Ahoj, templáři! II díl kapitola 11 - 13

 

11. kapitola

Druhej den jsme si opět koňmo vyjeli, a to dokonce i já, neboť Františka požádala o pauzu. Kobylky s Cvrčekem po svejch směr jihovýchod a cílem byl Pernštejn. Ale rajtovala pouze teta, Amadea a trošinku i já díky včerejšímu Františčinu kurzu. Pan Arnim se omluvil s tím, že čeká návštěvu svýho dávnýho kamaráda z dětství.

Trasou byla skoro ideální přímka vedoucí po kopcích, loukách a lesních cestách, kterou Amadea používala od poloviny devadesátejch let, kdy ji těmahle zkratkama vodil její táta. Ty trasy vedly do všech světovejch stran a jejich cílem byly jeho a posléze i Amadeina zamilovaný místa. Jako třeba včera ta tréningová kratší štreka na jih a Devět skal. Dneska je na pořadu delší na východ, tedy na Pernštejn. Jindy to může bejt směr západ, tedy Kameničky, Krucemburk, pak hřeben Železnejch hor a jejich nejvyšší vrchol Vestec a taky „stop terč“ třeba na kopci u mě v Podmoklanech.

Směrem na sever to jsou Nový Hrady s jejich malinkou českou Versailles. Mezi ní a krásným malým hrádkem Rychmburkem se nachází spousta nádhernejch skalisek pod názvy Maštale, Toulovcovi, Budislavický a jiný. Rokle Střítezská a Pivnice, rovněž toho jména skalisko. No prostě nádhera. Pak Košumberk a poutní městečko Luže. Na zpáteční cestě opět Rychmburk, kde jsem jednou četl poesii postiženejm chovancům a dalo mi to určitě víc, než já dal jim. Pak Česká a Pustá Rybná.

A mnoho jinejch a jinak krásnejch tras. A já si vzpomněl na Peru, Akvitánii, okolí Civitelly a na všechny cesty, který tyhle body spojovaly. A když jsem je začal srovnávat, bylo mi jasný, že tahle zázračná česká kotlina se jim přinejmenším vyrovná. A ucejtil jsem teplo a slzičky v očích a bylo zajímavý, že si toho všimnul jen kraj a utahanej Cvrček, protože Amadea s tetou rajtovaly jako šílenstvím postižený Amazonky a Františka si lebedila doma.

A docela mě bavilo, jak teta v Čechách rozkvetla, zkrásněla, omládla a navíc bylo vidět, že je daleko lepším rajťákem než Amadea s Arnimem dohromady.

Taky jsem si ihned vzpomněl na to, co mi říkal v Peru Josef. Divoká, krásná a nebezpečná taliánská doktorka Amadea. Nejdřív jsem trnul, když jsem viděl, jak se řítí z kopců, přeskakujíc v jednom laufu mez po mezi a kličkuje mezi stromy. Pak přes ně skáče a vede kobylku lehce jak indios nebo velmi zkušenej a odvážnej gaučo. Hlavně bylo neuvěřitelný, že ten kůň, kterýho vedla, nevykazoval žádný známky únavy. Moje kobylka už sotva pletla nohama a teta se tryskem vracela, víříc sníh a lákajíc nás už zoufale zmožený… jen pánbůh ví k čemu? A když už dokonce i čtyřletej Cvrček sotva stál na svejch, tak se konečně objevil majestátní a snovej Pernštejn.

 A bylo zvláštní, že teta okamžitě, což u ní není běžný, protože se ke zvířatům vždy chová velmi ohleduplně, tak v plným trysku přitáhla tvrdě kobylce uzdu a stopla ji, že obě přímo zkameněly. Jo, přestala existovat setrvačnost a bylo tu najednou  kamenný sousoší ženy a koně, který nehybně zíralo na hrad. Bylo to moc zvláštní! Ale Pernštejn je krásná stavba, navíc dokonale umístěná v nádherný krajině. A tak jsem tu situaci přičítal na vrub tetinýmu Itálií vytříbenýmu vkusu a smyslu pro krásu. Ale zůstalo mi to viset v hlavě.

Pak jsme dojeli ke stájím Amadeina kamaráda a příležitostnýho průvodce turistů okolím i hradem. Vytřeli jsme zpocený kobylky dekama, vychodili je v malinký a suchý jízdárničce, založili jim voňavý seno, dali vodu a pár hodin odpočinku. Cvrček, jak byl z domu zvyklej, aniž by čuchl ke svý menáži, ihned vyskočil v koutě stáje na balíky slámy a určitě myslel už jen na to … jděte lidičky prosím vás konečně do háje, haf, haf, haf …

12.  kapitola

Teta bretharian, Amadea to samý a já ten, kterýmu se to už dvakrát nepovedlo, ale furt si na něj hraje. Co bych za to dal, kdyby se tady náhodou ve stáji povaloval někde aspoň kousíček tvrdýho chleba. Hm, taková malilinká, běloučká, moučná strana kůrečky! Nic a nic, lautr nic!

Co tu hledáš, Matěji?

Ale co, ztratil jsem naušnici.

Aha! S tou běloučkou perlou v chlebovým těstu, viď? Nebo snad v sejrovým?

Ách jó. Běžte už s tím chlápkem na tu prohlídku hradu, já vás pak dohoním, trochu to tady znám.

Tak jo, Matěji, a ať ti opět není špatně, člověče. Doufám, že tu zas nesežereš, nějakou tu myší návnadu, jako tenkrát.

Kdy tenkrát?

No tehdy v Montséguru, kdy na tobě už všechno vlálo a plandalo a byls tak vychrtlej, že kdyby foukl vítr, tak je nepodařenej to bretharian v čudu. Už prosím tě pochop, že se ti ten přechod „jenom“ nepovedl. A když budeš hodně chtít, ten program nikam neuteče. Jen se ho pokusíš spustit znovu. Mně se to taky mockrát nepovedlo.

To je hrozná ženská. Takovej určitě musel bejt poslední to pernštejnskej a zřejmě, jak tvrdí historici, i nejšikovnější vládce rodu. A ježto chodil v sukních - tedy sama Polyxena z Pernštejna. No a což teprve ta druhá, Adléta, která se s pokřikem „pane bože, jsem-li břichatá, bodejď bych se propadla do země“! I stalo se prej na hradě Veveří! Ale strašit chudák holka přišla, jako Bílá paní domů. Domů na Pernštejn! A já sem naprosto nezodpovědně doprovodím další dvě čarodějky! Co když se tu z nějakýho, jen těmhle zvláštním a podivnejm ženskejm známýho důvodu podaří odemknout časoprostorový zámky a voni čtyři se tu potkaj?

No teda, není to zrovna zámek, ale naštěstí goticko-renesanční hrad. Tlustý zdi, silná nátura, prej nedobytnej? Ale jak znám tetu a Amadeu, říkám si… ještě, že v dohledu není čas Svatojakubský noci, to by mohl bejt s Pernštejnem ámen! Taky jsem si ihned vzpomněl na tu scénu, ve který teta divoce šlajfuje koně, modelujíc sousoší, a z fyziky dělá nepotřebnou disciplínu. A fakt mě docela zamrazilo! Co to mohlo znamenat?

Ale jakýpak fraky, ten hrad není můj. A když jsem nic mimo Cvrčkovejch granulí nenašel, začal jsem vystupovat za oběma dámama a průvodcem na exkluzivní prohlídku hradu. Snil jsem při tom o takový malinký pekárničce při cestě, kde se potkám aspoň s jedním krásně tmavým rohlíkem, sypaným něčím pořádně křupavým… Ale bylo tu teď v zimě a mimo sezonu naprosto pusto a prd. A to nás pak ještě čeká ta hrozná štreka do laskavý pustoty na kopcích u Rybný!

Ale třeba bude na hradě sranda. A taky tam někdo možná v létě mohl zapomenout tatranku, preclík nebo zakutálenej bonbón! A jak jsem byl hladem lehkej, rychle jsem ty tři dohěhl a do hradu jsme vstupovali jako „všichni tři mušketýři“. Tedy čtyři!

Pernštejn, šlechtic a obr mezi českomoravskými hrady to uznal jako dobrej fór. Usmál se, zavrzala branka luplo v trámu a on nás spolk jak sušenou borůvku...

13.  kapitola

Pernštejn. Tenhle nádhernej monument jsem už parkrát navštívil a povšechně znám jeho historii i legendy. Ale teď mě nezajímalo, jestli byli v tehdejších Čechách zubři mocnější, než růže. A jak to s nima bylo po meči, či po přeslici. Zdali tu tehdy jeho zakladatelé vůbec ještě mohli stihnout potkat to velikánský, chlupatý, rohatý zvíře a jiný podobný blbůstky. Vůbec mě taky nezajímalo, jakej kus Čech a Moravy vlastnili. A taky že jejich patriarchové plodili potomky ještě se šesti křížky. Ale zajímaly mě ty dvě pernštejnský ženský! Tedy Adléta a hlavně Polyxena. A proto jsem se rozhodl nesledovat povídání průvodce, architekturu, předměty, obrazy a tak, ale reakce těch mejch dvou čarodějek, Amadey a tety, na to, co se tady šustne.

Já znám jejich intuici a vnímavost na energie a frekvence, který vysílaj předměty, zdánlivě prázdný prostory, lidi, zvířata - a nesmějte se vážení - i duchové! A to i když jsou bez jakýkoli zbytkový bytnosti. Nebo zvláště ti, jako zřejmě Adléta, co ji zřejmě ještě celou neodložili a stále její části s sebou neúnavně a zoufale vláčej!

Mě maj věduni přečtenýho. Ale prostor tohohle hradu je ve všech pro nás myslitelnejch i nemyslitelnejch a nepředstavitelnejch dimenzích podstatně členitější než moje titěrný já, dušička a tělo. Je to prostor naplněnej k prasknutí historií. Štěstím, neštěstím, láskou, nenávistí, touhou, strachem, vztekem, hloupostí, nadáním, realitou, fikcí a co já vím, čím vším ještě.

Vím jen to, že nevím kolik lidskejch slov by tohle dokázalo vyjádřit. A tak si představuju, že kdyby každý z těch slovíček mělo svou barvu, tón a vůni, tak kam by se na to hrabalo Dantovo vyjádření inferna! Nebo v abrahámskejch i jinejch náboženstvích popisovanej ráj! Všechno by to byly jen a jen sračky. Jo, sračky!

No a když jsme šlapali dlažbu před hlavní bránou v místech, kde dřív byl padací most, viděl jsem, jak se Amadee chvěje chřípí, jak pocukává hlavou a její aura se stává zřejmější. Tedy člověčí reakce na prostředí, vykazující neznámo, nebezpečí, nebo naopak. Opak?!? Ohlédla se na mě, lehounce se usmála, jo! Byl to opak.

Teta šlapala do kopečka, jak dobře namazenej stroj. A i jako stroj nevyjadřovala žádný emoce. Ten chlápek, co nás vedl, mluvil a mluvil, tedy otvírel pusu, ale jeho slova se rozpouštěla v lehounkej šum a on mi připomínal stále víc a víc rybu. Nebe bylo zahalený řasnatým rozpouštějícím se trailsem a skalisko medvědů se lehounce chvělo. Arkýře na podpěrách simulovaly příbojovou pěnu, peří a co já vím, snad levitující prach? Všechno mimo kroků se propadalo do ticha. Myšlenky zmateně vířily, mysl se ukláněla, ale čemu? Ukláněla se  s m y s l u , ale čeho?

Věcí? Stínů, který vystupovaly ze dveří, z šeřelých chodeb a stávaly se určitějšími, ale nikdy nedospěly k mnou očekávanejm tvarům, barvám, vůním nebo zvukům? Jen pořád a pořád naše kroky. Nebo vlastně teď už jenom moje kroky! Stíny bez doteků mizely a míjely nás další a další. Připomínalo to zrychlenej posun mraků ve filmech. Jenom mířily všemi myslitelnými směry. I průvodce se svými slovy zmizel. A zároveň i moje kroky se zřejmě stávaly fantomními. Jako bych jimi vstupoval do svý vlastní hlavy! A jejich skutečnej zvuk zůstával tam někde venku. kde se najednou ve zmatku otočil a kráčel... kam vlastně? Snad ne pryč?

Žaludek mi sevřela křeč. Tělo začalo vibrovat, jako auto na trenažéru, když mechanik natvrdo zkouší fungování ABS. Kolem mě se rozprskly drobounký jiskřičky a jakoby se zablesklo, což asi způsobilo i změnu vidění. Měl jsem najednou pocit, že už nestojím, ale ležím. Když jsem si přikázal vstát, ocit jsem se v obvyklý výši svejch očí, ale vidění bylo pořád rozostřený a furt jakoby z horizontální polohy. Pokusil jsem se obrátit a to, co jsem pod sebou uviděl, mě vyděsilo! Pode mnou leželo tělo, jo nějaký tělo! A v šoku jsem usoudil, že je, nebo spíš bylo… moje!!

A tohle podivno, co po mně chňaplo, pořád z nějakýho zvláštního důvodu udržovalo moji horizontální polohu, jako bych najednou spíš plaval. A když už se pak neobjevily žádný zvláštní, či bolestivý ataky a konečně odeznělo první leknutí, přišel neuvěřitelnej pocit lehkosti. Jako bych snad mohl udělat cokoli, třeba i letět. Jo, přesně jak se to někdy děje ve snech. Taky jsem si uvědomil, že i když všechno vnímám v jiný poloze a v jiným barevným spektru, tak jsem furt na Pernštejně. Uviděl jsem vysoko nad sebou - a nevím proč poničený - ochozy a napadlo mě, to je divný! Dyť přeci před chvilkou byly v pořádku? A vzápětí jsem si představil, jakej by tam nahoře mohl bejt asi rozhled? A já byl v tu ránu nahoře na drolící se zdi! Tak pozor, Matěji, ale jsem vůbec ještě Matěj? Tady fakt už přestává každá sranda a pud sebezáchovy zavelel zpět! A vono to zafungovalo a já si okamžitě uvědomil, že jsem o tomhle jevu někde četl.

A v tom se ozvalo, Matěji! Tak jsem odpověděl, Amadeo? A v tu ránu jsme byli vedle sebe. Ale úpně ztuhlí a skoro neschopní se postavit na svoje vlastní nohy. A když se nám to společnejma silama povedlo, bylo z počátku skoro nemožný udržet vertikální polohu. A pak jsme si všimli, že vedle nás na zemi leží teta, a když se k ní Amadea sklonila, že začne resustitovat, ozvalo se znovu v mý hlavě, Matěji! A teta, vždy jasnej experimentátor, sbírala barvu, marně se pokoušejíc vstát z dlažby. Tak  jsme jí pomohli, ale byla tak popletná a prkenná, jak jsem ji nikdá neviděl. Když jsme všichni tři už jakžtakž stáli na vlastních nohách, chystal jsem se zavolat na Pavla.

Ale dámy po mně skočily jako tygřice a zadusily v zárodku jak myšlenku, tak i hlas!

Co blbnete ženský!

Jo, my blbneme, ozvalo se dámský unisono. Tohle, Matěji, musíme promyslet! Tady se totiž nějakým záhadným způsobem začaly realizovaly naše myšlenky.

No, já obvykle žádný myšlenky nemám, ale doufám, čarodějky, že jste si tady v tom divokým povětří docela slušně zalítaly. Já naštěstí, protože se bojím vejšek, zkusil jen ochoz.

Hele, Matěji, nech těch vtípků.

Jakejch vtípků? Taky jste měly pocit, že jste vězely v nějaký bublině?

Víš, človíčku, my jsme nevězely v žádný bublině, ale nějakým způsobem jsme opustili tyhle těla a ocitli se v astrálním kabátku. A taky zřejmě i v jiný dimenzi a čase. Tys neměl pocit, že seš ve svým věku takovej nějakej… moc vláčnej?

No to jo! Já to ale pokládal za pohodlíčko a servis. A von astrál, hm? Myslel jsem, že to tady instaloval taťka stát a průvodce nás chtěl tím komfortem překvapit. Ale byli jsme přeci furt tady na hradě, ne? Von stařeček taky vězel v astrálu?

Já po tobě, Matěji, něco hodím!

No a co, dyť tady v tý kuchyni, kde se zřejmě povalovala ta naše vyhaslá tělíčka, mimo kachláčů s kobkou lautr nic není. A je mi docela divný, že jsem tady pod sebou viděl jenom tu svou mrtvolku a ne i ty vaše!

Jenom sis jich, Matěji, prostě nevšiml. Nevšimli jsme si spousty věcí. A až teď registrujem, že se tady všechno od jistý chvíle změnilo a vypadalo jinak, než zrovna  teď.

Všiml nevšiml, byl jsem skoro podělanej a v horizintální - tento - poloze. Vy, dámy, snad ne? No, exluzivita vám snad, „slečny“, nebyla vyjednána, nebo jo, MUDr.?

A ozvalo se opět unisono příšerně suchý sherry … Blbče!

Jo jsem blbec, kterej si ale zrovna teď vzpomněl, že podobný pocity mě potkaly jednou v Peru, když jsme se tam s mým učitelem a průvodcem Josefem zhulili nějakou drogou, kterou on koupil ve vesnici při cestě. Bylo to přesně takový krátký, bláznivý „nic“! No teda nic… Něco podobnýho, co jsme zažili teď tady. Ale to se, dámy, přihodilo v otevřeným prostoru, kdy on učinil součástí obřadu s drogou pozorování osamělýho kondora, což se nejspíše samo o sobě stalo meditací. A stejně tak jako dnes i tehdy jsem potom vnímal úplnou ztrátu těla. Jo, jako by se utopilo v něčem hodně pružným. A když to odplynulo, měl jsem ukrunej hlad, protože to „něco“ ze mě vysálo veškerou energii. Tehdy jsem si myslel, že nás zhulený zneužily nějaký upírky. Ale dneska žádnej fet nebyl.

Matěji, to se zas ozval nepovedenej a věčně hladovej bretharian.

Dělej si srandu, ženská, takový zážitky a na lačno! To by mohlo i zubra skolit!

Mladíku, koukni do trouby, třeba Polyxena s Adlétou napekly buchty. A ty Amadeo, do něj nerej! Docela dobře to může bejt i pravda, děvenko. Všichni občas provádíme náramný pitomosti. Ale zrovna o tomhle, pokud se to tady děje, nám měl předem Pavel něco říct.

 A co vlastně, této, ten náš samovolnej grup vstup do druhýho těla mohlo vyvolat?

 Tohle se obvykle děje v kulminačních stavech některejch onemocnění. Po úrazech, nebo při požití drog v šokovejch situacích a tak. Ale tam je to zřejmě samovolně řízeno jakýmsi autopilotem, jako každýmu z nás při různejch fázích spánku. A z toho jsou ony mlhavý fragmenty našich snů. 

Teto, ale tohle, co jsme zažili, bylo sice „překvapivý“, ale rozhodně ne zmatený, jako jsou moje sny a zvláště ty o sexu.

Teď jsi na to, Matěji, kápnul. Sex je velmi přítomnej i v astrálním kabátku, jak tomu říkáš.

To mě teda, teti, moc těší, že zrovna o tohle „tam“ nepřijdem.

Mě, Matěji, těší úplně všechno, co jsme tady dneska zažili.

A prosím tě, teto, co tedy mimo ten cirkus? Poslední buchty nejspíš sežral Zdeněk Vojtěch Popel z Lobkovic těsně před tím, než Pernštejni vymřeli po meči Vratislavem Eusebiem. A tu poslední rodovou husu upekla Polyxena někdy v roce 1642 a bylo po srandě. Teda po mocným rodu!   

Nevadí, Matěji, zažili jsme velký šou a furt jsme živí, ne?

Jo. Já hladovej, chvíli asi i mrtvej. My furt ještě vyděšený a průvodce v čudu. Jsme tady sami. Hradem se proháněj šedivý stíny, člověka transportuje nějaká bublina. Cvrček se válí pod hradem v konírně. Arnim s Františkou maj dovolenou a já hlad jako herec. No a vědmy? Vědmy řeknou astrál a je to! To je teda situace!

Nevyráběj paniku, Matěji. Ty sis všiml, jak jsem stopla kobylku, když se objevil Pernštejn?

Jo, všimnul. A co to mělo znamenat?

Teď nevím. Tam jsem si myslela, že to zavinila poloha a krása hradu, ale teď mi to divadlo furt a úplně nedává příliš smysl. Proč? Já jsem totiž žádnou újmu, tedy mimo vzletu a přistání, nezaznamenala. A co ty, Amadeo?

Dobrý, kdybychom na to byly připravený, tak jsme si mohli zalítat ještě víc, ne?

Dělej si srandu, ženská, průvodce je v čudu, já furt vyděšenej a my trčíme ve studený a pustý kuchyni.

Tak, člověče, zatop!

Zatop, zatop, ale čím, teto? Kde vemu sirky, papír a dříví?

Průvodce je kuřák, běž ho najít. A ty sis nevšiml, že tam v těch výklencích venku je naštípaná spousta polen?

Nojo, ale já se furt bojím!

Ale, člověče, čeho?

No přeci toho Astrála, ne?

Hele ten astrál je s malým a. Navíc ten tvůj je ti hodně podobnej, Popleto. A jestli se ještě bojíš, tak vem s sebou Amadeu.

A co ty? Ty se tady bát nebudeš?

Ne, já mám toho svýho astrála ráda.

A proč jsi teda byla taky tak vyděšená?

Já ho zrovna tady a teď nečekala, víš?

Tak jdem na to, Amadeo. Není náhodou ten tvůj známej trochu divnej?

A ty, Matěji?

Ach jo a co když ho nenajdem? Třeba jestli má taky toho svýho astrála po ruce, tak šli spolu domu, když  jsme zmizeli.

A co by, člověče, dělali doma?

Co já vím? Třeba vo tom píšou povídku, než to - tento - zapomenou. Máš s sebou mobil?

Mám.

Tak mu zavolej!

No vidíš, to mě nenapadlo.

….

Hele… slyšíš tu pitomou melodii, nemůže bejt tedy nikde daleko? Tak, otvírám dveře a jdem na to!

Rači, Matěji, počkej, třeba se ozve.

Tak co?

Nic!

Nech to zvonit...

…

No konečně, kde seš Pavle?

Nevím.

A co tam děláš?

Nevím.

My jsme tady v nějaký kuchyni a na doslech, protože slyšíme vyzvánět tvůj telefon. Můžeš k nám přijít?

Nevím.

A proč?

Nevím.

Tak mi prosím tě řekni, kam za tebou máme jít.

Nevím.

Jakto, že nevíš?!? Dyť seš tady krucinál průvodcem, ne?

Nevím.

Amadeo, a pak že ten chlap není divnej!

Matěji!!!

Hele, Pavle, nech ten krám hrát a my jdeme za tebou. A prosím tě… pak si změň tu melodii za ještě pitomější, jo?

No teda, vážení, teta držela pozici v kuchyni a já s Amadeou jsme vyrazili za nejstupidnější melodií světa zachránit našeho nejspíš - ale ne cigaretama - zhulenýho průvodce hradem Pernštejn to na Pernštejně. A víte proč? Protože má v kapse jediný zdejší sirky, ale teď už bych nemohl vsadit ani pětník na to, že jsou suchý.

Matěj