Výchova dětí ve rvavé společnosti.

Došel mně  pěkný komentář od našeho čtenáře Michala, který velmi dobře ve svém příběhu vystihl základní podstatu našeho společenského řádu. Nepíši záměrně civilizace, protože to má k tomuto pojmu zatím velmi daleko. Jistě že těch aspektů je ještě celá řada, ale zde se jedná o pěstování podhoubí naší budoucí společnosti, zatím však většinou z tohoto podhoubí vyrůstají muchomůrky zelené, ten pravý hřib je vyjímka. Vše co se zde děje, to velmi připomíná staré gladiátorské zápasy, kdy obecenstvo při vůni krve přichází do stavu extáze a celou atmosféru ještě více hrotí.

Tak čtěte pozorně:

  Začíná mi to docházet "na vlastní kůži". Mám dvě děti školou povinné, chodící na první stupeň ZŠ. Ač se snažím je vychovávat k tomu, aby se navzájem podporovali, pomáhali si a byli jeden druhému oporou ve všem, tak škola, respektive systém, činí pravý opak. Děti vede tzv. programem "škola hrou" k soutěživosti, či-li k nadřazování sebe nad druhé. A tady je ten kámen úrazu. Pod pozlátkem, že je škola hrou a že děti baví být soutěživé dochází k naprogramování jedince k tomu, aby se stal strojem jdoucím předem určeným směrem s ostrými lokty a klapkami na očích, zabraňujících pohledu do stran.
 

Děti nejsou, alespoň si to myslím, ve své podstatě soutěživé, ale hravé. Soutěživost v nich buduje už mateřská školka, kde pod záminkami různých odměn získá nejvíce ten, kdo je nejlepší. Už tam naše společnost prohrává. Když by se v mateřských školkách učilo děti spolupracovat a správnými hrami založenými na práci v kolektivu, kde vítězem mohou být pouze všichni najednou, nikoliv jednotlivec, tak by nemohlo docházet k tomu, čehož jsme svědky dnes a denně. Děti se mezi sebou neustále hádají, jedno se snaží jakýmkoliv způsobem dokazovat, že je chytřejší, větší, barevnější, starší, špinavější, "hustější", tlustější, hubenější, doplivne dál atd. atd. Zkrátka si neodpustí jedinou příležitost dokázat, že právě ono je lepší v čemkoliv. Nemusí na sebe vyloženě křičet, ale minimálně slovně se snaží druhé trumfnout.
My rodiče, ale v podstatě všichni dospělí jen tomu přihlížíme a přijde nám to přirozené a normální. Chceme přeci, aby naše dítko bylo co nejlepší. Je to sice projev evoluce, kdy v přírodě přežívají jen ti nejsilnější, ale nás od zvířat odděluje, nebo spíše mělo by oddělovat, něco co zvířata nemají. A to něco má moc z nás učinit civilizaci.


Co myslíte, co je běžnější? Že jedno dítě ve škole v šatnách, když má jít třída třeba na vytěšený film do kina (pohádka pro děti, kde je více mrtvol a násilí na druhých, než ve všech dílech Ramba dohromady) si nedokáže zavázat kaničky u bot dostatečně rychle, tak že další děti přiskočí a pomohou mu, nebo že na něj začnou poštěkávat, že zdržuje a ať dělá, že oni už chtějí jít? Oni svými štiplavými poznámkami nevědomky ukazují, že jsou lepší, ony soutěži.
Je to ona profanovaná soutěživost. Tímto jsme jako společnost zákonitě rozdělování a s opravdu maličkou špetkou námahy, velice dobře manipulováni. Nejde tudíž o společnost, ale o ohromné množství jedinců.
Pokud si připustíme, že tito jedinci by měli vytvářet společné vědomí (budu používat PSÍ-pole) a pak být i pod jeho vlivem, tak se mi potvrzuje i to, co psal Iv a já to zprvu přehlédl. Toto kolektivní vědomí nemůže tvořit Ego (je ho na Zemi nadbytek), ale vědomí. Jenže vědomí je vždy spojeno nerozlučně lanem s Egem. A pokud Ego nedovolí vědomí podílet se na PSÍ-poli, přispívat do něj svým dílkem programu, tak je toto pole příliš malé na to, aby mohlo spojit jednotlivce do společnosti a dále do civilizace. Takže jedinec v tomto systému nakonec zase musí kopat sám za sebe a jelikož se takovým daří více než těm bez loktů (se svědomím, protože takto je nastavena společnost záměrně), snaží se toto naučit i své děti.
 

 Je to začarovaný kruh, kterého je mistrně využíváno proti nám a my tomu ještě pomáháme, sami s úsměvem na rtech řežeme větev, na které sedíme i s rodinou.
S takovouto výchovou je jasné, že vedení společnosti (jež by měla býti elita jak rozumově tak citově) bude opět založené na soutěživosti, tudíž rozdělení na politické strany, kde nezáleží na tom, jak kvalitní a potřebný je předkládaný zákon, ale na tom, kdo ho předložil. A proto to v politice vypadá naprosto stejně, jako v oné mateřské školce či škole. Nikdo nepomůže tomu druhému zavázat tkaničky. Má možnost v tu chvíli ukázat, že je lepší a v soutěži má navrch. Neuvědomí si, že s pomocí by byli všichni v kině mnohem dříve. A už vůbec neví o dobrém pocitu, který by měli jak oni, tak ten, komu pomohli.
Já, ač si toto uvědomuji a snažím se své děti učit spolupráci a soutěživost naopak ve výchově potlačuji, tak škola díky času, který v ní tráví, má náskok, který se mi nedaří stáhnout.

Původně jsem chtěl psát o něčem jiném, vylezlo ze mně toto a jelikož tentokrát se sebou souhlasím, tak to tak i nechám. :-)
Michal

P.S. Jen můj malý dovětek k celé této pěkné úvaze:
Michale, jsem rád, moc rád, že jste vystihl tu velmi podstatnou věc celého problému. Ano, je to rvavá individuální soutěživost, vkládána dětem od útlého věku, jenže civilizace se hodnotí jako celek a tak by se i společnost měla vychovávat.Tak tyto Božské bytosti lámem hned od začátku a společnost to lidem předkládá jako něco úžasného.

A ještě jeden hrůzný zajímavý článek zde: http://www.slobodavockovani.sk/news/navrat-nacistickeho-zdravotnictva/