Templáři V / 1-2

1.   kapitola

  Co se tam mohlo přihodit?!

  Vůbec jsem tomu nerozuměl, na nic se nedokázal soustředit a musel řídit Josef. Vždyť při odjezdu jsem v tetinejch očích viděl… co jsem tam vlastně viděl? Jasně! Říkaly mi, neboj se o Amadeu. Nic víc a nic míň! A jenom takhle to teta řekla. Vždyť já si na to dítě vůbec nevzpomněl! A ani mě to nenapadlo! Teta to věděla, a proto mě poslala pryč, protože jsem byl nejslabším a nejmíň spolehlivým článkem týmu.

  Josef, měl jsi pravdu, divoká, tvrdá, ale za všech okolností soucitná… je teta Amadea.

  Co říkáš, Matěji?

  Nic Josef, jen jsem nahlas přemejšlel a vzpomínal. Jak je odtud daleko Adámkův plácek?

  No, teď už asi jenom tři sta kilometrů vzdušnou čarou. Tedy tak šet set a víc po těchhle cestách.

  Jak myslíš, Josef, že to bude trvat, než tam dojedem?

  To ti fakt nedokážu říct. A bude lepší, když si zdřímneš. Hele, vozím s sebou vždycky na tyhle cesty všelijaký užívání od Adámka. Počkej, zastavím a mrknem na to. Mám je uvázaný v koženým pytlíku kolem krku. Koukej, tady je napsaný…, bolí tě něco?

  Nebolí, Josef.

  Nebo máš hlad?

  Namám, prosím tě a neblbni!

  Bojíš se?

  Není už čeho!

  Jo, tohle bude vono, Matěji. Nemůžeš spát? Jsou to všechno jeho přípravky. Bůh ví z čeho, a bůh ví v čem. Ale vždycky to perfektně funguje! Uklidní tě to a pár hodin si pospíš.

  Josef měl zas pravdu, jako skoro vždycky. Já usnul jako špalek a probudilo mě až pohlazení po tváři.

  Amadeino pohlazení …

2.  kapitola

  Bylo pro mě hodně poučný, že nikdo z těch čtyř lidí, včetně Amadey, nevypadal zklesle ani utrápeně. Měl jsem pocit, že ona dokonce zkrásněla, a i teta vypadá mladší. Oba pánové jako by mě chtěli k něčemu pogratulovat? Nechápal jsem už téměř vůbec nic. Ale věděl jsem, nebo alespoň tušil, že moje nepřítomnost tady byla naprostou nutností. Pomalinku přicházelo poznání toho, že oni jsou o moc velkej kus dál, než jsem byl ochotnej před tejdnem připustit. Že jsou to bytosti, na který se můžu kdykoli a v čemkoli  s p o l e h n o u t !

  Taky asi prvně v mým životě se mi přihodilo, snad kromě u kameničovský babičky, to, že jsem byl schopnej tohle připustit! Moje pocity teď jsou pocity toho trochu nedostatečnýho člena dávný matriarchální tlupy, která je přesně na důvěru odkázaná. Tohle se mohlo přihodit pouze tady. V těchhle vysokejch horách, který ti nedarujou ani špetičku soucitu. Jedinou slzu, žádnej pardon. Nepředstíraj vlídnost a všechno to, na co si v tý, teď zrovna nesmírně vzdálený civilizaci, pořád pokrytecky hrajem. Hory dávaj jenom a pouze krásu.

Tenhle tým hor a čtyř fantastickejch lidí mi umožnil cestu sem a pátej Josef mi nabídnul onu zázračnou vyjížďku … n i k a m! Tedy obrazně, celým mým dosavadním životem. Pochopil jsem zmatenost většiny svýho počínání, který završila smrt Maranon. Ale taky to, že jsem dostal znovu šanci, protože ten celej dosavadní účet za mě někdo, z mýho hlediska téměř nevinnej, zaplatil… A byl to jako vždycky ten nejsilnější z týmu.

  Jenomže pořád nechápu a nevím, co s tím. Já, Popleta v důchodu, Matěj! Moje pocity, jsou jenom pocity. Ale přijme tohle málo i tlupa? A když to nedochůdče zahrnou, nestanou se z nich stejný pokrytci, jako jsem já? Neohrozí ono fatální fungování týmu? To jsou tisíce a tisíce otázek, který si musím položit! A představte si, dokonce i zodpovědět! Plácám tu možná nesmysly a na to, jak k tomu přišlo naše dítě, jsem zase úplně zapomněl …

  Nezapomněl jsi, Matěji. Já vím, že jsi určitě nezapomněl! Dost často jsi na ni myslel. A ona přišla, aby zaplatila!

  Jak to víš, Amadeo?

  Protože takhle to na tomhle světě chodí. Víš, ona mě znovu probudila! A já už  znovu vím! Vím, že to byla jenom moje zbabělá hloupost, která tohle zavinila. Moc dlouho jsem si namlouvala, že jsem wicca, a tedy ta, která má bejt vědoucí a zodpovědná. Ale byla to fikce! Moje cesta k tomu bude ještě moc dlouhá, tak promiň, Matěji.

  Kdybych teď nebyl pokrytec, tak jí řeknu, Amadeo, promiň, to dítě jsem já uvnitř vůbec nebyl schopnej přijmout. A je krutý, že proto možná ani tebe. Proto to moje tehdejší divadýlko na kopci v Pustý Rybný.

  Já vím, Matěji, oba jsme měli v hlavě obrovskej zmatek.

  A co bude dál?

  Nic, musíme to napravit!

  A jak?

  Nevím, teď ještě nevím, Matěji.

  Ukážeš mi její hrob?

  Ano, pojď. Ona si ho sama vybrala a posílá nám stále svoji sílu a lásku ...

  Pak Amadea zamířila nahoru k malinkýmu vodopádu, kterej z plácku bylo jenom slyšet. Tam teprve bylo vidět, na jak krásným místě jsme. A představte si, že nad námi mezi vrcholy skal kroužila, nebo spíš levitovala rodinka kondorů.

Začal jsem vzlykat a nebylo možný to zarazit. Trojice nádhernejch ptáků, která se s námi loučila. Vůbec jsem nemohl dejchat a jen vnímal divokost, sílu, snad i lásku, kterou nám posílali. Protože Oni fakt, opravdu  v ě d ě l i ! Amadea stála jako přikovaná nad srázem a její temný, jantarem zdobený, divoký oči  z á ř i l y . Vůbec jsem nechápal, co to všechno znamená.

  Víš, jaký jsem jí dala jméno? Maranón…

  A znělo to jako vytí vlků!

  Víš, jaký jsem jí dala jméno? Maranón...

  A znělo to jako dávnej, temnej a divokej obřad!

  Víš, jaký jsem jí dala jméno? Maranón...

  Maranóóóóóón...

  Tedy ta, co se vynoří po dlouhý cestě v podzemí hor a v zápětí se stane už jenom Amazonkou...

  MARANÓÓÓÓN !

  Bylo to přetavení bolesti, vzteku, smutku, zklamání a všeho toho, co prožila ve všech svejch a i v tomhle současným životě do divokýho, skoro až hrozivýho paprsku energie, kterej hodila do světa. Bylo to šílený a já pochopil, že Amadea je zase wicca a opět vládne jemnejm a léčivejm silám, ale dost možná taky už i těm protestujícím a děsivejm...

Matěj