Templáři V / 3

3.  kapitola

  Byl nádherně vybarvenej říjen, když jsem dorazil do Podmoklan. Poslední dny po návratu z Peru Amadea v Civitelle hodně odpočívala.

Podmoklany -podzim

Ale odmítla nabídku tety, která ji chtěla ještě nějakou dobu zastupovat v ordinaci s tím, že už je dostatečně silná pracovat a lékařská praxe ji nejlíp a nejrychleji vrátí a postaví znovu do života. Chtěl jsem nějakou dobu zůstat, ale bylo zřetelně vidět, že chce bejt sama! Její nádherný oči mě o to mlčky prosily a říkaly:

  Matěji, prosím, dej mi čas!

  Viděla, že jsem, jak všichni chlapi v takovejch situacích bejvaj: nerozhodnej a ve velkejch rozpacích. Pak mě utěšila, že se brzy ozve, protože jsme spolu měli v plánu tu její každoroční langudockou pouť, na kterou věděla, že se moc těším.  Doufal jsem, že tam postoupím poněkud dál s tím svým templářským problémem. Pak se jí zajiskřilo v očích a s humorem mi jako kompenzaci nabídla ďáblici Z3 …

  Řekla … ahoj templáři! A vezmi s sebou na cestu Šakti, bude ráda, že ji kočíruje exzávodník.

Baghira

No a taková nabídka se neodmítá. Chtěl jsem se taky z těch posledních zážitků nějak vybabrat a tahle bílo-modrá ďáblice mi v tom moc pomohla. Dovezla mě totiž  zpátky až do poloviny sedmdesátejch let, ve kterejch jsem stavěl jedno temný stvoření, který pak nakonec dostalo jméno Baghira…

  Tehdy už jsem asi dva roky jezdil závody automobilů do vrchu s upravenou škodovkou S 120, kterou jsem koupil od syna tehdejšího ředitele mladoboleslavský Škodovky Zapadla. Byl to závoďák-nezávoďák, takový nemastný neslaný něco, který se dalo použít na cestu do práce, na dovolenou a taky občas na něco, co vzdáleně připomínalo závod do vrchu! Ale já jsem tehdy začínal mít pocit, že bych se měl pokusit posunout tuhle šprusli někam vejš. No a tehdy zrovna vypsali i v závodech do vrchu kategorii dvousedadlovejch sportovních prototypů. Tak jsem si je na závodech v kopcích bedlivě prohlížel. Ale daleko bedlivěji je prohlíželi moji mechanici – moc hodný a šikovný lidi, bez kterejch by se to auto nikdy nenarodilo: Vilda Šešulka z Krucemburku a Jarda Šidlák ze Starýho Ranska.

  Tehdy mimo spideru z Metalexu, což byla svazarmovská firma vyrábějící sportovní vozy pro závodní využití, a Adámkovýho NSU to byly fakt hrozný nedodělky. Tím nechci vůbec snižovat úroveň lidí, co si je doma na kolenou stavěli. Byli to vždy poctiví machři, ale většinou naprosto bez financí a možnosti srovnát. No a já měl tehdy neskutečný štěstí, že jsem narazil na inzerát... prodám rozloženou mladoboleslavskou formuli 3 za 25 tis. Kč. Když jsem za tím inzerátem vyrazil do Roztok u Prahy, čekal mě v jedný garáži menší, rozložitej pán s věčným cigárem v puse a představil se jako Vašek Král.

  Hrklo ve mně jako v pendlovkách, protože to jméno tehdy bylo hodně známý už dlouho před tím ze závodů terenních motorek a hlavně pak z autokrosu v autě Baghira s tatrováckým motorem. Byl právě po hodně ošklivý havárii a začal uvažovat o konci sportovní kariéry. Ale největší překvapení přišlo, až když nám začal ukazovat, o co se vlastně  jedná. Byly to tři kompletní rámy, dále díly jako duralový těhlice, pětiprvkový závěsy, vícepístkový kotoučový brzdy a tehdy neuvěřitelně vymakaný převodovky umožňující nastavení převodovejch stupňů na jakoukoli trať! Nebudu ale zdržovat s výčtem dílů, který tehdy byly na téměř špičkový evropský úrovni!!! No a když nám za tuhle cenu nabídnul i konzultace a já mu sdělil, co z toho chceme vyrobit, tak ihned načrtl z profilu tvar kastle, kterej nosil v hlavě pro úplně stejnej záměr jako já. Tedy závody sportovních prototypů.

  Což znamenalo rozšířit formulovej rám na dvou-sic, udělat kastli, a až to bude jezdit, tak hned vyzkoušet v kopcích a pak hurá na okruhy! Ale to nebylo furt všechno. Nakonec nám prozradil finišující lahůdku: je k tomu i podčtvercovej, škodováckej OHC litr motor,  kterej má bez jakejchkoli úprav cca 100 k! A Venda se  tehdy jako konstruktér podílel na vývoji turbomotorovejch jednotek pro traktory a povídá:

  Jestli dovolíte, aby se to auto jmenovalo Baghira, tak ten skvost udělám s turbem, což umožňujou řády, a pobijem celou tu socialistickou verbež, co přijede na závody s čistejma rukama a v kravatě. Víte, je tu totiž možnost vyplývající z vypsaný formule do 1300 kubíků, a to, že jde použít litrovej motor s turbem – my budem mít rázem o 40 až 50 koní víc, než nejsilnější česká konkurence, kterou je Jílkův Metalex a Adámkovo NSU. A ještě něco, pánové, budem mít taky nejmíň o 30 koníků víc, než maníci na evropskejch kopcích!

  Fííííhááá! Čuměli jsme jako malý kluci na tehdy pro nás skoro strejdu, kterej najednou vypadal naprosto zdravě, poskakoval a plácal se po bocích, jako nějakej roztockej šaman.

Zleva: táta Matěje,p.Král,Matěj,Řepa

 To bylo něco! Dovezli jsme to k Vildovi do krucemburský dílny a začali na tom okamžitě makat. Přidal se Jarda Šidlák a spol. kamarádů z ranecký strojírny. No a děly se věci! Když byl podvozek hotovej, můj táta už měl stvořený kopyto, který jsme hned se švagrem vylaminovali, a ten Šmejd, jak jsem mu začal říkat… najednou stál na Vildovým dvorečku a čekal na lak. Nevotravovali jsme Václava s žádnejma konzultacema, a když jsme ho pak zavolali na naše přehlídkový molo, myslím, že tehdy přijel trochu s despektem lidí, který tak daleko od Prahy neočekávaj nic moc. A myslím, že docela čuměl… Novináři fotili a Šmejd se ocitl na první stránce Motoristický současnosti a vůbec netušil, kde to vlastně je. A my vlastně taky ne!

  Jenomže po velký slávě vždycky nějakou dobu choděj jen samý peripetie. Nebudu je vyjmenovávat, ale hlavní byla ta, že Václav nedodal motor. Já byl naprosto vycucanej z peněz a žena mi řekla, máme dvě děti, a jestli si myslíš, že to takhle půjde dál, tak se náramně mejlíš, a já se vrátím do Prahy. A bylo po srandě.

  Ani jsem Šmejda neprotáhl nahoru ze Starýho Ranska lesem do dolů… a už jsem ho prodával. Naštěstí o něj projevil zájem tehdy už docela známej pilot p. Bychl, kterej, nemýlím-li se, moc dobře vodil bavoráky po cestovních okruzích. No a když chudáček Šmejd se slzama v mých očích směřoval do Prahy, tak tam zaplaťpánbůh nemířila moje žena s dětma.

  Ale hned a znovu začal koloběh stavby modelu Šmejd2. Šlo to ještě rychleji. Jenže pak do toho vstoupila pro změnu Vildova žena se zřejmě podobným nápadem, jako nedávno ta moje, a já si musel rozestavěný auto odvízt k taťkovi do studenecký kůlny. No a tady se auto nedalo ani obejít, musel se pro něj postavit přístřešek a další a další s tímto spojený komplikace. Taťka, venkovský sedlář, čalouník a varhaník, předělal kopyto na futurističtější a aerodynamičtější tvar, se švagrem učitelem jsme vylaminovali kastli a konečně se do toho zapojil i Václav se svým mechanikem p. Řepou. Pak Venda přivezl nádherný duralový křídlo, hliníkový deformační zóny a začala Šmejdova montáž.

  Jenže když už bylo téměř hotovo, tak opět nebyl k dispozici Vaškem kdysi inzerovanej motor. To už zavánělo něčím, co jsem naprosto u Vaška nedokázal pochopit! Ale v tom fofru se to „tak nějak“ přehlídlo a koupil jsem alespoň malinko upravenej pětikanál, kterej Václav nechal doladit, a s tím jsem vyrazil na první kopec v Přísekách u Světlý nad Sázavou. V autě byl tehdy namontován pouze jeden boční chladič, kterej to samozřejmě neuchladil a bylo zas po srandě. Václav si pak půjčil celej vůz a sám ho připravil na okruh v Mostě. Jenomže nějakejch sto koní nemohlo konkurovat 135k Metalexu a pomalu 150k Adámkovýho NSU. Navíc zas do toho vstoupila moje žena a já opět musel začit shánět kupce. Václav mi po Mostě auto – jaksi – zapomněl vrátit a odjel s ním celou sérii mistráků. Já byl vlastně rád, že už černá kočka „Baghira“ nestraší doma, a když se ozval Marcel Pipek jako vážnej a dobře situovanej zájemce, kterej měl podporu bolševickýho VŽKG a taky představu o potenciálu auta, oznámil jsem Václavovi, že on je první v řadě kupců, na což nereagoval! No a tehdy jsem už i mnou proklínanou Baghiru bez slzičky v oku prodal a skončil svou závodnickou kariéru bez škrábnutí na těle, ale tehdy s poměrně dost pošramocenou dušičkou. A zas mě z toho dostaly, jako vlastně vždycky, dámy… tehdy moje žena a slečny Poesie s Muzikou.

  Vidíte, vážení, v první kapitole jste určitě moc těžko polykali, že existovala nějaká slovanská veleříše od oceánu k oceánu, o který se dnes ve škole nedozvíte ani slůvko. No a tady můžete v malým vidět, jak se to plíživý vymazávání historie v praxi děje: když jsem totiž včera večer na internetu sledoval historii týhle krásný, černý kočky, tak jsem zjistil, že jsme ji s kamarádama ani nepostavili. Ani jsem nebyl jejím prvním majitelem a myslím, že za pár roků by zmizela moje maličkost i z jakýhokoli, byť jenom nepatrnýho závodu. My útlí a mrňaví jednotlivci to zmizíkování historie děláme ještě s jakýmsi vrozeným citem pro skoro nenásilnou, i když stejně podlou formu. Ale velký systémy se i se super tématama nepáraj už vůbec...

Zde je odkaz na reportáž z rozhlasu rádia Proglas s naším Matějen(Jirkou Němcem)
http://www.proglas.cz/detail-poradu/2012-09-03-19-15.html

Ještě bych přidal odkaz na zrození Baghiry:  

http://energieupramene.blogspot.cz/2012/06/templari-matej-autor-povidek.html