu pátek? Ještě, že systém knihy umožňuje tenhle styl humoru. To je věc, ocitnout se s wiccou v pátek ve třináctý kapitole. K tomu v tomhle nádherným kousku světa. Navíc se sv. Benediktem, sv. Sluncem, sv. Mořem, sv. Horama, sv. Palmama, sv. Odjetejma Turistama a Sv. Začátkem Října.

Co si to tam povídáš?

Modlím se, Amadeo.

14. kapitola

(Dost srandy, abych v tom zmatku neudělal ještě větší čurbes.)

Ty se modlíš, Matěji?

Jo.

A ke komu?

K pánu bohu za to, že zas něco nevíš.

A proč brečíš?

Víš, to my templáři občas děláme.

Tak si utři slzy, támhle po kolena ve vodě stojí Antonio. Aby si náhodou nezačal myslet, že Italové a Itálie svou krásou rozbrečí i nás chladný seveřany. To by s ním pak už nikdo nevydržel. A upozorňuju tě, taky se s ním nikdy nehádej o tom, že ve Ždírci hrajou lepší fotbal než v San Benedettu. To by ti pak mohl uříznout hlavu nebo i...

Ahoj, Antonio, a bác … víc jsem nerozuměl!

Čao, Lauro a víc jsem nerozuměl. Mluvili totiž… to bude zas mela. Já s takovým talentem na jazyky. Aspoň mi Antonio neuřízne hlavu.

Co si to tam zase meleš?

Teď jsem si teprve uvědomil, že neumím ani slovo italsky.

To nic, Matěji. Italové mluvěj celým tělem. Pochopíš naprosto všechno, co ti budou říkat. A součástí tvýho lečení, bude i vzpomenout si na jazyk, kterým jsi kdysi mluvil.

Jo? Tak to je dobrá adresa. A kdy už tam budu bydlet?

Počkej, tohle vyřešíme, až vyložím z lodi věci a vysvětlím Antoniovi, co a jak má zařídit v Supetaru a ve Splitu. Máš tam nějaký dluhy?

Ne, pobyt byl zaplacenej předem. Jenom potřebuju vyzvednout u domácího věci. Tenisky, pingl a kytaru, ať se mám čím v tý Itálii živit. A taky, že posílám poděkování a pusu. Byl to moc hodnej pán. A půjčoval mi zadarmo kolo.

Pak mě Amadea seznámila s Antoniem. Vyložili jsme z lodi pár krámů. Antonio kopl do vrtule a byl v čudu.

A co teď, Amadeo? Jsem jako po flámu, dokonce se mi trochu točí hlava.

To nic, chceš ji pofoukat?

Dělej si srandu! Já se ještě nikdy neoctnul takhle, jen v tričku, trenkách a pantoflích okolo šestý ráno v cizí zemi. Dovol mi bejt vyjevenej a nejistej.

A snad ne nešťastnej, templáři?

To sis mohla zrovna teď odpustit.

Promiň. Támhle stojí moje autíčko, který přivezl Antonio. Je to stařičká Suzuki Samuraj. Čtyřkolka, která vyjede úplně všude v létě, v zimě, ve sněhu i po kamení. Dokonce jsem s ní jednou přejela hromadu klád. Je pro mě tady naprosto nepostradatelná. Pojď, půjčím ti ji.

Já budu moct řídit?

Jo, ale nejdřív tě musím představit, Ona je i On. My jsme totiž doma přísně heterosex a Tantra. Musíš bejt opatrnej. Když totiž chceš, aby Suzuki byla ženskou, tak se chová jako chlap. A stejně tak i Samuraj. Někdy jsou plný něhy, jindy vzteku. Takže buď fakt opatrnej.

Jo, dobře, třeba se daj ochočit?

No, v to moc nedoufej. Ale zato mě nikdy nenechali ve štychu. Čao, Suzuki. Čao, Samuraji. Tohle je můj kamarád Matěj. Prosím, buďte na něj hodný. Víte, on je jako já z Čech, a proto spoustu věcí tady nebude chápat. Stejně jako já, když jsem si vás koupila a začala tu žít. Ale co vám budu povídat, měli jste tady v Itálii taky svůj japonskej problém, ne?

Amadeo, nejsem náhodou místo v Itálii v nějakým blázinci? Ty s těma italskejma Japoncema teď zrovna  hovoříš  latinsky? Že jo?

Jasně, Matěji!

O čem? A proč?

Protože oba mají doktorát.

A prosím tě z čeho?

Z porozumění Čechům žijícím v Itálii.

Já se z tý Itálie asi pominu! A co jim mám říct já? Snad nemyslíš na nějakou podobnou pomatenost! Dyť já mluvím blbě i česky!

Tak třeba čao, drahoušci!

To je česky jen tři ku jedný, víš? Nebo obráceně? A tohle po mně nemůžeš chtít, dyť je vidím prvně! Drahoušky!

Tak se nestyď a řekni aspoň dobrej den.

Tak tedy „d o b r ý  den“, Suzuki! A „d o b r ý  den“, Samuraji! Ale Amadeo, já mám pocit, že se mi chechtaj.

No bodejť by ne! Nediv se! Voni takhle spisovnou češtinu ještě nikdá neslyšeli...

15. kapitola

Auťíčko, jedeš moc pěkně. A poskočilo radostí. H o d n ý ! Zas poskočilo. Hm, to je zajímavý, asi ty věci - jak se jim říká - nejsou až tak mrtvý. Nebo snad blbě řadím?

Ne Matěji, oni tě jenom testujou a nechceš si trochu prohlídnout San Benedetto? Můžem si dát italskou snídani.

Víš, jsem utahanej a rád bych si zdřímnul.

Dobře. Pojedem tedy domů. Ale stavíme se chvilinku v Neretu. Třeba dostaneš hlad.

A kam to je – domů?

Civitella del Tronto. Mám tam malej domek s ordinací a sušárnou bylin. Dole je ještě kuchyň, obýváček. Nahoře v podkroví jsou dvě ložnice a malinká půdička na uložení bylinek. Je to kousek k moři a už téměř ve velkejch horách. Přesně tak, jak jsem si to vždycky představovala.

A co tě sem dovedlo?

To je dlouhý vyprávění, který necháme pro zimní večery. Hele, ten vršek s kostelem, to je Nereto. Můžem si tam dát u Antoniových rodičů neuvěřitelný pečivo a ještě neuvěřitelnější kávu. Ne barbarský kafe, který pijem v Čechách, ale kávu. Slyšíš ten rozdíl? Kávu! Až ji ucejtíš, tak se počuráš. A představ si, Antoniovi rodiče pečou svý fantastický pečivo v naší dávný pekárně a její restaurovaný peci.

Suzuki a Samuraj zvládli bez zadejchání serpentinku lemovanou půvabnejma kamenejma domkama. Vyhoupli jsme se do náměstíčka a já koukal jako u vytržení na něco důvěrně známýho. Úplně se mi rozklepala kolena. Amadea se na mě upřeně dívala a říkala:

Vidíš?

Jo!

Vystoupíme, Matěji?

Chvilku počkej, musím to vydejchat. To je … to je z mýho snu. Chybí tu jen ta starodávná tabule.

Ale zato jsem tu, Matěji, já a živá! Ne nějaká blbá tabule, počmáraná přisprostlou rukou, visící nad mladou holkou zavřenou v kládě!

Jo, už jsem dobrej, Amadeo.

Dík, templáři!

Z levýho rohu náměstíčka k nám s pravým italským halasem pospíchá korpulentní dáma. Amadea jí jde naproti a já s otevřenou hubou sleduju, jak se v týhle zemi vítaj lidi. Asi jsem se musel několikrát z trestu narodit na severu, jenom proto, abych tohle mohl patřičně vychutnat. Ta paní objímá Amadeu a točí s ní, jako s panenkou.Tak tomuhle se asi říká radost. Amadea na mě mává, ať jdu k nim. Polilo mě horko i zima několikrát za sebou. Jak se mám chovat? Já jsem přeci jenom takový malý severský kafe. Ale ta paní je opravdová káva! Asi se fakt počurám.

Ale vůbec jsem to nestihl. Paní mě popadla, dala mi z každý strany pusu a zatočila se mnou přesně jako před chvílí s Amadeou. A táhla mě za ruku do levýho rohu náměstí. Druhou rukou svírala Amadeu. Byla to lavina, byla to smršť a nedalo se s tím vůbec nic dělat. Uf!

Usadila nás v rohu malinkýho obchůdku a zahalekala, zřejmě na manžela. Přispěchal, byl vysokej, hubenej a provedl s námi stejnej obřad jako jeho paní venku na náměstí. Pouze s námi netočil, protože by zboural obchůdek. Každýmu nám vlepil dvě pusy a hotovo! Okamžitě byla na stole ošatka s pečivem. Vzápětí něco v úzký, vysoký skleničce. A salute, salute! Smršť utichla, paní přinesla velkou konvici, dva malilinký šálečky, cukr, smetanu, máslo a med. A zase spoustu a spoustu slov. Nevěděl jsem, co říkají, ale rozuměl, že nás maj rádi. A hotovo! Proti tomuhle neexistuje žádná obrana. Ani jsem se nepočural, ani nerozbrečel. A přes tu studenou, mokrou a hrbolatou noc jsem byl šťastnej. Basta-fidli!

Museli jsme sníst všechno. Všechno vypít a proti tomu nezmohla nic ani Amadea s tou svojí dietou. Amadee říkali Lauro, slovanskej Matěj jim totálně nabourával italskej rytmus řeči. No, to si neumíte představit, jakej to byl mazec! Úplně v něm zmizelo a zaniklo před hodinkou zažitý deja-vu. A já si uvědomil, že tenhle příběh musím zapsat. Třeba jen pro sebe. Třeba jen proto, abych se v něm nezamotal. A v sobě malinko víc vyznal. Taky jsem si všimnul, že se na mě Amadea právě teď v tý vřavě dívá a ví, na co myslím...