Templáři V / 6-8

6.  kapitola

V několika posledních dnech jsem si začal uvědomovat, proč mě Amadea nechává, jo… nechává tak říkajíc uležet. Dělám si ty svoje běžný pitominky a vzpomenu si na ni jenom  tehdy, jak chlapi na ženskou myslej, když zatoužej. Ale tak po měsíci mně začnou chybět ty naše komický rozhovory, ve kterejch já jsem blbec a ona rovněž, ale o pár špruslí vejš. No a je to tady! Začínám mít paradoxní pocit nic-nedělání, nebo spíš ne-dělání (termín Jasona z minulý kapitoly). Jakoby se moje vědomí odtrhlo od nějakýho moc důležitýho centra. Ale tuším, že jeho důležitost uplácala z ničeho „jeho výsost ego“.  Jo, to Jasonovo ne-dělání má určitě hodně pozitivní vliv na pochopení všech našich lidskejch, a tedy vždy srandovních situací! I válka je srandovní, jenom kdyby některý tolik nebolela. Člověk totiž v tomhle stavu začíná vnímat a jasně vidět to, čemu se říká balast. Tedy to, co už je uvnitř nás naprosto k ničemu. V mým věku je to samozřejmě opět - skoro celá „jeho výsost“. No, ale pomalinku začínám chápat i to ostatní, čemu v tý svý pomatený dušince říkám přiměřeně hloupě dlouhej, širokej a s velkou nadsázkou malinko bystrozrakej Popleta M., kterej v ne-dělání nachází dokonalej stav… kdy Já nepáchá druhotný něco z prvotních zkušeností. A obecněji, kdy druhotný něco, nevaří z vody prvotních příčin. Uf! To byl mord.

A je tedy vypucováno! Když ne do čista, tak aspoň dočista. Myslím, že to je ta záležitost, o který melou všechny dámy i pánové, co fakt něco dokázali. Oni totiž museli všechno harampádí z gruntu duše vygumovat! Tedy většinu svýho školního, náboženskýho a mentálního vybavení poslali zdvořile, ale nekompromisně s poděkováním do háje. Protože takhle se má vstupovat do stavu dospělosti!

No a já se musím zachechtat, jako by se zachechtala, kdyby tu teď zrovna byla, Amadea. Taková blbost, já a dospělost? A i když vím, že by věděla, co mi jde hlavou,  zeptala by se mě na tý naší forbíně jako Voskovec Wericha:

Čemu se chechtáš, Matěji?

No, přeci tomu, co chci dokázat.

No a co chceš dokázat?

No to, čemu se teď zrovna chechtám.

A víš, co to je?

Už ne, Amadeo… všechno jsem to právě teď smazal!

A chechtali bysme se spolu celej den, celou noc, až bysme se uchechtali.

No a já zatoužil po ženě a hlavně po fenoménu Amadea...

7.  kapitola

Ještě v Rakousku jsem docela spěchal. Mžilo, pršelo, mlha. A Šakti docela spokojená s tempem temně vrněla. Při sjezdech z dálnice jsem však cejtil, jak ji to táhne doprava. Matěji, sjeď do těch kopců, tam ti teprv předvedu co a jak! Já vím, Šakti, že tě to láká, taky bych si dal říct, ale já jsem s tebou na mokru moc nejezdil a těším se na Amadeu. Nerad bych sháněl nějakej vodtah. A co kdybysme oba skončili… já v nemocnici a ty, taková krasavice, na šroťáku? No, nebylo jí to příliš po chuti,  ale když jsem jí slíbil, že v Civitelle si fakt na kopcích zablbnem, tak přijala i zvolnění tempa. A jak se blížila italská hranice, přestávalo pomalu pršet. Když jsme uháněli dolů k Udine podle těch určitě ještě et-rus-kejch kánálů, začala přicházet slečna pohoda.

 Itálie! Teď chvilku nížiny a od Ancony dolů po pravý ruce čím dál větší kopce. Jo jo, Rakousko je taky krásný, ale tady jako by fakt teprv člověku spadl ten trochu studenej středoevropskej šutr ze srdce a najednou se vyčistej póry i myšlenky. Nojo... Stejný pocity mám, když sjíždím níž a níž Chorvatskem. Ale Itálie se mi zdá veselejší. Zas je tu o něco složitější se domluvit. Ale třeba se s tou řečí, jak mi slíbila Amadea, jednou konečně znovu potkám.

Kousíček pod Alba Adriatico jsem zastavil na naší pláži, který od jistý doby říkám Amadeina aurová. Bylo pozdní odpoledne. Zaparkoval jsem u stejný lavičky jako tehdy a šel si zaplavat.

Pro Italy už bylo moře studený, a tak tu vůbec nikdo nebyl. Když jsem se vrátil na pláž, hodil jsem na lavičku deku, do druhý se zabalil a chvíli jsem pozoroval úplně poslední paprsky zapadajícího slunce. Pak jsem usnul a začal se mi zdát docela podivnej sen.

 Byl jsem s mnoha lidmi v jeskyni. Jediným trochu světlým místem byl vchod mající podobu doprava nakloněnejch sepnutejch rukou. Jako když halabala ministrant u oltáře klukovsky blbne. To uklidňující světlo od vchodu osvětlovalo prostor velmi spoře asi tak do třetiny. Pak už míň a nezřetelně.

 Byl jsem jedním z nich. Vlastně to byly všechno dvojice v téměř podobnejch, zvláštních, ale neklamně erotickejch pozicích. Občas zasykl šeptanej hovor. Ale většinou to byl jenom dech spících lidí. Mezi dvojicemi byly porůznu i děti. Ale většinou ležely ve větších chumlech, jako by usnuly při nějaký hře. Působilo to na mě nesmírně důstojným dojmem světa, kterej ztichnul, stulil se, hřeje a miluje se. Vnímal jsem všude kolem sebe nějakou zvláštní energii. Nebo po lidsku přesněji řečeno - něhu.  Jo, energii ochrany společenství a dost možná energii našeho  n á v r a t u  ?

Vnímal jsem taky svoje spojení se ženou. A to bez jakejchkoli vnějších pohybů. Bylo to jemný, takřka neznatelný vnitřní pohlcování z její strany a moje úplný přijmutí jejího vedení. Kvůli velmi pohodlný poloze a šeru nebylo možný rozeznat ani rysy její tváře. Ona určitě spala. A protože už odevšad byl slyšet pouze a jen dech spoléhajících se a spících bytostí, začal jsem mít pocit sebe jako rušivýho a číhajícího elementu. Ale pak to přišlo: pokorný, dobrovolný a šťastný utonutí ve zvláštní heboučký materii. Můj první, skutečně matriarchální sen. Žádná extáze, jenom pokoj v duši  a  n ě h a ...

8.  kapitola

Když jsem se probral, byla už noc. Hvězdy se studeně třpytily na nebi a matně se rozplývaly na kraťoučkejch a nízkejch vlnkách, který se snad ani neodvažovaly dotknout břehu. Žádný šplouchání, jenom tajemný ticho, jako na Chiricovejch obrazech. Ležel jsem v teplíčku dek a vybavoval si podrobnosti zrovna zažitýho snu. Proč právě tady v tomhle kousku Itálie mám už od loňska zážitky, kde je intimně a skoro živočišně vedle sebe, nebo přesněji vrostlá v sobě, radost života a radost smrti? Byli ti lidé ve snu živí, nebo už živí… tam? A proč já se do toho, byť jen ve snění furt pletu? A co ta jejich zvláštní poloha? Ty pocity tam byly vjemy těla, nebo už duše? Ten sex vypadal spíš jako tichounká modlitba, nebo dokonce  p ř i j í m á n í  ? Jo, bylo to pozdvihování a přijímání živoucí energie  n ě h y .

 Musím okamžitě a teď hned po hlavě do vody! Čubička, kraul, prsa a dostatečně dlouho, abych vystydl. Ale najednou slyším temnej hlas tety. Pozor, Matěji, a bacha na věk. Dneska tu není Amadea! Ách jóó, teto, balím, jedu a děkuju. Můžu se aspoň utřít? Dobrou.

Těch pár desítek kilometrů jsem jel pomalinku s dokořán otevřeným střešním oknem a už s naprosto prázdnou, lehounkou hlavou. Dolů k Amadeinu domku jsem sjel potichounku bez motoru. Vzal si deky, ustlal na lavici pod opět už ne hroznama, ale taky ještě ne hrozinkama. A vdechuje jejich omamnou vůni, jsem už podruhý dneska sladce usnul. Když se začalo rozednívat, probudila mě jiná, daleko dráždivější vůně, než jsou hrozny, seděla vedle mě na křesílku s rukou na mým rameni… spící, temně krásná Amadea. Ani jsem rači nedejchal, díval jsem se a díval. A napadlo mě, že na ni, pokud to vydrží ona, tak se dokážu koukat až... Doprdele! Amadeo, co blbneš, seš skoro nahá, pojď pod deku, je tady ještě malilinký místečko…

Áá nějakej stařík, co se tu bez dovolení válí pod mejma hroznama! Ke všemu přijel v nějakým moc povědomým autě a ještě k tomu se rozpovídal. Hm. A prej poď pod deku, dyť už seš stejně skoro nahá! Trpíte snad nějakou duševní chorobou, pane?

Proč se ptáte?

Jsem lékařka!

A máte diplom aspoň s jednou atestací?

Jo.

Hm, věk na to máte. A jste chemická, nebo přírodní, lékařko?

Proč se ptáte?

No, protože mi to je úplně fuk. A když už jste se ráčila tázati, čím že to trpím, tak já vám rači řeknu, čím netrpím, bude to kratší, lekařko… nebolí mě vlasy.

Dyť žádný nemáte!

Nedivte se, MUDr., to proto mě nebolí.

Takhle se, pane, nikam nedostanem.

A kam byste se chtěla dostat, MUDr.? Kalhoty na sobě nemám, koukněte?

Júú? To jste furt takhle zvadlej?

Jasně, dyť právě proto tady spím, víte? Abych se zmátořil.

Aha a proč u toho tak žvaníte? Pane zvadlej?

Protože jsem se vás hrozně lek, MUDr., a kdybych věděl, že jste tó… MUDr., tak se leknu ještě víc!

A proč, prosím vás?

Protože prej některý doktoři svý zákazníky tím vymakaným, chemickým léčením zabíjej. No a co pak s mima, že jo. Tak je jedí… to dá rozum, ne? Přeci je nebudou ještě ke všemu pohřbívat, co by pak dělali hrobníci?

No, to jste teda řekl, pane, pěknou blbost, mohli by je taky přeci jíst, ne? Ale  víte, pane,… já jím jenom takový mladý a libový. Nejrači Slovany.

Teda, MUDr., a proč zrovna Slovany?

Protože proti Italům maj pevný zadky.

Teda, naštěstí jsem starej Číňan. Ale co kdybych byl Slovan?

To by, milej pane, ve vašem případě nestačilo.

A proč?

Protože jste děsná troska a já ty starý budovy nemusím.

A proč teda žijete v Itálii?

Protože se mi tu líbí.

Jak se vám tu, MUDr., může líbit, když nemáte ráda… tento… trosky. Dyť furt tady v Civitelle koukáte támhle, ne? A co to prosím vás je? Zřícenina hradu, ne?

Mně váženej nevaděj… tento… trosky, ale to, co zbylo z vás, člověče!

No konečně, člověče MUDr., vy asi fakt máte vysokou školu!

Samozřejmě, pane.

A to teprv až teď z vás vypadne pořádný lidský oslovení …  č l o v ě č e  ?

Asi, teda… pane.

Ty lidská půlko Amadeo, já tě miluju...

Matěj