Ahoj templáři III. díl, kapitola 13 - 15

 

13.  kapitola

Když jsme se vymotali ze Southamptonu, Hipi mi v autě povídá: Člověče, to byl teda nářez. Ta holka je dost osobnost, co? Taky asi leccos ustojí.

Jo, Hipi, snad...

A ty ztřeštěnosti, který jste spolu řešili, to jste fakt mysleli vážně?

Velmi vážně, Hipi.

A cos to mlel o karmě a jako by mělo cosi příjít, či dokonce skončit? Vesmír a Matička země. Tys fakt byl její pasák, a dokonce rodil její děti? Mně z těch vašich keců šla hlava kolem, tedy spíš z těch tvejch, protože její jsem moc neslyšela.

Jo, Hipi, nejspíš to všechno je trochu pravda. Malinko jiná a jinde, než v televizních seriálech pro dámy.

Co to prosím tě meleš? Je to tedy pravda, nebo ne?

Víš Hipi, stále víc a víc lidí je už tak „trochu“ mimo to běžný Jo a Ne, Zlo, Dobro, Láska, Nenávist, Oficiality, Konspirace. Jedna baba povídala a děda se smál, či to snad bylo naopak?

Jak můžou bejt mimo, dyť to přeci nejde?

Ale jde, Hipi. Je to dokonce jeden z našich úkolů v tomhle životě, který jsme si zadali tam někde, kam si pak zas odskočíme odpočinout. Já od hastroše Matěje. A ty zase od Hipi. V pokoji a klidu tam nastudujem potřebný informace a připravíme nový plán. Pak znovu naskočíme do nějakýho nejspíš humanoidního kabátku a budem se v tom novým životě zkoušet roz-vzpomenout na to, co tady vlastně chceme. A když se nám to povede, tak už zbejvá jenom to uskutečnit.

Co to je za blbosti, Matěji? Udělat si plán... nastudovat ho... pak vše vymáznout z paměti a ve zbytku života na to zas usilovně vzpomínat. A když si to vybavíme, tak to okamžitě začít plnit! Ale co, člověče?

No, přeci život mezi životy, kterej má smysl pouze v hodnotě stupně uskutečnění onoho plánu.

A to já dělám taky?

Nejspíš jo, Hipi. Musíš se ovšem aspoň občas, tedy spíš furt, sama sebe na to ptát.

Já se z tebe pominu! Zeptat se sama sebe? A na co?

Na toho člověka, kterým teď zrovna seš. Znáš přeci tu říkánku, „odkud jsme, co tu chceme, a kam míříme“? Jestli jsi to neslyšela, tak se na to večír zeptej toho svýho literáta.

Jo, a von si bude myslet, že jsem se nejspíš zbláznila z divokosti našich vnuků.

Ať si myslí, co chce, jde přeci o tvůj život. A o tvou duši, ne?

Tohle vykládej patriarchálnímu anglánovi a von mě hned objedná u našeho nóbl a tuze drahýho psychiatra.

Až takhle blbě to, Hipi, v tý slavný Anglii teď funguje? Vy fakt bez psychiatra nedáte šťouch?

Jakýpak teď, ale nejspíš už dávno! Nejedná se jenom o psychiatra. Víš, co je tu všelijakejch poradců na kde co? Radí každá celebrita. Mám pocit, že tu radí lautr všichni. A nejhorší je, Matěji, že dokonce i Hipi! A já osel jsem tenhle náš místní folklór až do tvejch keců před hodinkou s Renet na náplavce v Southamptonu, považovala za funkční, normální, a dokonce konstruktivní. A teď musím Renet politovat konstatováním, že si fakt vybrala hodně blbej a tvrdej anglickej ořech na rozlousknutí. Ale to jsem ti říkala už včera cestou z letiště, ne?

Jo. A ty si zas, Hipi, vzpomeň na mou narážku, že to naše setkání nebylo žádnou náhodou. A ty ses tomu taky divila. Copak si o tom myslíš zrovna teď a tady na týhle okresce z části spojující Southampton s Londýnem?

Jaká okreska?

Já se teda, Hipi, nepamatuju, že bychom ráno tudy jeli.

Hm, máš pravdu. Zrovna tudy jsme asi fakt nejeli! Ale teď a tady držím volant já. Okreska? Nojo, je tu asi nějakej důvod, proč jsem někde blbě odbočila. A musím přiznat, že včera na letišti taky, ehm... Okreska?

Jo, takhle začít uvažovat je, Hipi, moc dobrej začátek. Taky jsem před pár lety byl lautr celej a sakumprásk zmatenej. A představ si, trvá to dodnes. Dodnes mám  pocit nezkušenýho houbaře, kterej šel na houby v moc blbej čas. Tedy v zimě. Dobrou zprávou se zprvu zdálo bejt, že určitě nebudou červavý, protože prostě nebudou. Taky v mrazu asi nechytnu klíště. A tou blbou bylo, že o ně ani nezakopnu. Není to zvláštní? Proč dobrá i blbá zpráva někdy sdělujou naprosto stejnej stav?

Já nevím, Matěji, já byla na houbách naposledy před padesáti lety.

No vidíš. Proto seš živá, zdravá, vzpomínající a připravená hledat.

Jak to myslíš?

Jak? Co kdybys třeba před rokem našla v lese nějakou jedůvku, kterou byste pak s taťkou doma slupli?

No a co? Děti už přeci vylítly z hnízda.

To jo, fajn. A kam letěly?

Frrrrrr a byly v čudu! Stejně jako u vás, ne?

Jasně! Stejně jako u nás. Tak vídíš, Hipi, to jejich frrrrrr a let je ono osobní hledání těch tvejch mláďat. A zkus se smířit s tím, že tenhle úkol oni musí vyhotovit bez tvý pomoci sami. Stejně tak ty si od nich nenech radit, co počít se svým životem.

A proč?

Protože tohle nás konečně uvolní z věčnýho kolotoče utírání jejich nosánků a prdýlek. Což je ideální stav pro člověka, kterej opět chce najít sám sebe. Je to taky pro nás ta poslední a zároveň asi i nejdrsnější štreka. Jenomže já mám s tímhle spojenej pocit zlatokopa, kterej ne a ne brnknout o nuget. Ale co, teď jsme na cestě ze Southamptonu, kde jsem se dověděl pouze to, „že si fakt troufám“! A víš, Hipi, že sem do tebe tehdy dávno byl udělanej?

Žes neřek...

No vidíš, neřek. A co bys mi tehdy odpověděla? To co mi dneska řekla Renet?

Jako Pražačka s nosem nahoru bych tehdy určitě řekla to samý. Naštěstí ses jako nemluva a stydlín nezeptal. Mívala jsem pocit, že ten odstup máš kvůli zkoumání, nebo co?

Jo, bylo to podobný zkoumání, o jakým jsem před chvilkou mluvil. Jenom téma odpovídalo fázi a rytmu puberty a mládí. Hipi, nemíváš někdy pocit, že se furt ne a ne trefit do správný tóniny? Což bys ty jako baletka nejspíš nazvala kroko a pirueto sledem.

Nevím, člověče. Snad, možná...

Já tenkrát zkoumal zajímavou mladou Pražačku. Stejně jako právě teď zkoumám tuhle zvláštní, zralou Londýňanku.

A co jsi vykoumal?

Nevím.

Člověče, copak nevíš, že běžnej Pražák byl a je sebestřednej? Zvláště pak když se ocitne na Vysočině. Ale taky ses mi tehdy líbil.

No vidíš. A co Londýňance?

Nevím... Ale to, cos říkal Renet spíš vypadalo, jako by ses konečně rozmluvil a toho stydlínství zbavil.

Jo. Zbavil. Protože na starý kolena jsem nejprve začal trénovat vykecávání se na list a pak do počítače. Napsal jsem pár knížek, s nimiž přicupitala autorská čtení. Pak znovu furt a furt psaní. A já teď začínám mít takovej blbej pocit, že jsem se v šustění papíru a kecech nějak moc a docela pohodlně zabydlel. A že to je možná signál k tomu konečně taky něco důležitýho udělat. Ale co, Hipi? To mě zatím nenapadlo! Koukni z vokna, jak to mastěj sousedi ve Windsor-landu! Dyť to tady kolem tý silnice vypadá, jako v nějakým pintlich hračkářství. Domečky jeden jako druhej. Větvičky stromů zařezaný do stavu ne-přírody. No, podívej, jak se ty pitomý trávníky posekaný přesně na vejšku 3 cm tvářej zároveň pyšně i provinile! Pyšně proto, že teď právě maj ty předpisový 3 cm. A provinile, že široko daleko není žádnej kamarád. Třeba pampeliška, kopřiva, přeslička, sedmikráska, nebo bodlák! A představ si, že pod tím chemií přehnojeným trávníkem nežije už skoro nic! Žížaly, broučci, stonožky, krtkové a všechno to, co do půdy dělalo chodbičky a vytvářelo humus, tam dneska není. I ty mikroorganismy jsou fuč. Půda je neprovzdušněná, udusaná a ze samýho zoufalství se vyprdla na to, aby absorbovala vodu. Je to zločin nás všech proti Matičce zemi. A proč ho vlastně pácháme, Hipi?

Já po těch tvejch kecech o všem možným, který jsem musela včera i dneska vyslechnout, začínám mít pocit, že součástí života, kterej teď vedeme, je nějaká moc šikovně zakódovaná informace, jež se za jistejch okolností stává povelem. Jo, je to návod zlýho, možná jen nešťastnýho trpaslíka. A my - osleplí, ohluchlí, necitliví a bez svědomí – pak v jeho duchu prostě konáme.

No, to je darda! To, co jsem já léta přes všechnu možnou literaturu a informace sumíroval, jsi ty vyřešila za jeden jedinej den! Jóóó, proto ty nenosíš brejle. Ty si totiž nepotřebuješ kazit oči knížkama a internetem, co? Ty prostě jenom tančíš! Tak tedy zaplaťme za svojí blbost a najděme trpaslíka a pokusme se ho vyléčit! Nebo raděj rovnou nakopnout? Stejně, ženská, furt nechápu, co tě s takovou hlavou v tomhle nemastným a neslaným Windsor-landu dokázalo udržet víc, než celejch těch padesát roků! Nojo, ale tohle jsme u nás zažívali za bolševika v bleděmodrým taky. Pardon, tedy za těch, co si tehdy hrdě tykali a říkali hele, hele... „soudruhu“, netušíce, že jinej velmi mrtvej kolega Ljeba Davidovič Bronstain, alias Trockij jimi stále hejbe prostřednictvím živýho a velmi prdelatýho Chruščova s jeho rádoby „patriotskou“ botou, jíž třískal v OSN do stolu. A podobný věci pak celá dlouhá desetiletí od roku 1953 tropili všichni další SSSR generál-tajemníci až po Gorbačova. Jo, a pokusil se to dorazit za již velmi pohublý a drolící se RF věčně vožralej Jelcin, konající ve stejný službě tak, aby si jeho páníčkové konečně mohli rozparcelovat a pak z map vymazat to furt proklatě mocný, bohatý a příliš veliký Rusko!?!

Jo? A vy to teď už nezažíváte, Matěji?

Jasně že jo, teď v tom jedem znovu. Počínaje vládou, oligarchy, pravdoláskaři, nevládními organizacemi, současnou neexistencí hranic a vlastní armády. A hlavně s veškerou silou deseti milionů zmatenejch, pokornejch duší a těl řadících se do davu se zakódovaným povelem zlýho, či jen nešťastnýho trpaslíka. A ono ho stačí vyléčit, možná jen lehce nakopnout. Je velmi paradoxní i příznačný, že pouze Rusko s Putinem se do tohoto chomoutu a scénáře nedaří zahrnout. Maj „šmejdi“ svou hlavu, která právě teď začíná stále víc souznít s národy bejvalýho SSSR. A světe, div se, Rusku to znovu začíná ladit i s některými zeměmi bejvalýho východního bloku. Jakoby vstávala z mrtvejch a nebytí sama Velká Rassénie. A na podobný vlně začínaj vibrovat i všechny instituce, jež navzdory sv. Západu dal dokupy ten mrňavej KGBák. Jenomže tohohle, „soudruzi na Západě“, už nebude tak lehký nakopnout!

Matěji, o tomhle já nic nevím.

No bodejď by jo. Nám to taky ČT, rozhlas ani nedělní bohoslužby neservírujou.

Matěji, promiň, ale já fakt o tomhle opravdu nic nevím.

Hipi, stydím se, že jsem tak neurvalej a snažím se tě dotlačit někam a do něčeho, o čem nic netušíš. Promiň. 

Dobře, vydejchej se, bejvalej nemluvo! Ale před chvílí ses ptal, co mě tady drželo...

Jo, copak to bylo?

Emigrace. Pak ópérství, svatba, děti a nakonec náš domeček na Mallorce.

To je teda něco. Snad tě v týhle pro mne prapodivný zemi nedržel domeček na Mallorce?!

Co se divíš? A zvlášťě pak, když už děti odrostly. No a teď na starý kolena tam trávíme s Pen-clubem skoro všechen náš time.

No vidíš, kdybychom to tehdy doma dali dohromady, tak sis mohla ušetřit emigraci a zároveň pořídit škrabálka. Ale je fakt, že těžko s nemovitostí na Mallorce... I když zrovna tu ti teda nezávidím. Protože mým už velmi starým a podstatně blíže umístěným snem, než je vaše Mallorca, bylo a furt je mít na nějakým odlehlým chorvatským ostrově chaloupku na osamělý vysoký skále s výhledem na moře.

Tak si ji kup. Dyť je tam a zvláště teď, když ti blázni vlezli do unie, lautr všechno na prodej.

To máš pravdu, prodávaj tam sice všechno. A stejně jak my i čest. Ale ty ceny nejsou pro subverzní škrabálky.

Tak si chvilku počkej. Třeba tě stihne nobelovka, nebo aspoň jedna z těch zatracenejch litera-minerálek v plastu.

Myslíš Šaratici?

Hele, minerálko, tohle už jsou průmyslový zóny. Za chvilku přisvištěj londýnská předměstí. A heleme se, to je divný, asi jsem fakt někde blbě odbočila, protože zrovna tudy jsme ráno určitě nejeli... Ale abych se vrátila k tématu Anglie: on Londýn, má pro mě furt velký kouzlo. Což bude asi tím, že jsem do něj hupsla hodně mladá.

To mě teda fakt, Hipi, o padesát let minulo. Je to škoda, nebo klika?

To už, Matěji, v tomhle životě nejspíš nepoznáš.

Pravda, pravdoucí, Londýn mě o fous minul. Ale to je divný, Hipi. Dyť je to chvilka, co jsme vyjeli z Southamptonu. Někde jsme museli opravdu odbočit z hlavní. A koukej, kam to ty lidi pochodujou? To je snad nějakej průvod. Nebo pohřeb? Ale na funus jsou nějak moc sportovně oblečený. Semej pingl a všichni telefonujou...

Hele, Matěji, tyhle průvody od čerta k ďáblu, tedy od jihu k severu, jsou tady teď na denním pořádku. A všechny nejprve směřujou do náruče Londýna. Tyhle lidi převaděči, aby se vyhnuli zablokovanýmu tunelu v Calais, vykládaj v blízkosti jižních přístavů jako je Plymouth, Portsmouth a Southampton. Pak ti chudáci, či  jinak pohřbívači Evropy pochodujou na sever.

Ale, Hipi, na chudáky tyhle mladý kluci samej sval moc nevypadaj.

Taky se mi zdá. Ale nechme toho. Cameronn to nějak zařídí.

Myslíš, Hipi?

Nevím, Matěji. Ale kde jsme to před chvílí přestali? Jo, chtěla jsem reagovat na to jak jsi říkal, že je to chvilka, co jsme vyjeli ze Southamptonu. Jasně, to dokládá obrovskou rozlohu Londýna... Doprdele! To bylo o fous. Co si ty šílenci myslej? Viděls to, Matěji?

Jo, házej po nás šutry.

Ale dyť jsme jim přeci nic neudělali!!!

No vidíš! Přesně takhle se podle Sobotky, Šabatový, Kocába, Peheho a podobnejch maj chovat slušňáci a mírumilovní lidé...

Jo???

Jo! Jinak by přeci házeli granáty, ne?

Vidíš a já, když mi to v Londýně známej říkal, ať si přesně na tohle dám bacha, tak jsem mu nevěřila. A ten můj pitomec Pen-club taky jen kroutil hlavou. Doufám, že další bandu migrantů už míjet nebudem. A hele, boy, nezůstaneš tady pár dní? Slibuješ mi to už léta! Víš, dost se tu vyznám a hodně ti toho tady můžu ukázat. Dyť seš taky muzikant. A co si vzpomínám, tak tě už tehdy v tý pozdní pubertě braly i obrazy, sochy, architektura, a pokud se nepletu, tak i absurdní divadlo, ne?

Ty si to, Hipi, pamatuješ?

Jo. A představ si Matěji, že tady je opravdu absurdní skoro všechno, dyť jsi to viděl hned na tom letišti. Ale taky tu je hodně k vidění, k poslechu, ale i k přemejšlení.

A co tomu bude říkat ten tvůj spisovatel?

A čemu, Matěji?

No, mohl by třeba nesouznět s mým, tebou o pár dní prodlouženým pobytem u vás doma. Což je pro návštěvu dycky dost blbý.

Ale on se k tomu vyjadřovat nebude. Dyť na takhle složitý téma, jakým je přesně tohle, vy dva nemáte šanci ani pomyslet. Natož o tom hovořit. Představ si, že se mu tou svou zázračnou anglinou pokusíš vyžbleptnout, že jsem tě domů ještě na pár dní pozvala já! Hele, teď se někde stavíme na něco dobrýho. Trošku dýl se tam zdržíme. Přijedem až večer a já tě omluvím. Zejtra u snídaně mu řekneš Hi! On se vlídně rozvzpomene na předvčerejšek spojenej s tvým „my name is Matěj“. Odpoledne u čaje špitneš sorry baby. A večer good morning. On bude myslet, že seš šprýmař, možná vůl, a bude to.

Nuže, staniž se! A dík, Hipi, za úžasnou nabídku...

14.  kapitola

Hm... Anglie? Kdysi můj muzikantskej, výtvarnej a všelikej sen, kterej teď částečně bude zpředmětněn a realizován mojí dávnou kamarádkou Hipi.

Takže jo, Hipi, nebude-li ti vadit vodit mě po galeriích a klubech, kde se hraje blues a jazz... Tedy spíš vyber jednu galerii, kde je hodně pestro dob i žánrů, a jeden klub s nějakým fakt hodně černým blues, jo?

Jasně, Matěji! Tohle složení je zrovna i podle mýho gusta. Dyť víš, že můj mladší brácha hraje blues odjakživa, starší je jazzman a ségra byla přeci známej fotograf, žejo, tedy výtvarník. Tak vyberu jednu galerii a pozejtří muziku. My tady v Londýně máme obrovský množství obrazů, soch a různejch artefaktů, který tahle země získala občas i nepříliš fér způsobem. Totiž kradli je všude po světě a hlavně ve svejch koloniích. Podobně jako třeba Švédi u vás v Čechách. A ty je můžeš mít doma akorát v nějakejch Pijoanech, Laroussech, Antalech a nikdy jsi je ve skutečnosti neviděl, co?

Jo, něco jsem viděl v Itálii, Francii a Lanquedocu na cestách s Amadeou.

Ale ty, jako starej skrblík taky možná víš, a jistě i oceníš, že tady v Londýně je vstup na stálý výstavy vesměs zadara. Tedy s vyjímkou aktuálních, výstavních projektů.

 A co teda, Hipi, navrhuješ?

Přátelům dělám ráda radost, a proto navrhuju ...

No teda, tohle jsem fakt předvčírem netušil! Zvláštní, co? Já se těšil na Renet a vůbec jsem ji neviděl. A teď se skoro stejně těším na ten obrázkovej a blues-kolotoč s Hipi. Úúúúúú ááááá…

Jóó, Matěji, navrhuju starou elektrárnu Bankside, teď zvanou Tate Modern.

Tak, Hipi, jdem na to. Třesu se jako malej kluk a nejrači bych se rozbrečel.

Tak breč...

15.  kapitola

Hipi se chvíli pokoušela zaparkovat u katedrály sv. Pavla. Beznadějný! A tak jsme skončili ne u, ale na její dohled. Docela jsem si pak užíval cupitání vedle ní po londýnskejch ulicích a představoval si, jak třeba potkáme Migga Jagera nebo někoho z Beatles. Ale pak jsem si uvědomil, že z těch čtyřech je možná živej už jen Paul a ten byl na můj vkus vždycky moc uhlazenej. A tak jsem dosyta očumoval to, o čem jsem před padesáti lety mohl pouze jenom snít.

Vizáž katedrály sv. Pavla, kterou jí v 17. st. obdařil architekt Christopher Wren, je sevřená a utopená v kleštích okolních ulic a vůbec jsem jí nepochopil. Prej se Wren osobně inspiroval u sv. Petra v Římě. Ale mám pocit, že ho tam nadchla akorát monumealita římský katedrály a to jediný do Londýna přenesl. To je teda fakt, že Taliáni uměj s hmotou a prostorem jiný kousky! Tady se nad přilehlejma ulicema zjevuje obrovitá kupole a já si ji nemohl odpusti srovnat s obrovským King Kongem trajdajícím teď zrovna přeplněným Londýnem. Zmínil jsem se o tom Hipi, ale ta jenom přiložila ukazováček k puse a zasyčela, psssst!

Hele, tohle Londýňan, a hlavně ten „českej“, kterej by ti mohl rozumět… děsně nerad slyší. Protože většina z nich jsou děsní anglofilové a především blbci, víš?

Nevím, Hipi, ale když to říkáš...

Pak jsme přešli most, o kterým mi sdělila, že se jmenuje Millenium Bridge. A pak už se zjevil komín a budova předělaný elektrárny Bankside. Ta byla po rekonstrukci otevřena jako galerie někdy v polovině roku 2000.

No... řekl jsem si zklamaně. Fabrika.

Hele, Matěji, nebuď tak skeptickej, ta galerie tě fakt pobaví, poučí i rozveselí.

Uvidíme. Může se tady člověk vůbec chechtat?

Nech si těch srandiček, hošíčku, a koukej si připravit pro tu už teď neelektrárnu omluvu, protože jak uvidíš, ona si ji fakt zaslouží. A můžeš tý dámě Bankside pak složit - tedy až nás plný zážitků vyplivne - poklonu.

Tak jo, Hipi. Uvidíme.

Hernajs, kdo to votravuje? Halo, tady Hipi… pak chvíli s někým anglicky hovořila a já se poflakoval před vchodem a očumoval starou, a prej dobrou, ba úžasnou Bankside.

Hele, Matěji, volal můj muž. Na něco jsem zapomněla a musím tak na dvě hodinky odjet. Ukážu ti, jak to tady chodí, abys nezabloudil. A hlavně abys nevlezl do nějaký placený expozice.

Hipi, právě na to koukám, že tu má už od listopadu až do letošního dubna výstavu Paul Klee. To je jeden z mejch oblíbenců! A vstup není zase až tak drahej! Pouhejch deset po-lib-er-ků.

Uvidíme. Ale až se vrátím, jo? Možná, že po projítí celý stálý výstavy toho budeš mít plný brejle. Je toho tady totiž docela dost k vidění.

A když mi ukázala, kam vlízt a kam nevlízt, po hipiánsku zasalutovala a mazala k autu. Čao, krásko!

No... a teď už úplně sám, já balík z Podmoklan vlezl do břicha elektrárny. A čuměl jsem jak zjara...

To byly teda vnitřnosti! A navíc všude excelentní, nevlezavý, přirozený světlo, který jakoby omejvalo ty v prostoru i na stěnách vystavený skvosty. Od Turnerovejch lodí v mlze a namátkou přes Moneta, Chirica, Kandinskyho, Picassa, Dalího, Duchampa, Ernsta, Mondriana, Miróa, Moora, Giacomettiho, Hepworthovou, Naum Gaba a Richierovou až po akční malbu Jacksona Pollocka.

Nejdřív jsem to přesně takhle a letmo prolítl, abych se zorientoval. A první, co mě praštilo přes hubu, byly rozměry těch exponátů. Všechny jsem je totiž znal z knih. Ale i velmi dobrý fotky bez skutečně vnímanejch rozměrů, umístění a nasvícení o jejich estetickým působení neříkaj skoro nic. Ty foto-výpovědi jen nablejskaně kloužou po povrchu. Jo, přesně tyhle pocity jsem podobně zažíval před mnoha a mnoha lety v pražskejch galeriích. A taky nedávno v Itálii a Francii, kdy jsem stejně vyjeveně vnímal onen obrovskej rozdíl mezi výtvarným objektem vnímaným z nějaký, byť i velmi dobrý monografie a pak face to face, když už teda jsem teď v tý starý anglický a bejvalý elektrárně.

No a pak jsem si to konečně začal užívat. Hodně dlouho jsem stál u nádhernýho portrétu obličeje Henriho Matisse v téměř nezřetelnejch brejličkách a s fajfkou v puse. Ten obraz provedl širokými tahy štětce namáčenýho v ohnivejch, ba přímo divokejch barvách jeho kolega André Derain. Docela mě to udivilo, protože Derain mi vždycky připadal jako dobře vychovanej, seriozní, uměřenej umělec. A najednou tohle maso! Teda spíše v dobrým slova smyslu, fašírka. Stalo se to v roce 1905.

Pak hned Picasso. Ale musím předeslat, že ty rozměry, který budu vyčíslovat, neuvádím ze srandy. Ale proto, aby ti, co výtvarno maj rádi a nemaj zrovna při cestě tuhle elektrárnu, tak aby si, když si dotyčnej obrázek vybaví z nějaký publikace, mohli představit i jeho parametry a působení v prostoru. Já vím, že v knihách jsou uvedeny i tyhle prkotiny. Ale kdo si jich všimne, že? Alespoň já jsem je do teď nikdy v publikacích nepovažoval za nutný. Ale po svejch zkušennostech v týhle elektrárně  začínám uváděný rozměry brát velmi vážně a budu je uvádět. Protože jsem tady, stoje proti skutečnýmu výtvarnýmu dílu, jež vytvářeli, ale i zde umístili mistři, nabyl dojmu, že to je nutný!

Tedy Picasso. Plačící žena, malinkej to obrázek 60 x 50. Dále tři tanečníci, velký plátno 210 x 140. Následoval Sedící naháč, zase prcek a a pak mrňavounká to soška z plastu. Hlava ženy 40 x 23 x 26. Těch Picassů tam samozřejmě bylo víc, ale mně zůstaly v hlavě pouze tyhle čtyři. A přesně vím proč. Protože byly na začátku toho obrazovýho šou a účin tu byl násoben kontrastem toho velkýho tanečního plátna a těch tří trpaslíků. Ten někdo, kdo to takhle instaloval, byl fakt machr. Myslím, že stejnej machr jako sám Picasso. Ovšem až teprve moje vzpomínka v době, kdy jsem to psal a vybavoval si podrobnosti, tomu dala šmrc a šťávu. Holt centimetry jsou centimetry!

Dalí. Větší horizontální a podlouhlý plátno Horský jezero 73 x 920, a k tomu dva mrňavý bratříčci, - Narcis metamorfoza 51 x 78, a Podzimní kanibalismus 65 x 65. Jo, slunce a dvě planety, tak se dělá snová instalace. Vzpomínky na krásný zážitky miluju, protože teprve ony všechno nádherně přibarvěj a rovněž i malinko něžně popletou.

Alberto Giacometti. Socha, bronz a přízračnej Giacomettiho vychrtlík. Člověk pointing. Asi puntík, že? 180 x 95 x 52. Co vám budu vykládat, když jsem před touhle fatální sochou, já mrňous stál, tak mi bylo do takovýho studenýho breku, jako bych se k tomu bronzovýmu chlápkovi chtěl, či vlastně „nechtěl“ přitulit. Pak malba, plátno bledejch barev - Sedící muž 80 x 54. Ten samej účin, studeno, neosobno, odměřeno. Dále bronz Jdoucí žena 149 x 27 x 36. A s ní se tu najednou zjevil fatál-fór v podivně střiženejch sekvencích evokujících filmařinu. To jsem teda od tebe, Alberto, nečekal. A další, zas mrňavej a pro Giacomettiho úplně netypickej, navíc podélnej bronz, kterej na tvůrce totálních vertikál-ztracenců v civilizaci vypadal dost, tedy spíše hodně, ba řekl bych přímo až rodinně a rustikálně. Muž a žena 39 x 45 x 15, další to závratná vzpomínka seskupení objektů a nejspíš opět pouze jen v mý pomatený a již zapomnětlivý hlavě.

Pak tu jsou zastoupeni další moji oblíbení sochaři a jejich díla, který lapidárně, možná skoro chirurgicky nazývám plastikami „vybrakovanejch vnitřků“! Henri Moore, Barbara Hepworth a Constantin Brancusi.

Áááá, je tu nádhernej kruhovej šutr s otvorem a boční drážkou. Pireced Hemisphere 2., 43 x 38 x 38, 50 kg od Barbary Hepworth a velká úžasná plastika Henriho Moora - Uprignt Internal/External Form s jakoby vloženou menší soškou uvnitř oválný a dělený niky. Což na mě působilo jako dítě nahlížející do světa z pootevřený dělohy. 195 x 67 x 69, 295 kg. A - Ryba Constantina Brancusiho, dřevo a bronz 94 x 50 x 50. Dřevěnej podstavec v druhým patře s oválnou dírou, nahoře završenej kovovou, malinko vypouklou leštěnou deskou, na níž je s malinko nazlátlým odstínem přivařenej symbolickej, nebo spíš abstraktní tvar ryby bez ploutví.

Ale už nechám nejspíš zbytečnejch popisů, který stejně nevyjádřej téměř nic z toho, co jsem v tý divný elektrárně zahlíd, protože do týhle nádhery vtrhla s úsměvem jak smršť Hipi! A div se, hipi-světe, oblečená jako nějaká dáma. A povídá...

Hele vole, nebude žádný černý blues, ale mám od táty dva volňásky na večerní koncert tria Brada Mehdaua, tady kousek u sv. Pavla!

No teda, ženská, jak k tomu tatík přišel?

Je tady nějaký zasedání Pen-klubu a jeho členové to maj v alternativním programu.

Hele, on tvůj starej je členem tohodle nóbl spolku?

Jo, už asi patnáct let.

Víš o tom, že ho k nám mezi válkama odtud z Anglie s pověřením jeho zednářskejch šéfů a samozřejmě i s posvěcením samotnýho „tatíčka“ Masaryka dovlekl Karel Čapek?

Jo, vím.

To asi tu  knihu tvýho starýho o Windsorech nemá cenu číst, co?

Hele, Matěji, já nevím, a je mi to fuk. A pokud se týká Masaryka?!? On byl tatíček pro jedny a šmejd pro druhý. Takže něco mezi tím, že? Ale já se těším na Brada.

To já taky, Hipi. Mehldau je hudební genius. A víš co na něm navíc miluju?

Tuším to.

A co tedy?

Ty jeho úžasný grimasy, že?

Jasně, a třeba tam bude s tím dlouhým plešatým bubeníkem, kterej mě připomínal tvýho bráchu Tonyho. A doufám, že nebude chybět ani ten brejlatej machr s konrabasem. V tomhle obsazení si často pouštím na internetu pár videí z amfiteátru ve Vídni. To je teda něco, Hipi, já se snad počurám! Hele, a pustěj mě tam takhle bez kravaty a tak? Ale von Mehldau taky obvykle hraje v tričku. A jistě se tady v Londýně neposere z nějakýho Pen-klubu, co myslíš?

Jasně! Až to tady v klídku dokončíš, tak si půjdem někam chvíli sednout. Jo, ještě abych nezapomněla, syn zejtra dopoledne odjíždí autem hrát na nějakou šňůru, která začíná skoro na českejch hranicích ve Zwickau, pak Drážďany, Jena, Kolín, Brusel, atd.. Může tě vzít s sebou a vyložit někde při cestě na stopa, či na nádraží blízko českejch hranic. Nebo tě rovnou vysype na hraničním přechodu.

To snad není možný, Hipi, ty seš fakt zázrak!

Ne, to není zázrak, ale náhoda. Pardon, jakže ty říkáš? Jo synchronicita! To byl ten telefon od tatíka víš, on mi připomínal, abych ti nezapomněla vyřídit to Zwickau a Drážďany, což bych možná zapomněla. A kluk prej nemohl najít nějaký moc potřebný noty. Což nechápu, dyť ten trumpeta dycky hraje, stejně jako Mehdau bez nich. Proto jsem musela z elektrárny tak narychlo odjet, víš?

Jasně, Hipi, a taky se mě takhle rychlejc s taťkou zbavíte, co?

Matěji, dyť víš, jak to je s rybou a hostem, ne? A navíc jste si s mým spisovatelem asi moc do noty nepadli. Proto byl tak aktivní s tím tvým transportem k českejm hranicím. A my si spolu stejně líp pokecáme v létě u tebe na kopci v Podmoklanech, nebo ve Studenci u pantáty. Hele, a v klídku si to tady dokoukej, já si zatím skočím na kávičku...

Autor: Matěj

Kdo si chce zakoupit zde uváděnou knihu, může objednat za 49,- Kč i s DPH zde: http://www.bezvydavatele.cz/book.php?Id=861