Ahoj, templáři! II díl kapitola 8 - 10

8.  kapitola

No, ráno jsem se probudil na gauči v kuchyni, a když jsem se zvedal, dost se mi ještě motala hlava. Ale žádný jiný průvodní jevy kocoviny se nedostavily. Tedy slivovice jako řemen a skrblík by řekl, že je docela škoda takhle s tím pokladem nešetrně zacházet. Protože Ona je jednou z nejvybranějších forem etanolu na světě a tedy výbornej lék v malinkejch dávkách po ránu pro stařečky. Udělal jsem kontrolu lahví na stole a nebylo v nich lautr nic! Ani ta kapička pro dědu.

Ale otevřely se dveře, vstoupil Arnim opět s podnosem, ale už jenom s mini-lahvinkou a řekl, Matěji, tvoje ranní dávečka. Pak se začali na stejnou porcičku trousit nejprve teta s pěknou modřinou na čele, a dala si větší porci, než by bretharian měl. Amadea si pouze čichla a zavrávorala. No holt, co byste chtěli … ještě mládě.

Venku řehtali koně a byla tam pěkná vrstvička čerstvýho sněhu. Hafan Cvrček v něm vyváděl jako pominutej a Amadea se zvedla a šla blbnout s ním. A já si najednou vzpomněl, že naplánovala večer při tý pijatice výlet na koních někam k Devíti skalám. Venku už hrabaly tři osedlaný kobylky a pan Arnim obřadně strojil moji oblíbenou třináctiletou mulu Františku, protože všechny ostatní kobylky tady na statku mě vždycky okamžitě shodily. Ale tahle cituplná dáma asi vždy trochu litovala to nemehlo tak divně se natřásající na svejch zádech. Nebo taky možná tak ctila svýho tatíka osla, vidíc ho možná ve mně. No co, tahle zvířata jsou fakt moc chytrý a žádnej Popleta a k tomu Matěj je nemůže oblbnout. Františko, Františko to bude zas jízda!!!

A byla!

Pan Arnim excelentní, teta excelentní, Amadea excelentní jezdci. Matěj pouze  klíště držící se na hřbetě. Oni uháněli po kopcích a já je stopoval jako trén bojovou jednotku. Občas se někdo z nich vrátil, aby zjistil, jestli jsem pořád ještě na Františčině hřbetě. Pak s chápavým pohledem odcválali víříce za sebou kyprej sníh. Naposledy se s Amadeou přiřítil i Cvrček a chvíli nerozhodně, nebo spíš zamyšleně na mě a na Františku hleděl a zřejmě zvažoval, zdali nebude lepší zábava tady s náma amatérama, než tam s těma, co pořád uháněj, kličkujou a ani nevypadaj, že každou chvíli slítnou do sněhu.

Františko, koukni na Cvrčka, ten nechal Amadeu na holičkách a asi tuší, nebo spíš čeká, že tady uvidí nějakou velevýznamnou show. Nevyprdnem se rači na to rajtování? Přeci nám k tomu nebude ještě štěkat nějakej pominutej a ke všemu chlupatej cvrček?

Ale Matěji, dyť se to už jednou - konečně musíš naučit. Řikali, že seš muzikant a ty přeci musej cejtit rytmus, ne? Ale ty se na mně natřásáš, až mě to bolí. Zrovna jako nějakej nadranej tajtrlík.

No, trochu ještě nadranej jsem, ale v tom to asi nebude. Dyť Arnim pil jako duha nad Užhorodem a holky se musely hodně držet a ředit vodou, aby si ty bretharianský žáludky nepopálily.

Matěji, už ten včerejšek dál nerozváděj a chvilku mě zkus poslouchat. Za prvé se mě nesmíš držet za krk, ale sednout si vzpříma, držet rovnováhu a vnímat můj rytmus. Víš, já jsem větší těleso než ty, a pokud moje pohyby nebudeš respektovat, tak nakonec slítneš a rozbiješ si v lepším případě jen hubu a v horším bůhví co.

Bůhví co ještě? Tos mě teda utěšila.

No vidíš, tak třeba teď hned začni nadávat. A nadávej víc. Víc!! Vztekej se jak jen ty to dovedeš. Začni řvát a řvi jak pominutej, nikdo tady není a sníh to bere nanejvejš jako blbej fór.

Františko, dělám, co můžu.

Ne Matěji, dělej, co musíš … no vidíš, no vidíííííš!

Nevidím nic, tečou mi slzy.

To je dobře, drž rytmus, já přeci vím, kam mám cválat a klidně ty voči nech zavřený. Teď totiž zkusíme tady na tý rovince štreku tryskem!

Františko, nééé! A ten pes taky snad zešílel.

Jóóó, Matěji, přestaň bečet a začni vejskat rozkoší jako divoši. Takhle!

A Františka zaržála, jako zdivočelej hřebec stojící za klisnou. Vyrazila, až sníh zpod jejích kopyt stříkal na všechny strany, a já nemohl dělat nic jinýho než ona. Tedy vnímat její tělo, jako ona asi vnímá teď moje.

Jo, tohle přesně dělej! Stejně jak ses naučil vnímat na starý kolena  Amadeu.

Ale Františko, na starý kolena z tebe akorát slítnu.

No a co? Tak zas vylezeš. Copak s Amadeou to bylo z kraje jiný?

Já se z tebe, Františko, pominu, ty jsi nás snad šmírovala.

Nekecej, Matěji, blbosti a rajtuj! Ale teď už to trochu vypadá, že by z tebe konečně mohl bejt ten, co už konečně může začít nosit rajtky a vysoký kožený holinky místo těch blbejch, sešmatlanejch tenisek. Taky už budeš moct začít zkoušet mladý kobylky. Uvidíš, že tě ty drzý potvory přestanou shazovat, a dokonce by tě jednou mohl poslouchat i Amadein divokej Arabák. A koukej, Matěji, jak ten obrovskej, chlupatej Cvrček popleteně čumí a díví se, že nebyla žádná řachanda. Tak co, chlapče, vyrážíme? Jůůů, pííí!

No, zaplať pánbu a hele, Františko, dyť my je doháníme. To budou koukat, co?

Jasně, Matěji, ať čumí a nechť se chechtaj excelenti. Víš, já tady znám zkratku a to teprve pro ně bude překvápko, až na dohodnutým místě budem dřív než oni.

Františko, já tě miluju. Ty nejseš jen výbornej učitel a konspirátorka, ale hlavně taky zdroj mejch nejčastěších spojení a dotyků s matičkou zemí.

Ale Matěji, naštěstí tohle, co jsi teď řekl, už asi nebude takovou pravdou, jakou  to bylo dřív.

To je přesně případ hlubokejch pravd! A já konečně teď díky tobě pochopil ten bonmot Nielse Bohra o tom, jak se to má s těma mrňavejma a velkejma pravdama.

A jak se to s nima, ty jeden Matěji, má?

Víš, teď po tý tvý tvdrý lekci už to začínám chapat. On totiž kdysi řekl jednu pro mě docela přijatelnou a jednu hodně, hodně nepochopitelnou věc. Za prvé, že opakem jednoduchý pravdy je pitomost!

To je teda, člověče, fakt.

Ale teď se, Františko, podrž a ty jsi mi to tak jednoduše vyložila.

A co tím míníš, Matěji?

On pak ještě dodal, že opakem hluboký, víš tý nejhlubší pravdy, je tento - zase pravda.

A ty ses tomu divil, Matěji? Tak to jsem teda „člověče“ netušila, že zrovna tohle vy lidi nevíte …

9.  kapitola

Lekce ne-lekce, když jsme pak vzali šmíra tou avizovanou zkratkou a začali se drápat k Devíti skalám, tak mi Františka tichounce říká: Rači slez, Matěji, jsem z toho trysku docela zmožená a začala se mi točit hlava.

Tak jo, lásko. Taky si trochu protáhnu tělo a srovnám si ty tvoje mega-lekce ve svý natvrdlý palici.

No vidíte, vážení, někdo by si upliv a řekl … mula! Já ale říkám Mu-la, jako jedna dávná říše a kultura s velkým Mu. Maminka klisna, taťka osel a dohromady to výbornej kantor. To mi trochu, ale v opačným gardu připomíná tu anekdotu, ve který ošklivej mudrc chce zplodit s krásnou ženou moudrýho a hezkýho člověka a von se  natruc narodí šerednej hlupák a ke všemu zlej šmejd!

Když jsme s Františkou míjeli ty porůznu vzteklým obrem rozházený balvany i docela majestátní skály, začal jsem opět pociťovat onen stav, kdy krajina a to, co ji zrovna v tuhle chvíli vytváří, je tady malinkej kousek stranou od civilizace skutečnější a má gruntovní smysl, kterej nám sděluje svoji starost o nás ... l i d i ! Tedy ženu a muže, kteří se stále víc a víc chovaj, jako smyslů a rozumu zbavení.

A když jsme se vydrápali až po to nejvyšší skalisko Českomoravskejch vršků, tedy jen pod ty obrovský šutry, už jsem věděl, že ta krajina ví. Ona ví víc než my. A asi vždycky to tak bylo. No bodejď by ne, vždyť je to maminka a nenechá se už dlouho kontrolovat, řídit, občas hala-bala pomilovat nějakým bůžkem, politikem, nebo sluhou, jehož vodí blbci na hrubým špagátu, nebo na luxusní šňůrce Rotschildovy artikuly a pak z nějaký vznešený Lhoty senilní Bilderberg.

A podobný pocity jsem zažil pod Pyrenejema v Languedocu. Taky v Peruánskejch Andách a v okolí Civitelli del Tronto. Ale možná úplně nejsilnější je to tady, pod tímhle vlastně mali-li-linkým kopečkem, kterej je navíc vzdálen jen pár kilometrů od mý chalupy.

A teď už nabeton vím, že Pragaja Déva Pragaja není územím, ale stavem ducha a jednoty lautr celý planety a vesmíru. Tu starost o nás mi teď sděluje tohle skalisko a můj rodnej kraj a my tu jeho starost musíme projevit ohrožený Matce Zemi a hlavně sami sobě. To je pro mě jedinej smysl PDP. Spojit se s planetou, na který žijeme, a konečně ji začít vnímat jako bytost a znovu ji začít uctívat jako naši Matku! Zapomenout na ty pitomosti o ve skutečnosti nic nám neříkajících dimenzích, sférách a radách všemožnejch bůžků, guruů a protichůdně nás směrujících channelingů. Že mám pravdu, Františko?

Jasně, Matěji.

No vidíte, taťka osel … a Františka to ví. Co vy na to patriarchové z některejch blogů?

Co si to tam vy dva šuškáte?

Vyznávám právě Františce a tomuhle kraji lásku.

A co já, Matěji?

Když se k nám, Amadeo, přidáš a Františka dovolí.

Ale to už přijížděl i pan Arnim, teta a s divým štěkotem se, něvěře svejm psím očím, přiřítil i Cvrček.

Kudy jste si to prosím vás zkracovali, Matěji?

Víš, Amadeo, to nevzniklo žádným šulením a krácením si cesty. Ale chytrostí a taky nesmírným kvaltem, kterej zaručila svým fortelem Františka a rovněž můj nenapodobitelnej jezdeckej styl.

Aha! Proto vám nestačil ani Cvrček? Nojo, von byl nějakej divnej, když se k nám vrátil. A taky vypadal dost pomateně, jako by se praštil do hlavy. Nebo vás snad ztratil v nějakým zřejmě mimoprostorovým tunelu. Protože kde by se tady taky vzal nějakej opravdovskej, že jo, Arnime?

Víš, Amadeo, on Cvrček asi taky nejspíš uvažoval nad tím vzkazem z Tibetu. A možná ho napadlo něco podobnýho jako Františku, či Matěje! A tak se ptám, co že vás tři to vlastně napadlo?

No, Arnime, v tom děsivým fofru jsme byli protkáni poznáním, že to byl spíš befel trochu už zmateně se potácejícího, krňícího matrixu než moudrá rada furt meditujících Tibeťanů. A von ten pan mrňavej -tento- už by možná taky rád měl od všeho pokoj a na jednom fleku hodně načnutejch poblázněnejch lidí, kterejm by mohl slíbit nějakou tu přebejvající prebendu lepšího sluhy systém pod penzí. Co tomu říkáš, teto?

Hm, mohlo by na tom něco bejt. Von fakt už ten prcek není tím, čím bejval. A možná se jenom nemůžou s panem Parkinsonem a Alzhimerem dohodnout na tom ... na čemže vlastně? Jo - TENTO -  společným postupu! Že jo? Ale není to už úplně fuk? Co tomu říkáš, Arnime?

 No, pokud jste tím zakrnělým, mysleli matrix … a ne Matrix, tak jo.

Ale hlavně si myslím, že bychom si teď zrovna měli dát loka, ne? A vytáhl placatku, jíž nechal kolovat až do úplnýho vyschnutí. Jenom kobylky s Františkou dostaly cukr a chudinka Cvrček zas jenom - možná postaršího - buřta ...

10. kapitola

A když jsme uháněli zpátky do Pustý Rybný, vzpomněl jsem si na rčení o  pohledu na svět z koňskýho hřbetu. Víš, Františko, oni ti chytráci, co tohle vymysleli, asi nikdá neseděli na moudrý mule, jako seš ty, která naučila rajtovat dokonce i takový popletený nemehlo, jako jsem já. A klíďo píďo zvolni, ať se ti zas nezačne motat hlava. To víš, nejsme už žádný mladý víno a na statek je to ještě štreka.

Ale Matěji, dokud cváláme, tak jsme živí, a kdo ví, co bude zejtra?

Ty seš, Františko, hotovej filosof, fyzik i biolog.

Nepovídej?

Musím, protože přesně tak to jeden z nich říkal. Myslím, že se jmenoval Schrodinger. Povídal, že život je to, co se vyhejbá přechodu do rovnovážnýho stavu. Chápeš to, Františko?

No proto ti furt říkám, člověče, že chci cválat!

Dělej, jak chceš, ale von do toho ten vědec pak zapletl metabolismus, reakci na podněty, obnovování, růst a reprodukci. A to prej jsou ty nerovnovážný záležitosti, kvůli kterejm budem v klidu až na hřbitově ve stavu jednoduchejch prvků.

Ale to já mula vím i bez tvýho fyzika a teoretickýho biologa Schrodingera.

No proto ti to říkám, Františko. Je to prostě cirkus cyklus a zejtra nebude dneska. Pro nás lidi musí dnešek umřít, abychom tomu mohli zejtra ráno zas říkat dnešek. Vy tomu asi furt říkáte… TEĎ, žejo?

Jo. Pro nás muly nikdy nic neumírá! A především… toho „přechodu“ si hlavně já, postarší dáma, nejspíš ani nevšimnu. Protože stejně jako vy lidi i my JI vnímáme pouze okolo a mimo sebe. Ale oproti vám naprosto bez humbuku. Možná před ní pocejtíme chvilku strach, možná i bolest. Ale spíš bych to nazvala úctou, než nějakým strachem, protože to je pouze a jenom divadlo pro okolí, chápeš, Matěji?

Moc ne, Františko.

Tak si, člověče, chvilku říkej teď, teď, teď, teď a představuj si, že to následující „TEĎ“ zažiješ už někde jinde. A to co bylo a bude - koho to zajímá?

Vidíš, Františko, vy to vyřešíte třema písmenkama. Teď! A my „homo sapiens a ještě ke všemu sapiens“  jich na to samý potřebujem šest. Dnešek! Zítřek! Hm? Vy máte jedno, jediný TEĎ. My v každým roce potřebujem 365 + fous DNEŠKŮ a novej kalendář.  A ještě si k tomu ke všemu vymyslíme takovou pitomost, abychom se měli čeho bát, tedy SMRT! A ještě si představ, že bych začal rozebírat to TADY?!? Tak vo tom budu psát léta. Nejsme snad my lidi pitomý?

Ne, Matěji, vypadá to spíš, že jste na ty vaše zbytečný složitosti dokonce hrdý a pyšný.

A je to tady, Františko … já tě jednou, až pojedem štreku do Podmoklan, musím seznámit s mým kámošem. Víš on je to obrovskej buk, na stráni kousek za mou chalupou. Je tak mohutnej, že by ho neobejmulo ani deset lidí. A představ si, von o naší pitomosti přemejšlí už asi tři sta let a vždycky mi říká úplně to samý - jste pyšný, necitliví a vraždící blbci! A navíc se zbaběle schováváte za ještě větší a totálně nepotřebný pitomce, kterejm říkáte politici! On kouká furt z kopce dolů k jihu a pár století už mu nic neušlo. Tedy přesněji z Oškobrhu sleduje rokli, který se říká Švédův dolík. A jeho taťka mu vyprávěl o tom, co se v tý rokli kdysi dávno událo. Byli tam prej schovaný moc vyděšený lidi, který mluvili nějakým divným jazykem. Neměli co jíst, byli zmrzlí, nešťastný a báli se zapálit oheň, aby je podle kouře někdo neobjevil. Představ si, že měli obrovskej strach z jinejch lidí. Tedy líp řečeno úplně stejnejch, jenom mluvili podobně jako já, Františko. No a pak se to stalo. Přihrnula se spousta bytostí našeho jazyka a tu malou skupinku vyděšenejch, hladovejch a jinejma slovama mluvících vztekle, bez milosti povraždili. A buky, borovice, břízy, habry, javory, černý bezy, smrky, modříny a dokonce houby, jahody a borůvky to do dneška vypravujou svejm potomkům a nejsou sto to furt pochopit. A v poslední době začínaj mít tihle všichni z lidí našeho jazyka strach. A samozřejmě, že taky zvířátka jsou moc nejistý a rovněž vám nevěřej.

Ale to ještě, Františko, není všechno. Když jsem pod tou strání stavěl dům a byl hodně unavenej, tak jsem si k tomu buku chodil na jeho kořeny posedět, odpočnout, možná i nechtěně „meditovat“ a skoro už v limbu, koukaje přes údolí na protejší stráně, přicházel za mnou stav, kterýmu my lidi říkáme déjà vu. Pak se tam jednou nachomejtl cizí pán a začal mi vyprávět úplně stejnej příběh týhle rokle jako bukovej déva. A byl to příběh z konce třicetiletý války, kdy tady pod tou strání hlinečtí, obvykle prej „mírumilovní“ občané pozabíjeli zbytky švédskejch vojáků a trénu, včetně jejich velitele, snad dokonce generála. Proto tedy název Švédův dolík.

No a já měl od dětství jeden velmi živej a hodně nepříjemnej sen. Byl o strachu! O ukrutným boji a šíleným útěku do strmý stráně. A po tom vyprávění toho chlápka mě začalo docházet, že tu scenerii, na kterou koukám přes údolí, velmi dobře znám, nejenom teď a odtud, ale i ze svýho snu. Déjà vu! A to přeci musí mít nějakej důvod a smysl, ne? Ona to nebyla náhoda, že jsem tady začal stavět dům.

Tak jsem se zvedl a začal sestupovat po stráni dolů, a když jsem byl asi v polovině, přišlo mi ohlédnout se. A bylo to tady, nemohl jsem popadnout dech! Byl jsem totiž v krajině svýho hrůznýho snu. Déjà vu?

Tehdy jsem na tom příšernou únavou ze stavby nebyl s nervama příliš dobře a chodil jsem si popovídat k paní psychiatričce, MUDr. Šťastný, která se zabejvala i regresí. A když jsem jí tohle vyprávěl, řekla mi, že s největší pravděpodobností se mi ten sen už nebude nikdy opakovat, protože jsem prošel stavem bezděčný regrese, ve který jsem viděl, poznal, pochopil a potkal se s dílčím úsekem svý karmy. A Františko, paní MUDr. měla pravdu. Za těch víc než deset let se mi ten sen už nikdy neopakoval. A doufám, že to tak zůstane. Jenom můj přítel, déva obrovskýho dubu, pořád nevěřícně a nešťastně kroutí hlavou a nechápe proč my lidé, jsme někdy  takový bestie... 

Matěj