Vodíkový hořák – bratr studené fůze

Nyní se hodně mluví o studené fůzi E-Cat, do jejíž realizace se pustil pan Andrea Rossi a jemu patří velký dík za odvahu a spuštění tohoto projektu. Zde bych chtěl nyní upozornit na jednu věc a to, že tento vynález, nebo aspoň jeho podoba není úplně nová a ležel dlouho zapomenut.

Týká se vynálezu pana Irvinga Langmuira z roku 1926. Toto zařízení vytváří teplotu 3 700 stupňů Celsia. Touto teplotou se dá roztavit Wolfram, diamant a to nemluvím o možném způsobu předávání tepla do systému topení, např.  v podobě upraveného kotle, respektive spalovací komory.

Jeho přístroj je založen na proudu tenkého vodního paprsku, hnaného přes elektrický oblouk, vytvářený dvěma wolframovými elektrodami. Napětí na těchto elektrodách se pohybovalo o intenzitě 300 – 800V a proudové intenzitě okolo 20.A, tím vzniká hoření atomárního vodíku, tedy úplně stejně, jako výše popsané zařízení studené fůze. Atomární vodík v kontaktu s wolframovými elektrodami a obloukem za nízkého tlaku je nezávislý na atomech H2 <–> 2H. Toto rozdělení molekuly vodíku se účastní absorpce velkého množství energie, přibližně 100 kcal. na gram molekuly. Tento výsledný plamen má teplotu až 3 700 st. Celsia. Plamen získává teplo čistě z rekombinace atomů vodíku H2. Plamen má dokonce i tu výhodu při tavení různých materiálů, že zde nedochází ke kontaminaci uhlíku, kyslíku a nebo dusíku, tedy bez povrchové oxydace. Toto zařízení bylo dokonce používáno před druhou světovou válkou, zejména v Německu. Tato metoda byla známá pod jménem Arc-Atom. Proč vědecká elita dále nerozvíjela tento zajímavý postup (1926) a muselo se čekat až do dnešní doby na odvážného pana Rossiho je velmi zajímavé.