Kytička černých kvítků

Uveřejňuji zde povídku od našeho čtenáře Petra H. Myslím, že stojí za to, jeho úvodní slova:

Ve svým šuplíku jsem vyhrabal jednu povídku, kterou jsem psal (bohůmžel ale nedokončil) ve svých asi 16 letech, když jsem byl na střední (rok 1994). Vůbec jsem netušil, že mohou existovat nějaké paralelní světy, astrální cestování a tisíc dalších věcí. Internet v té době byl ještě v plenkách. Povídka je čirou fantazií, kterou jsem rozvíjel stylem, co by se stalo, kdyby se stalo. Teďkom jsem při přečtení úplně užasl, že jsem se tehdy zas tolik nemýlil a že stojí za to ji dát k posouzení i ostatním.

Když se tehdy poprvé probudil, držel v ruce kytičku černých kvítků. Nevěděl co to znamená. Myslel si, že to má něco společného s večerním flámem. Že je to sranda. Nebyla. Tenkrát to bylo poprvé. Od té doby se děly věci, které ani on, ani nikdo z tohoto světa nedokázal vysvětlit.

Začalo to, jak jsem již řekl, černými kvítky. O několik dní později se stala další, mnohokrát děsivější událost, na kterou určitě nikdy nezapomene, událost, která zapříčinila zešedivění jeho hustých černých vlasů. Nepatřil rozhodně mezi ty lidi, kteří by věřili, že to, co bylo psáno nebo zfilmováno v hororech, je možné i ve skutečnosti, ba ani nepatřil mezi ty, kteří by měli blízko k duchovnu. Zkrátka úplně normální člověk dnešní doby, materialista. To, proč vám sděluji tenhle příběh, je jeho přání. Přání, abyste nepokoušeli osud a nepokoušeli jste se utéct z reality tohoto světa, jako on. Tam venku je to mnohem horší.

Asi tak před 15. lety jsem se s ním seznámil na jedné městské diskotéce. Už ani nevím kde to bylo, ale to, co nastartovalo běh událostí, byla nová generace drog, některými nazývaná jako extáze druhé generace. Stejně jako spousta dalších, tanečně orientovaných přátel, se náhodou dostal k této zakázané pilulce. Ona sama o sobě byla relativně neškodná, stejně jako ostatní drogy, ale v kombinaci s jistým druhem antidepresiv začala vyvolávat v mozku nevratné přeměny.

Po nějaké době užívání se začaly dít velmi pozoruhodné věci. Ten, o kom mluvím, byl student střední školy. Bydlel na internátě. Jeho znalosti nepřevyšovali průměr, ale od doby používání E2 se mu jakoby rozsvítilo. Všechno, co kde slyšel nebo viděl si pamatoval. Nepotřeboval se nic učit. Do maturity mu zbývaly už jen 4 měsíce, ale jak už to bývá, žádná sláva netrvá věčně. Pak přišla ta noc s černým kvítkem a o něco později, jeho do té doby nejhorší šok.

Probudilo ho šustění jakési látky o peřinu. Jakoby se něco dotýkalo jeho postele. Pomalu otevřel oči. Nad ním se asi ve vzdálenosti 20 cm vznášela postava s šíleným umrlčím výrazem ve tváři. Přestože byla tma, obličej byl jasně vidět, jakoby světélkoval zevnitř. Nemohl ani vykřiknout. Postava se začala potutelně uchichtávat a cenit zuby. Dál si už jen pamatoval, jak mu tekl studený pot po čele a poté, jak ho přepadla mdloba. Ráno ho našla vychovatelka zakrváceného a pokousaného v přeházeném pokoji jakoby tam celou noc řádili nějací šílenci.

O hodinu později už ležel na operačním sále v nemocnici v okresním městě. Poté ho převezli na JIPku. Tam za ním přišli snad všichni, co k tomu měli co říct včetně policie. Nikdo však z něj nic nedostal. Až zkušenému týmu psychiatrů se za pomoci různé chemie podařilo zjistit střípky pravdy z oné noci. Od té doby sice zůstal v jejich péči, ale to hlavní na něj teprve čekalo.

První noc v novém prostředí proběhla v pořádku, zato druhá ho málem stála život. Když se probudil, myslel si, že je to jen sen, ale nebyl. Něco ho táhlo za nohu z postele pryč. Křečovitě se držel všeho, co mu přišlo pod ruce. Zoufale se snažil křičet, ale nešlo to. Jakoby mu nějaká neznámá síla stahovala hrdlo. Srdce mu bušilo jako o závod a přestože v místnosti bylo poměrně světlo, nikoho neviděl. Pak ucítil, jak mu něco teplého proudí po obličeji. Byla to jeho vlastní krev. To, co ho táhlo za nohu ven z postele znenadání jakoby dostalo novou sílu. Chytilo ho za obě nohy a táhlo ke stropu. Nic stále nebylo vidět, jen za nohy visící a škubající se postavu. Pak se ozval strašlivý, přímo šílený smích, který kroužil kolem něho. V tu dobu ho jakési zuby kously do ruky. Útoky začaly být intenzivnější a bolestivější. Bránit se už nemělo cenu.

Jaké bylo zděšení ošetřující sestry, když ráno otevřela pokoj, se ani nedá popsat. Po stěnách i po stropě byly otisky zkrvavených končetin, veškeré vybavení pokoje bylo od krve a kdesi vzadu v koutku se třepající schoulená postava.

Následující noc byl připoután na lůžko a střežen dvěma lékaři. Nic se však nestalo. Nic se nestalo ani dalších pět dnů. Jeho rány se už částečně zahojily a dokonce už začal komunikovat. Nikdo mu však nevěřil i přesto, že osudný pokoj byl zamřížován a navíc chodba byla hlídaná kamerovým systémem. Nikdo se tak k němu nemohl dostat. Mysleli si, že si zranění způsobil sám. Jen on však věděl, že tam byl někdo další. Někdo další však na sebe dlouho čekat nenechal.

Večer před dalším útokem k němu přišla jedna asi dvacetiletá dívka a sdělila mu, že ví co se to s ním děje. Její kamarád měl před měsícem podobnou příhodu. O něm se dozvěděla z článku v novinách, nebylo tam celkem nic konkrétního, ale okolnosti jí napověděly, že by se mohlo jednat o stejný příběh. Vysvětlila mu, že je to způsobeno kombinací nové drogy E2 a některých prášků proti depresím. Ale proč to působí jen na některé jedince, to prý nikdo neví. Poté se rozloučila a odešla.

Večer na něj padla jakási úzkost. Pohlédl do zrcadla a uviděl tam úplně někoho jiného, než byl zvyklý. Od prvního fyzického útoku se na sebe nepodíval. Kdysi černé vlasy nahradily stříbrné a jeho věk doznal snad dvojnásobek. Po celém těle měl spoustu sešitých míst, spousty obvazů a dlah.

Poté co se na chodbě zhaslo světlo, si šel lehnout. Po chvíli usnul, jenže ne nadlouho. Podivné šeptání a šumění kolem jeho postele hlásily předzvěst něčeho děsivého. Tlumené hlásky, jakoby malých dětí hrajících si, se ozývaly ze všech stran. Chichotání pomalu zesilovalo. Vyskočil a rožnul světlo. Nic zvláštního ale neviděl. Znenadání se před ním vynořily jakési dveře gotického stylu, visící ve vzduchu.

Byly mírně pootevřené a vanul z nich čerstvý vzduch. Aniž by si to uvědomil, cítil nutkání je otevřít. Pomalu vykročil. Kolem něj se znovu začaly ozývat dětské zvuky a k tomu ještě jeden odlišný, hrubší, který mu zřejmě chtěl cosi říci, ale čemuž nerozuměl. Adrenalin mu stoupal až skoro ke kritické hranici, přesto šel až ke dveřím. Neměl co ztratit. Zvedl ruku a opatrně uchopil za kliku. Chvilku ji jen tak držel, aby se ujistil, že je skutečná. Byla. A navíc hodně studená. Hlasy utichly. Kolem něj se začaly tvořit jakési páry držící se kolem. Neviděl nic jiného než právě tyto páry a dveře. Nebyl už žádný pokoj, neviděl ani sebe, jen cítil jak jeho neviditelná ruka drží kliku. Pomalu otevíral dveře. Byla tam tma a spousta páry. Vkročil dovnitř a zkoušel jít dál. Už neměl takový strach jako ze začátku. V dálce uviděl jakési světýlko. Cosi mu neustále napovídalo, aby se vrátil, ale on šel dál. Cítil z toho světýlka neodolatelně nádherný pocit, něco jako absolutní pocit bezpečí a dokonalost zároveň. Mlha kolem něj zmizela a on se ocitl ve vesmíru s jedinou hvězdou před ním. Pocit blaženosti se neustále zvyšoval. Čím byl blíž, tím víc tíhl dostat se do nitra toho světla. Když už byl velmi blízko, jakoby rázem vystřízlivěl. Najednou se kolem něj začaly slétávat všechny přeludy a zjevení, které znal i neznal, ty které se na něj v posledních pár dnech sápaly. Jejich zuřivost nebrala mezí. Snažil se vymanit z jejich sevření. Po nějaké chvíli se mu to podařilo, i když se spoustou zranění. Zajímavé bylo, že ho nic nebolelo. Osudnými dveřmi doslova proskočil a hned za sebou zavřel. Když se otočil, dveře už tam nebyly. Poté se zhroutil na zem.

Když se probral, začal lapat po dechu a vykřikovat jakési nesrozumitelné skřeky. Kolem něj postávající lékaři a psychiatři ho hned přivázali k lehátku. Dostal nějakou injekci a po ní se uklidnil. Najednou mu bylo všechno jedno a začal se smát. Ač to bylo podivné, začal přítomným sdělovat co se stalo. Několik jich s kroutícími hlavami odešlo.

Jednoho dne za ním přišel jakýsi stařešina, oděn jakoby z kláštera a chtěl se dozvědět, co všechno viděl. Na co si vzpomněl, tak mu řekl. Stařec se ho ještě zeptal na několik podrobností a pak se zamyslel a podal mu něco jako amulet. Vlastně to nebylo nic jiného než kamínek s vyrytým znakem podobným jako dvě x vedle sebe spojené čárkou uprostřed zavěšený na provázku. Pak se zamyslel a pověděl mu příběh, který se stal nadějí do jeho dalšího života:

„Vítej v novém světě, je jen na tobě jak se s ním vypořádáš. Tam venku je to úplně jiné než znáš. Na co pomyslíš, to se ti může desetkrát vyplnit. Zapomeň na naše fyzikální zákony, tam nic neplatí, jen to co si budeš představovat a co si budou představovat ostatní v něm. Je to svět snů a iluzí. Někdy hodně dávno existovaly tyto světy na zemi pohromadě. Pak ale přišli démoni z hvězd a začala válka. Tehdejší vládce je proto oba oddělil od sebe a démoni museli odejít. Nic ale nebylo dokonalé a několik démonů zůstalo. A ty jsi jeden z těch, kteří je vnímají. I za tu spoustu času k nám pořád cítí nenávist. Kdo se tam dostane, může i zemřít. Ti nejsilnější z nás mohou měnit i podobu jako oni a předělávat ho podle sebe. Zatím je to svět démonů, na normálního člověka tam jen tak nenarazíš. Jednou ale přijde nový vládce a všechny zbylé démony zničí. Když budeš mít amulet u sebe, nikdo z toho světa se neobjeví. Bojí se stále starého vládce, ten znak je jeho síla. Až ho sundáš, znovu se objeví. Přeji ti mnoho úspěchů v poznávání.“

Potom se otočil a odešel. Vícekrát ho už neviděl. Nevěděl, co si o tom má myslet, ale nezbývalo mu než uvěřit. Amulet si pověsil na krk a usnul bezstarostným spánkem. Druhého dne u něho sestra kamínek objevila. Pověděl jí, že je to od toho pána s dlouhým hnědým kabátem, co včera přišel a daroval mu ho. Sestra jenom pokrčila rameny, žádný starý pán tu nebyl, a jestli ano, tak by musel být na záznamu z kamer.

O týden později šel na vyšetření k obvodní komisi. Přeložili ho do oddělení bez dozoru. Té noci se mu zdál sen, ve kterém jde velkou prostornou zahradou, všude plno květin a zpívajících ptáků. Všechno by bylo v pořádku, kdyby se nepodíval za sebe. Uviděl tam stát onoho starce z nemocnice. Usmíval se. Ale najednou se z jeho úst začal sypat písek. Sypal se čím dál tím rychleji až stařec nebyl vidět. Všude jen písek, duny písku. Začal panikařit. Vtom ho jakási síla vtáhla do hlubin, nic neviděl. Až zničehonic cosi jako světélko. Postupně se přibližovalo až se před ním znovu objevil tunel vedoucí k „nádhernému“, které již zažil a co se poté stalo „strašlivým“. Hned si šáhl ke krku, jestli má stále ten amulet. Měl ho a to ho naplňovalo jistým pocitem bezpečí, že mu ty přeludy nic zlého neudělají. Pokračoval dál. Kolem něj začalo cosi poletovat a drmolit nesrozumitelnou řečí. Vždycky když se hlasy přiblížily, tak se zase se sípěním odtáhly. Dodávalo mu to odvahu a tak šel dál. Kolem něj se rozlévalo nádherné světlo a pocit blaženosti. Nedokázal si to nijak vysvětlit. Šel dál. Vlastně už ani nešel, jeho nohy se země nedotýkaly. Letěl. Okolo se rozprostíraly spousty nádherných světel všech barev.

„Kdo jsi, a kam chceš jít?,“ pronesl neznámý hlas.

„Kde to jsem?.“

„Jsi na našem světě, světě démonů, jak nás tobě podobní nazývají.“

„A proč jsem zde?“

„Máš moc otázek, nevím proč, já jsem jen strážce brány. Je ale zajímavé, že jsi se dostal až sem. Asi ti někdo pomohl. Jsi zřejmě v plánu našich vládců a tak tě budu muset pustit dál. Běž!“

Jakýsi malý skřet mu ukazoval na kruh, že se na něj má postavit. Poté se zničehonic probudil.

Zpocený a s velmi rychlým tepem srdce vyskočil z postele aby rožnul světlo. Uvědomil si, že zřejmě jediným východiskem bude jít tam. Přímo k těm démonům. Nevěděl sice proč, ale něco mu říkalo, že pokud se bude chtít zbavit nejistoty a pouhých spekulací o tom, co se vlastně děje, tak tam bude muset určitě jít. Ale to měl čekat až se mu bude zdát někdy znovu další sen? Potřeboval to urychlit. Nechtěl čekat.

Druhého dne k večeru se mu podařilo ukořistit nějaké oblečení z pokoje, kde uklizečky zapomněly zamknout dveře. Na vrátnici si ho vrátní ani nevšimli. Vyrazil do blízkého baru. Byla tam právě jedna jeho kamarádka, a tak se dali do řeči. Vyprávěl jí, co se mu všechno stalo a co všechno musel vytrpět. I ona už slyšela o účincích nových drog a zdaleka se jim proto vyhýbala. Sehnat je dovedla ale velmi rychle. Za chvíli už byl zpátky ve svém pokoji.

Amulet na krku, bílé světlo a spousta poletujících stvoření ho doprovázeli až k strážci brány. Vstoupil na pověstný kruh a zavřel oči. Když je znova otevřel, stál na velkém prostorném nádvoří, které bylo vydlážděno mramorem a na koncích zakončeno vysokou zdí ve tvaru pětiúhelníku. Na každé ze stran byly trojúhelníkové průchody. Vydal se k jednomu z nich. Prošel dlouhou chodbou, pak spousty točitých schodů až k dalším dveřím. Otevřel je a vešel do ochozu jakési věžičky. Nakoukl se skrze zábradlí dolů. Pod ním byla obrovská propast a v ní si bez obtíží poletovali různobarevné stíny, démoni a jiná havěť. Ještěže měl ten amulet. Podíval se na něj a uviděl, že písmo – dvojité x spojené čárkou začalo zářit. Jasná modravá záře osvítila prostor kolem něj.

Najednou uslyšel hlas, jemu dobře známý, hlas starce.

„Je nejvyšší čas začít…, je již příliš mnoho lidí, kteří se ocitají na pokraji smrti. Když démoni zjistí, že mají cestu do našeho světa téměř volnou, budou stále agresivnější a drzejší a časem určitě najdou způsob, jak se přenést k nám.“

„Kdo vůbec jste?“

„Jsem poslední, kdo může pomoci. Ostatní jsou bohužel mrtví.“

„A co mám dělat?“

„Jdi dolů a hledej stejný symbol na zdi, až ho najdeš, posviť na něj svým a otevře se ti brána, skrze ni se dostaneš přímo mezi démony, které jsi viděl tam dole. Nemusíš se jich bát, nevědí kdo jsi. Modrý svit tě před nimi ochrání. V tomto světě můžeš létat, skákat jak vysoko a daleko chceš, a spoustu dalších věcí, které se ti na světě lidí ani nesnily. Všechno záleží na tvé fantazii. Tak jdi už.“

Modrý svit opravdu zapůsobil a tak se octl mezi démony, kteří, jak již bylo řečeno, dodržovali uctivý odstup. Ani si netroufal pomyslet, co by se stalo, kdyby amulet ztratil.

Probudil se ráno, když sestra přivezla snídani. Jen se pousmál a pustil se do jídla. Celou jeho mysl nyní zaměstnávalo, co se bude dít dál, co má záhadný stařec v plánu a jak se znovu dostane do světa démonů. V jedenáct hodin přišel doktor na vizitu. Ptal se ho jak se cítí, jestli stále vidí ty příšery a co by chtěl dělat, až bude propuštěn domů. S docela velkým klidem ho přesvědčil, že se má skvěle a že by se chtěl dívat třeba na televizi. Potřeboval rychle překlenout tu podivnou realitu zvanou denní bdělost a ponořit se do spánku.

Procitnul na tom samém místě kde včera zmizel, přímo mezi už téměř starými známými démony. Z povzdálí se opět ozval hlas, na který čekal.

„Vítej zpátky. Máš nelehký úkol, musíš najít kel, prastarý kel prvního démona, který je klíčem k bráně. Ani já, ani nikdo, koho jsem znal, ho nikdy nenašel. Pokud jsi opravdu ten, kdo si myslím že jsi, tak ho najdeš. Ale pozor, někteří malí skřeti jsou zákeřní, mohou ti připravit všelijaké pasti, které tě budou brzdit. Takže mnoho zdaru.“

„A kde mám začít?

„Dál už musíš vystačit se svým rozumem.“

„A co se stane, když ztratím ten amulet?“

„Nesmíš, to by byl zřejmě tvůj konec. Ale legenda vypráví, že nový vládce bude mít svůj vlastní znak. Takže pokud jsi tím správným člověkem, nebudeš ho pak potřebovat.“

„A co když nejsem tím správným?“

„Věřím že jsi.“

Petr H.

Dobrý související film zde: