Ahoj templáři III. díl, kapitola 16 - 19

16.  kapitola

Dokonči to v klídku, Matěji. Copak je to vůbec možný? Když jsou na jedný straně Picasso, Moore, Dalí a Hepworthová a spol., který už možná nikdy na vlastní oči neuvidím. A večer k tomu všemu do toho vpadne Brad Mehldau, kterýho jsem taky ještě naživo neviděl a neslyšel. Já se z toho pominu! Kdo se má v takovým blázinci soustředit? To je celá Hipi, vždycky, už jako mladá, vytvářela všude děsnej zmatek. Ještě štěstí, že v šedesátkách emigrovala. Jinak se snad ten pitomej opus v osmdesátým devátým odehrál už nejmíň dvacet let před tím. A v těch devadesátejch by už nebylo lautr co v Československu rozkrást.

Co si to tam meleš, Matěji?

Nic, chválím tě. A proč ten kalup s tou kávičkou, to sis musela popálit chřtán, ne?

Aha? Chval dál, ale nemusíš tak zhurta.

Zhurta? Zhurta jsem lautr vedle sebe, víš?

Aspoň si, Matějíčku, můžeš zaštěkat sám na sebe, haf, haf, haf!

Co blbneš, ženská, copak nevidíš, jak jsem se lekl?

Vidím a jásám.

Nojo, ale lekli se i naši spolučumící. A co když nás vyvedou?

Hele, Matěji, tady v Anglii, když zaštěkáš jednu sérii, tak se nic neděje. Ale kdybys začal ihned štěkat druhou...

Tak co, Hipi?

Tak dostaneš přes hubu.

Dyť já jsem přeci neštěkal!

No, snad bys nechtěl, aby to potkalo mě, gentlemane?

Hele, Hipi, hlava mi z výtvarna už třeští a před tou muzikou by to chtělo pauzu. Klídek, kafíčko a pokecat o životě, jako při tý naší cestě za Renet do Southamptonu a zpátky. Ale před tím se projdem, ne? Ať můžu doma udivovat svou dojmologií ze stále ještě velmi mocný světový metropole. Neboť ona je až po vrch nacpaná zednáři, ilumináty, bankéři, burziány a šedejma eminencema všeho druhu. Tedy lidmi, co čachrujou s mocí v zemičce, kde kraluje chudičká, drobná a srdečná královna, o který bídný konspirátoří tvrděj, že je reptilián mlsající při obřadech krev malejch dětí. A představ si, ono jí zatím stařence nešťastný zatejká do Buckinghamskýho paláce! A víš proč? Protože prej nemá chechtáčky na opravu jeho střech. To jsou mi věci, co? Dyť ještě nedávno, tedy když jsem byl mladej kluk, tak Windsorové vládli říši, nad níž slunce nezapadalo. A dneska? Přestože se říká, že tato monarchie je pouze folklorní záležitostí, tak bez tý ubohý stařenky se stále nemůže šustnout nic v Austrálii, na Novým Zélandě a ani v Kanadě! Což jsou pořád území jednoho celýho kontinetu, pak rozsáhýho souostroví a k tomu patří ještě celá půlka severní Ameriky. A tenhle celej cajk má stále privilegovanej statut dominia:

„To znamená samosprávné pospolitosti uvniř britské říše, jež jsou si svým postavením rovny, protože je spojuje společná oddanost vůči koruně, neboť se sdružují svobodně jakožto členové Britského společenství národů“.

To je machrovská, ale rovněž i právnicky zcela vyčuraná, a skoro svobody-milovně se tvářící citace, že? Z tohoto výlučnýho týmu už ovšem vypadla v r. 1948 Irská republika, a v r. 1961 ta Jihoafrická. A samozřejmě i ostatní „koloniální plevy“, jakými byl další žďabec, třeba pitomá to třetinka ostatní Afriky. No, a nelze zapomenout na - od 16. st. kolonizovanou sub-mrňavou Indii -, jejímž výsledkem pak v 19. st. byla ta Britská? Kterou naštěstí zrušil Gándhí. A představ si, Hipi, že v tomhle velice kraťoučkým a neúplným výčtu velmi typický, anglo-saský-dobroty, chybí spousta území jež neuvádím z důvodu stručnosti. Jo, ale musím připomenout pojem - neokolonialismus. Do kterýho by docela dobře zapadla ještě spousta dnes se suveréně tvářících států. Jeden z nich si dokonce stále hraje na „světovýho šerifa“!

A tahle korunovaná něšťastnice ještě ke vší tý výše uvedený hrůze vlastní tuny zlata, který si „možná velmi /ne/prozřetelně“ uložila na konci minulýho století pod střechu Čínský centrální banky. Ale je pravda, že nikdo na tomhle světě nemá patent na rozum, že? Proto asi teď ona maminka, babička a prababička „budoucích Britskejch monarchů?“... nemá na opravu těch svejch díravejch palácovejch střech! Chápeš to, Hipi? No, možná, že ti Číňani už s tím zlatem ani nebudou chtít moc hejbat, co říkáš? A rači mě, Hipi, ihned, než se pobliju, zaveď do tý nejlevnější z londýnskejch putyk.

Ale, Matěji, tady v okolí najít knajpu, to bude docela těžký. Možná snad někde dole u Temže na náplavce. Ale tam je někdy dost nebezpečno a ty, jak na tebe tak koukám, zrovna nevypadáš na ranaře.

Hele, Hipi, možná nevypadám, ale jsem! Pokud tedy nestačím utýct. A přesně proto si nás nikdo ani nevšimne. Prostě pobuda s kráskou jdou..., no hele! Musím ti říct, ženská, že ti to teda sekne. A cos udělala s ksichtem? Dyť vypadáš tak na nejvejš jako hodně pěkná čtyřicítka?

Dík, pobudo, za poklonu. A já za to platím drink...

17.  kapitola

Musím říct, že na mě Londýn, kromě tý elektrárny s názvem Bankside, jinak Tate Modern, z kterýchž to se nečoudí, zatím moc nezapůsobil. Ale ta hospoda, kam mě Hipi zavedla, ta mne fakt nadchla. Čisťounká a ke všemu i zvláštně voňavá! „Prej na uplivaný náplavce“?

Co to tu, Hipi, voní?

Voní? Jo, to jsou ty aranže květin, koření, bylin, ovoce a bůh ví čeho v těch miskách na stole.

A to ten mrňousek je schopnej tak líbezný vůně?

Ne, ty zrovna teď vnímáš pouze tu výslednou. Ale každej stolek tady má misku  se svojí charakteristickou vůní, jíž začneš vnímat, až když usedneš k tomu svýmu, kterej si vybereš. Já jsem postupně vyzkoušela všechny. No a teď, když jsem v týhle části Londýna, tak obvykle zajdu do týhle hospůdky a usednu vždy pouze k tomuhle kdysi mnou vybranýmu stolku. Pak za malou chvíli, když začnu s touhle mističkou sledovat Temži, tak se najednou začne oddělovat od tý výsledný... přesně tahle konkrétní vůně. A já při tom vzpomínám na ty dávný vltavský nábřeží, který mi to tady kolem trochu připomíná.

Ty sem, Hipi, chodíš tesknit?

Jo, dá se to tak říct.

Tobě se furt stejská po Praze?

Já nevím, jestli stesk je zrovna pro tohle vhodný slovo, a taky jsem to nikdy jako téma nerozebírala. Je mi tu prostě vždycky hezky u srdce, víš?

A proto jsi mě sem dovedla?

Jo. A taky pro to, že tu není draho, skrblíku.

Hurááá!

A co si dáš?

Na co sem chodíš ty, Hipi?

Na jejich výbornou whisku s úžasnou ovocnou mísou.

To je teda něco úplně přesně stvořenýho i pro vegouše Matěje.

A tady se neobsluhuje?

Ne, teď zajdem za bar okusit nabídku. Pak vyberem a začnem si medit.

Žasnu, tuhle formu demokracie jsem v Londýně fakt nečekal. A jak budeš potom řídit, dyť k tobě domů to máme dost daleko?

No, nechodím se sem opít, ale jak jsi říkal, spíš vzpomínat a možná i trochu přemejšlet. Obvykle to spojím s něčím podobným, jako je dnešní Mehldaův koncert. Víš, Matěji, ono tohle město a jeho různý části jsou někdy až neuvěřitelně vzdálený všem zažitejm představám a předsudkům zvláště lidí, který tu jsou jako ty na skok a prvně. Je to pořád rozlohou jedno z největších evropskejch měst, kde se svýho času a rovněž i dnes potkává obrovský bohatství, moc a vzdělání s chudobou. Ale i s neuvěřitelným stupněm negramotnosti. Když tady popojedeš o pár kilometrů dál, budeš mít pocit, že ses ocitnul v jiný zemi, či dokonce na jiným kontinentu. A navíc i v jiným čase. Když tady člověk žije, tak než Londýn trochu pozná, dlouho nebude mít nutkání a touhu vyrazit do světa. Tady je ten svět doslova přítomnej. Zvláště v době, když jsem tu začala v šedesátejch letech žít, tak tohle byl pro mladou českou holku nepředstavitelnej a už skoro realizovanej ráj.

Nojo, ale když jsme jeli do Southamptonu, tak jsi mluvila o něčem naprosto jiným.

Jo, ale to jsem mluvila už o době svýho manželství. Protože jako svobodná jsem tu zažila pocit neuvěřitelný svobody, která se nedala srovnat s ničím, co tehdy bylo u nás. A to ať už se jedná o jakoukoli sféru života. Tím nemyslím jenom na muziku a vůbec kumšt, protože tehdy, vlastně pár let po válce se tu ještě stále opravovalo, to co tu ta mrcha vyvolaná „člověkem“ zničila. Byla tu spousta pracovních možností. Lidi k sobě byli vstřícní a to se vztahovalo i na nás cizince. A to nejenom proto, že Londýňani na ně byli od koloniálních časů zvyklí, ale že je už tehdy brali jako běžnou a už dávno vyřešenou sociální záležitost. Ale v dalších desetiletích začalo pomalu, aniž bychom si toho byli nějak přímo nuceni všímat, plíživě přimrzat. Začala pomalu mizet ona podivuhodná vstřícnost, a to nejprve ze strany úřadů, proto jsem se taky narychlo vdala. Pak se začalo ochlazovat i na úrovni zaměstnavatelů. Nakonec to šlo z kopce i u sousedů a známejch. Lidi začali stále víc a víc makat, než si užívat života. A pomaloučku to tady sedalo na prdel. Podobně jako u nás v Čechách, kdy se po euforii z počátku devadesátejch let s přicházející realitou začala vytrácet radost a chuť tvořit a život se čím dál míň dal nazvat radostí, až z něj nakonec v první dekádě 21. století byla tady i u nás doma mrtvola... Tak, Matěji, na zdraví a pusť se do toho nádhernýho ovoce.

Na zdraví, Hipi, a přestaň tesknit. Ale s tím, co se odehrálo u nás, jsi to vystihla  moc dobře. A ta tebou vnímaná paralela Praha-Londýn mě docela překvapila.

Víš, Matěji, já jsem realistka a domů lítám několikrát za rok, zvláště dokud ještě žila maminka. A Praha na mě rok co rok, hlavně po přelomu tisíciletí, začala působit jako víc a víc ulítaná a děsně utahaná coura. V poslední době už skoro mrtvá coura. Navíc se snažící mluvit ušmudlanou angličtinou. Proto si teď rači hned na letišti půjčuju auto a mažu na Vysočinu, kde jsem taky jako dítě pár let žila.

Tak jo, rekapituluj dál, je to pro mě „podmoklaňáka“ hodně zajímavý a objevný téma. Ale, Hipi, kecáme a kecáme, pijeme a jíme, není už čas vyrazit na Bradovo virtuozně skladatelský a aranžérsko mimický šou?

Jasně, tfuj, tfuj, tfuj, jdeme na to...

18.  kapitola

Když jsme vstoupili do chrámu sv. Pavla, skoro ještě nikdo tam nebyl. Ten chrám na mě činil asi takovej dojem, jako když v zšeřelý místnosti před váma najednou povstane vysokánská ženská ověšená honosnejma šperkama na povadlý pleti. Oblečená v těžkejch brokátovejch šatech, co připomínaj krumplem zdobený brnění. A ty nemůžeš dál a ani zpátky. Nejde se nadechnout a člověk už ani nechce nic vidět. Prostě všechno kolem začne vytvářet a působit dojmem nedostatku vzduchu, světla a rovněž i jakýhosi druhu pomatení, což tady způsobovaly nejenom ty obrovský vnitřní poměry, podepřený těžkopádným podpěrným systémem, kterej hmotu stavby neodlehčuje, ale působí jí hrozivou, těžkopádnou a jakoby připravenou... náhle spadnout. Podobnej dojem jsem měl i ze studenejch fresek v klenbách. No prostě zhmotněnej chlad pocit vlhka a číhající pasti. Žádnej francouzskej šarm, italská lehkost a slovanskej smích, ale imperiální nuda. To si teda páni z Pen-klubu vybrali místečko! Nejspíš to asi mysleli tak, že by to tady Brad mohl trochu ohřát, než „třeba na jazz zadara“ přikvačí chudinka královna, co myslíš, Hipi? Ale v duchu si furt říkám, kampak asi postavili piáno? Ať ho postavili kam postavili, tak teda Brad, než to tady trochu zabzdí, bude muset dělat pěkně dlouho kyselo-vlhko-zmrlzý ksichty. A protože tu jeho mimiku při hře miluju, tak jsem byl fakt moc zvědavej, jak tady v tý optický ledárně bude pocukávát pusou, nosem, obočím a bradou. Nojo, Brad-ou? A protože jsme klavír zatím nikde neobjevili, tak jsme tou výstavkou britský koloniální moci pod obrovitou střechou sv. Pavla bloudili sem a tam. Já teda fakt nechápu, proč tohle město i tenhle chrám na mne působí tak stísnujícím dojmem. Nejspíš to je starej, ale furt působící komplex z toho, že jsem ho nestihnul navštívit v tu správnou dobu, tedy ve svejch mladejch letech. Nojo, ale za trockistů se do Anglie jezdilo jen načerno a pouze nastálo! A na to jsem nebyl stavěnej. Ale pak mě napadlo, člověče neblbni, nevyčítej tohle Londýnu. Dyť vono tohle město a ani tenhle kostel za to vůbec nemůžou. Protože za tu - možná jenom tebou vnímanou nestvůrnost - je zodpovědná, jen nepříliš odpovědná moc systému směřovaná k nám obyčejnejm lidem! A vlastně buď rád, že seš tady s Hipi a těšíš se na Brada!

Tak co tomu říkáš, Matěji?

No, piáno tu není, Mehldau tu není, lidi tu nejsou, nespletl si tatík, či šéfové  Pen-clubu datum?

Hele tatík je racionál, kterej se nikdy v těchto věcech neplete. A zvláště když chce rychle vystrnadit mnou nevhodně vybranýho a dokonce domů přivedenýho hosta. A Pen-klub taky není žádná šaškárna!

No, to asi ne, proto v něm taky nejsem. Ale von starej Pán-club už něco od roku 1921 pamatuje, a proto nikde neroztrubuje, kdo tuhle organizaci pomáhal zakládat. A vzhledem k tomu, že Anglie je prolezlá tajnejma bratrstvama, a to nejenom zednářstvím, tak si myslím, že i tady v Pen-klubu se bez nich a bankéřů nehne ani suchej list. Kdo jinej by tak dobře rozvinul kariéry kdysi posmívanejch a chudejch autorů? Ale když už pak byli vybráni, tak samozřejmě těm snaživejm a většinou i velmi nadanejm spisovatelům toto nadšení, s jakým pak začali psát v duchu Pen-charty, bylo i patřičně honorováno. Byly to výpovědi o svobodět tisku a multikulturalismu. O svobodě za těch a těch vládců, vlád, úřadů a institucí, jako jsou jejich sponzory vlastněný banky, armády, OSN a dnes i ta přiblblá a z migrantů vyjevená EU. A pak zase o nesvobodě a útlaku, kterej způsobujou jiní vládci a země, jako „např.“ dnes ten zatracenej „šmejd“ Putin a Rusko. Pak znovu a znovu příchází multikulturalismus s nezbytným respektem mezi národy, rasami, třídami a náboženstvími. Rovněž pak velmi nadšeně a bojovně pojednávají o hladovění milionů dětí, který chudinky nemaj co do pusy a střechu nad hlavou. Nojo, ale vždyť ti už potom takhle píšící a v zadání páníčků rozjetí šmejdi přeci moc dobře vědí, že jejich panstvo, co jim občas hodí ze svýho hlediska almužničku, kdyby jen trochu chtěli, tak je na světě, teď a hned, nejpozději zejtra - Ráj. Taky už vím proč nikdy nedostal a nedostane cenu Pen-clubu třeba místní David Icke. Brit jako poleno, kterej už skoro třicet let píše přesně o těchhle samejch, kteří „kdyby chtěli...“, ale oni, Hipi, nechtěj! No, a to je asi proto, že předseda Pen-klubu, tomu klubu nevelí, ale je jen pověřeným loutkovodičem těch nadanejch píšících. Přitom on sám je rovněž jen za paňácu a tajtrlíka, kterej je řízenej Globál-Predátorem! Stejně jako třeba korporace, bankéři, politici a vzdělávací, sociální, zdravotní i náboženský sytémy.

Ale najednou jsme od někud zaslechli preludovat piáno! Jo! A za chvilku basu, pak bicí, a už to jede! Nojo, ten Mehldau-band se kvůli pro jazz nevhodný chrám-hal-akustice schoval za rohem v podloubí pod nižším stropem. Hipi, mažem tam!

A za pár minut tu byl takovej hýc, že to sv. Pavlíček nezažil od přestavby, kterou tu v sedmnáctým století prováděli dočista propocený, anonymní a udřený stavebníci pod vedením sira Christophera Wrena... 

19.  kapitola

Druhej den ráno mě David nalodil do velikánskýho černýho meďoura a už jsme fičeli do Doveru. On je renomovanej vážnej jazzovej i studiovej muzikant. Pak skladatel, aranžér taky podnikatel v branži, kterej po mámě mluví obstojně česky. A tak jsem se těšil, zvláště po mým včerejším zážitku s Bradovým bendem na příjemnou debatu o muzice. Jenomže on mně krmil ucho tím, jak to v Anglii, Evropě v Americe a vůbec všude po světě v muzice chodí. Chvíli jsem poslouchal v naději, že uslyším něco o kumštu. Ale až po delší době, skoro až v Doveru jsem pochopil, že on vlastně vůbec nemluví o muzice?!?

Teprve při nalodění na trajekt mně ťulpasovi došlo, že ta jeho samomluva mohla bejt vlastně o čemkoli! Třeba o obchodu, dopravě, politice, bankách, zdravotnicví, školství, nebo dokonce o válce a nemocech, či katastrofách. O kterejch jsem jednou úplně zděšenej zaslechl prohlásit jednoho slovutnýho finančníka, že vlastně tyhle poslední tři položky nejvíc podporujou a produkujou ekonomickej růst. Tedy suma-sumárum, když se skoro všechno zničí (tedy i kumšt), tak je dokonale zaděláno na ekonomickej boom. No, a on mně to samý potvrdil i prvotřídní muzikant, a navíc syn velmi soudný Hipi, kterej tenhle mustr mohl naštudovat pouze a jen v nějakým přísně globálním, ekonomicko-válečnickým kurzu. A představte si, on tohle pochytal mezi umělci! No chápete to?! A v tý jeho samomluvě naprosto chyběla jakákoli zmínka o slečně Můze. Byla tu hlavně řeč o agentech, honorářích, kolik koncertů měsíčně musí stihnout a tak. Nejlíp tedy při co nejdelších šňůrách a vždy v pokud možno velkejch městech. Asi proto, že v těch menších nejspíš žijou jen burani a na venkově už pouze chrochtající debilové, vepříci, krávy, mrkve, křen a cibule. Když jsem mu sdělil, že jsem nejspíš z tý kategorie chrochtajích, tak vypadal dost udiveně, ale pak se pobaveně a vědoucně usmál.

Ty jeho umělecký štace musej vždy vycházet tak, aby na nich měl svý už několikrát vyzkoušený kolegy. Ti musí bejt připravený pěkně v lajně k výběru a použití. Měl jsem pocit, že v jejich případě sice hovoří ještě o umělcích, ale o jakési podřadnější kategorii, než je jeho výsost - On. Myslel to asi tak, že to jsou pouze  perfektní profíci, ale v žádným případě se nejedná o všestranný persony, jakou je On. Opět to tedy typickej projev patriarchálně, hierarchickýho uspořádání v mustru kumštýřský pyramidy, kde nejenom hudební, ale všechny umělecký celebrity kopírujou onu mocenskou. A rabové v nižších patrech jsou povinni posloužit svým uměním chrochtajícímu panstvu..., uf, při hostině!

Taky jsem nechápal, proč jsme nepoužili ten zázračnej podmořskej tunel, kterým by byl ve Francii za půl hodinky. Když jsem se ho na to zeptal, mávl rukou a řekl - moc drahý. No, a tak jsem se přestal ptát, protože jeho svět a zkušenosti mi už nemohly sdělit nic novýho. A docela mě hlavně kvůli Hipi zamrzelo, že jsme se vůbec nedostali k muzice a třeba k tomu včerejšímu koncertu jeho kolegy Breda Mehldaua v Londýně.

David mě pak vyložil na autobusovým nádraží ve Zwickau. Popřál mi šťastnou cestu. Já jemu tfuj, tfuj, tfuj ke koncertům. A k životu to, nechť se mu podaří zdolat ještě pár dalších schůdků jím uctívaný pyramidy. A bylo to...

Možná jsem díky týhle nečekaný zkušennosti opět o větší fous mimo. Ale zároveň zas o moc zmatenější a smutnej. Téměř celou další cestu starým kontinentem  jsem v autobuse prospal. A tak skončila moje spanilá jízda do Windsor-landu a zpět do svý chalupy v Podmoklanech. Všechno, včetně Renet, Hipi, Tate Modern Galery a Brada Mehldaua za necelý čtyři dny. A díky Hipi, skoro zadara...

Autor: Matěj

Kdo si chce zakoupit zde uváděnou knihu, může objednat za 49,- Kč i s DPH zde: http://www.bezvydavatele.cz/book.php?Id=861