Templář 4- část 4-6 kapitola

4.  kapitola

A s těmi předchozími dvěma kapitolkami souvisí i dost zašmodrchaná, dávná a svým způsobem i nedávno velmi manipulovaná „naše historie“, do který byly vždy cíleně umisťovány nesmysly tohoto zvláštního druhu.

Jedním z nich je příběh franskýho kupce Sáma. Ten se měl stát prvním knížetem, neschopnejch drnožroutů, jinak tedy západních Slovanů, na území později nazvaným Velkou Moravou. Jenomže toto území bylo zřejmě součástí Kyjevský Rusi a v širších souvislostech též patřilo k obrovský, dodnes velmi utajovaný Velký Rassenii, posléze přejmenovaný podle slovanskejch bohů Tarcha a Tary na Velkou Tartárii. Tenhle její druhej název byl však během 16. až 17. století zkomolen a posléze vydáván za Čingischánem a Kublajem založenej super stát Mongolů, potažmo Tatarů. Tedy pěkná pitomost, protože Tataři tehdy vyplňovali pouze nepatrný a prázdný mocenský enklávy. A představte si, že tenhle obmysl se stále učí naše děti ve škole. Rovněž je to poslušně papouškováno i na vyšších stupních a dokonce se v těchto mantinelech pohybuje, či spíše stále dokola motá úzkostlivě pátrající a ví bůh komu poplatná historická věda. Nehledě na to, že tenhle nesmysl je odjakživa a rovněž i dnes účelově zneužíván mocenskou propagandou.

Když už jsem zmínil Velkou Moravu, tedy území se slovanským obyvatelstvem a kulturou, navíc v rámci onoho obrovskýho celku obývanýho Rassou, je jasný i mně, osobě s velmi mlhavým rozoumkem, že toto vytvořit a spravovat nebylo v moci oslů. A s podobnou mozkovou kapacitou se asi i zeptám, proč tedy nějakej franskej a zrovna kupec, byl nucen za podivně mlhavejch okolností přijmout titul vládce části zápodo-slovanskýho území? No jasně, aby zachránil ony nedostatečný bytosti, tedy drnožrouty a osly. A před čím to vlastně?

Vysvětlení je jednoduchý: před Franky. Bingo! Zvláštní to druh logiky svěřit obranu svý slovanský populace do rukou tehdejšího nepřítele, tedy Franka. Ale co byste chtěli od drnožroutů, že? A já už se teď naprosto ničemu nedivím a parafrázuju onu hodící se část pořekadla Michaela Ellnera: 

Všechno je naruby a vzhůru nohama, Slovani si zvolili vládcem Franka, aby je bránil. A před kým, že? No přeci, vážení před Franky.

Jenže teď si představte, že v Sámově době žádná franská říše ještě nebyla. A je docela možný, že nikdy ani neexistovala! Vytvořili ji totiž na zakázku papeže a západních mocnářů během 16. až 17. století v rámci „Globální chronologie“ pánové Skaligera a Petávia proto, aby se zatemnila a rozmázla existence obrovskýho státního útvaru Slovanů. Jehož jméno pro jistotu a osvětu raději ještě jednou uvedu! Byla to totiž VELKÁ RASSENIE.

Ale ono i samotný slovo SAMO má nejspíše slovanskej původ, což „samo“ o sobě zní velmi zvláštně, ne? Je tu však i mnoho jinejch podivností, jako třeba slovo Frank? Odvozeno ze staroruskýho výrazu frenkie – svobodný, který na západ donesli severní Rusové, Merovingové. Tedy ti, co na západ šířili kulturu a vzdělanost. Název Frank je tedy čistě slovanskýho původu. Zrovna tak, jako název „rádoby“ franský dynastie Merovingové, me-ra-v-ingli (my děti RA nesoucí světlo). Což byli rovněž Slovani, stejně jako téměř všechny populace, zhruba od 35. rovnoběžky vejš. A toto platí na území od Atlantiku až k Pacifiku. Ony totiž skoro všechny pocházely z bílý RASSY.

Tato vesmírná populace začala včas před mudrci avizovanou katastrofou sestupovat z potápějícího se severního pólu Da'Áreje (v povědomí Řeků Hyperborey) k jihovýchodu. Kde se zřejmě její zbytky po katastrofách a glaciálách setkaly s novými výsadky svejch bratří v Bělovodí. Šířeji se jedná o oblast od Uralu k Bajkalu, jejíž centrum bylo někde u dnešního Omsku na soutoku posvátnejch slovanskejch řek Irije a Omi, kde byl založen Asgard Irijský, jenž se stal hlavním městem Velký Rassenie.

Druhá slovanská větev sestupovala z Hyperborey na jihozápad prostorem dnešních severskejch států a Britskejch ostrovů do teprve z moře se vynořujícího evropskýho kontinentu. Byla to dlouhá cesta a to nejenom vzdálenostmi, časem, ale i geologickejma změnama, který udělaly ze slovanskejch kmenů pojídajících rostlinou stravu všežravý a masožravý Kelty, kteří se po dalších staletích cesty v český kotlině znovu setkali se svými míň zvlčelými východními bratry. A už si samozřejmě nerozuměli. Tedy vivat Pragaja déva Prágaja.

Pak už se tyto původem slovanský populace šířily všemi směry, nesouce tam zbytky svojí už téměř zapomenutý kultury a jazyka. Postupně však během tisíciletí, jak se dál mísili s jinými rasami zapomněli už skoro úplně na svůj VESMÍRNEJ ZDROJ. Měnil se jazyk, názvy, zvyky, mýty a podle geografickejch podmínek i způsob hmotný kultury. (Tuto část velkejch a převratnejch změn, který se udály, pak později použil judaismus v Bibli jako trest boží, tedy „babylonský zmatení jazyků“).

Po velkejch katastrofách, který způsobily změny, posuny, propady a vynořování novejch pevnin, se na severu z původních rozsévačů a vegetariánů stávali všežravci. Díky nomádskýmu pastevectví a hlavně pak lovu se ve zdejších podmínkách tato populace musela přeprogramovat na téměř masožravou a posléze vskutku zcela barbarskou. Tak začalo zároveň docházet díky vyšší nemocnosti i ke zkracování jejich věku.

Jejich zvyky a mýty pak zhrubly natolik, že se začala praktikovat i krvavá obětina, což dřív RASSA nikdy nečinila. Samozřejmě že stále hrubším se stávalo i jejich sociální a hlavně duchovní cítění. Původní téměř matristní a smíšený formy se začaly měnit v ohleduplnej patriarchát, kterej na nehostiným a drsným severu musel nakonec zákonitě přejít ke stále hrubšímu patriarchátu, hulvátů, gaunerů a vrahů.

Tedy - kdo nakradl nejvíc dobytka, území a povraždil co možná největší množinu lidu, se pak měnil ve vůdce tlupy, náčelníka, knížete, a dokonce nastal čas, kdy ze sebe učinil předmět uctívání, tedy kult. Tohle už byla nejzazší hranice úplnýho zapomnění na výchozí galaktickou, duchovní, vědeckou a kulturní úroveň Rassy. Od tohoto okamžiku se kult-ura začala měnit díky podmínkám a způsobu života v civilizaci, jíž začali vládnout „významní muži“!

A v tomhle měli prsty nejenom stále mocnější jedinci bez skurpulí, ale i cykly studenejch období. Někdy po začátku poslední glaciály, když tyto nomádský tlupy táhly kvůli potravě a území na jih, ničíce přitom jižní vyspělejší kultury svejch kdysi-bratrů, tak jim oni na oplátku začali říkat „podřezávači“! Což zahrnuje vraha, lupiče, násilníka a netolerantního zabedněnce, kterýmu se dneska v učebnicích dějepisu říká po vzoru historiků, historie a politiků „významnej člověk“!

Tedy, vážení, onen slavnej franskej kupec, pokud vůbec existoval, tak byť byl v Globální chronologii o-frankován, stejně nosil pouze a jen slovanský GAŤĚ!

Co myslíš, Amadeo, je to pravda?

Nejspíš.

Lakoniku...

5.  kapitola

Amadeo, když už jsem v textu svým přiznáním, či spíše naší velmi osobní denunciací osvobozen od předstírání fyzickejch kontaktů, čímž se mi velmi ulevilo…

Co to meleš, člověče, dyť sis tak ulevoval pouze a jen od svý víc než náctiletý sex-frustrace, tedy celibátu. A to nejenom takhle, co?

Nojo, jen si rejpni, ženská, a zrovna teď velmi ne-žensky! Holt ty, co jsem chtěl já, nechtěly mě a naopak. A takhle to bude asi i do budoucna, dyť to trochu a nejspíš i jasně vysvětluje jednoduše „jako facka“ i moje templ-historie. No, facka, jasně a co to vlastně jinýho bylo?

A taky to jak facka bolelo, co?

No a pak že vy, ženský, jste pokročilejší a chápavější entity, když si dovolujete urážet a přivádět do rozpaků pána v letech!

Matěji, musím se zastat těch svejch kolegyň, protože jsem si to teď zrovna a trochu ve vzteku dovolila pouze já! A copak je možný zrovna tebe, divokýho exibicionistu, přinutit k tomu, co naprosto neodpovídá tvýmu založení, tedy k rozpakům?

To tě šlechtí entito, že se zastávaš těch svejch, ale postěžovat si na tvoji nešetrnost snad můžu, ne?

Já ale nejsem lampárna, Matěji!

Dobře, nejseš lampárna, ale já bych teď chtěl fakt vědět, jak jsi to tehdy myslela, když jsme psali text kapitoly o Molisanským kraji s tou žádostí, že chceš mít se mnou dítě. A o to jsi mě vědomě požádala z tý svý frekvence, ne?

Jo, asi máš pravdu.

Jakej byl smysl tvý žádosti? Já jsem to tehdy v knížce použil z důvodu rozhovoru, či forbíny, jež líčila a završovala vztah dvou lidí. Ale teď, když se náš vymyšlenej tělesnej vztah, kterej vyplynul z posílení sdělnosti textu změnil na pouze a jen duchovní, tak pořád já i čtenář nevíme, jakej byl důvod tý tvý žádosti?

Ááách jóó! O čemže jsme to tenkrát vlastně mluvili?

Amadeo, neblbni, tys mě přeci požádala o početí dítěte! Sranda, co?

S tebou je to, člověče, furt stejný. Já totiž skoro nikdy netuším, o čem hodláš mluvit. Dlouhá předmluva a pak se mě zeptáš, cože jsi chtěl vlastně říct.

Hele, Amadeo, nekličkuj. Jak jsi to vlastně myslela?

Matěji, já si nedovolím zasahovat do tvý svobody.

Ale dyť jsi do ní zasáhla a já tě jen žádám o laskovost, tedy o vysvětlení.

Jenže to v lidskejch termínech vysvětlit nelze, Matěji! Ta žádost smysl měla, a dokonce už byla i realizována.

No teda, Amadeo, snad jsem nebyl nějakej tento, pokusnej králík pro tu tvou frekvenci?

Hele, Matěji, já jsem tehdy věděla, že moje mise v tvým případě už brzo musí skončit.

Mise jo?

Nazvi si to jak chceš. Mise může skončit, ale naše přátelství ne, Matěji. Kdo si myslíš, že je Renet?

Ty myslíš Renet, co se mnou teď o prázdninách párkrát četla?

Jasně!

Vnímavá, krásná a velmi nadaná mladá žena.

A tys, Matěji, toužil po čem?

Jóó ták, poslalas mi hračku?

Jo, a taky jako člověkomil jsem jí hned po prázdninách expedovala rovnou do Anglie, co?

Hele, Amadeo, ale ono to přesně tak vypadá. A já nechápu a netuším proč.

No vidíš, chyt ses, chtěl bys o ní přijít, žádnej problém. Vzpomínáš si na Monte Negro a pasačku koz, co vodila svý stádečko kolem tý tvý, divoký pláže, tak před třiceti lety? Pak se svlíkla, lehla na Afroditin kámen, jak jsi mu tehdy na její počest začal říkal a její stádečko pak už samo a bez velitelky šplhalo vysoko nahoru do zemětřasem odhalený jeskyně k polední siestě.

Jo, vzpomínám. Ale jak se to doneslo k tobě? Bylo to přesně tak. Krásná, štíhlá, černý hladký vlasy, smaragdový oči… Co mi to chceš, Amadeo, namluvit?

Nic, jen přemejšlej. Doufám, Matěji, že si nemyslíš, že tyhle, jak vy říkáte osudový setkání jsou „snad“ jenom náhody? A zkus si vzpomenou na její jméno?

Hm, myslím, že Neret. Jo, Neret! Páni… Nereto? To má souvislost i s tebou, Amadeo?

Jo, Scherlocku. Ale je tu ještě jedna shoda jmen, a navíc i dějů.

O jaký shodě to, Amadeo, mluvíš?

Pohraj si trochu s písmenky jejího jména!

Neret, Neret, Neret, hm? Je to nejspíš přesmyčka, jež mi asi oznamuje něco o Renet, ne?

Jasně! A víš jak se jmenoval kat, kterýmu jsi při mý popravě asistoval?

Jak zrovna tohle bych mohl vědět, Amadeo?

Dyť jsi byl jeho pomocník, Matěji! A říkalo se mu kat z Nereta!

Já se z toho pominu, kat z Nereta?

Jo, kat Neret z Nereta a teď přesmyčka Renet. Víš, Matěji, osudy tvejch průvodců v mnoha životech nemusí mít vždy nálepku milenky, ženy, dítěte, či nepřítele, ale třeba i tvýho vraha! Prostě jste se spolu znova potkali. A jen tvoje vyšší Já ví, proč zrovna Renet má podobu, jakou měla ona bytost, s níž ses kdysi a velmi nenuceně potkával na tý divoký pláži za sv. Štefanem. Ona ti už byla nabídnuta tehdy, ale cosi se prostě zvrtlo a dopadlo to všechno jinak. Ale teď ti možná Renet konečně vyplní to tvoje TŘETÍ PŘÁNÍ...

6. kapitola

Co mi to ta Amadea v těch posledních kapitolách vlastně naznačovala? Vše bylo tak roztříštěný, nesourodý a vrchovatě i pro mě rovnou na palici!

V první kapitole závěrečný části druhýho dílu začala mluvila o bábovičkách, a to když se já rozhodl přiznat čtenářům barvu, proč? Ona vždycky oproti mně tak srozumitelná.

Proč jsem pak já vřadil do jedný kapitoly výraz Třetí přání? Název to knihy mýho oblíbence Roberta Fulghuma. A ona kontrovala tím, že mi někoho pošle.

Koho?

Měl jsem pocit, že asi myslí na něco, co by symbolicky doplňovalo templářskej dvousic. Tedy jeden kůň, dva jezdci, jedna miska. A já tam hned a zmateně prsknul ty systémní šmejdoviny od trejlování, vakcinace, čipů, GMO až po juvenal-justici. Pak přišel ten divnej sen, kde demonstrující dav mlátí nebránící se policajty pod azbukou popsanou a trochu ohořelou reklamní tabulí. Dál byl ten děsně předraženej potravinářskej ceník a „Promluvy Zelenýho hada“. Pak chronologicky přišel na řadu kupec Sámo a dva šáhlý věrozvěsti, který poslal Foitius poučit se u Chazarů, co za kůru maj naordinovat západním Slovanům na Moravě.  Nakonec Mistr Hus.

Co to mělo znamenat, Amadeo?

Ticho jako v chrámu.

Amadeo!... Hm, asi telefonuje.

Pak následovala slovanská migrace po tehdy ještě v pohybu a bouřlivě se dmoucím euro-asijským kontinetu. Pak přesmyčky jmen Neret - Renet. Což byla realita nádherný pláže s obrovskejma balvanama u černohorskýho městečka sv. Štefan, kam tehdy vodila kolem poledne svý stádečko pasačka koz, která se jmenovala Neret. Kozičky pak samy vylezly po čerstvě utržený skále do zemětřasem částečně obnažený jeskyně, kde přečkávaly to největší polední vedro. Nikdy mě nenapadlo, že tohle zvířátko je tak zdatnej a suverénní horolezec. Pasačka tu svoji siestu trávila na pláži v oválu velkýho, plochýho kamene, kterej v tom uskupení obrovitejch balvanů vypadal dost rituálně. A tak jsem ho proto tehdy na počest Neret nazval kamenem sv. Afrodíty. Byla velmi krásná a opravdu neuvěřitelně a vlastně i mentálně podobná Renet, se kterou jsem o minulejch prázdninách po klubech a čajovnách četl. A proč vlastně mluvím o Renet?

Protože jsi jí, „člověče“, zcela nedávno opravdu za zvláštních a synchronních okolností skutečně potkal. To mi najednou velmi tvrdě v hlavě zazněla Amadea. Asi dotelefonovala, hm?

Jo, potkal. Ale ona v tom mým snu nevystupovala nikterak pohodlně z mušle do písku a zelenýho lemu z mořskejch rostlin jako Afrodíta Sandra Botticelliho. Ale vrávorajíc v divokým příboji a skákajíc z kamene na kámen, vylezla rovnou z moře mezi drsný šutry, velký jak domy. Co to mělo znamenat? Nebylo snad důvodem onoho řazení výše uvedenejch témat to, abych si konečně uvědomil a definitivně přijmul, že jsem Slovan, kterej s tím slovem začíná konečně  s o u z n í t ?

Hádej, Matěji, můžeš třikrát!

Amadeo, opět mi ladným obloučkem připomíníš důležitost oněch „Tří přání“, co?

Jistě, člověče, ale teď ti k použití zbejvá už jenom ... jedno. Tím tvým prvním přáním byl tvůj tehdejší život. Duhým jsem byla já, Amadea. A tím třetím a posledním je...

Amadeo, já už nebudu hádat. Ale rači ti dovyprávím ten dávnej příběh. A když pak stála na tom plochým a hladkým, příbojem vymodelovaným kameni, přcházel muž, kterej se zastavil velmi blízko ní. A já měl najednou pocit, že tu ženu vlastně vnímám z jeho perspektivy. A téměř na dotek ruky! Když se pak otočila, velmi dlouho jsem nedokázal vnímat nic jinýho, než sytou barvu jejích smaragdovejch očí. Zvláštní? A jak to, že ta žena není mokrá? A co ony ohromný šutry, nebyly to spíš symboly domů nějakýho města?

Jo, Matěji, byly to domy velkýho města a výstraha.

A pro koho, Amadeo? Pro ní, nebo pro mě? Snad to propánakrále nebyl Southampton?

Jo, Matěji, byl to Southampton! A výstraha pro vás oba!?!

A co s tím, Amadeo, mám dělat?

Nic, vzpomeň si pouze na Anthonyho de Mella a jeho termín bdělosti.

Jasně, blbost! Teda bdělost!

Pak najednou ta okolní kulisa moře, příboje a skal zmizela. Zůstal jen plochej, naprosto suchej kámen. Sálavý vedro a něco jako lehounkej opar. Na čele tý ženy se konečně objevilo pár kapiček potu, který proklouzly obočím a na chviličku se zatřpytily v jejích řasách. Zavřela oči a já sledoval krůpěje potu stékající mezi jejími ňadry k pupku. Cítil jsem nádhernou, neodolatelnou vůni ženy. Poklekl jsem a lehce přitiskl čelo na její kůži, snad abych zastavil to nezadržitelný směřování krůpějí jejího potu. Prudce o krůček ustoupila. Možná jsem se trochu lekl a při tom si sedl na paty. Ihned se však znovu přiblížila. Opřel jsem čelo o Venušin pahorek a chtěl konečně říct, děkuju. Ale slova se nekonala! Byla jen podoba s vůní ženy a moje trochu zmatená, ale po chvíli už jen velmi určitá touha. Pak jsem teprve začal vnímat ne její hlas a slova, ale jakoby cyklickou ozvěnu její zprávy.

Nejsem už dávno pasačkou koz Neret v Monte Negro, v Monte Negro, Negro, Negro. Já, já jsem Renet...

Konec čtvrtý části

Epilog

No teda, Amadeo, ještě ke všemu tohle?

Jo, člověče, přesně tak!

A co já s tím?

Chtěls skutečnej příběh, máš skutečnej příběh. A to je přeci to, cos zřejmě mínil „uvedením věcí na přijatelnou a pochopitelnou míru“, ne? A možná tě to, Matěji, nasměruje k templářovi třetí generace a třetímu dílu knihy, kterej konečně bude ne o fantomu Amadea, ale o sdílení svýho pobytu na Zemi se skutečnou, živou, hledající a krásnou ženskou. A to ať bude jeho podoba jakákoli. A protože vím, že seš už skoro dospělej, tak snad ten zbytek dorazíš sám, ne? Čao!

Amadeo? To nééé, naše rozmluvy probíhaj už pár let a byly mi téměř vším. Nemůžeš takhle mírnyx-týrnyx pro mě přestat existovat a zmizet jako nějakej nevychovanej čurda! Prosím, ještě pár měsíců, tedy tejdnů, aspoň dnů...!

Ticho jako v chrámu.

Prosíííím!

Ticho jako v chrámu...

A přihodilo se v Podmoklanech dne 1. 1. 2014 v 0:08

Opravy a úpravy skončeny dne 7. 5. 2014 v 16:29