Templáři V / 10-11

10.  kapitola

Vracíme se ve zdraví a Šakti si užila. Oba jsme si v těch nádhernejch kopcích, někde téměř úplně bez provozu, dost zařádili. Šakti v týhle úpravě už taky není žádná mladice. Ale je to skvěle trénovaná sedmiletá klisna, jejíž bejvalej majitel byl – jak říkala – taky střelec. Uměl jet stopu, nelámal ji v apexu a měl docela cit pro extrémně namáhaný díly. A protože neměl na Ferrari, jež stojí třikrát nebo čtyřikrát tolik, podle požadovaný úpravy. Tak se rozhodl pro tohodle bavoráka, kterej je podstatně lehčí, než jsou rudý nebo žlutý tloušti z Maranella. A navíc je podstatně spolehlivější, má nižší spotřebu a v objektivním porovnání výkonovejch parametrů je srovnatelnej s taliánskou ikonou.

No a proč tě prodal?

Představ si, von dědil a úplně zblbnul! Pak koupil jedno z těch nespolehlivejch Maranell. Ale člověče, vy staří seveřani jste fakt ještě vo hodně jemnější. To máte asi z těch dlouhejch a nekonečnejch zimních nocí, kdy se bavíte „bůhvíčím“, co? A víš, kdybychom slítli dolů z těch srázů, stejně by ti ta  „ z á v o d n i c k á “  helma, na kterou ti Amadea radila se vymluvit, byla úplně na prd!

No, Šakti, copak ty seš taky telepat?

Ne, Matěji, ale mám dobrý uši.

A prosím tě kde?

Jo, já ti to řeknu a ty to každýmu, jak tě znám, na potkání vykecáš! A tohle – fakt nemusí vědět zrovna každej náš majitel!

Já a vykecat?

Jo, ty a vykecat! Dyť ty vykecáš i to, co nevíš! A taky jsem z přístřešku slyšela tu vaši pod peřinovou před-scénu.

No, Šakti,fuj, ty jedna šmíračko, dyť nejseš plnoletá!

Hošíčku, u nás plnokrevnejch aut je to stejný jako u závodních koní a psů, víš? Tak, že je mi skoro, no, ani to rači neřeknu.

Já se z toho snad pominu: Tohle mi fakt něco připomíná!

Bodejť by ne, dyť já jsem – jak vy chlapi to vlastně říkáte autům? Jo, tak trochu vaše dítě, ne? A tohle tvý a Amadeino dítě má ke všemu ještě celý stádo nádhernejch plnokrevnejch koní. Tedy žádný ty vycmrdaný euro – kw! A je jen škoda, že to u nás i s tou post-scénou není stejně jako u vás nebo koní a psů. Ale co! Auto taky nemůže mít úplně všechno, že jo? Stejně jako vy  l i d i .

Amadeo, to byla jízda!

Já vím.

Jakto? Tys nás taky šmírovala?

Já ne, ale teta. Ona je přeci tvůj, už ani nevím kolikátej, anděl strážnej. To už víš ne?

Ach jo… ! A nemohl by ten můj náhradní anděl strážnej za tebe pár tejdnů ordinovat?

Jo, je při síle a už mi to sám navrhnul.

Tady fakt všechno jde jako na drátkách. Až mě to děsí.

Jasně, pane vyděšenej. Zavazadla jsou v hale, stačí je nanosit do kufru. Šakti je  pořád jak se patří vroucí a my za chvilku vyrážíme.

A kam tak najednou?

Přeci směr Akvitánie! Moje téměř každoroční a tvoje… templáři, první, Languedocká pouť!

No a je tam?

Jo! Kytara je tam.

No a je tam?

Jo! Notebook je tam taky! Budeš řídit, templáři?

Jouvejs, to jsem fakt od důchodu nečekal! A čao, teto, můj druhej, drahej anděli strážnej ...

11.  kapitola

O tomhle jsem v mládí snil. A teď to valím ve sporťáku s nádhernou ženskou, neuvěřitelnou Itálií. Nejdřív Ascoli a pak z kopce do kopce až do Spoleta. Ty umbrijský kopečky jsou podstatně nižší než v Abruzzii, ale zas jakoby malebnější. Fakt z těch dojmů mám voči navrch a nechal jsem rači řídit Amadeu, abych nevyvedl nějakou pitomost. Jenom tuhle trasu by mohl člověk jet měsíce a měsíce a pořád by se nemohl nadechnout a furt by mu z očí tekly slzy. Stejně by se mu nepovedlo navštívit – co to kecám – jenom chvilku postát u všech těch nádhernejch a neuvěřitelně dokonale umístěnejch staveb. Městeček, co rozverně koukaj do údolí a vítaj vás s rozevřenou náručí. Když někde zastavíte, zdravěj vás jako dobrýho známýho lidi, který už nikdy v životě nepotkáte.  A je zvláštní, že to vůbec nevypadá jako póza.

Amadeo, kde dneska budeme spát?

To je fuk! Tam, kde se nám bude nejvíc líbit.  Někde u sympaťáka sv. Františka v blízkosti Assisi.

To budem spát v autě?

Třeba. Když budeš chtít postel, tak mám v Assisi kamaráda, kterej, když zavolám, tak nás nechá přespat. Jak chceš. Dneska vybíráš ty!

Nakonec jsme odbočili z hlavní silnice a kousíček před Assisi byl krásnej výhled z plácku mezi vinicema na to nádherný městečko za mlada bouřliváka, rváče, děvkaře, posléze zakladatele řádu a pak už jen mrtvýho – svatýho. Od malinka mě udivovalo, proč všichni svatý jsou jen a jen… mrtví! A pro dítě rozumnou, uspokojující odpověď na tuhle otázku nedokázal dát ani laskavej strejček, světící biskup litomyšlský.

Byl to krásnej zážitek, dívat se na tu – možná jenom pro nás cizince šťastnou krajinu a říjnový, třpytící se nebe plný hvězd, který se ukládalo jako poklad do našich dvou srdcí.

Ráno jsem byl rozlámanej z těch úzkejch antomickejch a pro spánek staříka naprosto nevhodnejch – tento – Schnitzer sedaček. Ke všemu ještě se 4 bodovejma pásama. Už nikdy neusnu v tomhle lavoru a pro spánek příšerně nevhodný věci!

Ráno jsme posnídali v městečku, který rozpačitě a najednou jakoby popletený, trčelo pod úplně zamračeným nebem, který fakt nemělo vůbec nic společnýho s úžasným večerním zážitkem na plácku mezi vinicema.

Amadeo, až projedem Perugii, tak u toho jezera kousek za ní musím dát koupel, nebo po mně celej den nic nebude.

Jasně, taky se přidám. Je tu pomalu podzim a otužovat se bude nutný, protože Languedoc je hornatej a v tuhle dobu začíná bejt dost drsnej. A Montsegur je víc než dvanáctset metrů nad mořem.

Projeli jsme trochu ubrečenou Perugii a Amadea mě vedla po severní straně Castiglion jezera. Pak jsme odbočili z hlavní a jeli kousek na jih k pláži, kde se kdysi při cestě do Florencie koupala. Amadea dala jako vždycky ve vodě štreku a já se cákal u břehu v docela ještě teplý vodě a rovnal si hřbet. Bylo to příjemný, hlavně  když se začaly trhat mraky a vylezlo sluníčko.

A zas tu byla ta včerejší slečna Pohodová. A my vyrazili do otevírající se nížiny ke sluneční autostrádě směrem Florencie. Po levý ruce mírný kopečky, po pravý určitě samý výrobci skvělejch zemědělskejch a doufám, že i úplně domácích a ještě zdravejch dobrůtek. Od městečka Tarranuova i pravou stranu znovu uzavřely kopce a tak jsme vychutnávali příjezd do tohoto nádhernýho města plnýho skvostů z různejch období a hlavně renesance. Amadea se ohlásila na nocleh u svý kamarádky ještě ze studií medicíny v Praze a měli jsme na tohle město skoro den a noc.

Florencie!!!

Když jsem v 68 r. přišel z vojny, měl jsem načtený a nakoukaný všechny tehdy dostupný publikace, Larousse, José Pijoana, Florentskou malbu od Fredericka Antala, Maxe Dvořáka, Antonína Matějčka a spousty knížek i od jinejch autorů, který mi půjčovala moje sestřička, protože studovala v Hradci na peďáku výtvarnou výchovu. A paradoxně byla touhle literaturou docela dobře vybavená i vojenská knihovna protivzdušnýho raketovýho vojska.

Vojákovalo tady hodně ještě nedodělanejch, nasranejch intelektuálů a taky dost vysokoškolsky vzdělanejch mladejch lampasáků, který se aspoň tímhle trochu oddělovali od zavilosti přímo perverzních vojenskejch zhovadilostí. A já tam měl jako z udělání na starosti jednu z učeben, kterou zvláště pak, jako mazák, jsem si zařídil – skoro jako svůj byteček. Byly tam skříně, kde jsem měl knížky a dokonce i kytary. Ty skříně jsem oddělil od učebního prostoru závěsem, za což jsem byl dokonce pochválen jako iniciativní vojáček samotným soudruhem velitelem.

Ta učebna byla v bojovým prostoru mimo kasárna, kde jsem nakonec mimo služby úplně sám a dobře hlídanej před kapitalistou a revančistama pokojně spinkával. Brali mě tam pak trochu jako potrhlýho exota, s kterým nikdo nic moc nepořídí a ani vlastně nikomu nepřekáží. Jenom když byly nějaký kontroly z vojenskýho nebe, tak jsem musel pár dní spát v kasárnách.

No a končící šedesátky vypadaly dost nadějně. Vydávalo se tehdy na socialismus dost neobvyklejch knih. Točily se dobrý filmy. Malý divadla rostly jako houby, a dokonce se ještě na některý umělecký školy tehdy dalo jít i bez maturity. A tak jsem se na to chtěl trochu připravit. Pak ale přišli Rusáci se svejma kamarádama, namířili na republiku i kasárna kanony, voblíkli nás do tepláků a bylo zas nadlouho po ptákách.

No vidíte! A vzpomněl jsem si na to – snad až teprve teď – po víc než čtyřiceti pěti letech v nadupaným sporťáku uhánějícím po sluneční magistrále už jenom malej kousíček, pouhej chlup od tehdy vysněný a nedosažitelný Florencie, jejích obrazáren, muzejí, náměstí, věží, mostů a Arna. Konečně z tebe, „krásko“, lecos uvidím a díky Amadee i – tupl – na vlastní i její oči!

Mám já to penzista kliku, vážení… co?

Matěj