„Řekla … Ahoj, templáři!“ II díl /2-5

2.  kapitola

Někdy kolem Mikuláše r. 2012 se ozvala Amadea, že by ráda netradičně strávila pár tejdnů doma v Čechách. Něco v Rybný, chvilku v Podmoklanech. Projít, projet se autem a na koni českou kotlinou a nadechnout se tématu jež nám bylo oznámeno někým, nebo něčím ze střechy světa jako - Pragaja Déva Prágaja - tedy místa setkání Bohů.

A když jsem v telefonu poslouchal Amadein hlas, blesklo mně při tom hlavou, že tuhle zprávu, tedy výše uvedený PDP, jejímž prostřednictvím nám bylo oznamováno:

Abychom zůstali na místě kde jsme a neodcházeli odtud. Protože ono je územím, který se v budoucnu stane novým, duchovním centrem planety, což pro nás zřejmě bylo míněno jako novina. Nebo jen upozornění? Ale pokud to bratři z Tibetu mysleli jako novinu, tak to bylo zbytečný. Protože kdo tohle chtěl vědět, věděl i bez jejich sdělení a z našich vlastních myslitelsko-historickejch i duchovních zdojů. Dokonce ještě i docela malýho Popletu, napadlo, že tenhle obrovskej a pouze jen na první pohled „náhodně a zmateně“ vypadající zájem o naše území asi bude něčím víc, než jenom přiblblým, násilnickým tréningem vojenskejch technologií, levý části mozku a všech pánskejch svalů. A že to je spíš zvácená touha něčeho nebo někoho, kdo zřejmě vlastní všeho schopnej mozek, pořádně zbytnělý ego s touhu ukrást a ovládat to, co bude mít jednou - do budoucna - obrovskej význam. Proč? Proto! Ale naštěstí to většinou byli jenom krví zaslepení pomatenci. Copak se dá vlastnit duchovní centrum a ke všemu ještě budoucí? Proto mně docela  překvapil zájem Amadey s tetou. A začal jsem bejt zvědavej  na  to, co mi možná uniklo ...

Jasně, Amadeo, už se na vás moc těším.

Ale, Matěji, přiletíme letadlem, nevadí?

No přeci se teď v zimě nezabijete v nějakým zamrzlým horským průsmyku! Vždycky je lepší, důstojnější a in udělat to rovnou letadlem, který se třeba zrovinka naštěstí nenatrefí do tý anoncovaný spousty zaparkovanejch hlídkujících ufounů, který se jen třesou na to, jak nás před těma očekávanejma katastrofama nezištně zachránit. Nojo, ale kdybyste měli to „štístko“ alespoň malinko naťuknout nějakou tu vesmírnou plechovku, tak by z toho mohl bejt i planetární průšvih. A co pak, kdyby se do toho zapojily vesmírný pojišťovny? A nedej Univerzum - právníci, vojáci a jejich zdravotní systémy! V galaktickým parlamentu by se taky mohl náhle probudit nějakej víc než starší ministr vesmírnejch to věcí, kterej se mermomocí chce stát presidentem Mléčný dráhy. A proto se bude nadosmrti hádat s šedivou, současnou Mléčnou hlavou, s tou budoucí a se všema, který přežije.

Už zase blbneš, Matěji, co?

Ne, usuzuju přísně z kabalistickýho, „jak  dole, tak nahoře“. Ale jo, máš pravdu, blbnu, Amadeo, z čirý radosti. A když budem s tetou ve třech, tedy vlastně v pěti - Popleta zapomněl na ty vaše intuice - tak to nebudou jenom nějaký ubohoučký dialogy a trialogy, ale rovnou kvatrology. A už se fakt nemůžu dočkat a moje stařičká felicie se na to taky přímo třese. Tedy s ní vlastně kvintology, sixtology, nebo jsem to zas všechno, poplet?

Ty seš fakt magor, Matěji.

Zaplať pánbůh, co bychom si jinak počali. Kdybych byl normální, tak tu nikdo, ani jeden z nás přeci neexistuje? A kdy přiletíte?

Teď je poledne, tak ve čtyři na Ruzyni a drž mi palce, víš jak se bojím lítat, čao.

A že prej já jsem magor! Nojo, Amadea a teta. Všechno bez cavyků, stejně jako ten nedávnej výlet do Peru. Tak tedy čau čau, krásky, a doufám, že to taky prapodivně neskončí ...

3.  kapitola

Vážení, cesta přes Prahu od třech do čtyřech - utrpení! A zpátky domů od čtyřech do šesti - dvojnásobný. A hned jsem si představil to překvápko bohů, jak na žádný setkání při tom avizovaným sjezdu v Matičce Praze díky vesmírnýmu třeštění s naším normálním českým zmatkem ve vládě a parlamentních stranách, nedorazej nikdy, nikam včas. A budou moc šťastný, jestli si skrzevá vysokej věk nazapomněli přibalit svoje extra schopnosti a hlavně to „čáry máry fuk“. Protože by nakonec mohli potkat tak akorát nějakýho zapomenutýho čerta, ale až někde na Moravě v Dalskabátech.

A představte si ty dvě vědmy na zadním sedadle starý feldy se začaly chechtat jako pominutý. Jako bych to řekl nahlas! A já, šťastnej to chlapík, si uvědomil, co to  v autě vezu za poklady. Amadea a teta! Dvě ženský, před kterejma já starej skrblík a mystifikátor neschovám lautr nic! Tohle teda budou asi fakt šťastný Vánoce, srandovní konec světa a rovněž tak roku 2012.

Zbytek cesty díky tomu, že Amadea usnula už v Počernicích, probíhalo vše až do Rybný v nenapodobitelně ironický režii tety. Viditelně měla výbornou náladu, jako já, když se ocitnu někde, kde voní a je slyšet hukot moře. Jenomže dneska v Česku plácá mokrej sníh a kola aut ho rozstřikujou až na fasády domů, a to asi naopak vyhovuje tetičce.

Povídá… u nás v Civitelle, když padá sníh.

Teto, kdy u vás v Civitelle padá sníh?

Skoro nikdy, ale nahoře v kopcích jo a je čistej jako slovo …. ?

Jo, slovo? Ale kde? Na Magna Camoli či Fiori? Nebo spíš na Gran Sassu, ale to jsou, této, hory, ne kopce a my se tady zrovna teď ploužíme sněhovou plácanicí z „Pragaja Déva Prágaja“ nížinou do polabskýho Kolína. A vidíš těch nasekanejch továrních komínů?

Proč se ptáš, Matěji, já je tady nestavěla, to bych se spíš měla ptát já tebe, ne?

Aha, víš, teti, to je naše extra technologie. My špiníme skoro všechno, národní to  hobby, babi. Promiň, teto! A pod polovinou těch komínů se nejspíš vyráběj úplný pitomosti.

A co tedy?

No, když jsem nucenej tak jednou za rok se ženou navštívit nějakej obchoďák a  dělat jí řidiče nákupního vozejku, tak, koukaje po regálech, nikdy nenajdu nic, co bych si fakt chtěl obstarat.

Obstarat, to, Matěji, znamená koupit?

Jo, teto.

A neprojevuje se tak ten tvůj skrblickej komplex?

Já nevím, ale jenom vnímám úplnou a totální nepotřebnost těch zde navršenejch regálních krámů.

A koupil sis už něco odtud, zpoza kolínskejch komínů?

Teto, já, pokud si něco kupuju, tak je to pouze víno, zmrzlina a jednou za deset let auto, toť vše. A představ si, co komínovejch čoudů způsoběj ty krámy uložený ve všech regálech světa!

To, Matěji, namouduši nevím.

A jela jsi někdy třeba kolem Milána nebo jinejch italskejch průmyslovejch aglomerací. A to je Kolín proti nim pindíček.

Ne, to je moc na severu a já tenhle druh špíny nemusím.

A proč teda dneska do mýho ušmudlanýho Česka reješ?

Ne, to jsem nechtěla, to bylo jenom proto, aby řeč na nohách nestála.

Teto, ty nohy do toho výrazu nepatřej, stačí jen „řeč nestála“! Tam přeci žádná noha není nutná.

Není nutná, není nutná, ale na čem by ta řeč pak stála, Matěji?

Třeba na kuřím oku, ale to ti nemůžu zrovna teď vysvětlovat, protože bych to svými vysvětlovacími metodami nezvlád ani do konce roku, víš? Ale kde jsi tenhle výraz slyšela?

V Peru, Matěji.

Do Prahy, do Peru, do Prčic! A proto jsi tam tehdy jela?

Víš, nejdřív jsem plula.

No, to je teda něco! A v kterým že století?

V minulým.

Ale tak před půlkou, co?

Jasně a navíc to tehdy bylo starým, zašlým parníkem.

A celou tu dobu jsi na něm čuchala, co?

Já vždy byla proti větru a před komínem!

Aha, kouřily žejo?

No jasně, že kouřily, co jinýho pod lidským vedením můžou komíny dělat?

A co sis pod nima koupila?

Rýmu, chlapče, jenom rýmu.

Teto, skoro v tropech a rýmu?

Ne v děsným smradu, takovou tu průmyslově revoluční, Matěji.

Tak teď ve feldě otevřem okna a bleskem je tu průmyslově revoluční odér z kolínskejch fabrik. Při našem radostným kličkování mezi výmoly na státní silnici ve 2. desetiletí, 21. století, mezi Prahou a Čáslaví, co říkáš?

Jasně! A „bleskem“, Matěji, znamená něco jako „rychlejc“?

Člověče, teto, kam na tohle chodíš - „rychlejc“? Kde ses takhle naučila češtinu vnímat?

Tohle slovo „rychlejc“ jsem teď slyšela prvně v životě.

To není možný, já jsem začal chápat shodu slov „rychlejc“ a „bleskem“ až tak někdy v pětapadesáti.

Já vím, že vy chlapi jste nejenom na jazyk dost natvrdlý, ale že až takhle a ke všemu ještě vzhledem k vlastní mateřštině, to sem fakt netušila. Kolik vlastně, Matěji, znáš jazyků?

Pořádně žádnej a hovorovou češtinu  „trochu“ a to jen díky svýmu patriotismu.

A co s tím má do činění patriotismus?

Nic, vykoukal jsem to v jednom americkým filmu, protože se mi to zdálo takový vznešený, víš? Ale, teto, ta tvoje čeština je opravdu k bleskovýmu pootočení se ke zdi!

Čemu se divíš, Matěji, učila jsem se ji v Adámkový slovanský partě, kde fakt nikoho nikdy ani nenapadlo otáčet se bleskem k nějaký zdi. Bylo to totiž v oblasti kolem města Cerro de Pasco, kde je zdí velice poskrovnu a vás Slovanů už tam tehdy bylo možná víc než těch zdí, indios a kondorů dohromady.

To je teda nápad jet do Peru učit se češtinu!

No vidíš, já to udělala a při tom se naučila španělsky a pár místních indiánskejch dialektů. Pak taky léčit jinak než v Evropě. Snít, levitovat s kondory, putovat a milovat se s českejma, moravskejma a vůbec se slovenskejma Pepíkama při prevenci deprese, jak to tebe na vaší peruánský štrece „ n i k a m“ -  tedy alespoň doufám, že mimo milování - učil v Peru Josef.

S Josefy?

Jasně, já říkala všem Slovanům... Josef! A oni měli ještě rači ty jeho podivný zkomoleniny, který, ví jen sám pánbůh, od čeho pocházej, tedy Pepo, Pepí, Pepíčku a Pepínku.

Teto, fakt jsi všechny Slovany takhle titulovala?

Pokud se mezi Čechy, Rusy, Srby, Chorvaty, Ukrajinci a Poláky občas nepřiplet nějakej indios, či míšenec, tak jo.

Jóóó?

A proč jsi tam v tý slovanský, už tehdy globál-grupě nezůstala?

Víš, těch Josefů bylo nakonec „příliš moc“ a musela jsem se taky začít připravovat na Amadeu.

Ty jsi neměla děti?

Jak se to vezme, měla … Amadeu odjakživa a teď tebe.

Jak to myslíš, teď?

Tak, jak to říkám.

Hm. Dyť jsem skoro stejně starej jako ty?

Jo, a i o mnoho starší. Zároveň však furt s mlíkem na bradě a rovněž nikdy bez nudle pod nosem.

Co to je za pitomost, teto? A s mlíkem na bradě, nebo tento, s nudlí?

Víš, Matěji, všechny tyhle výrazy, o kterejch jsme v žertu doposud mluvili, nejsou jen vaší českou raritou, ale je to součást všech jazyků světa, protože všechny vznikly z jazyka praslovanů. Pitomostí je pouze ta vaše současná jepičí srandovní a ryze česky prováděná prohibice, do který se teď po tý rozmlácený silnici řítíme.

No teda, kde jsi tohle zaslechla?

V Itálii! Kousek na jihozápad od Civitelly del Tronto jsou Molisanský hory, kde žijí vaši příbuzní a baví je to český blbnutí sledovat.

No vidíš, teti, jak jsme zajímavý. Jenom taková pitomost, jako mistrovství světa v hokeji, sametová revoluce, exzpěvačka Bartošová a teď ta prohibice nás dojmou a dokážou srazit v jeden šik. Ale počkej, to budeš koukat, jak tu českou prohibici řeší Amadein ukrajinskej správce v Rybný, Joschua Arnim.

On je Žid?

Jo, teto. To tě nadchlo viď, vono to trochu zní jako Josef, žejo?

No právě, to mě zajímá. Joschua Arnim. Musím přiznat, že se Semity nemám žádný zkušenosti. Tedy myslím s tím, čemu se říká obřízka.

Teto, ještě že Amadea spí… to bys teď šla až takhle do hloubky?

Jsem přeci MUDr., kterýho dodnes všechno a hlavně to trochu zvláštní, moc zajímá.

Tenhle tvůj profesionální zájem mě těší, už jsem se totiž lekl. Ale on bude asi víc Slovan než Žid.

No, každopádně je to pro mě moc zajímavej mix.

Teto, v tvým věku? A Arnim je určitě taky o dost mladší než ty.

S tímhle žádnej pitomej věk nemá lautr nic společnýho. Ty se pohoršuješ a taky máš milenku o víc než čtvrt století mladší, ne?

Jo, jo, jo, občas!

Já to s Jošuou taky neplánuju na věky!

Víš co, teto, tohle rači necháme na jindy...

A byla jsi už někdy dřív v Česku?

Jenom v Praze, ale tehdy byla ještě špinavější než teď.

Teto, nech toho, dyť v tý tvý Taliánii - a to do toho až tak moc nevidím - je taky pěknej bordel! Ale teď mi konečně po pravdě řekni, jedeš sem kvůli tomu připomínat mi ten náš českej svinčík, nebo chceš spíš prozkoumat jev Pragaja Déva Pragaja? A prosím tě, buď upřimná, protože nejspíš nám to trochu závidíš, co?

Jasně, Matěji, svinčík sem, bordel tam, ale to PDP a zrovna tady u vás mě opravdu překvapilo. A ty víš, že jsem z rodiny, kde se po staletí rodily samý „čarodějky“, který nic nepřekvapilo, protože věděly. A proto byly na štíru s kde kým, od  blbců až po svatý officium.

Já vím, teto, ale tak už se konečně vymáčkni.

To je, Matěji, něco jako „vykecat se“?

Jasně, ta tvoje čeština je přímo jazykovej uderground a musím ho prohlásit, jako pro Nečecha … unikátní.

A víš kdo byl, Matěji, můj nejlepší učitel vašeho jazyka?

Tak to teda nevím.

Trochu se za to budu rdít, ale byl to taky Slovan a pravoslavnej pop ze Zakarpatský Ukrajiny, někde od Užhorodu... Moc krásnej chlap…

T e t o !  Už zas začínáš? To teda, krutibrko, musela bejt grupa! Potrhlej šaman Adámek, slovanští Pepíci a předpokládám, jak mi říkla Amadea, že pouze a jen… ti s pevnejma zadkama?

No jasně, Matěji, já bláto nerada.

A k tomu ke všemu ještě nějakej pop! Teto!

Jojo. Byl to moc dobře šlapající band. Ale k tvý otázce o PDP ti musím přisvědčit, že vám fakt závidím. Ale jak vidíš, ke Slovanům mě to asi vždycky táhlo. A je moc divný, že jsem se s nima šla seznámit na druhou stranu, tedy na západ a ještě ke všemu do indiánsko-španělskýho, vesmírem a tajemstvím vonícího světa, kterým Peru je.

Já se z tebe pominu! Takový vědomosti a konečně teprve teď se k nám Slovanům přibližuješ tím správným směrem. Tedy na východ!

Možná, že je moc dobře, že ta chudinka mlaďounká Amadea usnula, dyť by ji ty tvoje peruánský příběhy mohly k smrti vyděsit.

Nono brzdi, Matěji. Amadea už není žádná dívčina a taky si mírnyx-týrnyx a klíďopíďo začala, tedy „pro mě za mě“ s dost starým a ještě ke všemu potrhlým chlápkem.

Já se z toho pominu, „brzdi, teto, brzdi“, „mírnyx-týrnyx“, „klíďopíďo“, „pro mě za mě“, nebo se z tý tvý češtiny nabouráme.

Ale teď hned za Čáslaví musím odbočit na ještě trochu horší silnice a jak projedem Žleby a Ronovem, vydáme se na kraťoučkou pouť pod Železnejma horama a kolem hradu Lichnice vzhůru do kopců, kde je Sečská přehrada. A představ si, taky osazená dvěma takovejma zřiceninama jako jsme my dva.

No dovol, Matěji!!

Dovolím, teto. Pak směrem Trhová Kamenice, Hlinsko, Krouna, Borová a pak už jenom Amadein starej statek nad Pustou Rybnou. Ale tam už fakt pojedem lautr a jen po zmrzlý voranici …

4.  kapitola

Za Hlinskem už chumelilo, jako o Vánocích a taky začalo přimrzat. Když se felda v Rybný vydrápala do kopce a vjeli jsme do dvora, Amadea ještě spala. Teta trochu narychlo, a chápu proč… vystoupila z feldy a… jen jsem uslyšel žuch! A hlasitý jau!

Amadea okamžitě reagovala jako každej dobrej doktor a vystartovala za tetou. No a co myslíte? Rovněž žuch! A ještě hlasitějc a malinko vyšším hlasem - jouvejs!

Ženský pitomý, to jste vědmy? Ale už to bylo.

Dámy, tohle není Itálie pár kilometrů od moře, měly byste si uvědomit, že se nacházíte vo tisíc kilometrů vejš na sever, tedy v Čechách. Pustá to Rybná a na dvoře je sníh a pod ním nejspíš led. Je totiž chlup k Vánocím a doufám, že jste si nic nepolámaly.

Ale to už k autu přicházel Ukrajinec pan Arnim, co kdysi dávno, tedy v minulým století, byl profesorem na zemědělský škole ve Lvově a kterej to tady má všechno na starosti. Ale před ním se přihnal, tedy spíše s divým než radostným štěkotem, Amadein velikánskej hafan Cvrček. Koně ve stájích začali ržát jako pominutý, krávy na uvítanou bučely, kozy, ovce i kohout, no prostě každej dělal ten svůj rámus!

Dámy se pořád ještě vyjeveně válely ve sněhu, Cvrček, když pochopil, že to je Amadea, skoro se z toho pominul. Hlavu zabořil do sněhu vedle ní a válel ji jako rozenej buldozer rovnou do hnoje. Bylo velký štěstí, že pan Arnim zakročil, jinak byla mladší MUDr. v samozřejmě nezakrytý žumpě.

Horší bylo, že ta starší dáma jaksi neměla žádnou touhu postavit se na nohy. Ale pak jsem pochopil, že ona na nich má takovou tu titěrnou blbost s vysokejma podpatkama. A i kdyby jí nic nebylo, tak to holt na tom ledě stejně rozbruslit v lodičkách nedokáže. Pan Arnim však z lůna kůlny pohotově přinesl širokou zabíjačkovou fošnu s vokem a vyjevenou tetu jsme na ni přeložili a smýkali k obytný části statku jako na sáňkách.

No můžu vám říct, vážení, že kdyby to entré vidělo obyvatelstvo Rybný, tak se Amadea fakt může rovnou stěhovat. A kdyby věděli v okolních vesničkách, že ty ve sněhu se válející se dámy přijely do Čech studovat fenomén Pragaja Déva Pragaja a přitom ani nezvládaj takovou běžnou záležitost, jakou je chodit po zamrzlým dvoře! Ale tak to na tomhle světě je, neumíme ještě chodit a brkáme studovat fenomén, rači to napíšu jen ve zkratce - PDP, ať to nezní tak nafoukaně...

5.  kapitola

No teda, vážení, vzhledem k tomu, že jsme jeli z Prahy víc jak dvě hodiny bez zastávky, tak se tetě chtělo samozřejmě moc čurat, proto ten kalup při výstupu z auta. A když sebou majzla a ozvalo se jouvejs, jistě se přitom i lekla a bylo to! A to by nebyla ona, kdyby to tím svým originálním, „suchým sherry způsoben“ nekomentovala.

Amadeo, taky seš mokrá?

Ne, teto, jenom pomuchlaná od Cvrčka, jak mě válel k žumpě.

No vidíš, děvče, zato já mám sucho lautr jen v krku!

A důstojně odcházela do koupelny, aniž by se kohokoli zeptala na cestu. A bylo jasný, že teta je v pořádku a bude chtít víno. Jenomže ona se ve dveřích obrátila, vztyčila ukazovák a řekla:

Žádný vino, Matěji, nechci. Slyšela jsem tam daleko v Peru, jak ti moji Josefové furt vzpomínali na něco fantastickýho ze švestek! A zavřela za sebou dveře.

A bylo zajímavý, že když se pak vrátila do kuchyně, přišel Arnims s táckem, na kterým byla broušená karafa se čtyřma skleničkama a prohlásil:

Taková návštěva se musí patřičně a něčím moc dobrým oslavit. A nalil ty čtyři stopičky a každýmu nám nabídl. Ale nejprve se trochu obřadně obrátil k tetě se slovy, myslela jste zřejmě na tohle, doktorko, ne? A uklonil se. Teta úklonu vrátila a řekla svým „samu poušť nabádajícím způsobem“, kterýmu nelze odporovat, děkuji, Arnime, budem si tykat a říkej mi teto.

No a já věděl, že už teď jsou to přátelé na život i na smrt. Vidíte, jak to jen my telepati děláme. Ale z mý strany se samozřejmě nejednalo o tenhle fenomén, ale o zkušenosti s tetou i s Arnimem, s kterým jsem se spřátelil během mejch naprosto zbytečnejch, ale neuvěřitelně poučnejch a zábavnejch inspekčních cest na Amadein statek v Rybný.

Ať tedy žije svou kraťoučkou existenci ta naše mrňavá česká prohibice ...

Matěj