Ahoj templáři III. díl, kapitola 30 - 31

30.  kapitola

Ahoj Renet, jak bylo, hm, tam … NIKDE?

Vně bylo nikde, nikdo a nic. Avšak v srdci bylo někde, všichni a všechno. Ahoj, Matěji.

Dík, krásko za vyčerpávající zprávu z cesty Nikam. A kde ses potkala se slovy sofiánky i katarky Magdaleny?

Proč potkala? Je přítomna uvnitř, tady v mým srdci.

Udivuješ mě Renet.

Proč, Matěji?

Poslouchej část jednoho jejího evangelia.

Magdalena pravila:

Vně je to víra, naděje a láska. Uvnitř je to však vědění, porozumění a moudrost. Ale ty nejsou nadřazeny lásce. Není tohle mustr tvý zprávy o cestě Nikam, Renet?

Jasně, že je.

Ty ses fakt musela potkala se Sofiány, či snad dokonce i s Katary? Ale vždyť jste se kámoškou jezdily pouze po bejvalým regionu Československa, ne? A tohle vypadá, že jste spíš rajzovaly i po Languedocu s jeho gnostickou tradicí. Jíž  Sofiáni i Kataři převzali od svý světice Magdaleny, která pro ně byla svatou nikoli z Říma, ale ze svého i jejich srdce. No, a víš proč, Renet?

Hm, budu přemejšlet. Je to asi proto, že jsou tu všude po celým teriroriu bílé rasy nám velmi podobní človíčkové, že? Tak nechť je tu šířena i tahle jejich prosťoučká, ale úžasná sofiánská modlitbička, jež vyjadřuje prostě vše. A tak uzavírá všelidskej, mystickej, božskej i tantrickej kruh. V němž nechybí prvek skutečnýho a na všech úrovních pokračujícícho přibližování se božskýho, ženskýho a mužskýho principu:

Nebeský Otče, Pozemská Matko,

nechť je svatá nevěsta přijata

a opět nastane Věk Ducha Matky.

Nechť mezi námi září plnost Pravdy,

Světla a obraz Ženicha s Nevěstou

v její svatební komnatě…

Nemáš Renet pocit, že v týhle modlitbičce je zároveň vyslovena i touha po návratu k nejpřirozenějšímu uspořádání lidský společnosti na naší planetě s tím, že se opravdu pokusíme o posílení funkce mateřskýho, ochranitelskýho principu?

 

Jo, Matěji, takhle nějak by to mohlo znovu začít. Dělala jsem si z toho po příjezdu do Anglie dost dlouho srandu a šoufky. Matriarchát, hm? Pořád mi znělo v hlavě to, co jsi tak umanutě a pořád připomínal ve svejch prvních dvou templářskejch dílech. Či alespoň uskutečnit posun k rovnosti pohlaví. Pak jsem to začala vnímat jako i svojí posedlost. Ale když jsem i ve Windsor-lendu začala potkávat stále víc a víc lidí, co o tomhle zcela vážně uvažovali, a to přesto, že to jejich okolí vnímalo jako exces a bláznovství. Tak jsem postupně začala přijímat, že to nejsou magoři. Že to není ideologie a oni, že nejsou žádní sektářští pomatenci, ale dějinami nesmírně poučení, empatičtí, vzdělaní a moudří lidé. A tak jsem tuhle jejich zdánlivou posedlost začala vnímat jako zdravou, potřebnou a nakonec zázračnou. A víš proč?

Povídej.

No, když už jsme v Southamptonu my ženy nemohli po setmění do města, natož třeba do přístavu a některejch už sakum-prásk „jejich ulic“, což je dnešní obrázek všech západních a to už nejenom metropolí, kam se běženci nahrnuli ze zemí rozvrácenejch neurvalý válečným hulvátstvím Západu. Tak jsem si uvědomila onu absurditu tohoto stavu věcí. Tedy naprostej posun k opaku, tedy k potlačení práv žen. Dále jsem začala jako ópérka vnímat podobně zrůdnej jev v rodinách, kde jsem se stále častěji potkávávala s cíleným řáděním juvenilní justice. A to nejenom u cizinců, ale i v čistě anglickejch rodinách, kterejm jsou odebíráni děti, jen proto, že se mnohdy nezaviněně dostali do existenčních problémů. A systém jim odepřel pomoc. Pak jsem se doslechla o zrůdnejch formách kšeftu s odebranými dětmi. A tak jsem pochopila proč jsem doma potkala zrovna tebe, staříku! A vlastně i to, že jsem pak začala bez jakýhokoli uvažování účinkovat na tvejch autorskejch čteních. Všechny tyto souvislosti mi teď začínaj dávat smysl. Zvlášť když si představím ta svinstva, co se kolem nás dějou a nabíraj otáčky. To, co jsi popisoval v těch prvních dvou templářskejch dílech vypadalo zajímavě a exoticky. Ale, že by to mohla bejt pravda, to mě fakt začalo docházet až mezi novejma známejma v Southamptonu. Jo, asi proto jsem musela odjet do Anglie, abych se tam znovu potkala s tím o čem píšeš. A začala si díky jejich podobnejm sdělením, jež potvrzovala ta tvoje pomalu zvykat, že svět je opravdu o něčem jiným, než říkaj v TV. A že fakt 100% platí ten zdánlivě nelogickej pokřik Michaela Ellnera:

Všechno je obráceně a vzhůru nohama. Politici ničí svobodu, právníci spravedlnost, doktoři zdraví, masmedia informovanost, university vzdělání a náboženství spiritualitu, hm?

Jo, Matěji jsem ráda, že jsem. A taky jsem ráda, že jsme se potkali. Jinak bych v budoucnu stále jenom podle cizího mustru učila děti tančit, zpívat a hrát divadlo. Ale ono je nejptve nutný jim pomoci naučit se pochopit, že skutečnej život je naprosto o něčem jiným, než to, co je dnes Systémem praktikováno jako vhodný sociální chování. Ale co to je vhodný socální chování, že? Oni tím myslí vřazení se do multikulturní společnosti. Jenomže to, co jsem v posledku zažila v Southamptonu, to nebyl život, ale už pouze jen strach o něj. Multikulturní prostředí je tam dnes totiž opravdová a totální džungle. Pravidla zde netvoří pouze jeden systém, ale jejich mnohost. V anglických městech dnes každá ulice, možná každý dům, či každá rodina, někdy i jednotlivec mají práva pouze taková, jaká jsou schopni si svojí vůlí a silou vytořit, uhájit a prosadit. Tedy v podstatě je to boj všech proti všem! Kde ten nejsilnější element bez špetky svědomí má největší možnosti. A tohle nemá se svobodou, rovností a bratrstvím, či přátelstvím, nebo dokonce s láskou naprosto nic společnýho. A já si kdysi bláhově myslela, že jsem schopna zvládnout, řešit a uhájit svůj život třeba i uprostřed zombiů!

Ale pak když se začala měnit v Anglii situace ohledné blížícího referenda o vystoupení, či setrvání Velký Británie v EU, tak se stav věcí ještě víc radikalizoval. Najednou ona kdysi navenek se tvářící multikulturní společnost nabrala naprosto chaoticky opačnej směr. Začalo docházet ke tříštění a řevnivosti různejch etnik majících britskou státní příslušnost. Což velmi začali posilovat ti nový legál i nelegál příchozí. A tenhle blázinec začali politici neurvale využívat nejprve k zájmům svým a pak samozřejmě i k zájmům partají. Tedy běžný svinstvo směřující k bezohlednýmu sběru politickejch, sociálních a ekonomickejch výhod. A samozřejmě k budování co nejvýhodnější plebiscitní pozice, podle hesla „Urvi a sežer co nejvíc můžeš“. Ale abych ti odpověděla na tvojí možná ještě nevyslovenou otázku ohledně naší cesty Nikam. Tak my jsme se opravdu i tady v bejvalý ČSSR setkali s velmi zvláštními lidmi, ale to je povídání na dlouho. Teď chci pusu! A pak uvidíme?

Hele, proč tak zhurta na staříka, Renet?

Víš...

Nevím, ale doufám, že mě ke všemu nezačínáš vnímat jako nějakou živočišnou bílkovinu. Vono prej chystání se některejch lidí na polibek, a zvláště v americkejch filmech, připomíná spíše přípravu na kousnutí.

Jo? Ty, Matěji taky koukáš na americký filmy?

        Ne, nemám televizi, ale zdává se mi o tom v blbejch snech.

        Tak se kruci dej vyšetřit. A hele, je alespoň v tom zatraceným brojleru voda?

Naštěstí ne, Renatko. Víš, on to není brojler, tedy živočišná bílkovina, ale bojler. Po česku ohřívač vody. Kterej ovšem jednou, kdysi dávno přestal fungovat.

A proč jsi ho ty jeden protejne neopravil?

Proč? Proto! Zvykl jsem si rači za těch pár roků tvý nepřítomnosti na 4° horkou, podmoklanskou, pramenitou vodu. A zvyk je železná košile, jak říkali předkové. A pak z pohodlnosti jsem u tohoto konání zůstal. Jestli se chceš vysprchovat, tak přeci už z minula víš, že prameniště a studna s tou přijemně chladivou vodou, mající přesně 4° Celsia je ve stínu olšovýho remízku za chalupou.

Matěji, ale to snad platí pouze v létě, ne? Ale dneska je 28. října. To je dokoce státní svátek, ne?

No, a co? Svátek sem, svátek tam a říjen, to přeci ještě není žádná zima. A ty 4° Celsia platí ve stínu po celej rok. To, co potom teče, či neteče na konci hadice, závisí pouze na tom, jak je ona vystavena sluníčku, či mrazu. Víš, pramen si vždycky najde pouze a jen ten plácek, jež mu zaručuje přesně tuhle teplotu. A kdybych se já zbláznil, a třeba ten remízek vykácel, tak otevřu slunci k pramínku cestu. A víš co by mi on pak udělal? Fíííí! A byl by v čudu! No, a pak by si našel nový, pro něj přijatelnější místečko. Který by opět bylo ve stínu pod stromy a někde v křoví. A ne na pozemku takovýho blbce, co mu jeho remízek zaručující tantrickou teplotu, vykácel! Chápeš?

Áách jóó.

Víš, Renet vloni jsem se sprchoval, teda „hadicoval“ furt a celou zimu. Tedy přesněji mimo jednoho jedinýho fuj tajbl zmrzlýho dne. Kdy se hadici nepodařilo   vyplivnout ledovou tříšt. A kdy mi teploměr zákeřně přimrzl k mejm zavlhlejm prstíkům, chápeš?

A, Matěji, proč sebou vlastně ten teploměr taháš?

No, proto, abych se ujistil, že mě pramínek na těch stupních nešulí.

Aha, to furt chodíš nahatej s tím samým, mrňavým starým a nevzhledným přístrojem?

Hele, Renet, nech si toho s tím mrňavým a nevzhledným tento, jo? To přeci dá rozum, ne? Nebudu vyhazovat chechtáčky za nějakej moderní plastovej šunt z těch pitomě se řetězících kvelbů, který tu dneska hyzděj už skoro každou ves.

Já tě fakt skrblíku a sušinko asi jednou, a to nejenom symbolicky dopeču, pak ještě uvařím a vyleju!

Pokud můžu prosit, tak bych bejt tebou vypustil toho skrblíka i sušinku. A na čem mě chceš uvařit, krásko? Proč myslíš, že jsem nechal jedním vrzem ustřihnout nejenom telefon, taky internet, ale hlavně tu nesmyslně drahou elektriku?

Barbare! A co tady budeme špinavý, zmrzlý, hladový a na konci října dělat?

No přeci topit pod plotnou ve velkejch kachláčích se skleněnejma dvířkama. A navíc, Renet, za tři dny už žádnej říjen nebude! Snad to těch pár pitomejch, zatrejlovanejch dnů vydržíš, ne?

No, možná jo, Matěji! Ale za tři dny už sice nebude říjen, ale listopad, chápeš?

A co mám chápat?

Přesně ještě nevím! Ale možná by ti mohlo dojít, že pak třeba bude ještě o dost větší zima.

Možná? Ale teď je tu ještě furt teploučkej říjen. A proto se holka neplaš! Tenhle měsíc je sice odobím velmi rozdílnejch teplot, ale jen proto, aby se přírodní bytosti, tedy i ty onou růzností připravovali na to nejhorší. Tedy na zimu. Ale zároveň i na to nejlepší, čímž je říjnová láska. Přesněji řečeno, říjen je spíš vrcholící cyklus přípravy lautr na všechno!

Tak se prosím tě, Matěji vymáčkni. Co maj vlastně ty tvoje kecy znamenat?

Hele, Renatko, já myslel, že seš intelektuálka. A v říjnu se přeci daj dělat pouze a jen „listopadový revoluce“, ne? Tedy revoluce, kde maj drtivou převahu marxističtí trockisti, menševici a blbci. A naprosto nulovou váhu bolševici, snažící se re-startovat to, co kdysi dělalo bílou rasu vyjímečnou.

Matěji, ty jeden, kecko! To přeci neříkáš celou pravdu. Copak sis za chalupou na stráni nevšiml těch dvou trkajících se srnců? A jak na ně něžně, přísně i z obdivem z okraje lesa dohlížej jejich kolegyně. A víš proč? Aby se klidně trkali, ale nepoškodili se někde jinde?

Viděl. Oni zvířátka maj oproti politikům rozum, víš? A já to musím vědět, protože už nejmíň tejden tohle jejich konání sleduju. A víš proč?

Vím, Matěji. Je to tvůj soukromej festival erotiky. Jehož hlavním tématem je dlouhatánska milostná předehra, která se skládá z přesně vytvořenýho mustru samčího boje májícího za účel, jak už jsi řekl. Tedy nepoškodit se „jinde“, nýbrž v co nejlepší světle bejt viděn svými protějšky, že?

A ty seš rázem celá zoufalá, že už za pár  dní tenhle úžasnej měsíc skončí, že?

Jo! Alespoň tedy doufám, že tu oba dva pořád mluvíme o tom samým.

A o čem, Renatko?

No přeci o sprše, ne? Dyť ty jí, člověče, skrzevá svoje kecy o trockismu a studiu srnčí erotiky potřebuješ naprosto nutně a hned! A já se taky přeci nepojedu vykoupat do Southamtonu. Ty jeden rozbitej bojlere a odstřihnutá elektriko. A ke všemu bez internetu. A máš vůbec telefon?

 A k čemu, Renatko?

No, abys pozval elektrikáře tyhle problémy napravit.

No vidíš, intelektuálko! Konečně jsi po více než dvou letech studia ve Windsor-landu pochopila to, k čemu je nám Slovanům dobrá, sladká Anglie.

A k čemu?

No přeci k vykoupání se ve vlastní „čech-ksicht a ne-čech-ksicht blbosti“!

Zvrhlíku! Neprodal jsi dokonce i tu krásnou,velkou, dubovou postel?

Jasně, že prodal!

Néééééé...

31.  kapitola

No, a pak už jsem jenom zaslechl její skoro energetický..., co to kecám, erotický úpění. A s gustem jsem pozoroval to nádherný, zcela boží ženský tělo v divokým tanci se zelenou hadicí po trávníku. A věřte, že to byla ta nejůžasnější milostná před-předehra, jakou jsem kdy zažil.

Pak zaječela, ručnííííííííííííííííííííík!

Mám jen samý špinavý, Renet.

To je mi fuk a dělej!

Naštěstí jich v prádelníku ještě pár čistejch bylo. Ale přesto nadělala mokro v předsíni, na schodech do podkroví i v seknici. Ale před starou, dubovou postelí zaváhala, obrátila se ke mně, hodila po mě promočenej ručník a cupitala zpátky za mnou k teplu kachlovejch kamen. Tam mě pak objala.

Hm, byla to modlitba i obřad. Zas a zas utírat to vlhký, snědý, voňavý tělo. A já to celebroval jako divej. Ještě se třásla a trochu jí drkotaly zuby. Bradavky jejích malejch ňader byly tuhý, temný a vztyčený. Měl jsem pocit, že se najednou propalujou do mejch dlaní! A pak to její ještě malinko vlhký tělo začalo tančit. Při tom si potichounku broukala jednu mojí dávnou písničku…

tak holka rozvlň boky

dyť už máš na to roky

nekejvni však každýmu

jen s milým vlez pod peřinu

život je fakt moc krátkej

z milýho chlap protivnej,

žila jsem pro radost chviličku

on ze mně udělal pro všechno děvěčku

žila jsem pro radost chviličku

on ze mně udělal pro všechno děvečku

Tak kluku copak to je

když se ti ve snech ta panenka zjevuje,

není to panenka Mariá

dřív možná to byla, teď jsem to já

No a já zahodil ručník i oděv a přidal se k ní, dělaje všechno jako ona! Tedy tanče a zpívaje svůj part jsem se jí začal dotýkat...

život je fakt moc krátkej

tu krásku byl mi čert dlužnej,

žil jsem si pro radost chviličku

ona pak ze mě tu hniličku,

žil jsem si pro radost chviličku

ona pak ze mě tu hniličku udělala

A teď jsme začali zpívat společně refrén:

jo muž a žena a žádná a žádná a žádná změna

jo žena a muž je klikou když nikdo z nich nemá v zádech nůž...

No a pak přišla poslední společná sloka:

tak už to na světě je

v ouvozu vyjetý jsou koleje,

tak už to na světě je

v ouvozu vyjetý jsou koleje...

A v tom jsem si uvědomil, že právě poběhla ta nej-úžasnější milostná předehra mýho života. Tak jsem jí odnesl v náručí do tý naštěstí neprodaný, starý, nádherný, dubový a velikánský postele. A v tu ránu nám oběma bylo jasný, co že to je, a jak má vypadat náš program sociání bezpečnosti, pod dominací, tento! Teď a tady...

Autor: Matěj