úterý 22. května 2012

Templáři - IV

6. kapitola

Plavala jako Mark Spitz. Chrchlal jsem za ní. Nakonec jsem se málem utopil. Vytáhla mě na břeh jako miminko. Dala mi facku, abych se probral. Pak pusu.
Netušila jsem, že seš takovej chcípáček, templáři.
Říkej mi prosím Matěji.
Dobře, Matěji!
A ty se teď jmenuješ jak?
Laura.
Hm, Laura? Petrarkova?
Ne, tvoje!
To je rozkaz?
Ne, nabídka.
A když odmítnu, zbiješ mě?
Proč?
Asi bys to dokázala. Ne?
Možná…
Odkdy seš taková?
Už dlouho.
Jak dlouho?
Nepamatuju se.
Aspoň to. Hned se člověk cejtí líp. Víš co, Lauro, už je skoro pět hodin a jsem trochu spálenej. Skočíme na kola a zajedem si někam sednout. Doufám, že je tady nekradou.
Pravda, Matěji, kolo mně zatím nikdo nešlohl.
Vzal jsem Lauru do hospůdky v sutivanským přístavu, kde jsem po našem prvním setkání na pláži trucoval.
Co si dáš k jídlu?
Nic.
Co to prosím tě meleš? Vždyť jsi souhlasila, že si půjdem někam sednout.
To jo, ale ne na večeři!
A já si můžu něco dát?
Proč ne? Ráda se dívám na lidi, když jí. Člověk se o nich hodně dozví.
A nebudeš se cejtit blbě, až si dám pět chodů?
Skrblíku, ty a pět chodů? Kolik máš s sebou peněz?
Asi 150 kun.
To nedá ani na jeden.
Tak se tedy o placení rozdělíme.
Já zaplatím jídlo a ty pití.
Dobře.
Fakt?
Můžeš mi říct, jak je možný, že máš ve svým věku takovou formu? Když skoro nejíš? Vytáhlas mě z toho bláznivýho moře jak vyschlou tresku.
No, protože vyschlej seš.
To jo, ale vážím skoro sedmdesát kilo.
Vazoune!
A tys mě po pláži nesla jako plastovou panenku.
Ty se totiž tak cejtíš. To byl jeden z důvodů, proč jsem si tě vybrala. Víš, jsme lehcí, krásní, hříšní, hloupí, odvážní jenom proto, že se tak cejtíme.
Nojo! Ale co si o tom maj myslet zařízení, který nazýváme váha, topten celebrit, test inteligence, bobřík odvahy a jiný?
Ať si myslej, co chtěj. Záleží jenom na tom, co si myslíš ty.
A vždycky?
Jo, vždycky! A navíc nerada tahám z vody těžký chlapy. A pokud se jídla nebo potravy týká, neviděls nikdy velký stromy na vysokejch a úplně holejch skalách?
Asi jo, proč?
Koukni na útesy. Z čeho tam ty stromy žijou?
Nemám ponětí. Nejspíš žebraj, ne?
Matěji, ty seš fakt ignorant! Řeknu teď možná blbý slovo, nehodící se do léta, ale jen proto, že lepší neznám. Nazývá se to implozivní využití energie a marně po tom budeš pátrat ve slovnících a encyklopediích.
Oh, co to je? Implozivní … nějaká ryba?
Ne. Zjednodušeně to znamená, že dodáš malinkou část energie. Jenom pár procent! Zbytek je nasávanej dostředivým pravotočivým pohybem z prostředí. Zrovna tak, jak to dělaj ty stromy na útesu. Není pod nimi žádná půda, jenom trhliny ve skále, možná vyplněný chudičkou prstí. A to je ten dostatečně malinkej energetickej potenciál.
Ale ty stromy se nikam netočej.
Matěji, neblbni! Já mluvím o tom, co se děje uvnitř stromu na úrovni atomů a částic.
Tak jo, ale já nikdy žádnej atom neviděl, natož… tento – částici.
Člověče, viděls někdy pánaboha?
No, neviděl.
Tak proč jsi propánakrále chodil šedesát let – tento – do kostela?
Protože! Víš, byli tam takový krásný, baculatý, barokní andělíčci.
Aha! A nebyli to spíš čerti? Protože už moc lidí přišlo o život, aby se utajilo, jak Matka příroda s energií zachází.
Kdo třeba?
Jedním z nejznámějších byl Tesla.
Tesla?
Jo. Nikola Tesla. Zabili ho krátce po experimentu, na kterým pracoval s Einsteinem a jinejma významnejma vědátorama. Oni dva z projektu s válečnou lodí Eldridge odstoupili. Důvodem bylo velký riziko plynoucí z nejasnosti, co se vlastně přihodí. Hlavně nechtěli, aby na palubě byla posádka. Tys o tom nečetl?
Jo, možná jo! Byla to taková nějaká blbost ve Filadelfii. Čáry máry fuk a loď byla v čudu. Ne?

Jo, Matěji, tak nějak. Tihle pánové udělali čáry máry fuk a loď z mateřskýho přístavu ve Filadelfii zmizela. Ale vzápětí se objevila v náhradním, vzdáleným asi sedmdesát kilometrů. Pak se vrátila zpět. Většina námořníků tehdy nepřežila rozložení lodi na kvantový částice. Tedy na čistou energii. A její opětný složení ve hmotu. Oba procesy navíc proběhly dvakrát, což zřejmě nebylo předpokládano. Ti, co přežili, strávili zbytek svejch životů po blázincích. Vojáci, politici i některý vědci si totiž rádi zahrávaj s tím, čemu mnohdy ještě skoro vůbec nerozuměj! A tady se jednalo o energii, která velice blízko souvisí s tou kluzkou rybou, jak jsi to nazval v případě točících se stromů na útesech. Jejímu principu byl Tesla velmi blízko. A představ si, kdyby vyšlo najevo, o co v tomhle experimeno šlo! I když se to schovávalo za bohulibej úmysl učinit americký bojový prostředky neviditelnejma, aby nácek Hitler dostal co nejdřív pořádně na frak. Ale je tu slečna otázka: kdo by pak vydělával obrovský prachy na prodeji energií?
No, asi nikdo.
Správně, Matěji. A protože to dodnes nikoho nezajímá, tak ten hloupej, explozivní způsob nám ani nikdo nemusí nutit! Příroda ho užívá pouze v jednom, jediným případě. A tím je smrt! Smrt buňky, organismu, bytosti. Tehdy je v buňkách nastartovanej proces rozkladu.
Aááá, tohle musím poslouchat těsně před večeří?
Nemusíš. Ale zkus si to zapamatovat!
Lauro, promiň, ale dneska jsem nebyl na lupu. Nebyly tedy žádný smokvoňky a po tvý prázdninový přednášce mi fakt vyhládlo. Jak velkou rybu si můžu dovolit za 150 kun?
No, s oblohou tak 20 deka, typ makrela.
A bez oblohy?
Asi 30.
Tak chvíli počkej, já si skočím do tržnice pro rajče a bagetku.
No to ne, skrblíku ! Ber taky ohled na mě, co si o nás pomyslej?
Jenom to, že jsme Češi. A odkdy tobě, vědmo, na tomhle záleží? Nejdřív, explosivní, implozivní, buňky, smrt, vesmír … a najednou tohle. Ale nabízím ti řešení. Zaplať to rajče s bagetkou a já tam nepoběžím.
Seš vyděrač, Matěji!
Ne, jenom skrblík, přesně jak si říkala. A Lauro, máš vůbec na to víno?
Proč se ptáš?
No, kdybys třeba neměla, musel bych to zaplatit já, ne? A to bych tady musel místo povalování se na pláži pár dní umejvat nádobí.
Mám!
Já tě asi fakt miluju. A to víno nemusí bejt zrovna templářský. Lauro, smím se ještě na něco zeptat?
Jo.
Můžeš mi říct, co tohle všechno znamená?
Co tím míníš?
No, oslovíš na pláži cizího chlápka...
Ty nejseš cizej chlap!
No dobře. Ale jsem lakomej, starej, žádná atrakce, miluju česnek a rychlý auta!
Jo, to mám taky ráda.
Ale mně ho žena zamkla a poradila, ať jedu na Balkán stopem. Takže jsem pořádně frustr. Moje děti jsou starší než ty. Každou chvíli se zblázním do nějaký ženský. Nejsem praktickej, nic neopravím. Neumím se rozhodnout. Netancuju. A nejrači ze všeho spím!
No, vidíš! Já taky. A co tvý přednosti?
Nemám žádný! A dej s tím pokoj. Ty na sebe taky nevyžvaníš všechno.
Myslíš? Ptej se!
Tak třeba, čím seš?
Nic zajímavýho.
To je tedy, Lauro, fakt vyčerpávající odpověď!
Už jsem ti jednou řekla, jsem tady pouze a jen ženská.
A já už ti jednou odpověděl, že mi leccos chybí, ale oči ne!
Dál?
Kolik vyděláváš?
To snad není možný! Skrblíku! A upřesním to, nebudu odpovídat na pitomý otázky.
Tak jo! Kde v Česku žiješ?
Zase blbě. Když bude třeba, řeknu ti to.
Dobře, seš tady autem?
Já se pominu! Ty se ptáš jako policajt.
No, já jsem ti řekl, že jsem tady stopem.
A kdo to chtěl vědět?
Tak teda, kdy pojedeš domu?
To snad není možný! Třeba by ses svezl, že jo? A stopem, chudáček Skrblík se zamknutým autem v Podmoklanech.
Jak to víš, že v Podmoklanech?
Trochu už mě znáš, ne?
Dobře. Ty máš ráda starý chlapy?
Docela jo.
A proč?
Matěji, podívej se na sebe, seš krásně scvrklej, vrásčitej a ještě ke všemu možná i chudej. Připomínáš mi miminko a taky mýho dědu.
No, to je teda něco. Taková upřímnost. To mimino s malou výhradou beru. Ale tvýho dědu? Kolik už jsi jich měla?
Moc! Tolik, kolik inkarnací.
600?
Nevím!
No, to seš hodná, že zas něco nevíš! Promiň, nechtěl jsem tě naštvat.
Ale víc už jsem z ní nevypáčil. Jen na mně koukala jako na malý dítě ...


7. kapitola
 
To teda bylo rande, Alojsíjo. Poraď mi, co mám dělat? Nějak mi to roste přes hlavu. Ale děje se vůbec něco? Nepřikládám důležitost srandovním prázdninovým pitominkám, na který si za měsíc ani nevzpomenu? Alojsíjo, ty si tady pod tou smokvoňkou  „bronzově hovíš“ a já mám pocit, že jsem šejdrem a z vinglu. Koukni na ten tvůj kostel, zdá se bejt rovně, ne? Hladina moře ke Splitu se taky jen mírně klene a hory svíraj hmotu vody jakoby nic! Lidi lízaj zmrzlinku, jakoby nic a slunce „jakoby nic“ prostě svítí. Alojsíjo, ale já mám blbej pocit, že to je jenom jako. Jako třeba na divadle! Představ si, že najednou spadne opona s namalovanou reklamou na coca-colu. A to bude všechno. Basta fidli! Alojsíjo, co pak budem dělat? Měls rád coca-colu? Promiň, já zapomněl na to tvoje mešní. Ale už teď mám dojem, že se na tu kolosální pitomost koukáme. Hologram blbej! Žádný mešní, ale něco moc přeslazenýho. Alojsíjo, ty seš dneska „taky nějakej mrtvej“! Á promiň. To je zas vydařenej den. Ale víš co je na ní nejzajímavější? Že mě prostě do svýho života zahrnula. Ona nesoudí, nevytváří polaritu. Ona jenom prožívá, cítí a reaguje. Určitě k životu nepotřebuje víru, politiku, nějakej plán a jiný pitomosti, bez kterejch si většina lidí svět a život vůbec neumí představit. Ona je schopná zahrnout nejenom nenávist, odsouzení, lásku, strach, ale úplně všechno. Hitlera, Stalina, Ilumináty, chemtrails, hady i škorpiony. Svatý, děti, kytky i atomovou bombu. A i kdyby to všechno bylo pouhý nic, bude to milovat. Chápeš to, Alojsío? Milovat! A nemyslím to tak, že s tím „nic“ poleze do postele. Když jsem podpaloval její hranici, všimla si jenom hezkýho kluka. Ani nepípla o bolesti, strachu, prostě to přijala a prožila. Jako by všechno bylo v nejlepším pořádku. Jenom ten hezoun a kolem stojící „holt“ ještě v pořádku – a to možná dodnes – nejsou!

8. kapitola

Amadeo? Ááá, promiň Lauro, popletl jsem si nějak jména. Byl jsem si trochu pokecat s Alojsíjem.
Nemusíš se omlouvat. Já vím, že máš rači jméno Amadea. I pro mě bylo naše setkání tehdy – a bude to znít hodně blbě – moc důležitý. I když trvalo jen pár minut. A klidně mi říkej Amadeo. Budu ráda. Tehdy mi bylo osmnáct, dneska čtyřicet. Mám toho hodně coby Amadea dohánět. Amadea Modem je krásný jméno a zní tajemně. Ale tehdy jsem byla jen dcerkou pekaře v městečku Nereto. Kousek od pobřeží Jaderskýho moře u San Benedetta del Tronto.
A proč tě upálili?
Protože jsme si žili moc spokojeně. Tatínkova rodina provozovala několik generací pekařský řemeslo. Měli jsme i obchůdek, kde maminka prodávala pečivo a rozdávala bylinky, který jsme chodily sbírat do okolí. A taky do hor kolem městečka Civitella del Tronto, kam jsme dojížděly na oslících a odkud pocházela maminka. Generace žen z její rodiny se tam věnovaly léčitelství. Maminka byla to, čemu se dneska říká wicca. To je ta, jež zadarmo pomáhá radou, bylinama a magií. Teď to nazýváme alternativní medicínou. Maminka mě taky učila bejt ženou. Už víš, co je to wicca? Znamená to ta, která rozdává lásku, zdraví a štěstí. Je to ta, co stvořila zemědělství a usedlej způsob života. Tahle tradice pochází z doby, jíž hloupě říkáme kamená a dobře matriarchální. Někdo však chce, aby tenhle dobrej termín vymizel z historie. Protože žena v týhle podobě, je pro ty, co chtěj vládnout, velmi nebezpečná. Byly jsme s maminkou pořád spolu. A učila mě odjakživa. Už jako dítě při mazlení, prodávání chleba, při sběru i úpravě bylin. Naučila mě v těle cítit, probudit a ovládat energie, který vedou k lásce, léčení a úctě ke všemu, co existuje. Říkala: všechno, co je tady, je všude. A co není tady, není nikde. Naučila mě, jak se chovat k nemocnejm, zdravejm, živejm a mrtvejm. Jak se chovat k tělu i duši. Ke zvířatům, přírodě, zemi, vodě, ohni a vzduchu. Naučila mě, že vesmír je pouze a jen v srdci. A když není tam, není nikde! Jednou ses mě ptal, proč jsem taková. Teď už to budeš vědět. Jedna z mých maminek byla wicca a takovou mě vychovala. Víš, wicca není nadávka a objekt upalování. Wicca je opravdová ženská, která ví, že láska je jediný náboženství, co nepotřbuje kult, liturgii, katedrálu, zpověď, zákazy a příkazy. Taky nepotřebuje avatary, hiererchy, kazatele, proroky a guruy. Následně pak ty, co dohlížej, kontrolujou a upalujou. Byly jsme s maminkou pořád spolu, i na tý směšný hranici, kterou bylo nařízeno zapálit ohněm doneseným z pece naší pekárny, aby potupa rodiny a zastrašení všech okolo mělo tu největší možnou sílu. Bylo mi osmnáct. Otec musel s bratry a malou sestřičkou prchnout na jih do abrruzzských hor a žít tam jako štvanec. Proč? Protože každý patriarchální a hierarchický náboženství nemělo a nemá s lidskostí a láskou vůbec nic společnýho. A vždycky kráčí ruku v ručce s despocií. Ta pak s hloupým přezíráním všeho a všech míří dřív, či později, rovnou do hajzlu! Politický systémy, který stvořil muž, jsou naivní a vždy despotický! …Včetně toho, kterej nazýváme hodně ukvapeně demokracií. Ale víš co, patriarcho? Abych to svý kázání odlehčila, vsaď se, že doplavu do Splitu.
A jéééjej! Jak poznám, žes tam doplavala?
To je přeci jednoduchý, poplaveš se mnou…ne?
Uhodlas to přesně.
Tak čao a v deset v přístavu. Přines mi tam prosím věci. Jo a na večer jsem připravila program.
Amadeo, vem si aspoň plavky.
Tys tu nějaký viděl?
A to polezeš ve Splitu na břeh jen tak?
Ne jenom tak, ale jako královna.
No, nevím, ale pochopěj to třeba policajti nebo úředníci?
To už nech na mně. Ahoj, templáři.
Ty fakt to blbý slovo umíš použít na nejvhodnějším místě.
Máš recht, proto tu jsem.
No a co když se utopíš? Říkají, že tu jsou hodně silný proudy.
Slyšel jsi dobře, ale to neplatí pro mě, templáři!
Zase jsi trefila.
A za 35 minut už nebyla vidět na moři ani její hlava. No, má na to i se zpáteční cestou trajektem tak šest hodin. Kolik to může bejt kilometrů? Osm? Děleno dvěma jsou čtyři hodiny. Asi to má vyzkoušený. Ale nejvíc mě zajímá a chtěl bych bejt u toho, až vyleze ve Splitu úplně nahá z moře! Teď si uvědomuju, že mluvila o setkání v přístavu a ne u trajektu. To jsem zvědavej, jak mě najde? Vědma!

9 komentářů:

  1. Ani bych původně neřekl, že to může být ještě lepší. Mýlil jsem se. :-)

    OdpovědětVymazat
  2. Taky sleduju, jak to hezky graduje. Díky pane Matěji! D.

    OdpovědětVymazat
  3. No Matěji, ty se nám vybarvuješ!!! Tak honem další kapitoly.
    Vlabi

    OdpovědětVymazat
  4. Víš Matěji,tečou mi slzy jako hrachy,ale smutná nejsem.T.

    OdpovědětVymazat
  5. Skvelé.. ...Mailo

    OdpovědětVymazat
  6. Vynikajúce čítanie, ktoré pookreje na duši. Čakám na ďalšie kapitoly.

    OdpovědětVymazat
  7. Matěji, je to úžasné čtení, těším se na další pokračování. Díky. R.

    OdpovědětVymazat
  8. Vážení.
    Moc děkuju! Je to pro mně opravdu čest! Pošlu samozřejmě a rád další kapitoly. Ale to mě bude nutit víc psát, než lelkovat. Ale já mám ten problém, nebo spíš štěstí, že když "MYSLÍM", tak nic, ani ťuk. Ale když lelkuju, tak se to sype. Je samozřejmě dost kapitol v zásobě, takže se to - zatím - budu raději snažit ulelkovat, než umyslet. Popleta Matěj

    OdpovědětVymazat
  9. Během kratinkých volných chvilek,které mám,se začítám...Způsob jakým píšeš je
    pro mě jaksi jedinečný...a Laura a Matěj jsou mi blíž a blíž...

    OdpovědětVymazat

Kdo je Anonymní, tedy nepřihlášen, vždy se podepsat, je to základ slušného chování. Většinou nepustím do éteru.