Odkrývání slovanské historie I.

Před nedávnem jsem narazil na velmi pěkný film, který popisuje pátrání po starých slovanských kulturách, jež záměrně byly zapomenuty. Film mně natolik zaujal, že jsem dostal nápad tyto informace podat našim čtenářům formou celého překladu, pro lepší vnímání krásného snímku pátrání po naší historii.

Proto jsem se obrátil na naši Vla Bi s prosbou o překlad, zda by Vám tyto zajímavé informace mohla podat prostřednictvím překladu. Vla Bi se tohoto úkolu zhostila a my Vám tedy můžeme předat tyto nádherné informace i v podobě povídek.

Tímto chci za sebe i Terezku, protože jsem to i s ní konzultoval naší  Vla Bi moc poděkovat za práci pro nás všechny. Děkujem.

Odkrývání slavné  slovanské historie

Díl I.

I.                   ARKAIM

Při letu závěsného motorového kluzáku došlo k unikátnímu objevu – starověkého města Arkaim skrytého v hloubi Uralu. Pravděpodobně stovky let ležel před očima pozorovatelů, aniž by ho nějaká expedice objevila. Město se skrývalo před zraky lidí čtyřicet století, až na konci sedmdesátých let skupinka pozorovatelů udělala zmíněné letecké snímky. To, co na nich vědci uviděli, je překvapilo: Arkaim se na nich jevil jako dokonalá geometrická konstrukce, přesná a zřetelná. Podle obrázků nemohli uvěřit, že je před nimi město postavené před dávnými věky, vytvořené starověkými lidmi s daleko rozvinutějšími schopnostmi než my – polobohy.

Návštěvníci zde zjišťují silné paranormální jevy:  zastavuje se tu čas, střelka kompasu se bláznivě otáčí, lidé tu mají zvláštní pocity a slyší cizí hlasy. Každý předmět je metaforou, symbolem i obrazem, za kterými vidíme kosmologické představy lidí, jež ho vytvořili, představy o světě, vesmíru, o dějích a ideálech.

Město má velmi osobitou a zároveň dokonalou architekturu. Ve vnější, 5 metrů silné zdi byly čtyři vchody. Na tyto zdi navazovala obydlí s velmi malými komůrkami. Lze předpokládat, že obydlí nebyla určena pro rodiny, ale že to bylo ubytování pro jednotlivé věduny a celý Arkaim tak byl jakýmsi vzdělávacím centrem. Ulice stejně jako většina města byla postavena z dřevěných trámů. Škvírami mezi nimi mohla odtékat dešťová voda, a tak ve městě nehrozilo mokro. Střední část kupodivu neměla vchod, jen na jedné straně malý otvor. Na centrálním nádvoří pak vědci nalezli stopy po řadě ohnišť.

Centrum města sloužilo obyvatelům jako velký kalendář. Ve speciální věži mohli sledovat východy a západy slunce ve dnech rovnodenností a slunovratů. A také východy a západy vysoké i nízké Luny. Vědci zjistili, že tento starověký kalendář je přesnější než kalendář Mayů a navíc daleko starší. Místo sledování dějů na obloze však sloužilo nejen jako kalendář, ale také jako kultovní místo.

K areálu patří i chrám. Současně s tímto chrámem učenci odhalili podivné seskupení kamenů – několik spirál složených z kamenů. Existují zvěsti, že jestliže těžce nemocný člověk  projde celou spirálu a stane uvnitř, jistě se uzdraví.

 Ale to není jediná podivnost:  mnozí z těch, kdo pobývali v tomto záhadném městě, vyprávěli, že měli vidění – šedivé starce v dlouhých černých řízách. Pozorovatelé tu zaznamenali i fenomén anomální elektromagnetické i kosmické aktivity. Poslední odhalení hovoří o existenci nevídaných energetických a informačních toků.

Anomální zóny podobné Arkaimu se jeví jako místa přenosů signálů z kosmu. Především proto badatelé nazývají Arkaim odkrytým kanálem svébytné síly.

II.                 ALATYR

Před časem na úpatí Elbrusu narazila skupina výzkumníků expedice, kterou vedl Alexej Alexejevič, na neobyčejnou stélu. Na první pohled starou několik století, ale kdo a proč ji postavil na úpatí hory?

Hledajíce odpovědi , obrátili se ke starým letopisům. Když porovnali svůj nález s nákresy a zápisy v letopisech, dospěli k nečekanému závěru. Podle slovanské legendy nalezená stéla pravděpodobně ukazovala vchod do podzemního světa.

Ten se měl nacházet na úpatí hory Alatyr. Ale v současnosti hora s takovým jménem neexistuje. Historici se dlouho dohadovali, kde by se tato hora mohla nacházet. Jedni tvrdili, že v Altaji, druzí, že je to starověká hora v Uralu. Jaký však byl jejich údiv, když v jednom starém kavkazském letopise našli zápis, že zázračná hora Alatyr stála před staletími na místě současné hory Elbrus! Řeka Baksan tekoucí na úpatí Elbrusu se do čtvrtého století našeho letopočtu jmenovala Altut neboli Alatyr. To je „tekoucí z hory Alatyr“. Nabízí se tak důkaz, že Elbrus je skutečně mýtická hora Alatyr.

U jeho úpatí tedy může být místo, kde se nachází slovanský ráj – Irij. Elbrus-Alatyr-Irij je ruská Šambala. Je to místo sakrální, kam vstoupit je běžnému člověku zakázáno. Takováto místa se nacházejí vedle nás, ale v jiné, iraconální realitě, která nepodléhá fyzikálním zákonům, v nichž my žijeme. Pokud se vám nějakým zázrakem přesto ukážou, znamená to, že vaším osudem je změnit se k lepšímu a že jste hodni tato místa uvidět.

 Je-li Elbrus ve skutečností dávnou horou Alatyr a na jeho úpatí podle legendy leží vchod do slovanského ráje,  je tedy také nebeským palácem bohů, sídlí v ní slovanský bůh Svarog a je zde i rajský sad a Chrám Slunce.

Badatele dešifrovali unikátní zápisy, ze kterých bylo jasné, že existovaly zvláštní „stavby“, které naši předkové stavěli, aby ukázali, kde se nacházejí tato posvátná místa, jež po celé věky zůstávala skrytá očím lidí. K oněm stavbám patří i ony tajemné stély. Byly vztyčeny v pozoruhodných místech na křižovatkách cest. Ukazovaly směr a skupina výzkumníků vedená Alexejem Alexejevičem se vydala na cestu, kterou nabízely.

První stéla, kterou vědci, zkoumali, byla zobrazenou tváří obrácena k východu. Podobně i další. Na konci cesty však stála poslední a směřovala - přímo do propasti. Ukazovala cestu, ne však živým, ale mrtvým duším, těm ukazovala přechod do jiných světů.

Ne všechny stély však ukazují cestu, líce jedné z nich je obrácena přímo k hoře jménem Tuzluk, jejíž vrchol má podobu hluboké číše. Přesně takové stavby stavěli v dávných dobách kvůli orientaci podle slunce. Co když právě tam se nachází bájný Chrám Slunce stojící u vrat na jiný svět?

Chrám tmy

Uvádí se, že rajský sad Irij v dávných dobách existoval. Když se však výzkumníci Sluneční chrám a místo nazývané slovanským rájem vydali hledat, museli nejprve projít zcela opačným světem - Chrámem Tmy.

Cesta expedice vedla mimo skály Ulukaj. Ale když se skupina přiblížila, počasí se nečekaně zhoršilo. Přihnaly se temné mraky, začal padat sníh. Členové skupiny už chtěli uvažovat o návratu. Ale tu bouře utichla a nálada se obrátila, a tak pokračovali v cestě.

Pak se ocitli v cíli: v souladu s legendou stáli před druhou stranou hory – před Chrámem Černého boha. Mračným místem, kde se podle legend skrýval temný bůh. Podle nich v nitru skal seděl stařec a svými dlouhými prsty přebíral kosti. Jmenovitě tento Chrám Černého boha expedice chtěla prozkoumat.

 Mezi jejími předními tlapami je úzký průchod  s prudkým tokem minerální vody. Hora učinila ohromný dojem už na arabského historika Alma Sudi, který ji ve svém životopise jako Chrám Černého boha popsal.

Nedaleko od chrámu na černé skále  vznikla druhá stavba. Obklopuje ji podivný vodní tok známý svou kvalitou. V něm podle legendy stála velká socha boha zpodobňující Saturna.

Jsou místa, kde není  dobré překročit určitou hranici a toto patří k nim. Je to nebezpečné nejen pro člověka, který se toho dopustí, ale i pro celé lidstvo. Nehledě na podobné obavy však výzkumníci vše prohlédli i uvnitř. Tam našli ohromný do skály vytesaný stupeň, na který by se mohlo vejít několik lidí. Nezdálo se, že by tento kamenný oltář vytvořila příroda, spíš byl vytvořen rukama člověka. Používal se- k přinášení obětí.

Ukázalo se, že když  výzkumníci dokázali najít vstup do černé hory, tak dokážou také zjistit, kde by se mohla nacházet skrytá vrata do ráje. A především právě na tu stranu je třeba hledat i Chrám Slunce a prověřit přesnost svých předpokladů.

Kalendář – Chrám Slunce

Když se výzkumníci vydali k hoře Tuzluk, k níž ukazovala jedna ze stél, pozorně prohledali její vrchol. Jejich předpoklady se naplnily. Před nimi se nepochybně objevil kalendář dávných Slovanů, který vznikl o řadu století dříve než kalendář Mayů. Dvakrát ročně, vždy v době rovnodennosti, slunce vycházelo z oné kamenné „číše“.

Někteří vědci se domnívají, že podobná místa lze najít na spojnicích odpovídajících tektonickým zlomům, které vznikly v důsledku pádů ohromných kosmických těles, jejichž hmota uvízla pod zemí. Proto v prostoru těchto zlomů lze zjistit neobyčejně silné vyzařování. Na takovém místě se prostor a čas chovají tak, že se člověk může dostat do paralelního světa. Přestávají tu platit nám známé fyzikální zákony, a pokud se tam člověk vydá, měl by být chráněn průvodci, posvátnými průvodci, kteří by fyzicky chránili tento irealní, metafyzický svět od naší reality. Je nebezpečné porušit toto duchovno, posvátno, vměšovat se není možné. Je to dokonce  trestáno.

Kameny napodobující „číši“ stojí z jedné strany v úhlu 30° vůči východní straně Elbrusu a z druhé strany ke stéle na úpatí. Výzkumníci pravděpodobně stáli u samých vrat do starověkého slovanského Chrámu Slunce.

Při sestupu na ně čekal ještě jeden nečekaný objev: na úbočí narazili na dva neobyčejné kameny. Ležely na linii východ – západ. Jejich podivný tvar napovídal, že mohly být oltáři s vydlabanými jamkami na obětní nápoj.

Řeka smrti - Chrám černého boha - ráj

Expedice byla téměř u cíle. Ještě však čekaly mnohé překážky. Ráj je od našeho světa oddělen řekou Smaroděnyj. Místní obyvatelé pro ni měly označení Kazolsu, což v překladu znamená Rudá nebo Ohnivá řeka.

Podle legendy vede přes řeku Smaroděnoje most. Je úzký a řeku překlene ve výšce 40 metrů nad vodopádem Sultán. Je to procházka jen pro silné nervy. Po překonání mostu výzkumníci strnuli úžasem: na cestě k rajskému sadu je očekával opravdový šok. Je to území Černého boha, které nelze obejít, je to opravdové carství temnoty. Všechno kolem mělo černou barvu – skály, písek i cesta. Nikde jediného ptáčka, jediné rostliny. Jenom hrobové ticho. Výzkumníci přiznali, že by sem nešli sami. dokonce chtěli místo obejít, ale jiné cesty tu není.

Za mrtvou, černou krajinou se najednou objevil úplně jiný obraz: jiskřivě zelená krajina náhorní plošiny. Že by tohle byl legendární ráj, kde podle legendy je sedm nesmrtelných světů? Členy expedice překvapil fakt, že na každém ze sedmi kopců byl jediný a vždy odlišný druh květů. Na spodním byly pouze modré zvonky, na dalším žluté zvonky a na nejvyšším bodě, kde byla plocha s obětními kameny, ohnivě rudé kvítky – horská astra. A tam výzkumníci našli vchod do starobylých skalních dolů a pecí. V souladu s předpokladem tu „bohové“ měli tajnou výrobu železa z rudy.

Expedice konstatovala, že to byly starobylé civilizace, které přiváděly své lidi k síle poznání. Nám ještě zbývá prošetřit množství náznaků toho, kde jsou tato starobylá poznání našich předků ukryta.

Černá magie

Výzkumníci také zjistili, že předkové se nezabývali jen duchovním povznesením, ale také černou magií. Vědmy a jiná nečistota se legálně scházely na horách, kde uspořádávaly sabaty. Podle legendy však mohly své reje provádět jen na některých místech. V této oblasti jsou silné anomální zóny, které v sobě schraňují jak dobrou , tak i zlou energii. Na místě, kde probíhala tato čarodějnická shromáždění a obětní obřady masově, nahromadila se bolest a strádání lidí. A očistit taková místa je prakticky nemožné.

Jmenovitě proto byly zdejší lesy a hory s oblibou vyhledávány čarodějnickými sbory, což je vzpomínáno v mnohých historických pramenech. Je znám celý systém takových míst. Existovaly takové posvátné mysterijní body v tradicích kultury Ruska, které byly známé jako duchovní nebo energetické. Jmenujme například Bělovodí, Altaj, Karelské hory, Sever, čím severněji, tím víc.

Významným takovým místem je Lysá hora v Kyjevě, kde se po mnohé věky odehrávaly hrůzné čarodějnické obřady, o nichž už dnes není pochyb.  Při nedávném archeologickém průzkumu zde byla objevena pradávná jáma, v níž byly nalezeny sežehnuté zbytky církevních knih a části několika ohořelých bezhlavých skeletů. Pokud člověk přijde na takové místo, pak všechno jeho zlo, agrese a vnitřní nečistota vystoupí na povrch. Není dobré tu pobývat. Ve třicátých letech minulého století zde byl postaven podzemní vojenský závod a v době okupace se zde kompletovaly německé tanky Tyger. Zachovaly se zápisy o pozorováních zde sloužících německých vojáků, kdy se na Lysé hoře setkávali se záhadnými fenomény. Potkávali zde temné postavy a slýchali šepot, v němž bylo možno rozeznat slova starobylých prokletí.

III.              JEZERO SVĚTLALA JAR

Archeologické výzkumy proběhly také v nižněgorodské oblasti nedaleko proslaveného jezera Světlojar. Byly zde nalezeny zbytky starých osídlení z 12. – 15. století. Když výzkumníci porovnali své nálezy se záznamy ve starých letopisech, pochopili, že narazili na důkazy, že tajemné město Kitěž skutečně existovalo. Tak krásná  legenda o městě na břehu jezera dostala reálné potvrzení. V letopisech je Kitěž popisováno jako fantastické město, které se před řadou století ponořilo do vod jezera, aby se skrylo před blížícími se hordami Tatarů. Od těch dob se mu lidé klaní jako svatému městu.

Město možná existuje dál, ale v jiné realitě, v paralelním světě. Místní lidé se sem chodí modlit a často slyší hlas zvonu, který jako by vycházel z hlubiny jezera. Už mnoho let ve výroční den probíhá na břehu slavnost, při níž dívky odnášejí do vody plovoucí věnce, jež pak mají ukázat, kde se nachází podvodní vchod do města Kitěž.

V sedmdesátých letech byla zorganizována expedice, která měla světlojarské jezero prozkoumat.  Mnozí účastníci expedice později přiznali, že v noci před potápěním se jim zjevil mnich v černém oděvu. Expedice skončila nezdarem. Vědci se setkávali s množstvím nekonečných problémů. Pociťovali, že síly přírody se proti nim spikly. Na cestě k jezeru nečekaně potkávali záhadné tlupy tuláků, neustále slyšeli hlasy. Není dobré, aby lidé, kteří nejsou připraveni, viděli své skutečné já, svůj odraz. To může takového  člověka přivést až k šílenství.  Není to však vina místa, ale nepřipravenosti člověka.

Expedice z roku 1968, ve které byli i geologové a hydrologové, důkladně prohledala dno jezera. Nenašli nic, co by připomínalo zbytky starého města. Archeologové pak ještě hledali pomocí speciálního geologického katru a získali tak obraz složení celého dna. V jeho severní části rozbor prokázal podivné útvary. Potápěči zde následně objevili kusy dřeva, které jevilo známky ručního opracování. Mohly to tedy být zbytky dávného města.

Expedice nepřinesla jednoznačné výsledky. Důležité však je, že vědci nevyloučili, že záhadný nález je starší, možná víc jak 10 století. To znamená, že na místě, kde se dnes nachází světlojarské jezero, kdysi stálo starobylé město, které mohlo být jazykovým centrem předslovanských civilizací.

V nižněgorodských lesích najdeme vedle sebe celou řadu jezer. Ale světlojarské je mezi nimi výjimkou. Jeho voda je naprosto průzračná, a to i v letním období. Má zcela zvláštní vlastnosti: v sudech vydrží čerstvá i několik let, lidé se sem chodí koupat a vodu si odnášejí s sebou, z jezera i pijí, protože je naprosto čistá. Možná je tam něco jak stříbro…

Záhada jezera však nedá vědcům spát. Poslední teorie vzniku jezera hovoří o tom, že stejně jako ostatní jezera kolem, vzniklo v důsledku pádu velkého kosmického tělesa na zem. Neobyčejné vlastnosti vody, pravidelný tvar břehů, velká hloubka kolem 30 metrů a dno ve tvaru číše tomu nasvědčují. Jezero tedy může být kráterem po dopadu velkého meteoritu.

Pokud k takové události došlo, měla by se díky svým rozměrům objevit i ve starých letopisech. A skutečně: v ruských bylinách se vypráví o obrovském ohnivém netvorovi Garaniči, který plival oheň, ničil vše kolem a pak zmizel v zemi. To všechno mohl být pohádkový obraz pádu meteoritu. Vysvětlovalo by to i mimořádné vlastnosti jezera – průzračnou léčivou vodu, kdy vidíte do několika metrů hloubky.

V nedávných letech byl obnoven archeologický průzkum okolí jezera. Vědci se zaměřili na hledání předmětů, které mohly být vytvořeny lidskýma rukama. Jejich datování spadá do 13. – 15. století a jsou dokladem fyzické existence města Kitěž. Dvě předchozí expedice nebyly úspěšné a přinesly daleko více otázek než odpovědí. Nyní je však jasné, že oblast jezera byla osídlena. Je však rozdíl v pojmech „osídlení“ a „město“.  Letopisy hovoří o „velkém městě Kitěž“, ale archeologové nacházejí pouze drobná osídlení. Ovšem v dávných dobách bylo jako „velké“ označováno město, které mělo 250 x 250m. Přesto se na základě těchto zjištění naskýtá otázka: kam jinam by případně ještě mohlo město zmizet?

Archeologové si všimli neobyčejných homolí v okolí jezera. Věří se, že skrývají věže podzemního města. To dalo impuls ke vzniku teorie, že město se nachází pod zemí a jezero skrývá do něj vchod. Místní obyvatelé vyprávějí, že každý měsíc neznámo odkud přicházejí přízraky černých mnichů. Obcházejí jezero a pak zase zmizí.

V období 16. – 19. století bylo běžně chodit kolem jezera zakázáno, aby byla ochráněna čistota místa. Místo bylo posvátné.  Mohlo se sem přijít jen na krátký čas a pěšky, protože pouze tak bylo možné očekávat duchovní očištění. Jen člověk s čistou duší totiž může uvidět ztracené město. Před ním se jezero rozestoupí, zazní vyzvánění zvonů, uvidí domy i lidi a může s nimi dokonce mluvit. Kdo přijde v noci, může uvidět odraz města ve třpytící se hladině. A znalci říkají, že se někdy lidem obdařeným telepatii a extrasenzorickými schopnostmi podaří „vstoupit do programu“ a dostat se do města, které se zrcadlí ve vodě. Ale vrátit se odtud – už nelze.

Všeobecně každý z nás má možnost uvidět město Kitěž. Jak to udělat? Skrze meditaci i šamani vstupují do irealního světa. Pokud jste připraveni na to, aby se váš osud změnil, váš život se spravil a zbavil se chyb, které jste si přiznali, nebo si chcete najít svůj smysl života, svůj záměr, měli byste navštívit město Kitěž.

A kde bychom ho měli hledat? Na dně jezera? Pod zemí? V jiném světě?

Možná je město následkem katastrofy zničené, nebo dosud žije, ale skryté lidským očím.

Posvátná místa chrání duchovní učitelé, kteří tam přebývají. Jsou to starověcí Atlanti, polobozi, kteří žijí v těchto místech Síly. Jsou to oni, kdo je zakrývají před obyčejným člověkem. Najít tuto Šambalu může každý, ale nejprve ji musí najít uvnitř sebe. Pokud v sobě Šambalu najdete, pak můžete vidět vše, co je pro vás skryté v existující jiné realitě.

Spojíme-li na mapě místa jako Arkaim, horu Alatyr a jezero Světlaja Jar, dostaneme rovnostranný trojúhelník, který byl v mnohých starých civilizacích symbolem moudrosti a poznání. Tam je možné hledat odpovědi na mnohé otázky vzrušující lidstvo. A kdo za nimi stojí? Mohli to být legendární Atlanti? Nebo obyvatelé Šambaly? Jasné je jedno: jestliže obyvatelé Země rozvinou své schopnosti,  kdokoliv najde stará znamení, která po sobě zanechali. Člověk se musí jen naučit vidět náznaky stojící před ním.