Vodík jako lék

Aby Vám nebylo líto, že se nudíte, předkládám zde díky mému příteli z Kanady, překlad  vědecké práce z nejnovějších poznatků medicíny z Japonska. Vodík jako nejrozšířenější prvek ve Vesmíru, nemusí sloužit jen jako ekologické palivo, ale i jako léčivo a v této zprávě odhaluje nejnovější objevy z tohoto oboru. Jsem moc rád, že jsem s vodíkem pracoval tak intenzívně, bylo mně to prospěšné nejen pro technické obohacení, ale i prospěšné pro mé zdraví.

Nedávný vývoj směrem k vodíkovému lékařství
Možnosti molekulárního vodíku pro preventivní a léčebné použití

Autor: Shigeo Ohta:
Oddělení Biochemie a Buněčné  Biologie, Ústav Vývoje a Věd Stárnutí, Vysoké Lékařské Učení Japonsko

Abstrakt:

Vytrvalý oxidační stress je jednou z hlavních příčin většin civilizačních nemocí, rakoviny a procesu stárnutí.  Akutní oxidační stress přímo zaviňuje poškozování tkání. Přes všechnu klinickou důležitost oxidačních škod měly antioxidanty poněkud omezenou léčebnou účinnost.  Předkládáme, že molekulární vodík (H2) je možné použít jako nový antioxidant při prevenci  i léčbě.  H2 má mnoho výhod : rychle proniká  tkáně i buňky, je dostatečně neagresivní a ani nenarušuje redukční procesy, ani nemá vliv na Reaktivní Oxidační  Sloučeniny (ROS), které mají signalizační funkci. Proto by konzumace vodíku měla mít minimální postranní účinky. Existuje několik metod jak dopravit H2 do organismu. Lze ho inhalovat, pít ho rozpuštěný ve vodě (vodíková voda), koupat se ve vodíkové vodě, přijímat vodík IV injekcí rozpuštěný ve fyziologickém roztoku (slaná voda), kapat tento roztok do očí, a zvýšením střevní produkce H2 střevními bakteriemi.    

Od první publikace v časopise Nature Medicine v 2007 byly biologické účinky H2 potvrzeny  publikacemi o vice než 38 chorobách, jednak jejich fiziologických stavů a jednak klinických testů, vydanými předními biologickými a lékařskými časopisy a několik skupin se začalo zabývat klinickými studiemi.  Navíc, H2 prokazuje nnejen svůj vliv proti oxidačnímu stresu, ale take mnoho protizánětlivých a protialergických účinků. 

Pár úvodních poznámek které poslouží

A)     Z tohoto překladu jsem vynechal povětšinu teoretických zdůvodňování a to z těchto důvodů:
- Zahrnují mraky odborných termínů, které bych musel nejenom nějak dohledat, ale také vysvětlovat a jaksi mi to nepřipadá důležité.To by vzalo hrůzu času.
- Překlad do angličtiny je možná  krkolomný, nebo je krkolomná japonština, ale nejspíše byl krkolomný pisatel a ďábelsky propletl fakta s teoriema a hromadama opisujících opatrností. Prase aby se v tom chlívu vyznalo. Že prase nejsem, teorie jsem pokud jen možno vyňál a opatrnosti pokrátil.
- Teorie je prošpikovaná “elektronovými řetězci” cestujícími bar kde po těle a podobnými berličkami vypůjčenými z fyziky, motá se zde dohromady oxidace s genetikou a nemám na to nervy.  Například už z toho, že někdo prohlásí stárnutí za moderní nemoc, je mi jaksi podivně, protože to by znamenalo, že v dobách nemoderních lidé touto “nemocí” netrpěli, tudíž buďto že snad umírali v rozpuku svých 80ti+ let aniž se na nich stárnutí nějak projevilo, nebo zavčasu mřeli mládi a neporozumněni, či tak nějak. Nicméně, obsažená faktuální empirická informace o vodíku  je podle mne velice přínosná. Jinak bych to ani nečetl, nemluvě o překládání.

B)     Veškeré pokusy na zvířatech jsou za pomocí takzvaných modelů nemocí. Pokusník u zvířete vyvolá buďto mechanicky, ale převážně chemicky příznaky vice méně totožné s nějakou lidskou nemocí a pak zkoumá, co zkoumané řešení s těmito příznaky provede. Nejde tedy o zkoumámí skutečných nemocí,  ale o zkoumání odstraňování příznaků podobných těm, které vyvolává skutečná člověčí nemoc. Jde tedy zásadně o příznakové řešení, ne o podstatné řešení. V tomto případě je to ale do značné miry přijatelná metoda, protože problém se zaobírá imunní funkcí, tedy funkcí, která je v důsledku zodpovědná za veškré léčení a případné vyléčení čehokoliv . 

C)     Termín Ischemia reperfusion vás bude pronásledovat článkem:
Citace z Wikipedie: “ischemia-reperfusion je poškození tkání způsobené poté, kdy se obnoví krevní oběh ve tkáních, které byly vystaveny nedostatku kyslíku a normálního okysličování. Během nedostatku prokrvení, například při srdečním infarktu za trombózou, je tkáň ochuzená o kyslík a výživu a obnova krevního oběhu způsobí podmínky, při kterých vzniká zánět a oxidační poškození vyvoláním oxidačního stresu, spíše než obnovením normální funkce”.
Dále poznámka pod textem.

D)     Celá práce tvrdošíjně označuje vodík za antioxidant, což je do nebe volající pitomost, mělo by to být vzato na vědomí a nenechat se oblbnout steronásobným opakováním téhož nesmyslu. Příslušné poznámky pod textem.

E)      •OH Vyjadřuje hydroxylovou skupinu vázanou na další sloučeninu kterou představuje puntík. Pokud je tato skupina vázána na prvky a jednoduché sloučeniny, jde o hydroxidy. Další poznámky  pod textem.

F)      •O2- vyjadřuje nestabilní kysličníky, tedy kysličníky povětšinou prvků, vyjádřěných puntíkem, s vysokým koeficientem reaktivity, kterým může být i H2O2 a které jsou považovány a právem za agresivní oxidanty. Další poznámky pod textem.  

1. ÚVOD

Oxidační stress vzniká ze silného oxidačního potenciálu přebytečných, vysoce Reaktivních Okysličujících Sloučenin (ROS). Akutní stress vzniká v mnoha situacích, včetně ischemia reperfusion. Chronický oxidační stress je všeobecně přijímán jako příčina většiny moderních nemocí, rakoviny a stárnutí, avšak mnoho antioxidantů se nejenom projevilo být neúčinnými v prevenci rakoviny, srdečních infarktů a kornatění tepen, ale naopak, zjistilo se, že zvyšují úmrtnost. Proto je nutné, abychom si byli velice dobře vědomi postranních účinků současných antioxidantů při vývoji nových a efektivních. Zjistili jsme, že vodík (H2) hraje svou roli jako nový antioxidant. Má své výhody oproti jiným antioxydantům a bez jejich postranních účinků. Navíc má vynikající schopnost pronikat biomembránami včetně buněčných i vnitrobuněčných obalů. Uvádíme zde přehled pokroku směrem k léčebnému a preventivnímu využití vodíku v široké škále aplikací.

2. ROS - JEDNA ZE ZÁKLADNÍCH PŘÍČIN AKUTNÍCH A CHRONICKÝCH OCHOŘENÍ.

2.1. Chronický  Oxidační Stress

ROS jsou naším tělem produkovány neustále, například díky fyzické námaze, kouření, ultrafialovému světlu a znečištěnému vzduchu, stárnutí, fyzickému a psychickému stresu atp.  V každém aerobickém organismu vznikají ROS během dýchání, při kterém je konzumován kyslík. Většina superoxidačních anionických radikálů (•O2 -) vzniká v mitochondrii únikem elektronů z elektronového řetězce výměny. 

Superoxid dismutase se mění na peroxid vodíku (H2O2), který je metabolizován glutathione peroxidasou, nebo katalasou, za vzniku vody (H2O). Z peroxidu vodíku vzniká Fentonovou, nebo Weisovou  reakcí za přítomnosti kovů, například Fe2+ a Cu+ vysoce reaktivní radikál (•OH)a proto manipulace genů podmíněná antioxidačním procesem prodloužila životnost, nebo zabránila chorobám.

ROS vznikají pod podmínkou přílišného membránového potenciálu. Ve skuterčnosti,  oddělující se bílkoviny (bílkoviny produkované v buňkách podle příkazů DNA) tento potenciál kontrolují a potlačují produkci ROS.  Tento process následovně potlačuje cukrovku.  (Čti: užívání vodíku potlačuje projevy cukrovky) . Mitochindrický aldehyd hydrogenáze 2 (ALDH2) ochraňuje před oxidačním stresem neutralizací cytotoxických (jedovatých buňkám) aldehydů. Díky tomu (ALDH2)ochraňuje před stařeckou senilitou způsobenou jejich akumulací. Tyto aldehydy však paradoxně stimulují systémy chránící před oxidačním stresem, takže poškození tkání oxidačním stresem provokuje činnost ochraných systemů. (Čti: užívání  vodíku slouží prevencí stařecké senility)

2.2. Akutní Oxidační Stres

Infarkty, mrtvice, záněty, transplantace, těžká cvičení, zastavení pooperačního krvácení a daší způsobují Ischemia reperfusion a akutní oxidační stres uvolňující H2O2 čímž vznikají  •O2 a •OH radikály, které naruší elektrický potenciál mitochondrických obalů a vedou k otoku a eventuelně i k prasknutí mitochondrického obalu. Mnoho pokusů o omezení produkce oxidačních radikálů a tím rozsahu škod tkání poskytnutím antioxidantů mělo za výsledek protichůdný efekt. Většina neblahých výsledků v případech pomrtvičních stavů je přisuzována skupině •OH, která je v porovnání s H2O2 a •O2 – podstatně agresivnější, zatímco paradoxně H2O2 a •O2 – jsou kritickými signalizačními složkami při ustanovení tolerance Oxidačního Stresu (OS). Proto musí být cytotoxické (jedovaté buňkám) radikály jako je •OH neutralizovány, aniž by kompromitovaly zásadní biologické activity jiných ROS včetně NO•. 

3. CHARACTERISTKA MOLECULÁRNÍHO VODÍKU

Zjistili jsme, že vodík funguje jako jemný, ale efektivní antioxidant. Vodík H2 je bezbarvý, velmi hořlavý  diatomický plyn bez zápachu a bez chutě.  Zemská atmosféra obsahuje méně než 1 část vodíku v milónu. Vodík je za normální teploty relativně nereaktivní a za nepřítomnosti katalyzátorů se chová jako inertní plyn. Za běžných teplot nereaguje s většinou sloučenin ani s kyslíkem. Je hořlavý až při teplotě vyšší než 527°C a s kyslíkem exploduje rychlou řetězovou reakcí jenom v mezích oběmového poměru  4 - 75%. H2 je rozpustný ve vodě do 0.8mM (1.6ppm) za atmosferického tlaku a rychle proniká skleněné a plastikové stěny nádob, zatímco hliníkové nádoby jsou schopny ho udržet hodně dlouho.  

4. NEUTRALIZACE HYDROXYLOVÝCH RADIKÁLŮ V BUNĚČNÝCH KULTURÁCH

4.1. Neutralizuje  •OH, ale ne  •O2-, H2O2 a NO

Vodík byl rozpuštěn v biologické kultuře buďto pod vysokým tlakem, nebo jednoduše probubláním plynem.  Medium kultury bylo také nasyceno O2- v poměru 8:2 (H2:O2) Obsah vodíku, kyslíku a pH byly sledovány specifickými elektrodami. Buněčná kultura byla ošetřena mitochondriálním dýchacím inhibitorem antimycinem za účelem vyvolání nadbytečné produkce radikálů •O2, načež došlo k jejich rychlé přeměně na H2O2 a poté na •OH-. Dodání antimycinu ve skutečnosti způsobilo zvýšení hladin •OH- a H2O2 v buňkách, avšak vodík rozpuštěný v kultuře neovlivnil jejich hladinu. H2 Navíc také nezměnil stálou buněčnou hladinu NO.  (poukazuje na fakt, že vodík nereagoval ani s peroxidme vodíku H2O2, ani s jinými silnými oxidačními skupinami) Na druhé straně, jak indikoval signál z H2 elektrody, vodík velice snížil hladinu •OH, , a to specielně v oblasti buněčného jádra. (což poukazuje na fakt, že za přítomnosti vodíku tato skupina nevzniká, protože má možnost pokračovat v reakci a měnit se dále na vodu H2O.)  

H2 zabránilo poklesu elektrického potenciálu mitochondriální membrány, což naznačuje, že H2 ochránilo membránu před účinky •OH. Zárověň H2 zabránilo poklesu hladiny ATP (enzym adenosine triphosphate) syntetizovaného v mitochondrii. Skutečnost, že H2 ochránilo mitochondrie a jádrovou DNA, poskytla důkaz, že vodík proniknul většinu membrán a prostoupil do organel. Vodík tím následovně ochránil buněčnou kulturu před oxidačním stresem OS (De facto hydroxidačním, či hydroxylovým  stresem).

4.2. Další účinky prokázané na kulturových systémech.

Vodík rozpuštěný v mediu kultury sluchových vláknitých buněk je ochránil před volnými radikály a poukazuje na snížení •OH, posuzováno podle snížení HPF fluorescence ve vstupní tkáni. •OH způsobuje převážnou většinu škod ve tkáních po ionizovacím ozáření  (Čti po ozáření od rentgenu až po radioaktivní ozáření).  H2 vykázal ochrannou schopnost proti poškození vyvolaným tvrdým zářením v buněčných kulturách a u myší. Je známo, že kosmické záření dokáže poškozovat DNA a tuky ve spojitosti s následným zvýšením oxidačního stresu, což je jeden z hlavních problémů spojených s cestami do vesmíru. Lze očekávat, že vesmírná aktivita se bude v budoucnu zvyšovat a proto je nutno odhadnout riziko a předejít  OS u astronautů dříve, než se klinicky projeví. Schoenfeld a spol spekulovali, že podávání vodíku astronautům, ať už dechem, nebo pitím vodikové vody, by eventuelně mohlo být novou metodou preventivní strategie proti chorobě vyvolané ozářením.

Ošetření vodíkem opakovaně prodloužilo životaschopnost kmenových buněk kostní dřeně ve zkumavce a zachovalo jejich schopnost diferenciace (schopnost se dále vyvíjet na jiné buňky, především různých tkání – metamorfozovat). Tyto buňky jsou slibným lékařským přístupem v oboru regenerativní medicíny.  Je třeba je množit mimo tělo, avšak tento postup způsobuje jejich degeneraci a jednak ztrátu schopnosti se množit a jednak se dale vyvíjet (metamorfozovat – differentiate - prakticky dospívat) na buňky různých tkání. Oxidační stress je jedním z hlavních důvodů tohoto problému. (asi by si měli přečíst skoro 30 let starou práci 1985 Roberta O Beckera, jenže to by byla relativně lacinka léčení a regeberace a dokázal by to kdejaký hejhula, pokud by nešlo o vnitřní orgány.)

5.VÝHODY VODÍKU

5.1. Rychlý průnik

H2 má jako antioxidant několik výhod, například rychle proniká všemi tkáněmi a pronikne do cytosolu (vnitrobuněčná plasma).  Vysoké oxidační poškození je hlavním faktorem, protože process dýchání mitochondrie je zdrojem •OH- a H2O2. Nicméně, přes klinickou důležitost mitochondriálního oxidačního poškozování se antioxidanty nedožily valného úspěchu. Možná je to pro to, že je mitochondrie vybíravě  neabsorbuje. Vodík se do jádra mitochondrie dostane a mitochondrie, která chrání jádrovou DNA a jeho působení, poukazuje na preventivní schopnosti vodíku u nemocí způsobených životním stylem, u rakovin a u stárnutí. Navíc, vodík také proniká mozkovou bariérou, zatímco většina antioxidantů toto nedokáže. Sledování koncentrací vodíku v různých tkáních dokazuje, že jde o difúzi (pronikání jedné látky druhou jako sítem) plynu.

5.2. Přímo nepotlačuje funkci důležitých ROS (Reaktivních Okysličujících Sloučenin = •O2-, NO a H2O2)

Přes jejich cytototoxický (jedovatý buňkám) efekt, nízké koncentrace ROS, jako jsou •O2- a H2O2 jsou signální molekuly regulující apoptosu (úmrtí buněk), množení buněk a jejich další vývoj (diferenciaci). Jak jsme se již zmínili, nedávné studie poukazují na fakt, že přebytek antioxidantů zvyšuje úmrtnost a výskyt rakovin, protože pravděpodobně mohou narušovat nějaký fiziologický obranný mechanismus. Za vyšších koncentrací se H2O2 přičiní procesem myeloperoxidasa o tvorbu kyseliny chlorné, sloužící obraně proti bakteriálním nákazám. Navíc, další radikál NO funguje coby neurotransmitter (zastaralá tzastralá ortodoxní spekulativní pitomost  přenosu informačního signálu ze zakončení nervu do buňky přes nevodivou mezeru. Podle R.O.Beckera jde o kapacitní přenos elektrického signálu) zodpovědný za rozšiřování cév. Vzhledem k tomu, že H2 redukuje •OH, ale nemá vliv na •O2 -, H2O2 a NO, si dovolujeme navrhnout, že postranní účinky vodíku ve tkáních jsou minimální v porovnání s jinými antioxidanty.

5.3. Vodík není jedovatý ani při vyšších koncentracích.

Očekává se, že několik lékařských plynů poskytne efektivní lékařskou pomoc , ať už preventivní, nebo léčebnou, a to přesto, že většina hydrofilních (vice méně vodou rozpustných) sloučenin je zadržena buněčnými obaly a jinými membránami a nemůže proniknout do buněčné plasmy (cytosole), zatímco většina hydrofobních (vice méně rozpustných v tucích) sloučenin nemůže těmito membránami proniknout bez pomoci specifických přepravných látek. Vodík toto vše dokáže bez pomoci sám a pronikne jak do cytosolu, tak do organel (všeobecný výraz, vice méně buňka v buňce, nebo buněčný orgán, jako je například mitochondrie) v buňce.

Buňky PC12 na médiu nasyceném H2 (0.6 mM) and O2 (0.24 mM) byly vystavenu oxidačnímu stresu  vyvolanému antimycinem A (10 μg/mL), po dobu jednoho dne.  Byly zaznamenány dva ukazatele oxidačního stresu. Výsledky poukázaly na to, že H2 pronikne k buněčnému jádru a mitiochondrii a ochrání je před prudkou jedovatostí.  

Během posledních desetiletí se inhalace léčebných plynů dožila široké pozornosti a velice se rozšířily naše znalosti plynných molekul, včetně působení NO (kysličník dusnatý) CO (kysličních uhelnatý) a H2S (sirovodík), o kterých je známo, že hrají velikou úlohu v biologických systémech.     

V předklinických experimentech s onemocněními, včetně po-trombotických (Ischemia reperfusion) poškození , se projevila inhalace CO a H2S jako prospěšná většině životně důležitých  orgánů. Specielně NO již bylo povoleno jako terapeotická látka v klinické praxi. Přirozená jedovatost těchto plynů však musí být nejdříve pořádně probádána a vzata v úvahu při léčebné strategii. NO navíc podporuje OS reakcemi s •O2– , při kterých se produkuje vysoce okysličující  peroxynitrite (NO + •O2 – �� ONOO–). Není známo, zda lze dosáhnout lokálního nasycení tkání v terapeutické koncentraci Co a H2S, aniž byla do plic doručena jejich jedovatá dávka. 

Naproti tomu má vodík H2 mnoho výhod díky své nejedovatosti a to i za vysoké koncentrace. Navíc už pro něj existují bezpečnostní normy pro dýchání za vysokých koncentrací díky jeho použití při potápění do velikých hloubek. Zde je používán ve směsích, které zabraňují kesonové nemoci a dekompresním potížím včetně plynové trombozy použitím směsi Hydreliox v poměru H2-49%, He-50% a O2-1%, která také zabraňuje dusíkové narkóze při potápění.    

6. METODY POŽITÍ VODÍKU

6.1. Inhalace plynného vodíku

Inhalace je jednoduchá technika. Vodík může být doručen běžným ventilátorem a maskou, nebo nosní kanulou. Díky tomu, že inhalace je rychlejší metodou, může být úspěšná při OS. Neovlivňuje krevní tlak, což při IV (intravenous- do žíly- kapačka) může být problém u srdečních infarktů. Není u něj riziko exploze ani se vzduchem, ani s kyslíkem, pokud je jeho koncentrace menší než 4%, avšak musí se dodržovat bezpečnostní procedury.  

Krysy inhalovaly směs vodíku a kysličníku dusnatého (na anestesii) spolu s O2 a N2. Inhalace H2 ve skutečřnosti zvýšila přítomnost H2 v cévním systému v závislosti na dodaném množství, zatímco žilní systém vždy vykazoval menší koncentraci než cévní. Tento rozdíl musel být nezbytně absorbován tkáněmi.

6.2. Přímá demonstrace rychlé difúze vodíku

Plyny dokážou pronikat různými látkami a velice pravidelně je sytit. Termín “Biologický Plyn” předpokládá, že plyn proniká biologickými membránami a působí vicero mechanismy. Vodík je toho zářným a dobře doloženým příkladem.

6.3. Efektivní ochrana potrombotického (Ischemia reperfusion ) zranění u krys

Vodík byl aplikován krysám s vyvolanou mozkovou mrtvicí střední mozkové tepny. Den po této události se poranění změnšilo v závislosti na dávkách H2. Během dalšího týdne se rozdíl mezi ošetřenými krysami a neošetřenými prohloubil a ošetřené navíc začaly přibírat na váze a celkově se jejich stav rychleji lepšoval. Z toho plyne, že H2 nejenom omezilo původní poranění tkání, ale i jeho postup. Vodík také poznatelně snížil několik ukazatelů OS (oxidačního stresu). 

6.4. Efektivní ochrana potrombotického srdečního infarktu

Inhalace vodíku byla take aplikována na srdeční infarkt (u krys). Inhalace jasně potlačila odumírání tkáně v závislosti na dávkování. Pro porovnání, helium nic takového nevykázalo, což potvrzuje specifické účinky vodíku. Testy byly posuzovány měřením hladiny oxidačního stresu a rozsahu postižení tkání orgánu. Dýcháni H2 v podkritickém zápalném množství 2% podstatně snížilo oxidační stress a rozsah škod, aniž by mělo negativní vliv na krevní oběh.

6.5. Ochranné účinky při transplantacích

Inhalace  vodíku významně snížila závažnost střevních a plicních transplantčních zranění a zabránila zánětu darovaného orgánu.  Tyto zranění z nedostatku krevního okysličení ( Ischemia reperfusion) často proceduru komplikují nedostatkem životnosti orgánu, jeho zánětem a odmítnutím orgánu. Ošetření vodíkem také podstatně vylepšilo trávení a činnost hladkého svalstva po bethanechtolu. Oxidace tukových složek trasplantátu byla značně potlačena a ukázala značnou anto-oxidační účinnost vodíku v transplantovaných plicích. Vystavení 2% inhalovaného vodíku podstatně zablokovalo produkci několika zánětlivých látek, snížilo buněčnou úmrtnost vyvoláním tvorby proti-apoptických molekul Bcel lymphoma-2 a Bcel (lymphoma-velmi veliká) (což je podle Wiki a dalších rakovinný process, ale alepoň z R.O. Beckera vyplývá, že o rakovinný proces jít nemusí.?).

Potrombotické zranění (odumírání tkání díky nedostatku kyslíku- Ischemia reperfusion) u krys bylo omezeno inhalací H2, nebo  CO, nebo obou. Kombinovaná terapie vodíkem a kysličníkem uhelnatým vykázala vyšší terapeutickou cenu jak antioxidačním působením tak protizánětlivým a může se stát klinicky prospěšnou metodou při srdečních infarktech. Vdechovaný vodík efektivně snížil zánětlivou komplikaci zranění plic způsobeného použitím dýchacího zařízení, jak lokálně, tak systémově, jak svými antioxidačními vlastnostmi, tak protizánětlivým a proti-apoptickým působením.   

6.6. Ochranné působení při infekcích a protizánětlivé působení.

Infekce a hromadné selhání orgánů je hlavní příčinou smrti těžce nemocných pacientů.  Inhalace vodíku velice snížila úmrtnost a zvýšila zachování funkcí orgánů u septických myší s protrženým, zauzleným střevem (cecal ligation and puncture) redukcí hladin brzkých i pozdních zánětlivých cytokinů v krevní plasmě a tkáních (cytokiny jsou více méně hormony podporující zánětlivost) . Bylo zkoumáno vodíkové oštření 2% H2, které vykázalo omezení  poškození orgánů, sníženou hladinu oxidačních látek a zvýšenou aktivitu antioxidačního enzymu spolu s redukcí cytokinů.

6.7. Různé

Další práce uvádějí :
- vodíková terapie redukuje odumírání při porodních zraněních u myší.
- vodík zredukoval akutní krvácivé změny lokální trombotické události vyvolané hyperglycemií (moc cukrů) u krys.
- Vodík ochraňuje nervy a zachovává mozko-krevní reaktivitu v přidušených novorozených prasatech.
- Vodík má příznivý antioxidační vliv na traumatická zranění mozku u krys díky snížení OS.
- Vodík má příznivý antioxidační vliv na páteřní traumatické zranění u králíků.
- Vodík chrání vstupní vlasové buňky sluchového ústrojí před volnými radikály.

7. ÚSTNÍ PODÁVÁNÍ VODÍKOVÉ VODY.

7.1. Pití vodíkové vody

Denní inhalace vodíku nemusí být praktická, ačkoliv její účinky jsou podstatně rychlejší a v akutních případech velmi důležité. Jako prevence je pití vodíkové vody příhodnější. Pití vodíkové vody je přenosnou záležitostí a aplikace pitím je naprosto přirozená a bezpečná. Vodík lze rozpustit za běžného tlaku a teploty až do 0.8 mM. Pití vodíkové vody mělo kupodivu nemenší efekt než jeho dýchání.  Vodíkovou vodu lze připravit několika způsoby, včetně rozpuštění vodíku ve vodě pod vysokým tlakem, elektrolýzou vody a reakcí kovového hořčíku s vodou. Rozpouštění vodíku pod vysokým tlakem je také použitelné s jinými rozpouštědly.

Po vypití vodíkové vody krysami byl vodík zjištěn v krvi. Dále pak byl vodík sledován elektrodami v játrech, kde se shromažďoval, což ukazuje, že ústní podání i malých množství může po chvilce ulevit a zlepšit stav pacienta. Další laboratorní pokusy potvrdily, že vodík má sklon se přidružovat k polymerům, glykogenu a škrobům.

7.2. Předejití poklesu chápání.

Dlouhodobé fyzické znemožnění pohybu vyvolalo u myší vysoký oxidačního stresu v mozku a snížilo učenliost a paměť. Pití vodíkové vody kolik hrdlo ráčí potlačilo zvýšení OS a stejně tak zabránilo vzniku potíží při učení a nebyla ovlivněna paměť. Také byl potlačen nervový nárůst v dentate gyrusu v  hippocampusu (dohledejte si, složitost) bylo take potlačeno fyzickým omezením pohybu a vodík opět tomuto potlačení předešel, i když mechanismus působení vodíku na neurogenezi není zřejmý. Každopádně trvalé pití vodíkové vody omezilo oxidační stress v mozku a předešlo poklesu chápání a paměti.

7.3. Preventivní a therapeutický efekt na Parkinsonovu chorobu

Ztráta mitochondrické funkčnosti a přidružený OS jsou hlavními příčinami ztrát dopaminergických buněk (produkujících dopamine) v substantia nigra (tmává mozková tkáň ve středu mozku) při Parkinsonově chorobě.  Vodík byl podáván před, nebo po stereostatické operaci nigrostriatální degenerace vyvolané u krys 6-hydroxidopaminem simulujícím Parkinsonovu chorobu. Vodík předešel jak vývinu, tak  pokračování nigrostriatální degenerace. Je tedy pravděpodobné, že vodíková voda by zabránila, nebo zastavila vývoj Parkinsonovy choroby.  Pití H2 tento process opakovalo při podobném pokusu, kdy byl stejný problém vyvolán MPTP (1- methyl-4-phenyl-1,2,3,6-tetrahydropyridine)

7.4. Prevence kornatění tepen

Oxidační stress je také součástí sklerozy tepen. Nicméně žádné klinické studie s dietními antioxidanty neprokázaly podstatný úspěch v prevenci sklerotických onemocnění tepen. Pití vodíkové vody jak libo snížilo OS aorty a zabránilo arteroskleroze v apolipoprotein E knockout myši (laboratorní myši s geneticky vyvolaným nedostatkem apolipoproteinu E) Proto je pravděpodobné, že pití vodíkové vody by mohlo zabránit arteroskleroze spíše než jiné antioxidanty.

7.5. Zlepšení metabolického syndromu

Zvýšený OS má při obesitě vliv na metabolický syndrom. Dlouhodobé pití vodíkové vody významně kontrolovalo tuky a tělesnou váhu beze změn ve výživě a stravovacím a picím režimu. Navíc se snížila hladina glukozy v krevní plasmě, stejně jako hladina insulinu a triglyceridů (složité cukry), což je u hyperglycemie stejný efekt  jaký má omezení přísunu potravy. Mechanistická studie odhalila, že se posílilo genetické vyjádření (předávání informace z DNA pro výrobu bílkovin v mitochondrii) krevního hormonu, stejně jako faktoru nárůstu fibroblastů 21 (FGF21), který by měl zvýraznit spotřebu mastných kyselin a glukózy. Pití vodíkové vody vskutku stimulovalo metabolismus energie, jak je měřena  spotřebou kyslíku a vylučováním CO2 při dýchání. Tyto výsledky napovídají, že vodíková voda by mohla pomoci při obesitě, cukrovce a metabolickém syndromu.

7.6. Prevence postranních účinků protinádorových drog

Cisplatin je široce používaným proti rakovinným přípravkem na mnoho druhů nádorů. Nicméně, jeho aplikace je limitována nephrotoxicitou (otrava ledvin), která může mít za příčinu oxidační stress OS. Inhalace vodíku 1%, stejně jako pití vodíkové vody snížilo úmrtnost a ztráty na váze způsobené cisplatinem a zmírnilo jeho jedovatost vůči ledvinám. Pití vodíkovéd vody zlepšilo metamorfózu spolu se snížením úmrtnosti ledvinových buněk. Přes tuto aktivitu H2 nesnížilo účinnost cisplatinu proti rakovinným kulturám a proti nádorům u myší. Z tohoto důvodu, ať už plynný vodík, nebo vodíková voda, by mohly zlepšit kvalitu života pacientů prodělávajících si chemoterapii. Tento jev byl potvrzen ještě další skupinou.

7.7. Proti alergické reakce

Na myších bylo demonstrováno, že pití vodíkové vody může zmírnit akutní alergickou reakci.

7.8. Působení při transplantacích

ROS přispívá k vývoji interstitial fibrozy (mezibuněčné jizvení)  a tubulární atrofii (degenerace močovodů) kterou vidíme při chronické allograft nephropatii (konečné stadium selhání ledvin a transplantovaných ledvin z příčin neznámých). Nakaova skupina testovala efekt vodíkové vody na krysách s transplantovanými ledvinami. Pití vodíkové vody zlepšilo funkci ledvin a zpomalilo postup choroby, snížilo oxidativní poškození, produkci zánětlivých látek a celkově prodloužilo životnost. Proto je vodíková voda velmi dobrým antioxidantem a protizánětlivou látkou.

7.9. Různé

bylo ukázáno, že pití vodíkové vody
- zabraňuje tvorbě superoxidů ve vzorcích mozkové tkáně u knockout myší ochuzených o vitamín C
- zmírňuje ztrátu sluchu způsobenou hlukem u morčat
- zmírnilo problémy s chápáním a paměltí u uměle stárnutých myší
- poukázalo na možné účinky ochrany srdeční činnosti po ozáření

8. METODY ADMINISTRACE VODÍKOVÉHO FYZIOLOGICKÉHO ROZTOKU

8.1. Výhody injekcí vodíku

Ačkoliv ústní užívání je bezpené a šikovné, vodík má sklon z vody unikat a nějaké množství se ztratí v žaludku a ve střevech. Tím je ztížena kontrola koncentrace a dávkování. Podání injekcí by tento problem mohlo řešit. (Z textu vyplývá, že jde o uměle vytvořený problem, jelikož účinnost dávkování nelze ani odhadnout, neřkuli ustanovit)

8.2. působení vodíkového roztoku na různé nemoce

Sunova skupina podala peritoneal (do břišní dutiny) injekcí fiziologického roztoku s H2 zvířatům s různými vyvolanými chorobami s velikým úspěchem. Proto má tato metoda velikou naději klinicky léčit i skutečné choroby. Například tato injekce prokázala schopnost ochraňovat nervy u přidušených novorozených krys (u kterých začalo docházet k odumírání tkání, podobně jako k tomu dochází u infarktů – trombotických událostí -  Ischemia reperfusion) Navíc byla metoda testována na myších s Alzheimerovou chorobou uměle vyvolanou injekcí peptidu do mozku. Metoda snížila hladinu OS a prudkost zánětu a předešla ztrátě paměti a motorických funkcí. Tato a další skupiny demonstrovaly účinky této metody na mnoha nemocech vyvolaných u zvířat.

9. METODA PŘÍMÉ ABSORBCE VODÍKU

9.1. Zlepšení glaukomy

Byl připraven fyziologický roztok s rozpuštěným vodíkem použitý jako oční kapky. Při akutní glaucoma, což je přechodný zvýšený tlak v oční bulvě způsobující znatelné ztenčení sítnice díky nedokysličení tkáně ( Ischemia reperfusion) zprostředkované tvorbou reaktivních oxidů. Přímá aplikace kapek obsahujících H2 do očí zmírnila toto poškození vyvolané u krys.  Pokud byly kapky do očí dodávané neustále do očního vzorku mimo tělo, hladina H2 v něm narůstala a hladina •OH naopak klesala během retinal (sitnice) ischemia-reperfusion. Vodík v kapkách snížil počet umrtnostně a oxidačně stresových sledovaných buněk den po ischemia-reperfusion události a omezilo ztenčování sítnice spolu s aktivací Müller glia, astrocytů a microglie 7 dní po události a umožnilo, že sitnice nabyla >70% původní tloušťky.   

Navíc jsme vyvinuli oční kapky s rozpuštěným vodíkem k přímé aplikaci na sítnici a sledovali jsme průběh jehlovými sensory vodíku procházejícími rohovkou očním vzorkem mimo tělo krysy. Vodík byl schopen proniknout při aplikaci fyziologického roztoku obohaceného vodíkem. Pokud byly kapky aplikovány průběžně, zhruba 70% vodíku bylo zjištěno na očním povrchu. Dvě minuty od počátku aplikace začal obsah vodíku v oku narůstat a dosáhl maxima po 15ti minutách, kdy jeho obsah v oku dosáhl 20% obsahu v kapkách. Maximální obsah v oku tím dosáhl zhruba třetinu obsahu vodíku na povrchu oka.    

9.2. Vodíková koupel

Vodík proniká pokožkou snadno a proniká do celého těla krevním oběhem. Proto je teplá koupel ve vodě obohacené vodíkem metodou pro denní použití, specielně v Japonsku. Vodík se rozšíří po celém těle během deseti minut, alespoň jak bylo vyvozeno úsudkem z měření obsahu vodíku v dechu (nepublikované výsledky).

10. ZVÝŠENÍ PRODUKCE VODÍKU VE STŘEVĚ

10.1. Produkce vodíku střevními bakteriemi

Ostatní léčebné plyny, CO, NO a H2S jsou produkovány přirozenými tělesnými enzymatickými systémy. Lékárenský průmysl tyto systémy a jejich znalost využívá k vývoji vnějších zdrojů těchto plynů. Savci postrádají enzymy na vlastní tvorbu vodíku. Místo toho je v lidech vodík přirozeně produkován ve střevech kvašením nestrávených uhlovodíků symbiotickou střevní flórou. Vodík je pak roznášen krevní cirkulací a odchází povětšinou dechem. Z toho důvodu je metoda měření obsahu vodíku v dechu používána na zjišťování špatného trávení uhlovodíků.  Nicméně, existuje několik studií produkce vodíku v trávícím ústrojí ve spojistosti s jeho antioxidačními vlastnostmi.

10.2. Jsou glucosidové inhibitory (potalčovací látky) nepřímými antioxidanty?

Glukosidase (štěpení cukrů) inhibitory jsou farmaceutickými prostředky, které specielně redukují zvýšení cukrů po jídle ztížením trávení disacharidů (jako je sacharoza, maltoza a laktoza) takže druhotně vstřebávání glukozy. Velká epidemiologická studie prokázala úspěšnost léčení pacientů se sníženou tolerancí glukozy glukosidy.

Podávání inhibitoru bylo spojeno se snížením rizika vyvinu cukrovky o 25%, snížením rizika vývinu vysokého tlaku o 34% a snížení procenta mrtvicových událostí o 49%. Co víc, porovnávací analýza sedmi dlouhodobých studií naznačila, že acarbose (inhibitor - droga na cukrovku 2) snížila procento srdečních infraktů pacientů s cukrovkou typ2. Něco takového nebylo pozorováno u pacientů s cukrovkou2, kdy byla zvýšená hladina cukrů kontrolována insuliem a glibenclamidem.  Acarbose, která je glukosidovým inhibitorem, značně zvýšila produkci vodíku u dobrovolníků. Proto předkládáme domněnku, že vodík produkovaný ve střevech bakteriemi je unikátním antioxidantem, který zabraňuje srdečním mrtvicím.

10.3. Protizánětlivé působení střevní flóry produkcí vodíku

Escherichia coli dokáže produkovat pozoruhodné množství vodíku katalýzou. Kawai a spol bádal, zda-li vodík uvolňovaný střevní flórou může mít efekt na žloutenku vyvolanou conkavalinem v myších. Doplnění střevní flóry E. coli bakterií, produkující vodík, snížilo zánětlivost jater vyvolanou concavalinem, ale nestalo se tak při doplněí hydrogenase-nedostatečnou mutantní E.coli. Tyto výsledky naznačují, že vodík uvolňovaný střevní flórou dokáže potlačit zánětlivost. Vodík také potlačuje zánětlivost tlustého střeva vyvolanou dextran sodium sulfatátem.

10.4. Různé

- Dietní turmenik vyvolal bakteriální produkci vodíku ve střevním traktu.
- Lactuloza (nestravitelný umělý cukr) se projevila jako nepřímý antioxidant potlačující záněty střev

11. KLINICKÉ TESTY

Několik skupin začalo klinické testy. Ty ukázaly, že pití vodíkové vody snížilo ukazatele OS u pacientů s tzypem 2 cukrovky a u pacientů se sklonem k metabolickému syndrome (stadium, předcházející cukrovku Mellitus 2, kornatění tepen a trombotických mrtvic). Hemodialýza s použitím vodíku podstatně snížila plasma monocyte chemoattractant protein 1 (látka která má negativní vliv na vývoj kornatění tepen) a  myeloperoxidase (enzym produkovaný některými bílými krvinkami, specielně neutrophyly, které zastupují největší procento bílých krvinek v krvi).

13. ZÁVĚREM

V naší první zprávě (2007) jsme poukázali na to, že vodík silně reaguje s kyslíkovými a dusíkatými látkami včetně •OH a ONOO– mimo buňky. Vodík chránil buňky v kulturách proti OS, avšak novější poznatky ukazují, že vázání OH vodíkem není jedinným vysvětlením prospěšných vlastností vodíku. Pití vodíkové vody jak u pokusných zvířat, tak u lidí, a to i ve velice malých dávkách, vykázalo výsledky, které se nedají vysvětlit pouhým odstraňováním radikálu OH, protože saturace těla je velice nízká a tělo se •OH velice rychle zbavuje.

Nedávno jsme ukázali, že vodík může být akumulován jaterním glykogenem (velmi komplexní cukr), což napovídá, že vodík se může shromažďovat v některých tkáních. Je však nepravděpodobné, že tak male množství je zodpovědné za tolik funkcí.  Navíc, množství pozřené vodíkové vody často nemá vliv na rozsah výsledků. Střevní flora produkuje zhruba 1 litr vodíku denně, zatímco množství obsažené ve vodě je méně než 50 ml. Nicméně dodávání vodíkové vody je nepochybně účinné.

Mnoho dalších otázek vodíkové terapie zůstává nezodpovězeno spolu s molekulárními mechanismy, které stojí za jeho neobvyklou účinností. Prvotní molekulární cíl H2 je stále neznámý.  Ačkoliv vodík reguluje různé genetické procesy při tvorbě a fosforylaci (fosfátování) bílkovin, zůstává zatajeno, jestli je tato regulace důsledkem, nebo příčinou vlivu při OS. Další otázkou je, jakou hraje vodík roli v komplexu antioxidace, protizánětlivosti a protialergických účinků. Z toho důvodu by vodík neměl být v tomto momentě posuzován pro jeho vnější účinky.

Další poznámky:

1) Citace z Wikipedie: “ischemia-reperfusion je poškození tkání způsobené poté, kdy se obnoví krevní oběh ve tkáních, které byly vystaveny nedostatku kyslíku a normálního okysličování. Během nedostatku prokrvení, například při srdečním infarktu za trombozou, je tkáň ochuzená o kyslík a výživu a obnova oběhu způsobí podmínky, při kterých vzniká zánět a oxidační poškození vyvoláním oxidačního stresu, spíše než obnovením normální funkce”. 

Zde je dobré se podívat, co se při tromboze děje. Řekněme že krevní sraženina, tromboza, ucpe cévu v srdečním svalu. Díky nedostatku kyslíku počínají do několika minut odumírat buňky tkáně svalu za trombozou. Po infarktu, tedy poté, kdy byla tromboza odstraněna imunním systémem (mimo jiné oxidací H2O2 produkovným bílýmií krvinkami) a krevní oběh postiženou částí se obnoví, je část srdečního svalu odumřelá. Chcípla. Škoda je tím větší, čím je větší céva, která byla ucpána a čím déle to trvalo, než byla tromboza odstraněna, než ji makrofágy zblajznou a roznesou. Po obnově krevního oběhu v zasažené oblasti pak nutně dochází k tomu, že imunní systém se soustředí především na odstraňování mrtvé tkáně a při tom, či poté, nějakým způsobem na zaflikování toho, co musel odstranit, což je povětšinou záměna ztracené tkáně za jizvovou, tedy za  colagen.

Je obludnou pitomostí tvrdit, že k poškození došlo díky obnovení krevního oběhu a oxidačnímu stresu. K poškození došlo díky nedostatku kyslíku a následovný zánět po obnově oběhu je přirozenou imunní reakcí, kdy především makrofágy ničí, rozebírají a odstraňují mrtvoly a těžce raněné, kteří produkují toxiny a které dorazí. V podstatě musí poškozené buňky rozbít, či alespoň uvolnit od sebe a oddělit od zdravých buněk a zde se uplatňuje H2O2 (Pozdě.  Zde je zajímavé si připomenout, že včasné poskytnutí H2O2 do žíly při trombózách, tedy mrtvicích způsobených ucpáním cévy krevní straženinou, se shledává dle klinických výsledků s vynikajícími účinky. H2O2 jednak rozpouští trombozystejným mechanismem jako spousta bílých krvinek a jednak dodává kyslík do tkání za trombózou, která je málokdy stoprocentím špuntem,  v dostatečném množství na to,aby zamezil, nebo omezil odumírání tkání, tudíž  aby pacient mrtvici, ať už srdečního svalu, nebo mozkovou, přežil, a to bez následného odumření momentálně  nedokysličené tkáně, bez následného zajizvení orgánu a bez případných ochrnutí.) , které makrofágy produkují a které nejspíše jednak zachraňuje některé poraněné buňky, které to ještě přežily, a jednak silně přispívá i k tvorbě radikálů OH, které dále ještě živé tkáně v zasažené oblasti poškozují.

Radikál OH je v podstatě voda (H2O) ochuzená o jednu molekulu vodíku. Pokud bude někdo podávat po infarktu, či trombotické mrtvici skutečné antioxidanty, které neutralizují H2O2 odebráním molekuly kyslíku, nutně ztíží práci makrofágů při odstraňování jak trombozy, tak mrtvých a nefunkčních buněk a se skupinami OH neudělají antioxidanty nic, než že zpomalí jejich tvorbu, zatímco stojí imunnímu systému v cestě. Tím se pouze prodlouží celý process, zatímco oprava vezme kvantitativně stejné, ne-li vetší  úsilí a počet chemických reakcí. Dodání vodíku naopak evidentně odstraňuje pouze vznikající radikál OH, který s dodaným vodíkem reaguje na vodu H2O, čímž brání druhotnému ničení už tak poškozených buněk tkáně.

Běžně se tvrdí, že buňky potřebují kyslík na dýchání. Nepotřebují. Potřebují kyslík na to, aby ho použily na chemické reakce a při chemických reakcích je O2 jako takové povětšinou na nic. Molekulární O2 je při chemické reakci povětšinou rozebráno na dva atomární O + O. Je-li tedy kyslík dodán v H2O2, zase jde o dodání atomárního kyslíku O do nějaké reakce. Jedinný rozdíl je v tom, že na rozebrání O2 na O + O padne větší  díl elektrického potenciálu než na rozebrání H2O2 na H2O + O, pročež O dodané H2O2 snáze, či agresivněji  vstupuje do dalších reakcí, což není nezbytně na škodu. Totéž platí pro CLO2 při používání MMS.

Skupina OH, ač silně  reaktivní,  touží po vodíku a nic neoxiduje. Je příjemcem, ne dárcem. Její oxidace je sice možná, ale pouze teoreticky. Jde o vodu ve které je rozpuštěn kyslík. OH z ničeho kyslík chemicky odebrat nemůže ale zároveň ho nemůže ani věnovat. Muselo by se rozebrat na atomární O + H. proto  nemůže být okysličovadlem, tedy radikálem, který způsobuje oxidační stress. Stress který způsobuje je hydroxylový. Proto jsou také všechny redukční látky, antioxidanty, které odebírají sloučenině kyslík, na hydroxylovou skupinu OH krátké, zatímco vodík ji hydrátuje a lehce neutralizuje na vodu, aniž se dotkl H2O2 a dalších velico pro tělo důležitých Reaktivních Oxidantů.  Tyto oxidanty skutečně dokážou být ve veliké přemíře problem, ale tkáně si s nima skor vždy poradí přímou produkcí vlastních enzymů, zatímco na produkci H2 jsme závislí na střevní flóře a momentálním obsahu a stavu potravy ve střevě.

Z jiné literatury vyplývá, že hydroxylová skupina OH se na kde co ve tkáních ionicky vyvazuje a kritickým faktem je, že OH hromadně obsazuje buněčné a mitochondrické receptory, což jsou pozice na buňečném a na mitochondrickém obalu sloužící k transportaci živin včetně kyslíku a CO. Pokud jsou receptory obsazené touto skupinou, doprava přes membrány je omezena přímo úměrně k počtu receptorů zbytečně obsazených OH, což vede k otravě buňky, jejímu onemocnění, přidušení a k produkci toxinů a eventuelně k jejímu zničení, ať již tkzv. apoptozou zevnitř, nebo zvenčí imunním systémem.

Například NaOH není oxid, ale hydroxid (8 ZDŠ inorganická chemie) a OH jako taková není běžně okysličitelná a už vůbec neokysličuje.  Naopak, OH vyžaduje hydrogenaci, tedy dodání vodíku, ne redukci, aby bylo přeměněno na vodu H2O. Z tohoto titulu je naprosto nesmyslné, že autor a očividně odborné názvosloví tvrdohlavě označuje hydroxylový stress oxidačním stresem a vodík antioxidantem. Skupina OH evidentně vzniká v poškozených tkáních díky kyslíkovým radikálům a reaguje na OH díky nedostatku volného vodíku v organismu, zatímco dostatek vodíku v organism hydroxylovou skupinu OH vyreaguje na vodu a tím take uvolňuje buněčné a mitochondrické receptory a umožnuje “ucpaným” buňkám a jejich ucpaným vnitřním organelám, včetně mitochondrie, obnovení správné látkové výměny.

Je tedy snad očividné, že:
- dávkování vodíkovou vodou, plynem či injekcí a jeho relativní účinnost bude vždy záležet především na momentální produkci (a absorbci, protože střevo toho OH bude při trávení nutně produkuje také veliké množství a bude vodík take spotřebovávat) vodíku, která právě probíhá ve střevě, a žádné přesné dávkování se nikdy konat nemůže. Na straně druhé přebytek není žádný zvláštní problem, souďa podle potapěčské dýchací směsi, kdy jde vodík do těla hnán nejen v ďábelské koncentraci 49%, ale i pod realtivně ďábelským tlakem mnoha atmosfér.
- Přímé odstraňování OH vodíkem je sice jedna strana mince, ale uvolňování buněčných a organelových receptorů je druhá strana mince. Samozřejmě, že pouze odstraňování OH právě produkovaného ischemia-reperfusion nenvystihuje celou funkčnost dodávání H2 jak se podivuje autor. Dochází zároveň k čištění starých nánosů.
- Sečteno a podtrženo, od časného mládí, počínaje plastikovým kojením, pokračuje konzervovanou dětskou výživou, pišingrama a ovocem nadupanými chemikáliemi a antibiotiky nekonče, máme doprasenou střevní flóru a trpíme v rukách velkoprůmyslu a Mengele styl zdravotnictví  jen troche míň než ty laboratorní krysy.

Usuzujíce z toho, jak rychle je30 kapek 35% H2O2 po vypití ve sklenici vody (na lačno) cítit v plicích, kolem 5 minut, vypadá okamžité podání sklenice vody s byť i 40 kapkami H2O2 a možná i víc jako nejrozumnější první pomoc v případě trombotické události (mrtvice a infarkty), kterou je možno poskytnout bez zvláštního vybavení a dovednosti. Je zde sice problém s momentálním obsahem žaludku, protože H2O2 okysličí především obsah žaludku, ale pokud se první sklenice do 5 minut neprojeví, dá se podat druhá. Jde o nouzi. Jinak další metodou je podání sklenice vody s hodně pálivou paprikou. Roztahuje cévy a nejspíše rozhání trombozy díky navýšení elektrického potenciálu jak krvinek, tak i ostatních krevních částic včetně destiček a fibrinu.  Že to pracuje je podle literatury opět klinická zkušenost. 

Překlad:  Slávek Křepelka / Kanada   

http://home.primus.ca/~slavek.krepelka/

Komentáře překladatele jsou touto barvou

Kdo bojuje neúspěšně s lupénkou a chce se jí zbavit, dávám odkaz na mého kolegu "Habanu" na tyto stránky, kde máte návod i zkušenosti jak na ni: 
http://www.lupenka-psoriaza.cz/forum/viewtopic.php?f=7&t=3254&start=0

Odkaz na přípravek: http://bewave.www.sevenpoint2.com/recovery.html

Cítím, že toho máte na začátku roku už asi nějak moc, tak zvolníme, aby těm okolním nestoupl Adrenalín v těle.