Templáři II - III.

2. kapitola

Včera jsem ji skoro potkal v Sutivanu. Fuj, to jsem se lekl. Chodím si tam na nádvoří kostela pokecat s jedním čerstvě blahoslaveným. No, on je vlastně jenom bronzová hlava. Tedy krásná bronzová hlava. Úzká, velký uši a nos. Vysedlý lícní kosti. Asketa. A představil se mi jako Alojsíjo. Nevím, jestli byl za života moudrej, ale teď určitě je. Mlčí! Můžu říkat, co chci. Je to výsostnej liberál, už ani nepokyvuje hlavou. Promiňte, to je náš bronzovej humor. Ale když šla kolem, opravdu lehounce písknul.

Co, co, ty ji znáš?

Ticho jak v chrámu! Ale bytostně jsem cejtil, že říká, ty taky!

Alojsíjo, nechceš mě snad přesvědčit, že se může zbláznit i bronzová hlava?

Ticho jak v chrámu!

Alojsíjo, Alojsíjo? Zní to španělsky, nebo portugalsky. Teď si vzpomínám, že jsem před odjezdem na dovolenou četl na internetu něco o templářích, kde mimo jiný psali, že snad jenom v Portugalsku jim byla udělena milost a nebyl zabaven majetek.

Alojsíjo, nebyl jsi rovněž templář?

Ticho jako v chrámu!

Alojsíjo, v minulým životě jsi byl katolickej kněz, že?

Ticho jako v chrámu!

Těch náhod je fakt nějak moc najednou. Ty proradnej katolíku! Možná i templáři. Kdo to tehdy a vlastně s kým zatočil?

Ticho jako v chrámu!

 Začínám třeštit. A to jsem před pár dny konečně sám sebe přesvědčil o tom, že se pokusím užívat si ono teď a tady. A vzápětí člověk zakopne na zapomenutý, divoký pláži o bláznivou ženskou. Ta na něj vychrlí jakýsi zmatený templářský téma. Jdu si o tom pokecat s jediným známým, kterýho tady mám a on na mě vybalí program ticho! Ale ne ticho, který jsme si spolu užívali už pár tejdnů, ale ticho plný otazníků, červích děr, ticho temný a možná i nebezpečný. Alojsíjo, co jsem ti udělal? Vím, že jsem si občas zašťoural do toho tvýho katolicismu. Ale já nevěděl, žes byl možná i templář a bůhví co ještě? Taky jsem netušil, že náhody neexistujou a skutečnej život je nepřehlednej, variabilní, elastickej plán, kterej se nám děje, když my plánujem něco úplně jinýho! Nesměj se, Alojsíjo!

Dochází mi taky, že se nám víc tají, než říká. Důležitý informace jsou pouze pro přísně utajovanou elitu. Ta řídí všechno, od dudlíku po rakev. Myslím, že i oficiální vládci a politici jsou pro ni jen obyčejná pakáž na špinavou práci. A nejenom oni. Přesně to vyjádřil spisovatel Michael Ellner, když řekl, jen se na nás podívejte! Všechno je naruby a vzhůru nohama: doktoři ničí zdraví, právníci spravedlnost, university vzdělání, vlády svobodu, media informace, náboženství duchovnost. A dodal bych ještě, že dav ničí dav, když ho někdo poštve. A to velmi hluboko do historie. Říká ti něco Orwell 1984?

Alojsíjo, proč se furt chechtáš? Copak je tu něco k smíchu? Ty jsi věděl, že jsou vymazaný celý tisíciletí lidskejch dějin? Nebo líp řečeno, někdo je přepsal? A proč jsi mi to neřekl už před tejdnem, bronzová hlavo? Nemusel jsem vypadat, jako idiot před tou ženskou na pláži. Snad nechceš říct, že to byl úmysl?

Ticho jako v chrámu!

Jsem šašek a začínám bejt zvědavej šašek. Opatrně se blížím k opuštěný pláži. Bude tam? A proč by tam měla bejt? A když tam bude, tak co? Začnu se vyptávat? Omlouvat? Ne, pořádně si jí prohlídnu, třeba mě něco napadne. Ví Alojsíjo, že za ní jdu? Určitě jo, vždyť mě za ní vlastně poslal. Řeknu ahoj a zeptám se, víš kdo mě sem poslal?

Alojsíjo, ozve se za kamenou zídkou její hlas.

A jsem v tom zas, znovu až po krk. Tedy, ahoj. Je starší než třicet.

Bude mi čtyřicet, říká.

Víš, bylo by pro mě přijatelnější - pokud to samozřejmě zvládneš - dělej prosím, aspoň chvilku, než si zvyknu, normální ženskou.

Ale já jsem normální ženská.

Jo, já vím. Tak prosím ještě o schod normálnější.

Víš, vy chlapi jste hodně průhledný!

Dobře, nechci se hádat. Já vím, že víš, ale bylo by absurdní, abys moje otázky kladla ty, ne? Znáš Alojsíja?

Ano, jsme už několik století přátelé, kteří si občas podříznou krk.

Proč mě za tebou poslal?

Zeptej se jeho.

Přeci víš, že rozmluva s ním je pro mě docela složitá.

Nemyslím, protože jinak bys tady nebyl.

Dobře, ale takhle se nikam nedostanem.

A kam se chceš dostat? Sukni na sobě nemám.

Dobře, jak se jmenuješ?

Víš, měla jsem tolik jmen, že mnoho z nich jsi ani nikdy neslyšel.

Bylo jedním z nich Amadea Modem?

Proč se ptáš?

Vidíš, že dokážeš bejt skoro normální, zvědavá ženská, která dokonce něco neví.

Ano, byla jsem Amadea Modem.

Děkuju. Ptám se tě na tohle jméno proto, že před pár lety se mi několikrát zdál sen, ve kterým tohle jméno bylo napsáno na starodávný tabuli. Co to mělo znamenat?

Nic. Pod tou tabulí jsem byla zamčená v kládě. Pak mě jako čarodějnici upálili.

A to říkáš jenom tak?

No a co? Přeci víš, že člověk je smrtelnej.

A jak s tím souvisím já?

Tys byl ten pohůnek, kterej moji hranici podpaloval. Katův pomocník. Moc hezkej kluk...

Mělas na něj vztek?

Proč?

No, proto!

Víš, lidi jako ty, co ještě nenakoukli do svejch jinejch životů, berou smrt fatálně. Něco jako bolest, prohru, neštěstí. Ale všechno je jinak.

Jak, jinak?

Uvidíš.

Děsíš mě?

Usmála se. Nech to bejt! Jdem plavat.

3. kapitola

Když o tom našem prvním rozhovoru na pláži uvažuju, tak mě napadá, že znám důvod, proč jsem při informacích, které mi tehdy říkala, vůbec nemohl dejchat. Ty informace byly tak agresivní jak vzteklí psi, co vtrhli do mýho systému, kterej byl promyšleně vytvořenej typem vzdělání, jež rozděluje, pitvá a škatulkuje. Moc dobře tenhle systém vyjadřuje řecký slovo „diaballein“, z kterýho vznikl výraz ďábel. A když je rozděleno, rozpitváno, zjeví se sv. Axiom, někdy sv. Postulát. Potud je to ještě stále v pořádku! A to i když za tím není tendence je dokazovat, ověřovat a stačí předpokládat. Ale ten moc hezky rohatej čert svý svatý hlídá tak urputně, že nechá vyhynout takový sběrače Axiomů, jako byli Sokrates s Ježíšem. A to jenom proto, aby do akce nebylo zapojeno druhý zázračný, řecký slovo „simballein“, který znamená sjednocení. Kombinace těchto svatejch a zázračnejch by totiž mohla způsobit „nedej pán bůh“ nový objevy a zároveň vytáhnout na světlo světa ty utajovaný! Zarejpujme si tedy! Diaballein, simballein. Dí sí W dí sí W dí! Dvě hodně nebezpečný slova, vlastně dokonce tři! Mimochodem, proč Sokrates a Ježíš byli popraveni? A hlavně proč, po tak geniálních a bezesporu vzdělanejch lidech nezůstalo ani písmenko?

To je jednoduchý. Proto!

A tak jsem si začal představoval obrovský území, o kterým ona mluvila. Včetně téměř nestravitelnýho, historickýho posunu událostí, záměn osob a jejich úloh. Při tom jsem si vzpomněl, jak mi v pokročilejší pubertě bylo divný, že se hlavní civilizační centra vyskytovala jenom v Indii, Mezopotamii, údolí Nilu, Číně, následně pak v Řecku a Itálii. Tedy pokud se jedná o Euroasii. Ve všech  případech se jednalo o pozůstatky civilizací, který si zakládaly na kolosálních stavbách. Pyramidy, hrobky, paláce, chrámy vypovídající příběh o mocnejch, teokratickejch režimech a hierachickým despotismu. I když je asi pravda, že rozměry některejch pyramid byly obrovský ne z důvodu okázalosti, ale protože to byly technologický celky, který produkovaly energii.

Jedině v údolí Indu se objevilo cosi jinýho. Žádná stopa po okázalosti, ale spíš snaha vytvořit něco pro pohodlnej a klidnej život. Ne-li rovnostářskej, tedy aspoň takovej bez velkejch majetkovejch rozdílů. Žádný paláce versus chatrče. Je tedy naprosto proti logice, že podobný civilizační jevy nevznikly na obrovský ploše, kterou vymezil obr tý ženský?

Naše setkání nebylo náhodný. Ona mi potvrdila, že můj směr uvažování v pubertě nebyl zcestnej. Jenom ho prostě nebylo možný ověřit. Systém vzdělávání a vydávaná literatura to nedovolujou dodnes. Proč?

Protože! Jak říká Michael Ellner - všechno je naruby a vzhůru nohama!

Pro čtenáře http://energieupramene.blogspot.com/    Napsal Matěj